Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry na život a na smrt 20. díl

14.01.2010 (19:00) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2222×

Sestry na život a na smrt - 20. Díl

Tak jsme to dopracovali k dvacítce, tady máte dvojitý dílek :) Děkuji za vaši přízeň, moc si toho vážím :)

Písnička:

Pohled Alice Cullenová:

Tři kráčející osoby zahaleny v předlouhých kápích kráčely  přímo k mé rodině. V jejich čele šel Aro, zbytek gardy se držel v jeho těsné blízkosti. Naproti nich jsme stáli my, Edward ochranitelsky tisknul Bellu v náruči, vlasy měla vlhké od slz a obličej strhaný nářkem. Přehrávala jsem si ve vzpomínkách svou právě končící vizi.

Zrovna jsem byla v lese na lovu a třímala v rukou mrtvou laň. Nemohla jsem již déle otálet, věděla jsem, že dříve nebo později k tomu dojde. Ale nenapadlo mě, že po tak krátké době. Upustila jsem hbitě laň na zem a rozběhla se směrem k hotelu. Utíkala jsem co mi síly stačily, mé tmavé vlasy neposlušně vzdorovaly větru a já cítila na své pokožce chladivý dotek okolní krajiny, přestože jsem doposud žila v domnění že nic studenějšího na tomto světě není. I když jsem běžela sotva několik minut, připadalo mi to, jako kdyby se zastavil čas. Snad poprvé za svou existenci se mě zmocnila tak obrovská panika. Vše mi připadalo cizí, strašidelné… Les mě neskonale děsil každým svým zákoutím, sebemenší, byť nepatrná šelest mě vyděsila k smrti. Jakmile jsem dorazila na okraj těch tmavých stínů, chtě nechtě, musela jsem zpomalit. Za chvíli jsem doběhla nehorázně pomalou, lidskou rychlostí ke dveřím a prudce je rozrazila.  Pohlédly na mě dva páry očí – vyděšených očí. V duchu jsem si oddechla, přece jen jsem dorazila včas, ale nebylo vhodné otálet. Nechala jsem Edwarda nahlédnout do své vize a hluboce povzdechla. Slzy mi tekly po tváři při toku bolestných myšlenek, bylo tak srdceryvné sledovat dva mladé lidi, které nejspíš brzy skonají po mém boku a zbytku rodiny. Za mou vlastní nepřesnost, zaplatí mnoho nevinných životů. Není nic horšího, než pouhopouhá bezmoc. Jakmile znovu vyvolaná vidina skončila, podlomily se mi kolena a já se svalila s tichým žuchnutím k zemi. Udeřila jsem pěstmi do koberce a vyděšeně šeptla:

„Edwarde! Jsou tady! Já…“ Nemohla jsem pokračovat, jak moc mě ta slova bolela. Kdybych jen viděla dřív… Vůbec se to nemuselo stát, je to má vina! Nejlepším řešením bude, kdybych se obětovala Edwarde, selhala jsem. Kdybych se přidala k Volterské gardě, možná by je to zastavilo… Ať mě klidně dožene, kde mě chce mít, mě už na tom nesejde.  Je mi to tak líto, ani nevíš, jak moc bych chtěla vrátit čas zpátky. Ale je příliš pozdě, padlo rozhodnutí.  Neschopna slov, uvítala jsem Edwardův dar zrovna dnes jako boží slitování v mém zatracení… Myšlenky nevrývají tak kruté jizvy do srdcí, jako slova. Přestože je to již řadu let, co mé srdce naposled udeřilo, mé city se prohloubily a já začala svět vnímat jinak. Věčnost mě změnila. Ale teď, byla jsem si jista, že náš čas se pomalu chýlí k poslednímu zazvonění na kostelní věži, k poslednímu doušku karmínové tekutiny, který nás dočista spálí. Brzy bude po všem, již nikdy nespatříme světlo světa a pravda se vyjasní. Pravda o našich duších, o našich osobnostech. Popel z našich mramorových těl rozfouká vlahý podzimní větřík, do daleké říše zapomnění.

„Alice! Nemůžeš to udělat! Potřebujeme tě…“ Křiknul Edward, na konci slov ztišil, nemohouc ze mě dostat smysluplnou odpověď. Jenže mé rty se nepohnuly ani o centimetr, mysl se zatměla. Avšak další, intenzivnější vize mě probrala z bdění.

Křik, obrovská síla… Spalující žár, tajemně smějící se osoba, zahalena v tmavé kápi. V pobledlých tvářích vynikaly dvě žhnoucí oči. Dva nespoutané nástroje smrti. Z pod hábitu trčel muži blonďatý vlas, vinoucí se po celé své délce do oslnivých odstínů. Poznala bych jej všude, Caius Volturi. Po jeho boku stála celá jeho garda v plném obsazení, ve tváří zlověstný výraz. Křídla mohutných kovových  dveří se s hlasitým vrzáním otevřela a do nich vstoupila má rodina, v čele s Edwardem, jenž za skrytem svých ramen třímal Bellu, ve snaze ji ochránit před jakýmkoliv nebezpečím..

„Vítejte, mí drazí přátelé!“ Pronesl obávaný  vládce postaršího vzhledu, Aro. Sotva jsme je pozdravili, na nic nečekal. Obklopila nás obrovská svazující síla, oheň, neukojitelný žár. Smrt…

Písnička:

S leknutím jsem se posadila na pohovku, pokoušejíc se popadnout dech. Edward mě objal okolo ramen a roztřeseným hlasem mě uklidňoval. Snažila jsem se najít nějaké kloudné řešení, ale nešlo to. Zvedla jsem se na nohy a začala házet Belliny věci do kufru tak, jak mi padly pod ruku. Pak jsem se rychle odebrala upozornit ostatní členy rodiny na blížící se hrozbu. Když jsem se vrátila, Edward i Bells už byli přichystáni k odjezdu. 

„Neeee!“ Vykřikla jsem a zaryla nehty do dlaní. Bolestně jsem pohlédla na Edwarda, pak na Bellu a nakonec pohled sklopila k zemi. Nemohla jsem vydržet ten pocit bezmoci, lítosti…

„Je pozdě.“ Hlesla jsem poraženě a usedla na pohovku. Vzala jsem Edwarda a Bellu do své náruče a tiskla jejich hrudě ke své. Nakonec jsem jim vtiskla do vlasů polibek a špitla slova na rozloučenou. Ovšem tak neslyšně, že si Bell absolutně ničeho nemohla povšimnout. Pak jsem vstala a odložila kufry ke skříním.

„Kdy?“ Šeptl sotva znatelně Edward. Teď! Musíme odejít do lesů, kde na ně počkáme. Odpověděla jsem nonverbálně. Edward smutně kývl a poté jsme se vydali pro ostatní členy rodiny. Roztřesenými prsty jsem zacvakla kliku a otočila v zámku klíčkem, který jsem si následně vložila do zadní kapsy kalhot. 

Pohled Edward Cullen:

Proklínal jsem tuto chvíli. Kdybych nebyl tak neuvážený, nemuseli by se to nikdy dovědět. Mohlo mě napadnout že nás zde někdo objeví. To já jsem pomáhal vybírat Carlisleovi dovolenou, a teď za to zaplatím nejvyšší možnou cenou, životy mých blízkých… A životem Bell. Zaklel jsem a vztekle kopnul do velkého květináče s palmou, který se vzápětí roztříštil na stovky drobných kousíčků. Recepční na mě ohromeně zírala, tak jsem se omluvil. Pochopitelně jsem ji musel vyděsit. Jsem naprosto k ničemu. Arogantní, naivní blbec.

Tiskl jsem Bellinu ruku a užíval si její dotek, jako by to bylo naposled. Na hřbet zápěstí mi spadla drobná kapka vody. Byla to jedna z mnoha slz Bell, desítky dalších jí stékaly po nehybné tváři. Byla smířená se svým osudem, jako růže, jenž k ránu vykvete a se soumrakem hyne. Jako hvězda, jejíž světlo pohasíná každou minutou, jako měsíc v novu. Vše krásné jednou končí a něco nového začíná. V mém případě nekonečná láska k Bell, kterou jsem si každým okamžikem víc a víc uvědomoval, jako by mi náhled proplouvala mezi prsty. I když jsem byl smířen se skutečností, že ji nikdy více nespatřím, jelikož ona není jako my. Její duše bude bloudit v nebeských krajinách, na nekonečných pláních, kde slunce je věčné. Dostane se tam, kde snad najde pochopení lepší, než zde na Zemi. Ty myšlenky bolely, mé jako by se rozpadalo na několik částí. Nikdo z nás si netroufal tvrdit, jak tohle dopadne. Odcházeli jsme ruku v ruce, všichni pospolu za tíživého ticha k místním lesům. Na chvíli jsem se zastavil a pohlédl do jejích uplakaných očí. Jemně se usmála a přitiskla své rty naléhavě na ty mé. Cítil jsem její prosby, zlobu i lítost… Náš poslední polibek… Těšil jsem se jako malé dítě a přál si, aby se čas zastavil právě v tuto chvíli a já setrval s Bell navěky. Jenže má věčnost se bohužel chýlila ke konci. Vášnivě mě líbala, zatímco já se pokoušel přemoct toho ďábla ve mne. Naše rty se pohybovaly v dokonalém souladu jako nejkrásnější milostná píseň, plná srdceryvného smutku, žalu a nevyplněných tužeb. Nechtěl jsem ji ztratit, miloval jsem svou lásku nade vše živoucí a jestli to bude jen trochu možné, položím za ni život. Jen aby ona mohla žít. Když se ode mě odtáhla, začaly jí znovu téci z očí nekonečné proudy slaných vod, které jsem jí setřel prsty a naposled ji objal. Proti nám vystupovaly z mlžných stínů sotva znatelné obrysy postav.

Z úst mi uniklo tiché zavrčení.

„Ne, Edwarde.“ Řekl tiše Carlisle a položil mi ruku na rameno. Když jsem se ohlédl na ostatní, v jejich obličejích jsem spatřil nekonečný žal, a zároveň jisté zbytky naděje. Temné stíny se rychle přibližovaly, už jsem slyšel jejich klidný dech, takže jsem obrátil svou pozornost zpátky k nim. Snažil sem se jim pátrat v myslích, ale nic podstatného jsem nenalezl.

„Vítejte, mí drazí přátelé.“ Pokynul stejnou větou, jako v Alicině vizi, což mě zneklidnilo. Ale jedna věc byla zcela odlišná. Místo Volterry zde byly Alpské lesy.

„Kéž bych já mohl být poctěn vaší návštěvou, Aro, velice mě mrzí, za jakých okolností se shledáváme.“ Pronesl Carlisle a bylo na něm znát, jak moc se musí přemáhat ke klidnému tónu. Všichni napjatě vyčkávali, jen já a Alice jsme věděli mnohem více. Arovi se hlavou honila myšlenka na sladkou krev mé dívky. Představoval si ji do nejmenších detailů jako luxusní moučník po sále plném nevinných lidí, jenž přijížděli za turismem do Volterry. Už jsem nevydržel jeho tápání a zavrčel. Ostatní členové rodiny na mě vrhli ostré pohledy, ale nevěnoval jsem jim pozornost.

„Můžete s tím laskavě přestat?!“ Křikl jsem na něj hněvně.

„Zajímavé, velice zajímavé.“ Pronesl fascinovaně Aro a uchopil mou ruku. V jeho hlavě se odehrávaly miliony mých myšlenek. Teď znal pravdu, takže pustil mou ruku a v očích mu hrály jiskřičky.

„Nač marnit takovýmto darem, nebo jejím?“ Pohlédl na Alici ale najednou zabodl pohled v očích Belly.

„Smím?“ Otázal se jí, ale ona váhala a vrhala prosebné pohledy ke mně. Přikývnul jsem a vzápětí Arovi podala svou ruku.

„Obdivuhodné! Za ta léta jsem nic podobného neviděl, jistě by z ní byla velice nadaná upírka.“ Výskl a obrátil pohled na všechny dohromady a přesto na každého zvlášť.

„Milí a vážení přátelé, myslím, že by bylo škoda plýtvat takovými, jako jste vy. Vaše životy jsou cenné, a teď nyní něco uděláte vy pro mě na oplátku.“ Pronesl s vítězoslavným úsměvem a naklonil se nad Bellu.

„Do měsíce přivedete tuto krásnou dívku do Volterry, ale podmínka je taková: musí být již nesmrtelná, stejně jako vy, jinak riskujete existenci celého vašeho klanu.“ Domluvil a div nenosil nos vzhůru, jak byl pyšný na svou řeč. Nenáviděl jsem jej, nechtěl jsem Belle zničit život, poslat ji do zatracení.

„A co když tak nevykonáme?“ Otázal jsem se a za zády slyšel tiché Rosalinino syknutí.

„Chceš-li se snad obětovat pro svou dívku sám?“ Odvětil a vrhnul se na mě.

Pohled Isabella Marie Swanová:

písnička

Tiskla jsem se k Edwardovi jak nejvřeleji jsem dovedla. V koutu duše jsem věděla, že tohle bude nejspíš poslední šance na nesmělé doteky, vyznání lásky či zoufalství z beznaděje. Pohlédla jsem mu do zlatavých očí a přitiskla horoucně své rty na jeho. Byly tak tvrdé a přesto tak dokonale hrály s mými v bezchybné harmonii. Byl to vzrušující pocit, doteď jsem se s kým jiným nelíbala. Jenže mi postupně začal docházet dech, takže jsem se neochotně odtáhla. Cítila jsem jak se mi do očí nahrnují slzy a tváře mi hořely červení. Ale v tuto chvíli na tom opravdu nesešlo. Vroucně jsem objímala Edwarda a užívala si posledních chvil v jeho blízkosti. Zatímco Aro hovořil, můj milý  pomalu stuhl jako socha. Přestože jsem byla vedle něj, cítila jsem napětí v jeho těle. Třásl se hněvem a nejspíše by se byl rád Arovi postavil. Sevřela jsem ho pažemi pevněji a hodlala ho ubránit jakémukoliv nebezpečí z vlastních hloupostí. I když se to zdálo směšné, jelikož on byl ten, kdo měl ochraňovat mě. I když bylo nad slunce jasnější, že před mým osudem mě ochránit nemohl. Byla jsem od počátku smířená se skutečností, že se stanu upírkou. Ale nevadilo mi to ani v nejmenším, ba naopak, byla jsem velmi ráda, že mu konečně budu rovna.

Když už to začalo vycházet a byla naděje, že odejdeme živi, tedy já už věčná, obrátil se k Arovi. Raději neměl vůbec mluvit, jenže měl svou hlavu a když si něco zamanul, také tak vykonal. Lehce se uvolnil z mého sevření, nechápala jsem to. Odstrčil mě jemně od sebe a vydal se vstříc jisté smrti. Arovou velkorysou nabídkou začal pomalu, ale jistě opovrhovat. To ho velice rozběsnilo a rozhodl se tedy pro cestu zla.

„Nechte ho! Prosíííím!“  Křičela jsem a slzy se draly jedna za druhou na povrch. Edward se svíjel pod tlakem jeho dlaní, každé jeho zasténání mě bolelo jako kudla do srdce, každá sebemenší prasklinka bolela i mne. Když už jsem to nevydržela, klekla jsem si na kolena a žádala ho o odpuštění. Nic z toho však nepomáhalo. Přiskočila jsem k Arovi a prudce jej odstrčila od Edwarda.

„Nechte toho!“ Zakřičela jsem mezi vzlyky jasně hysterickým tónem. Zaraženě na mne pohlédl a v jeho očích se zračila zloba. Avšak znovu uchopil Edwardovu hlavu.

„Jane.“ Pokynul malé bledé dívce za jeho zády.

„Bolest!“ Vykřikla. Naprosto jsem nechápala smysl jejích slov. Všichni na mne zírali jako na blázna, Caiovi se dokonce na okamžik rozšířily karmínové duhovky. Dokonce Aro uvolnil sevření svých rukou a upustil tak Edwarda, který se sesunul k mramorové podlaze a pokynul i Jane, aby přestala. Okamžitě jsem k tomu bezbranně ležícímu tvorovi přisedla a snažila se jej utišit.

„To bude dobré, zase bude vše jako dřív.“ Mluvila jsem k němu tiše a tiskla ho k sobě. Po tvářích se mi koulely slzy jako hráchy a smáčely Edwardovu košili. Zatímco Jane se pokoušela zasáhnout aspoň jednoho člena naší rodiny, Esmin štít se roztáhl okolo nás všech. Věděla jsem, že teď už nás nikdo nepřemůže a oddala se svým pocitům. Musela jsem se zlehka pousmát nad udivenými pohledy nepřátelské gardy a pak jsem jemně zaplula rukou do Edwardových vlasů. Jemně jsem je laskala ve svých dlaních a žívala si naplno jeho přítomnosti. Jak málo stačilo a již nikdy bych nepohlédla do těch zlatavých očí, nezřela jeho osobnost. Měla jsem pocit, jako bych sáhla na samé dno a viděla skrz jeho duši. Nikdy jsem nevěřila jeho teoriím o věčném zatracení, protože pro tak laskavou rodinu přeci nemůžou být nebeské brány uzavřeny.

Lehce jsem mu otřela své rty o tvář a vdechovala jeho lehkou vůni. Pojednou se mi zdálo ticho snad až zlověstné… Ničilo mě, začalo mi hučet v uších, v očním víčku mi nepříjemně tikalo. Cítila jsem, že Esmin štít zlehounka polevuje a na ostatní dorážely smrtonosné dary. Byla jsem jediná, kdo tohle vše mohl ještě zastavit, jen jeden háček to mělo. Stále jsem byla pro většinu osazenstva jakou moučník, jen bezcenná neškodná bytost. I přes svoji schopnost odolávat negativním darům ostatních. Nechápala jsem to, vždyť dary mají jen věčné bytosti. Ale v tuto chvíli mi na ničem nesešlo. Bylo jich strašná spousta a já neměla času nazbyt. Rozběhla jsem se proti Jane, v třesoucích se rukou třímajíc velkou větev. Absolutně jsem netušila, co obnáší boj s upíry, ale musela jsem ji nějak zabavit. Dřív, než zabije mou rodinu, a poté mě. Rozhodla jsem se pro jejich dobro obětovat. Pro lásku cokoliv na světě… Zavřela jsem oči a stiskla bolestně rty, načež jsem vší silou mrštila větví ve směru Volterské gardy.

„Bello!“ Zakřičel ke mě Edward a já poté pochopila, proč jsou Volturiovi tak uznávaní a obávaní…

Odpusťte mi ten konec a příště se dozvíte, jak to dopadlo :) Také vám prozradím, že padne život jedné osoby...  Tak se nechte překvapit... Brambooorka :)

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry na život a na smrt 20. díl: