Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Setkáme se Znovu 9

26.12.2009 (08:45) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1945×

SETKÁME SE ZNOVU

9. KAPITOLA

„Co chcete?!“ Zeptala jsem se dost ostře, zavrčela a všechny začala propalovat pohledem.

„Chtěli by jsme tě požádat, aby jsi se neproměňovala v tomhle lese…“ Okamžitě jsem mu skočila do řeči.

„Na to jste měli pomyslet dřív, než jste ze mě udělali zrůdu. Slintající nestvůru, která se umí jen škrábat za ušima a lízat si kulky, i když já vlastně žádný nemám.“ Zařvala jsem. „Jsem monstrum. Řekněte mi, jak se mám teď vrátit domů? Na to jste nepomysleli co? Za pár dní se vracím domů. Co když zabiju své rodiče když mi budou nadávat? Co když si ze mě udělá někdo srandu zrovna když budu mít špatnou náladu? Jak asi dopadne? Roztrhaný na kousky? Jediná moje útěcha je to, že za dva roky dospěju a mé hormony se jakš takš uklidní.“ Poslední větu jsem říkala nadějně.

„Wille, já jí to musím říct.“ Řekl zoufale Denis.

„Dobře, ale buď opatrný, nevíš co dokáže.“ Upozornil ho Will. Zavrčela jsem. Will se na mě nedůvěřivě podíval a pak i s ostatními odešel. Zůstal tu jen Denis. Moje ruce se třásly, zatla jsem je v pěst, ale nepomohlo to.

„Bell.“ Zavrčela jsem ještě víc. „Promiň, Cass…“ Chtěl něco říct, ale já teď vážně neměla náladu na to ho poslouchat.

„Hele, jestli mi chceš něco říct, tak teď fakt nemám čas. Musím se vrátit zpátky do práce. Sejdeme se tady o půlnoci. Přijď sám!!“ Nečekala jsem na jeho odpověď a běžela zpátky. Byla jsem pořád naštvaná, ale běh mě docela uklidnil. Ale nejlepší na tom bylo to, že jsem se neunavila.

Doběhla jsem k budově hotelu, obula si boty a vešla dovnitř. Prošla jsem kuchyni a zalezla do kumbálu. Rychle jsem se převlékla a vrátila se na recepci. Vystřídala jsem Wendy a poděkovala jí.

Po chvíli civění do počítače jsem si vzpomněla na blok, který jsem hodila do koše. Došla jsem se do toho koše podívat, ale blok ani tužka tam nebyly. Vytáhla jsem je a šla zpátky na recepci. Sedla jsem si na židli a chtěla pokračovat v malování, ale ten obrázek tam nebyl. A jediný kdo viděl to jak maluju, byl Jasper. Až ho potkám, tak se ho musím zeptat.

Do oběda jsem obsloužila jen pár lidí. Pak mě přišla vystřídat Wendy, abych se mohla jít najíst. Oběd byl jako vždycky vynikající. Když jsem měla oběd za sebou, vrátila jsem se na recepci a tam si povídala s Wendy asi tak půl hoďky. Potě jí zavolali, že jí potřebují v kuchyni. Ještě než odešla, řekla mi.

„Jo, ve tři hodiny bude další promítání, přestávka bude v 16:00 a skonči v 16:15. Celé promítání by mělo skončit v 17:15.“ Kývla jsem, už chtěla odejít, ale pak se na mě divně podívala a pořád si mě zvláštně prohlížela.

„Co je?“ Zeptala jsem se jí.

„Je možný, že by si přes noc dospěla?“ A jéje. Asi jsem si všech změn nevšimla.

„To všechno dělá make – up.“ Řekla jsem prostě.

„Já si říkala, že není možný tak rychle se změnit.“ Usmála se a odešla. Jakmile zmizela za dveřmi, oddechla jsem si.

Teď byly dvě hodiny, takže promítání začne za hoďku, to je ještě spoustu času. Sedla jsem si na židli a věnovala se práci na počítači.

Během půl hodinky začali chodit lidi. Cullenovi přišli jako minule chvilku před začátkem promítání. Tentokrát už byli sami bez té druhé rodiny.

Celá Cullenovic rodinka na mě užasle koukala, nejvíc asi Edward. Trošku jsem se začervenala. Jediný kdo byl v pohodě byl Jasper, který si na mě už zvykl. Přišel za mnou.

„Ahoj Cass.“ Pozdravil mě mile.

„Ahoj Jazzi…“ Podívala jsem se na něj. „Můžu ti tak říkat?“

„Samozřejmě.“ Krásně se usmál.

„Tak copak to bude?“ Zeptala jsem se.

„Mám tu rezervaci na dnešní promítání.“ Řekl. Najela jsem do složky, kde tyhle informace byly.

„Cullen že?“ Zeptala jsem se ho, aniž bych očima opustila monitor. Cítila jsem na sobě pohled všech členů jeho rodiny. Bylo to nepříjemné.

„Ano.“ Vytiskla jsem lístky, podala mu je a jemně se usmála. „Děkuju.“

„Nemáš zač.“ Řekla jsem. Jeho rodina už odešla a o se vydal ta nimi, když jsem si vzpomněla na ten obrázek. „Jaspere?“ Zavolala jsem. Otočil se směrem ke mně. „Nemáš ten obrázek, co jsem ráno kreslila?“ Usmál se.

„Už ne.“ Odpověděl a odešel. Až po chvíli jsem si uvědomila význam jeho slov. Řekl, že ho už nemá, takže ho měl. O přestávce se ho musím zeptat. Sedla jsem si na židli a začala se nudit. Jen tak jsem si poklepávala nohou, když jsem ucítila slanou a narezivělou „vůni“. Ani jsem se nemusela na toho tvora, dívat, abych poznala, kdo to je. Denis. Ze všech vlkodlaků mi voněl nejlépe.

Otevřely se hlavní dveře a on v nich stál. Vražedně jsem se na něj podívala. Mé ruce se třásly. Chtěl něco říct, ale já myslela jen na jedno. Zabij ho? Zabij!!

Jedním ladným skokem jsem přeskočila recepční pult a rázně si to k němu mířila se zaťatými pěstmi. Bohužel než jsem k němu stihla dojít utekl. Prala jsem se sama se sebou, abych se za ním nerozběhla. Ještě chvíli jsem tam stála, svírala ruce v pěsti a bojovala s tím monstrem ve mně. Naštěstí jsem vyhrála a vrátila se zpátky na recepci. Sedla jsem si na židli a tupě zírala na podlahu.