Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Shoot him! - Kapitola 10.

02.08.2010 (08:15) • Freecoollinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1212×

Kapitola 10. – Shromáždění Jádra

Asi jako každé odpoledne jsem přišla domů z procházky, na kterou mě Edward bral. Znovu jsem myslela na to, jak se těším, až ho dostanu za mříže, ale čím dál tím jsem víc myslela na to, jak by se k nám mohl přidat a pomoct mě a Emmettovi zničit Jádro. Dole ze základny jsem slyšela, jak Emmett cvičí. No, taky by mi neuškodilo, kdybych si zacvičila. Sešla jsem dolů a zrovna, když jsem procházela kolem monitorů, jeden se rozsvítil. Na monitoru se objevil plukovník.

„Emmette, pojď sem,“ křikla jsem k tréninkovému placu a přiběhl sem. Měl na sobě jenom šortky a tenisky, a tak bylo vidět jeho vypracované tělo.

„Jsem rád, že vás znovu vidím,“ prohlásil na uvítanou plukovník.

„My vás taky rádi vidíme,“ zasmál se Emmett a já věděla, že to myslí ironicky.

„Radši přejdu k věci, podle toho, co jsem v Jádru vypátral, bude pozítří v D.C. shromáždění všech hlavních vůdců včetně Rektora. Agentko Swanová, tohle si vezmete na starosti vy. A vy, agente McCartere, vy budete hlídat objekt, dokud se agentka nevrátí. Agentko Swanová, podrobnosti probereme zítra v 8:00 v letadle za Forks,“ řekl nám a vypnul hovor.

„Já chci taky do akce!“ vztekal se Emmett a já byla zaražená z toho, že nás poprvé rozdělili.

„Tohle je poprvé, co nás rozdělili, chápeš to?“ ptala jsem se Emmetta.

„Jo chápu, ty jdeš do akce a já budu sedět doma na zadku, ale přeju ti to.“ Začal bušit do boxového pytle.

„To jo, ale já budu potřebovat nějaké druhé oči, takže budeš součástí akce, neboj, já tě ve štychu nenechám,“ řekla jsem mu a vypadalo to, že to zabralo.

„To já přece vím, že bys mě ve štychu nenechala, ale já bych si chtěl zažít ten adrenalin, ten pocit mít všechny ty hajzlíky na mušce, možná nějaký zastřelit, nebo jim alespoň dát pěstí.“ Bouchal dál do boxového pytle.

„Jo, ale tohle přece není poslední akce, třeba pak pošle tebe na nějakou sólovou akci,“ řekla jsem, jakmile jsem si oblíkla sportovní a ukázala mu ať nechá pytel a jde na mě.

„Máš pravdu, ale jestli budeš moc dobrá a zatkneš i Rektora, Jádro už nebude a my zase budeme sedět v kanclu,“ řekl, když jsem se vyhnula jeho výpadu.

„Tak tu jsou jiní, třeba teroristi, další mezinárodní dealeři, zkorumpovaní prezidenti a další, a navíc nejsem tak dobrá na to, abych dostala všechny najednou.“ Ocitla jsem se mu za zády a nohou mu podkopla nohy.

„Jsi dobrá a ty to zvládneš,“ podporoval mě Emmett a znovu se postavil na nohy. Chvíli jsme pak trénovali se vším, co nám pod ruku přišlo, a pak si došli někam na večeři.

Ráno jsem si trochu přivstala, abych si stihla připravit pár věcí.

„Emmette, hodíš mě na to letiště?“ zeptala jsem ho, když jsem si balila věci.

„Jasně, jenom se oblíknu a jedem,“ zahulákal ze svého pokoje a já pomalu scházela schody. V duchu jsem si kontrolovala, co sebou povezu. Najednou mě Emmett předběhl a čekal na mě už u Jeepu.

„Tak dělej, ty jedna super agentko!“ pokřikoval na mě.

„Co, že máš tak skvělou náladu, ještě včera by sis to chtěl vyměnit,“ řekla jsem udiveně.

„Víš, kouknul jsem se na to z jiné stránky a navíc nejsi tak skvěla, abys zvládla několik chlapů najednou sama, a taky kdyby náhodou, mě alespoň nezabijou.“ Smál se mi Emmett.

„Copak mi nevěříš?“ Smála jsem se také.

„Věřím, ale prostě beze mě nevím, nevím, jestli je zmákneš všechny,“ řekl mi Emmett a nastartoval auto. Za necelou půl hodinu jsme byli na letišti, kde už bylo přistaveno letadlo.

„Tak já už musím,“ loučila jsem se s Emmettem.

„Hodně štěstí a vrať se živá,“ popřál mi Emmett, jelikož moc dobře věděl, že každá mise s sebou nese riziko smrti. Naposledy jsem mu zamávla a on zmizel v zatáčce a měl co dělat, aby to stihl do školy.

„Plukovníku Baldwine,“ pozdravila jsem ho pokývnutí hlavy.

„Agentko Swanová,“ pozdravil on mě a naznačil mi, abych nastoupila do letadla. Sedla jsem si do jednoho z křesel a plukovník proti mně.

„V této složce jsou nejdůležitější informace k akci, jména všech vůdců, ale jen ty přezdívky, pravá jména nejsou známa. Během mise budete mít zásahovku k vaší potřebě a také budete mít hlavní velení, jak se rozhodnete, nechám na vás,“ řekl mi a podával mi složku, ve které jsou ty informace. Vzlétli jsme do vzduchu směrem k Seattlu, jelikož tam plukovník vystupoval. Pak už jsme měli směr D.C. Já si mezitím četla složku a se svým přístupem k tajným věcem, jsem na svém notebooku vyhledávala informace o dalších vůdcích Jádra. Šesti hodinová cesta mi tak uběhla rychle. Vystoupila jsem na soukromém letišti v D.C. a metrem jsem dojela k sobě do bytu. Před začátkem mise jsem měla necelý den a v bytě byla prázdná lednice, a tak jsem si šla něco koupit. Venku nebyl zrovna typický den v D.C., bylo zataženo, ale nepršelo. Vzala jsem si svojí Audi a jela do centra, něco koupit a najít budovu, kde by mělo být velitelství Jádra. Šla jsem kolem toho baráku, když jsem uslyšela velmi známý hlas.

„Bello, co tu děláš?“ zeptal se mě Edward. A sakra musím něco rychle vymyslet.

„Jsem tu jenom za taťkou, chtěl něco osobně vyřídit a Emmettovi se zrovna nechtělo a co tu děláš ty?“ Vymyslela jsem narychlo.

„Nápodobně, Carlisle chtěl vyřídit něco na ministerstvu, ale nemohl, a tak poslal mě,“ řekl mi on.

„Fakt náhoda a co kdybychom se šli projít, znám tu jeden moc hezký park,“ navrhla jsem mu a políbila ho. On se pak na mě podíval svýma zlatýma očima, ale já pořád měla na paměti Petera v den našeho prvního setkání. Došli jsme k mému autu a nastoupili si.

„To je ta Audi, o které si mluvila?“ zeptal se mě.

„Jo, přesně ta, ale ještě že mi ji nepřivezli a teď se hodí,“ zkonstatovala jsem a dojela na místo toho parku.

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že tě tady potkám,“ řekl mi Edward, když jsme se procházeli parkem.

„Jo, to mě taky,“ řekla jsem podle pravdy, jelikož měl být ve Forks, koho tam teď bude Emmett hlídat.

„Co kdybych tě vzal někam na jídlo,“ řekl mi Edward, když jsme prošli celý park. Já jsem jen kývla, protože už jsem měla velký hlad. Sedla jsem si za volant a dojela do mé oblíbené restaurace. Objednali jsme si a mě připadalo, že jím jenom já, pak jsme zaplatili a já jsem Edwarda odvezla na jeho hotel. Sama jsem pak odjela na naší bývalou, ale i vlastně pořád fungující základnu. Všechno, co jsem potřebovala, jsem obvolala a zajistila si tak pohotovost zásahovky, a dokonce i letectva. Pak jsem pokračovala k sobě do bytu, kde jsem si už jen lehla na postel a usnula.

Na ráno jsem měla nastaveného budíka, a tak jsem se probudila přesně v sedm hodin. Přemýšlela jsem, co na sebe obléknu, abych se nepozorovaně dostala do jejich budovy. V zadu ve skříni jsem našla převlek z doby, kdy jsem se teprve s Peterem seznamovala a byl to převlek roznašečky pizzy. Oblékla jsem si ho a ještě přes to jsem navlékla kombinézu, kterou jsem nosila vždy na takovéhle akce, abych byla k nerozpoznání od zásahovky. Nakonec jsem přijela na základnu kolem půl deváté a na telefonu velitele zásahovky a velitele letectva.

„Agentko, čekáme jen na vaše rozkazy,“ oznámil mi velitel zásahovky.

„Dobře, buďte v deset hodin na rohu pátý a čtyřicátý sedmý, další informace rozdělíme přímo tam,“ řekla jsem mu a jeho hlava zmizela z monitoru.

„Kapitáne, pro vás ten samý úkol s tím, že budete hlídat pohyb osob v budově infračervenými kamerami a po skončení akce necháme základnu zničit. Můžete mi ještě říct, co chcete použít?“ nařídila jsem mu a ještě se zeptala na typ výbušniny.

„Agentko, použijeme půl kila semtexu v raketách vyhledávající přesný cíl, a které zneškodní i podzemí základny a navíc to bude vypadat jako, když tam vybuchl plyn,“ řekl mi kapitán. Ukončila jsem i tento hovor a jen mi zbývalo zavolat Emmettovi.

„Už jsem si říkal, že si na mě zapomněla,“ řekl mi Emmett na přivítanou.

„Já přece nezapomínám, pozoruj monitor vlevo a uvidíš na něm signály z kamer, co jsou kolem budovy, až budu uvnitř budovy, pošlu ti i signály z vnitřních kamer, pak mi informuj, že to funguje,“ nařídila jsem Emmettovi, který vypadal nějak zasněně.

„Jo, jo jasně,“ řekl duchem mimo.

„Emmette, děje se něco?“ zeptala jsem se ho pro jistotu.

„Ne, jsem v pohodě,“ řekl, ale já mu to moc nevěřila. Pak jsem hovor ukončila s tím, že budu na handsfree a on mi má pak zavolat, ostatně tak jsem byla domluvená i s veliteli zásahovky a letectva. Než jsem všechno vyřídila, bylo devět a hodina na dopravení se k budově mi stačila jen tak, tak, když jsem dorazila na místo, už jsem viděla zásahovku a nad hlavou mi sem tam zakroužilo letadlo. Já jsem se sešla s velitelem zásahovky a pověděla mu, co má přesně udělat. Poslal se mnou osm mužů, abych měla na každého vůdce jednoho. Pak jsem přistoupila k hlavnímu úkolu. Zajistit přístup do budovy. Vešla jsem do dveří a přede mnou čekaly ještě jedny. Tentokrát ale byly opatřeny všemi možnými bezpečnostními zařízeními. Zmáčkla jsem zvonek a viděla, jak mě nahrává kamera.

„Co chcete?“ zeptal se mě ženský hlas.

„Já tu mám objednávku pizzy, je to osm velkých pizz s různými náplněmi,“ řekla jsem a čekala, co oni na to.

„Je alespoň jedna bez oliv?“ zeptal se nějaký mužský hlas.

„Asi tři jsou bez oliv,“ odpověděla jsem mu.

„Tak, ji řekněte, ať jde dál,“ řekl a já si říkala, že je fajn, když jsem nějaké ty pizzy vzala sebou. V jedné krabici jsem ale měla notebook, se kterým jsem otevřela dveře a rychle propašovala osm mužů ke mně do místnosti. Pak jsem šla dál s pizzami a hodila je tam sekretáře na stůl. Jakmile jsem viděla, že jen tak kouká, použila jsem od Emmetta natrénovaný pravý hák a sekretářka ležela na zemi. Pak jsem v rychlosti blesku na sebe hodila neprůstřelnou vestu s kombinézou s nápisem CIA na zádech.

„Mary, právě jsme začali, tak nám prosím přineste kávu a občerstvení,“ bylo slyšet v telefonu sekretářky.

„Dobře, tak tedy půjdeme přinést kávu a občerstvení,“ řekla jsem nahlas a muže jsem poslala napřed, že půjdu jako poslední. Do rukou jsem si vzala svojí M9 (pistole) a byla připravená, pokynula jsem jim a oni otevřeli dveře.

„Zůstaňte na místech, CIA,“ zakřičeli muži ze zásahovky a já vešla do místnosti. Pozorovala jsem obličej každého, kdo tam byl, ale ten Edwardův jsem si nechala naposled. Edward tam jen stál a koukal na mě, jeho zlaté už nezářily štěstím a radostí jako vždycky, když jsem do nich pohlédla, ale tentokrát tam byla čistá láska, bolest a jistá míra zklamání.

„Jménem CIA a vlády USA vás zatýkám,“ řekla jsem a Rektor se začal šíleně smát.

„Zatkni si je, stejně jsou mi k ničemu, mě ale nechytíš,“ řekl mi a zmizel takovou rychlostí, až to bylo nemožné. Chlapům jsem ukázala, ať je odvedou a na mě zbyl Edward.

„Bello, jak je to možné, proč?“ Sypaly se z Edwarda otázky.

„Ty jsi zločinec a já agent a já používám zbraně, které jsou potřeba, abych zločince chytila,“ řekla jsem mu a cítila se jako bohyně pomsty. Konečně mu můžu ukázat, kdo doopravdy jsem a ne jen další lži. Edward tam jen stál a koukal na mě.

„Agentko, moji muži už na vás čekají,“ oznámil mi do ucha velitel zásahovky.

„Dobře, my už jdeme,“ řekla jsem mu.

„Edwarde, půjdeme,“ naléhala jsem na něj, ale on tam pořád stál jak solný sloup.

„Edwarde, tahle budova do dvou minut shoří,“ snažila jsem se, abychom už odtud vypadli.

„Tak ať, stejně nemám pro co žít,“ řekl a pořád tam stál. Vzala jsem ho za ruku a táhla ho ven až jsem ho ven vytáhla.

„Veliteli, můžete,“ řekla jsem veliteli letectva. Ten jsem přiletěl do dvou sekund a spustil bombu.

„Na něco jsem si vzpomněl,“ řekl a znovu se rozeběhl k budově.

„Edward, ne!“ křikla jsem, ale pozdě, jakmile se za ním zavřely dveře od budovy, bomba dorazila na střechu a prorazila si díru dál do budovy. Po pár sekundách to vybouchlo ze vnitř, tak jako když vybouchne plyn.

„Ne, tohle se nemělo stát,“ koukala jsem na hořící budovu a myslela jsem na to, že jsem zabila dalšího člověka, se kterým jsem chodila. Věděla jsem, že je to zločinec, ale takhle zemřít nemusel.

„Agentko, udělala jste dobře, kdo ví, co by zase spáchal,“ řekl mi velitel zásahovky. Jen jsem na to kývla a nasedla k sobě do auta a čekala na příjezd hasičů CIA. Vysvětlila jsem jim, co se dělo a jak to pak mají podat do zpráv, jelikož už tu začínaly kroužit mediální vrtulníky. Rychle jsem tedy zmizela a jela na základnu CIA, kam se převezli zadržení vůdci. Jakmile se o tom generál dozvěděl, šel mi osobně poblahopřát, ale divil se, že nás s Emmettem rozdělili. Ani mu nevadilo, že Rektor utekl. Já jsem pak vyslýchala vůdce Jádra, dokud mi neřekli pravdu. Takže jsem si je rovnou napojila na detektor lži. K sobě do bytu jsem přijela až někdy kolem třetí ráno, dokud jsem nevyslechla všechny. Zjistila jsem jejich pravá jména i to, proč a jak se dostali k Jádru, co se chystalo a co se chystá. Všichni mi řekli v podstatě to samé. Já jsem mezitím zapomněla na Edwarda a na to, že je mrtvý. Práce mi pomáhala a já byla ráda, že ji mám. Po skončení akce a všech výslechů jsem měla jet zase do Forks. Generál chtěl pro mě vypravit letadlo, ale já jsem si vyhádala to, že pojedu svým autem. Tak jsem si ráno zabalila to, co jsem si sem přivezla a ještě několik věcí a mohla jsem kolem desáté dopoledne vyrazit směrem Forks. Cesta mi bude trvat asi kolem tří dnů, ale mně to nevadilo a já tak alespoň získala nějaký čas na přemýšlení.

Autor: Freecoollinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Shoot him! - Kapitola 10.: