Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seznamte se – Alice Volturi: 7. kapitola – (Not) One of us

15.03.2011 (22:00) • AndyAlice • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1813×

Viděla jsem jenom, jak mizí mezi stromy. Skrčila jsem nohy, zapřela se jednou rukou a přehoupla se přes parapet. Dopadla jsem do podřepu a vyběhla za ním. Vzpomněla jsem si na jednu vizi.

Jiné místo. Jiná doba. Tehdy jsem nevěřila, že je něco takového možné. Špinavé dveře, špinavá ulička. Ale to město bylo jiné. Vážili si každého. V jiných částech toho města by jistě i ženy našly uznání. Poznala jsem to. Seděla jsem na židli u baru. Prosklené dveře se otevřely. Ten muž měl temné oči. Bledá pleť. Světlé vlasy. Zamířila jsem přímo k němu. Chvíli vypadal překvapeně, ale v jeho tváři se zračilo pochopení.
„Nechal jsi mě dlouho čekat.“ Usmála jsem se.
„Promiňte, madam.“ V tom pohledu bylo všechno.
„Myslím, že bude lepší vysvětlit detaily jinde, Jaspere,“ zašeptala jsem. Slabě kývnul a podržel mi dveře.

Vize plynule přešla do jiné. Zase jiná doba. Běžela jsem s Jasperem, bok po boku. Otočil hlavu a podíval se na mě černýma očima. Slabě kývnul a zrychlil. Zasmála jsem se. Ten smích šel od srdce. Dohonila jsem ho, ale on už zvedal hlavu od mrtvé srny. Měl oči jako tekuté zlato. Usmála jsem se a vyhlédla si svoji oběť.

Chtěla jsem to říct Arovi. Vážně chtěla. Vzpomínala jsem si přesně na to vrzání dveří. Na to, jak moc jsem doufala, že mě nechá jít.

„Co tě trápí, drahá?“ Aro se zvedl a šel ke mně. Nikdy jsem nechápala, proč právě ve mně vidí ten největší dar. Největší poklad gardy.
„Něco jsem viděla, Aro.“ Jeho výraz se změnil. Silný zájem. Zvedl ruku. Měla jsem mu to zase ukázat. Skousla jsem si ret.
„Není to nic, co by mohlo ohrozit Volterru. Týká se to jenom mě.“ Zaťal čelist. Viditelně se snažil nedat najevo vztek. Nemohl ovládnout hlas. Z jeho slov čišel chlad.
„Co to bylo?“ V otázce byl jasný rozkaz.
„Viděla jsem jenom nějaké město. Špinavou uličku. Podle oblečení to byla i jiná doba. Viděla jsem… upíra. Chci odejít,“ snažila jsem se znít rozhodně.
„Abys našla upíra, který možná ani neexistuje?“
„Není to jenom tím. Viděla jsem… jinou možnost pro mě. Nemusím vraždit kvůli přežití.“ Tenhle výraz jsem znala. Něco chápal. Ale pokud on řekne ne, nemůžu nic dělat.
„Jiná možnost není, Alice. Ošálily tě tvé vlastní vize. Jdi.“

Lhal. Vím, že lhal. Ale nemohla jsem nic dělat.
„Samozřejmě, Aro,“ otočila jsem se a vrátila na chodbu.

Sedím na studené zemi. Hlavu zabořenou do dlaní. Někdo mi položil ruku na rameno. Škubla jsem sebou.
„Alice, děje se něco?“ zašeptal a pomohl mi vstát.
„Ne. Jen jsem vzpomínala.“ Slabě jsem se usmála. Milovala jsem ho. Bez diskuse. Ale Alec byl můj druh a on ho zabil. Byli jsme sami v lese.
„Nevypadala jsi tak. A tvoje emoce… nikdy jsem nic podobného nezažil.“ Můj výraz se změnil. Volterrská chladná maska.
„A už nezažiješ.“ Vystřelila jsem dopředu. Odrazil můj výpad. Byl lepší, než jsem myslela. Chytil mě pod krkem.
„Měl jsem Edwardovi věřit. Nezabiju tě. Ale zmiz mi ze života. Vrať se domů.“ Zmizel. Chtěl, abych se vrátila domů. Ale já neměla domov. Chtěla jsem smrt. Vzpomněla jsem si na vlky. Mohou mě zničit. Rozeběhla jsem se k řece.
Přeskočila jsem řeku. Okamžitě mě obklopili vlci. Našli mě rychle. Jeden z nich se držel více zpátky. Byl zvláštní. Menší. Několik z nich se po něm ohlédlo. Snažili se ho přimět zaútočit. Otočil se a zmizel. Ostatní se taky stahovali. Pach zeslábl. Několik z nich tu zůstalo. Pak se mezi stromy vynořila postava. Potomek původních Američanů. A z nějakého důvodu ho viditelně nudilo nosit trička.
„Proč jim chceš dovolit, aby tě zabili?“ naklonila jsem hlavu na stranu. Čím blíž byl, tím silnější byl ten odporný psí zápach.
„Nemám důvod dál žít. Nenávist provází někoho jako já na každém kroku,“ skousla jsem si ret. On neví, co jsem.
„Pravda. Tvůj jed zabil jednoho z nás,“ ozývalo se rozhodným tónem. Další. Mezi stromy.
„Zabila sice Sama. Zabila alfu. Ale znáš pravidla, Embry. Otisk,“ zašeptal Seth. Zbylí vlci se začali postupně stahovat.
„Sethe, tady se ale stýkají dvě pravidla. Nesmějí do La Push. Oni ne.“ Prudce se otočil. Vypadal mladě, ale ve tváři měl vepsané tvrdé rozhodnutí.
„Je to její volba!“ Třásl se po celém těle. Snažil se potlačit tiché vrčení.
„Sethe!“ Nějaká dívka ho brala kolem ramen. Otáčela ho k sobě. „Sethe, uklidni se. Nechceš nikomu z našich ublížit. Uvědom si, jak špatně se pořád ovládáš.“
„Leah,“ zašeptal. „Leah, oni nevědí, co dělají.“ Nechápala jsem nic. Nikdo mi nic nevysvětlil.
„Otiskl ses, Sethe. To jsme poznali všichni. Vysvětli jí to. Nikdy bych neřekla, že se bratr otiskne do pijavice!“ Zuřivě jsem zavrčela.
„Jak jsi mě to nazvala?“ Slova jsem vztekle cedila skrz zuby.
„Pijavice,“ prohlásila klidným tónem. „Kterou si vybral instinkt mého hloupého mladšího brášky.“ Uklidnila jsem se. Ulevilo se mi, když ho nazvala bratrem.
„Leah! Embry, nechte je. Seth to vyřídí.“ Zase někdo. Teprve teď jsem si všimla, že už tu zbyl jen jeden vlk. Zato tu jsou tři muži v ustřižených džínech a děvče v podobných džínech a tílku.
„Jacobe.“ zašeptala Leah. Zmizeli. Ve tváři posledního z nich byla vepsaná ostražitost. Seth si dával pozor, ale v očích měl něco jiného. Důvěru.
„Jak ti mám něco vysvětlit, když nevím, kolik toho chceš vědět?“
„Mohl bys začít třeba tím, co jste zač, jak o mně víte a co je otisk.“ Slabě jsem se usmála. Proč jsem měla pocit, že on není hrozba, ale jeho přátelé ano?
„Jsme ti vlci z louky. Měniči. Je to zapsáno v naší podstatě. Když se poblíž naší rezervace objeví upíři, začnou se potomci prvních vlků měnit. Váš jed nás nemění. Zabíjí. Kdysi dávno jsme podepsali s Cullenovými smlouvu. Oni nevkročí na naše území, my na jejich. Jsou tu jisté další věci, ale to je věc smečky. Zabila jsi vůdce. On nebyl potomek minulého alfy. Jacob mu nechal vedení a byl nucen ho převzít. Přesněji – my ho přesvědčili. A otisk. To je vlčí věc.“
„Jaká vlčí věc?“ zašeptala jsem.
„Věříš v lásku na první pohled?“ Kývla jsem. Slabě se usmál.
„Otisk je silnější. Pouto, které nerozvážeš. Když se vlk otiskne, byl by pro ni čímkoliv, udělal cokoliv, aby byl s ní. Pokud to dovolují pravidla.“
„A jestli to dobře chápu, tak ses otiskl do úhlavního nepřítele a hrozby pro tvou rodinu.“ Kývl. Ale díval se jinam. Vstal.
„V podstatě. Pouto není vždy oboustranné. Problém je, že nedokážu určit, jestli je to jeden z těch výjimečných případů.“
„Není,“ zašeptala jsem. Nechápavě se na mě podíval.
„Tím chceš říct, že vnímáš otisk?“ Kývla jsem. Bude to těžké, prudká změna názoru. Ale hlas v mé hlavě říkal, že je to tak správně.

8. kapitola – Když pravidla selžou

Autor: AndyAlice (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seznamte se – Alice Volturi: 7. kapitola – (Not) One of us: