Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry na život a na smrt 11. díl

25.12.2009 (14:30) • Brambooorka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2162×

Sestry na život a na smrt - 11. Díl

písnička: http://www.youtube.com/watch?v=jfaCOjnotp0

Pohled Alice Cullenová

Běžela jsem tmavou, širokou ulicí. Samozřejmě lidským krokem, protože na každém  rohu svítilo pár lamp. Nemohu si dovolit nic riskovat, zejména ne teď, když mě někdo potřebuje. Někdo, komu se osud nepsal zrovna na růžový papír. Ale to se brzy změní, bude to v pořádku… Doufala jsem, a po tváři mi přelétl lehký náznak úsměvu. Konečně jsem narazila na konec ulice, kde stála velká tmavá budova. Nikomu by se nelíbila, dokonce ani Esme, která vidí obvykle v každé barabizně nejkrásnější námět na rekonstrukci. Poprvé za dlouhou dobu se mě zmocnil strach. Zatím jsem nemohla nic předvídat dopředu. To je moc zlé, zatím se nerozhodli, zda nám adopci dovolí, či nikoliv. Carlisleovo auto stálo v zadním rohu parkoviště, daleko od poslední lampy. Chtěla jsem být s Bellou sama, proto jsem zaparkovala auto na vzdálenější konec.

Vystoupila jsem, ale ještě jsem se zarazila. Snad se jí bude líbit. Ale ne, co to zase plácám. Jistě, že se jí BUDE líbit. Zakroutila jsem hlavou. Jak jsem jen mohla na svůj dar byť jen chvíli zapomenout. Přejela jsem dlaní po rudé kapotě a vydala se vstříc tomu odpornému místu. Kdybych byla člověk, přísahám, že bych se psychicky sesypala. Tady na mě pocity doléhaly daleko víc. Ta ponurá budova, těžké skleněné dveře… Zhluboka jsem se nadechla, a potáhla za kliku. Byla pokryta tenkou vrstvou prachu, takže jsem nějakou dobu nikdo nevkročil. Alespoň ne těmito dveřmi… Trochu jsem se zamyslela, ale rychle jsem kráčela chodbou dál – dokud ke mně nedolehly tlumené hlasy z recepce:

„Přece by se šlo nějak dohodnout.“

„Vy o ní nic nevíte. Ta holka je blázen. Prostě patří sem!“

„Máte pravdu. Ale jen napůl – zblázní se, jestli tady zůstane.“ * smutný povzdech*

Carlisleův hlas jsem bezpečně poznala. Zrychlila jsem, abych si s ním stihla ještě promluvit. Ale on na mě jen mlčky pokynul, a podíval se směrem k recepční, která přikývla. Hned poté beze slova odešel.

Rozhodla jsem se nemarnit časem, a rozběhla se zpátky po chodbě, k místnosti, v níž jsem zaslechla vzlykot. Pomalu, abych nikoho nevyplašila, jsem otevřela dveře.

„Alice!“ Vypískla Bella z jakési matrace v  koutu místnosti, kterou neprávem nazývali postelí. „ Bello…“ Začala jsem nejistě, ale poté jsem k ní přiskočila, a sevřela ji v objetí. Pak jsem trochu povolila, abych si ji prohlédla. Byla vyhublá až na kost a lícní kosti jí nepřirozeně vyčnívaly do prostoru. A to příšerné oblečení. Pche, prý špičkový podnik… Přemítala jsem kysele.

„Ty teda vypadáš.“ A skenovala jsem jí pohledem.Vzápětí se mi v hlavě zrodil nový plán.

„Ztratila jsem smysl života, Alice. Nejdřív rodina, přátelé…“ A pohlédla na mě při posledním slově, až se mi vrylo do mého mrtvého srdce.

„A potom mi odvedli i Rosalii.“ Dodala smutně. To už jsem nevydržela. Nemůžu tady zůstat byť jen další minutu.

„O to se postaráme, Bell., nejdřív ale musíš něco sníst. Jsi jen kost a kůže.“ Vyhrkla jsem, a popadla jí za ruku směrem ke dveřím.

„Takhle nikam nemůžu Alice!“

„To mi také došlo. Vezmi si na sebe místo těch tepláků alespoň rifle.“ Dořekla jsem, a poté se Bella šla převléknout.

Potom jsme vyšly na chodbu. Zamířila jsem směrem k recepci.

„Ne- to ne, Al. Mohl by nás někdo zpozorovat!“ Vykřikla Bell. Já se jen pousmála, a pokračovala v cestě. Paní Carterová – ta recepční, nás už očekávala. Ještě jsem dojednala poslední nesrovnalosti, a potom jsem Bellu táhla směrem k východu. Nemohla jsem se dočkat, až budeme nakupovat. Došly jsme až k našemu autu.

„Páni, Alice. To je vážně tvoje?“ Zadržujíc smích jsem dodala:

„Ne Bello, tohle je dárek na uvítanou, pro tebe.“ Sotva jsem to dořekla, spadla jí čelist. Přišlo mi to velmi legrační, i když jsem to viděla dopředu.

„Na, na... Na uvítanou?“ vykoktala ze sebe.

„Doufám, že se ti u nás doma bude líbit!“ Zvolala jsem šíleně písklavým tónem, až jsem se zadivila a sevřela Bellu pažemi.

„Páni! No, …páni…, Alice, já… hrozně moc vám děkuju. Všem!“ A z očí jí vytryskly oceány slz. Stále jsem jí držela v objetí. Byla jako moje sestra. Ale najednou se zachvěla. Odtáhla jsem se, abych zjistila příčinu. Přestala plakat, radost vystřídal viditelný strach:

„A Rosalie?“ Vydechla. Sotva zřetelně jsem se na chvilinku zamračila. Snad si toho nevšimla, občas mi pár gest ujede.

„Víš, Bello. S Rosalie to tak snadné nebude. Musíme doufat. Zatím není nic jisté, ale ona to dokáže Bell. Dokáže jim, že ji drží úplně zbytečně. Já to vím… No prostě vím.“ Opatrně jsem mluvila. Ale počkat, co jsem to původně chtěla, že?:

„ Ale moment mladá dámo. Ještě jsem neskončila. Noták, mráčky z obličeje pryč, hm?“ Přejela jsem jí malíčkem po teplé kůži na nose a usmála se. Přikývla jsem, na znamení, že se opravdu snaží.

Otevřela jsem Bell dveře, a posadila se také do auta. Bella ještě nemá řidičák, takže jsem musela převzít volant já. Jela jsem dnes o něco pomaleji, aby Bella nezešílela. Pořád stále neví, kdo jsme. Povzdechla jsem si v duchu. Cestou jsme se zastavili do všeobecně oblíbené restaurace na okraji města. Ale štvalo mě, že nemůžu posoudit, která je nejlepší. Přece jen lidské jídlo… brrr.

Bella si objednala boloňské špagety a latté. Vypadala opravdu vyhládle, a snad jí to chutnalo. Já jsem si řekla jen o minerálku a Belle jsem sdělila, že jsem již jedla. Ale bohužel si nemyslím, že by mi to sežrala. Potom jsme jely vstříc mému úžasnému plánu. Odmítla jsem Bell prozradit, kam jedeme.Za nedlouho jsme zaparkovaly obchodního centra s nápisem hlásajícím : “Ráj nákupů všeho druhu!“ Bella tiše zasténala, čehož -  kdybych byla člověk bych si nepovšimla.

Házela jsem Belle jedno oblečení za druhým, ale k mému údivu ho pořád, i když neochotně zkoušela. Nakonec jsem vytáhla jednu noční košilku, která hodně odhalovala. Usmála jsem se, a zahrabala ji naspod nákupního košíku, aby ji nespatřila. Mezitím jsem také koupila pár kousků pro mě a Esme. Carlisleovi a Edwardovi jsem vzala krásné nové košile. Musí vypadat perfektně, až je Bella uvidí. Nato jsem měla vizi:

Paní Carterová vcházela do nějaké místnosti, v jejímž rohu seděla Rosalie. Ve tváři měla zničený výraz. Paní Carterová se k ní posadila, a začala jí opakovat, že už se nemusí ničeho bát, a že vše bude zase dobré…

„Je vám dobře, slečno?“ Promluvila ke mně prodavačka

„Eh. Jo, už jo!“ Dostala jsem ze sebe v šoku. Popadla jsem Bellu k pokladně, zaplatila za nákup a táhla ji směrem k východu.

Tašky jsem rychle naházela do auta a nastartovala. Tachometr ukazovat něco kolem dvěstěpadesáti.

„Alice, zpomal!“ Začala se mnou cloumat zděšená Bella. Neodpověděla jsem jí.

***

Zaparkovala jsem přímo u dveří dětského domova. Prudce jsem otevřela dveře a zamkla auto. Běžela jsem svým tempem zezadu budovy, k oknu Rosalie. Otevřela jsem ho a hbitě proklouzla dovnitř.

„Rose?!“ Vykřikla jsem a přispěchala k ní. Seděla na podlaze, z obou zápěstí a krční tepny se řinuty krev. Bylo jí v tom pokoji spousta. Viděla jsem na okenním rámu dopis na rozloučenou. Pro Emmeta. Kdyby mohlo, vyskočilo by mi srdce z hrudi. Tak moc to bolelo. Nedalo se jí už pomoci, aspoň ne jako člověku. Upadla do kómatu, a srdce jí vynechávalo. Přesto jsem poručila Belle aby jí zaškrtila ruce a zatížila tlakovým obvazem tepnu na krku. Jak se proboha mohla podřezat? Znova a znova? Při pohledu na ty spousty jizev na  jejích křehkých rukou se mi dělalo zle.

„Musím ji zachránit, jinak zemře! Ale já to nedokážu Bello! Nic z toho, co uvidíš… Prosím, nelekni se a buď zticha!“ S těmito slovy jsem Rosalii zaryla své ostré zuby do jemné kůže na hrdle. Musela jsem už přestat, jenže to nešlo. Ale ztratila spoustu krve, a já ji nemohla nechat umřít, nebo ji zabít. S šíleným pálením v krku jsem to nakonec překonala a odlepila se od ní. Dlouho se nic neozývalo, myslela jsem, že už to vzdám, když v tom se začala zmítat v bolestech. Bella seděla vedle ní a tiše plakala. Zavolala jsem Edwardovi, aby přijel. Samozřejmě i s Emmetem. Jakmile dorazili, Bellu jsem poslala s Edwardem domů, a Emmetovi přikázala, aby počkal s Rosalií. Zatím jsem mu vysvětlila, co se stalo. Edward to naštěstí pochopil v mých myšlenkách, takže jsem aspoň jemu nemusela nic vysvětlovat...

Následující dva dny jsem probděla u Rose a Emma. Až pak mě myšlenkách přerušilo tíživé ticho. Rose se začala probouzet.

Tak jste se dočkali zřejmě toho Happy Endu :) Mocka doufám, že se vám kapitolka líbila, a zítra přibyde další :)

S pozdravem vaše Brambooorka

Autor: Brambooorka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sestry na život a na smrt 11. díl: