Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sestry na život a na smrt 1.díl

Sestry na život a na smrt – 1. díl ( Prolog)

 písnička -http://www.youtube.com/watch?v=a5wv2CJ-1xQ&feature=fvst

 shrnutí mých povídek: http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-brambooorky/

Pohled Isabella Marie Swanová:

Jmenuji se Isabella Marie Swanová, ale oslovení Bella mi přijde lepší. Je mi 16 a mám starší sestru Rosalii. Naše máma zemřela při autonehodě, když jsme byly malé. Pamatuji si, že když ještě žila, často nám vyprávěla o otci. Byla do něj opravdu hodně zamilovaná, prostě láska z univerzity. Prý se nás zřekl, jakmile se dozvěděl že je po druhé těhotná... Ale jeho jméno nám nikdy nesdělila.

Prý že bychom si dělali z toho předčasně velkou hlavu, ale slíbila že až bude čas,poví nám to. Toho dne se nedožila. Rose je od té nehody  na invalidním vozíku,tak se o ni starám já. Ne že by mi to vadilo. Jsme si velmi blízké, a přestože je o rok starší, skvěle si rozumíme. Vyrůstaly jsme v malém městečku Forks, ale od té doby jsme v dětském domově...

Už je to dávno co jsme přestaly doufat, že by nás někdo adoptoval. Lidé chtějí převážně maličká miminka. Dnes ráno jsme jako obvykle vstaly a přichystaly se na ranní přivítání ve velkém sále. To je každodenní rituál, kdy přijdeme do prostorného sálu v místním kostele, a pomodlíme se. V dětském domově to byla naprostá samozřejmost. Už jsme si na to zvykly, i když nám to zpočátku dost vadilo. Ale tentokrát nás ve dveřích odchytila slečna Carterová,naše vychovatelka, která se nám v mnoha případech snažila nahradit matku. Byly jsme jí za to vděčné. Ale místo do velkého sálu jsme zamířily do kanceláře. Slečna Carterová nám pokynula, abychom se posadily.

„ Tak, jak se dnes máte?" řekla a potutelně se usmála...

To mě uvedlo do rozpaků, jelikož úsměv na jejích rtech nebyl vidět téměř několik let.

„Samozřejmě že dobře."odpověděly jsme s Rose, až mi přišlo legrační,jak sehraně.

„To mě těší, no nebudu už to déle protahovat. Mám pro vás dobrou zprávu."

A na chvíli se odmlčela.

„Myslím,že by vás ráda adoptovala jedna rodina."Řekla opatrně, očekávajíc, jak budeme reagovat. Rozzářila se při pohledu na naše výrazy. V obou vzplály plamínky naděje. Po mnoha letech bychom měly rodinu.

„Přijedou se dnes podívat,takse snažte být na ně milé, je to moc dobrá rodina.."

Řekla, než odešla,ale ve dveřích se zarazila.

„Je pravděpodobné, že pokud se shodnete na adopci, pojedete s nimi už

dnes."

Povzdechla si.

„Budete mi chybět."Teď už zmizela ve dveřích sousedního pokoje.

„Rose,slyšela jsi to? To je perfektní!!..Ehm, ty nemáš radost?"

Zarazila jsem se při pohledu na Rosaliin smutný obličej.

„Bells, víš... Co když si děláme jen plané naděje? Třeba vůbec nepřijedou. Nebo se jim nebudeme líbit a dřív nebo později nás sem vrátí… Nechci se vázat, a být při tom v nejistotě."Dořekla. Tolik slov jsem od Rose neslyšela již dlouhou dobu.

Obvykle byla od té nehody docela uzavřená a mlčenlivá.

Chvíli jsme jen tak seděly, a koukaly do země. Věděla jsem,že není rozumné rušit tuto chvíli. Obě jsme přemýšlely. Pak jsem se přece jen vydala sbalit  naše věci. Ale přiběhla paní Carterová, aby nám oznámila jejich příjezd. Před domem stálo luxusní černé auto. Jeho pasažéry jsem přes tmavá skla nezahlédla. Potom se otevřely jedny z dveří. A tehdy jsem se poprvé zahlédla...

Ahoj, tak jak sami vidíte, konečně jsem se dočkala. Po dlouhém čekání mi laskaví správci webu přidělili taky admistraci. Tak jsem se rozhodla zveřejnit prozatím první díl své povídky.

Doufám že se vám líbí. Ale bez vašich vzkazů nepokračuju. :) Tak pište a budu se těšit na vaše komentáře, ať už pozitivní, nebo negativní.  Opět blbý konec, ale hned jak to pujde vložím sem i druhý díl. :))

Vaše Brambooorka