Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry na život a na smrt - 17. Díl

05.01.2010 (14:30) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1476×

Sestry na život a na smrt - 17. Díl

Písnička: http://www.youtube.com/watch?v=mP2FKpOVXdQ

Pohled Isabella Marie Swanová:

Zůstala jsem stát sama uprostřed velkého sálu. Kolem mě byla stovka lidí a stejně jsem si připadala svým způsobem osamělá. Slzy mě začaly pálit v očích a cítila jsem, jak se mé srdce rozpadá na kousky. Vyšla jsem ven, v tu chvíli mě nezajímal mráz, který mě štípal přes saténové šaty. Alice si mě zřejmě všimla, protože jsem koutkem oka zahlédla postavu běžící za mnou. Věděla jsem, že mě dožene i kdybych nechtěla, tak jsem se zastavila.

„Bello!“ Křičela za mnou Al.

„Nech mě Alice, on o mě nestojí, tak proč bych se tam měla vracet.“ Odporovala jsem jí.

„Seš naivní Bello! Edward tě miluje, jen prostě… nemá to lehké.“ Dořekla a sklopila pohled k zemi.

„Tak proč mě sakra nepřemění? Proč to dělá ještě složitější? Nejste zatracení Alice. Vy nemůžete být zatracení…“ Ani už nevím, co všechno jsem jí tam řekla…

„Díky Bells, ale Edward si to nemyslí. Nechce ti vzít duši…, ale teď pojď, nebo nastydneš.“

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Já tu duši bez nich ani nechci, takže nemusí mít péči. Dál jsem ji ignorovala a zamířila k lesu. Alice jen bezmocně rozmáchla rukama a odešla do budovy. Ještě sjem zaslechla jak potichu zaklela a potom zmizela.

Začal se mě zmocňovat chlad, který jsem předtím ignorovala, ale teď už to nebylo tak snadné, při mínus patnácti.

Běžela jsem lesem dál a dál… Netušila jsem, jak dlouho, kolik času uplynulo a kde jsem. Nezáleželo na ničem, jen na té bolesti. Ignorovala jsem palčivou bolest chodidel, kdykoliv se dotkly zmrzlého sněhu. Lodičky jsem totiž cestou zahodila, běželo se mi tak lépe.  Za chvíli jsem viděla nějakou starou chatku. Takže jsem neváhala a zamířila si to dovnitř. Dveře byly zaseklé, takže mi chvíli trvalo je otevřít. Ale povedlo se. Teplo sice vypadá jinak, ale nebylo to nejhorší. Zjistila jsem, že je to nejspíš nějaká zapomenutá stodola. Všude se válelo seno, sláma a na trámech visely zaprášené kukuřičné klasy. Vítr ve střeše vydával odporné praskavé zvuky. Celkově to tu vypadalo dost omšele, ale co se dá dělat. Svalila jsem se do hromady sena a horlivě přemýšlela. Nejspíš jsem usnula. Každou chvíli jsem se probouzela, byla mi najednou šílená zima. Ale v té tmě se mi zpátky nechtělo, to bych raději umrzla tady v chatrči, než někde v lese. Stejně bych nejspíš nenašla cestu zpátky…

***

„Bells?“ Zašeptal někdo. Skoro jsem ten hlas nevnímala, natož abych odpovídala. Bylo mi všechno jedno. Najednou jsem se zhoupla, a ocitla ve vzduchu. To mi bylo taky jedno. Cítila jsem všude okolo větší chlad, než předtím. Už jsem neležela na seně, někdo mě svíral v náruči. Ale tohle mi bylo taky jedno. Nechtěla jsem se probudit z toho nádherného snu. Edward mě nese v náruči, sklání svou ruku, aby mi odhrnul pramen kaštanových vlasů z čela. Najednou jsem se přinutila otevřít oči. Zatajila jsem dech, nebyl to sen.

„Bello, cos to vyváděla! Měl jsem o tebe strach… Tohle mi už víckrát nedělej.“ Zašeptal Edward a vtisknul mi na tvář polibek. Ach né zase ten Edward…

„Bells, já… Musím se stále kontrolovat, kdybych jen na chvíli… No prostě není to, že bych tě nemiloval, protože já tě miluji a nechci tě ztratit, ty tomu asi nerozumíš, já sám svá slova nechápu, protože jsem naprostý idiot a chovám se jak budiž k ničemu, debil největší a -… A, pochop jak se cítím, prosím.“  Chrlil ze sebe rozrušením nesmyslné věty a zeslabil hlas ke konci proudu slov.

,,Edwarde, já těm kecům o duši nevěřím. Prostě jsou to jen nesmyslné žvásty. A i kdybys tomu věřil, já o svou duši bez vás, bez tebe nestojím.“ Při předposledním slově jsem nejspíš zčervenala. Jen na chvíli se mu vyrovnala vráska na čele a položil mě jemně na zem. Vím, jsem na něj naštvaná, že mě nechce přeměnit. Ale kdybych věřila, čemu věří on a bylo by to opačně…

„Pojď Bells, musíš se trochu zahřát.“ S těmito slovy mě odvedl do domu a napustil mi horkou vanu. Mezitím mi uvařil šálek horkého čaje. Bylo to od něj milé. Až teď jsem si uvědomila, že to teplo jsem potřebovala víc než cokoliv jiného a vana plná pěny mě v tom jen utvrzovala. Byla bych usnula, kdyby Edward nezaklepal na dveře.

„Bell, nespíš? Za půl hodiny máme být dole, prosím.“ Mluvil přes dveře.

„Nojóó, vždyť já už jdu.“ Neochotně jsem se zvedla z vany a hmátla po ručníku. Vysušila jsem si vlasy fénem a natočila kulmou. Lítostivě jsem si prohlédla svůj obličej, který mi před tím Rose s Alicí asi hodinu upravovaly a líčily. Teď byl už naprosto bez jakýchkoliv stop líčení. Povzdechla jsem si. Nanesla jsem si tedy linku, stíny a řasenkou jsem to doladila. Nedokonalosti jsem zakryla make-upem a byla spokojena. Oblékla jsem si znovu ty zelené šaty a vyšla z koupelny. Edward zazářil a pronesl:

„Mnohem lepší. Ne, dokonalé.“ Podal mi s úsměvem lehký svetřík a nabídl mi rámě. Poté jsme se odebrali znovu do velkého sálu.

„Jdete akorát.“ Vypískla Alice a pak sjela pohledem na mě a tiše zkritizovala moje dílo. Určitě si pomyslela svoje, ale řekla:

„Jo, sluší ti to.“ Bylo na ni poznat, že je na mě pořád naštvaná za ten útěk. Ale já nemohla jinak. Akorát jsem si k šatům teď musela vzít silonky, protože fialový nádech z mých prstů stále ještě nezmizel. Pohlédla jsem na hodiny. Bylo za čtyři minuty dvanáct. Všichni začali vzrušeně brát do rukou skleničky na šampaňské a přichystávali otvíráky. Za chvíli se už odpočítávalo:

„deset, devět, osm, sedm,… tři, dva, jedna, joooo!!!“ Při posledním slově začali všichni pištět větu:

„ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK!“ A vzrušeně stříleli špunty z lahví šampaňského. Všichni jsme si nalili a pronesli novoroční přípitek. Bylo naprosto vidět, že mé rodině to po chuti není ani náhodou – ale kdo by se divil. Chvíli jsme se objímali, pak ke mně přišla Alice a také mě přátelsky objala. Alespoň že už se nezlobí. Vyměnily jsme si úsměvy a potom začala hrát hudba. Naší milí si to k nám svižným krokem rázovali. Emmet vzal Rosalii ručku do své a něžně ji políbil. Pak pohlédl na Rose a vyzval ji k tanci. Jasper k Alici poklekl a pak šli také na parket. Teď už jsem zbývala jen já, ale nikde jsem neviděla Edwarda. Když jsem se začala rozhlížet, něčí ruce mi obmotaly oči, abych nic neviděla. Něco mě pošimralo na tváři. Když sjel rukama k pasu, ohlédla jsem se a musela se usmát. Za zuby třímal bílou růži a šimral mě s ní po šíji. Pak mi zastrčil její kvítek do vlasů a pronesl větu:

Písnička: http://www.youtube.com/watch?v=dFBBKfw59kA

„Smím prosit, krásná paní?“ A cítila jsem jak se mi zaleskly oči. Musela jsem na chvíli sklopit pohled, ale ještě jsem se zmohla aspoň na souhlas. Uchopil mi jemně ruku a znovu vedl mé kroky. Cítila jsem, že bez něj bych nezatančila ani jediný, ale to teď nebylo podstatné. Znova jsme se pohybovali v dokonalém rytmu mě neznámého tance,  který mě za večer stihnul naučit.  Edward byl vynikající tanečník, to jsem musela uznat. Pak mě něžně políbil, ale tentokrát jsem se odtáhla já. Vím, jak je to pro něj těžké a nechci mu ještě házet klacky pod nohy. Pak jsem se vymotala z jeho náruče a táhla ho za ruku k oknu. Spatřili jsme nádheru, která se jen tak nevidí. Ohňostroje prskaly, lítaly sem a tam a barevná scéna rostla. S koňmi v ohradě to ani nehnulo, nejspíš už na to byli zvyklí. Teda – kde vlastně jsou? Z ohrady zmizeli… Pak mi Edward začal natahovat lehce na ruce nějaký fialový kabátek. Podle úsměvu Alice jsem usoudila, že je to opět její práce. Sama měla na sobě podobný. Potom jsme všichni vyšli ven já cítila, jak mi klesá čelist údivem. Stálo tam jedenáct kočárů s koňmi. Většina hostů projížďku odmítla, takže byly všude místa. Edward něco pošeptal kočímu a pomohl mi nasednout na barokní bryčku. Za námi seděla Rose s Emmetem a vášnivě se líbali. Skousla jsem si spodní ret a mrkla na Rosalie, která si toho všimla a mé gesto opětovala. Pak jsem si opřela hlavu o Edwardovo rameno a sledovala okolní přírodu.

„Není ti zima, Bells?“ Zeptal se tiše můj ochránce. Zmohla jsem se na pouhé zatřesení hlavou a dál sledovala přírodní krásy. Samozřejmě není nutno dodat, že nejkrásnější z těch všech přírodních divů byl Edward.

„Těšíš se?“ Vyrušil mě z úvah.

„Na co?“ Samozřejmě jsem vůbec nevěděla, na co se mě ptal a doufala jsem, že je to jeho první otázka.

„Zítra jdeme poprvé lyžovat. Tak těšíš se?“ Tázal se znova. Ale ne, už je to tu zase.

„Ehm, abych řekla pravdu, ne. Ne že bych nechtěla, ale neumím to.“ Což byla jen čistá pravda.

„Jak jsem řekl – já tě přinutím…“ A laškovně se usmál. Já mu vrátila otrávený pohled a on se jen rozesmál.

„Jeden by nevěřil, jak dokážeš být paličatá.“

Tak já opět doufám, že se vám to líbilo, a zítra konečně, konečně první lyžovačka :D Odměnou za mé psaní mi jsou vaše komentáře, tak doufám, že ani tentokrát nezklamete. Vaše Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry na život a na smrt - 17. Díl: