Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šestnáctiletá matka 3

09.02.2010 (16:15) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4699×

Dneska jdu poprvé do nové školy a tak se musím hezky oblíct. Zašla jsem tedy k sobě do šatny a tam jsem vybrala bílé minišaty, k tomu boty na podpatku a kabátek. Hlídání dorazilo hned po půl osmé a tak jsem se mohla vydat do školy.

Jen, co jsem vystoupila již se na mě stočili všechny pohledy na parkovišti. Jen zběžně jsem to obhlídla a už jsem si byla jistá, že holky mě nenávidí, kluci zas svlíkají pohledem. Prostě normálka.

Rovnou jsem mohla na hodinu, protože vše podstatné mi už dal, ředil. Koukla jsem se tedy do rozvrhu a hned potom do mapky. Historii s Mathesem, číslo učebny 210, druhé patro. Super.

Hodila jsem rozvrh i mapku do batohu a vyrazila jsem. Do učebny jsem dorazila včas a dala jsem profesorovi podepsat papíry a on mě poslal k nějakému Jasperu Halovi. Otočila jsem se tedy a málem jsem skončila na kolenouch. V poslední lavici seděl upír s vlasy jako lví hřívou a oči smutné. Postavou se podobal atletovy, ale nebyl zas tak bez svalů. Byl dokonalí. Byl to otec mojí malé Lany a podle jeho pohledu jsem zjistila, že mě poznal. Byl totiž udiven, ale i rád a byl tam i smutek s kajícností. Došla jsem deky k jeho lavici a posadila se.

„Posledně jsme začali špatně. Jmenuju se Isabella Swan, ale říkají mi Bella,“ podíval se na mě překvapeně, ale odpověděl.

„Jasper Hale a za posledně se omlouvám.“ Byl šarmantní s milým a uklidňujícím hlasem.

„Je pravda, že rodiče nebyli zrovna nadšený a popravdě tě chtěli roztrhat, ale já jim to zatrhla.“ Pokuď může dostat upír infarkt tak k tomu nemá daleko.

„Jak jak…“ nedokázal prostě ze sebe nic vypravit.

„Moji rodiče jsou tak trochu poloupíři.“ Hned jsem sklopila pohled, protože jsem se za to styděla. Rodiče jsou totiž jediný poloupíři a tak už ví, čí jsem potomek.

„ Tvoji rodiče jsou René a Charlie Voltury?“

„Ano.“ Zas jsem sklopila pohled, ale on mi prstem zas hlavu pozvedl.

„Nestyď se,“ usmál se na mě.

„Stejný úsměv má i Lana.“ Prostě to samo vyklouzlo.

„Kdo je Lana?“ Tvářil se nechápavě.

„No... tvoje dcera.“  Najednou se proměnil v kámen. Kdybych nevěděla, že je upír tak bych se bála. Po chvíli se probral.

„Proč sis ponechala?“ Nezněl naštvaně, ale zvědavě.

„Něco ze mě si tě oblíbilo a naše dcera je můj poklad.“

„Ukážeš mi ji anebo musím dělat jako, že jsi vzduch.“ Zachvěla jsem se strachy. Nevěděla jsem, co se to semnou děje.

„Prosím, jen mě nepřehlížej.“ Tak to je gól. Já jsem se snad zamilovala, ale co. Dítě spolu už máme.

„Pokuď ti to nebude vadit, tak bych tě radši nepřehlížel.“ Pohladil mě po tváři. Pak zazvonilo a my se museli otočit na tabuli, ale stále jsme se drželi za ruce. Je možné, že mu nejsem lhostejná?

Když zazvonilo, tak Jasper na mě počkal a já neodolala se zeptat.

„Nechceš se ulít?“ jen mu zajiskřilo v očích a já ho už táhla k autu.

„Kam mě zavezeš?“ Jiskřilo to mezi námi a já si uvědomila, že to bylo i o tu noc. Už tehdy naše srdce věděli, že k sobě patříme.

„Chtěl si vidět svojí dceru.“ Rychle jsme tedy naskočili do auta a vyjeli ke mně domů. Když jsme přijeli před dům tak se ve dveřích objevila Lusi neboli pani na hlídání.

„Slečna Swanová, vy už jste tady?“

„Lusi, běžte domů. Já se už o malou postarám.“ Lusi teda jen zašla pro věci a hned zase vyšla.

„Tak pojď tatínku.“ Táhla jsem Jaspera do ložnice, přes kterou se jde do dětského pokoje. Jen, co jsem ho dotáhla k postýlce, tak se malá usmála.

„Ta je nádherná,“ rozplýval se Jasper.

„Taky má po kom.“ Vzala jsem si Lanu do náručí a otočila se na Jaspera.

„Doufám, že ti moje rozhodnutí, nechat si ji, nevadí?“ jen vyvalil oči.

„Ne. Je mi jen líto, že jsem přišel o to, jak rostla v tobě.“

„Chceš si ji pochovat?“ bylo vidět, že se bojí, ale nemohl odolat a tak jsem mu malou položila do náruče. Skvěle do ní pasovala.

„Ahoj maličká, já jsem tvůj táta.“ Ve mně to bublalo štěstím. Už zbývala jen jedna otázka, ale ta mohla vše zničit nebo vše dát dohromady.

„Zůstaneš teda s námi?“ sklopila jsem pohled a čekala na verdikt. Stále nic nepřicházelo, ale najednou mi pozvedl jedním prstem hlavu.

„Já si to ani nezasloužím, tolik dobrého, ale pokuď je to tvoje přání, tak jsem tím pádem v nebi. Není pro mě nic lepšího než to, co jsi mi dala. Já si tě ani nezasloužím.“ Potom mě měkce políbil a já byla v sedmém nebi.

„Malá usnula,“ konstatoval a odtáhl se ode mě, aby malou uložil. Jen, co ji položil tak se vrátil ke mně a něžně mě políbil, ale mně to nestačilo a tak jsem se k němu víc natiskla. Náš polibek byl plný lásky, touhy a radosti. Oba jsme dostali to nejcennější pod sluncem. Byla nám dopřána láska a i dítě.

Na chvíli se odtáhl a zašeptal mi do ucha.

„Pokuď je to možné, tak jsem našel lásku v upíří princezně. Miluju tě.“

„Pokuď jsem se nezbláznila tak miluju upíra, který mi daroval malou dcerku. Miluju tě.“ Teď jsem se cítila plná. Už vím, co mi scházelo.

Po těch slovech jsme se zase na sebe vrhli a plní touhy jsme se neobtěžovali ani svlékat, a proto jsme to oblečení ze sebe jen strhali. Naše těla do sebe zapadla, jako kdyby byla stavěná pro sebe, jako dvě pucle, které patří k sobě. Steny jsme tišili v polibcích a nechali jsme se stáhnout do víru vášně a lásky. Milování s ním bylo to nejlepší, co jsem zažila a nebyla jsem schopna se ho nabažit. Mezi pauzami jsme si šeptali slovíčka lásky a stvrzovali jsme je polibky. Doufala jsem, že to nikdy neskončí. Museli jsme však skončit, když mu zazvonil telefon a tak se vyhrabal z postele a šel hledat kalhoty, které našel na chodbě.

„No,“ zavrčel a vracel se ke mně. Jen jsem se k němu přitulila a poslouchala, co se bude dít.

„Ne, nejsem ve škole.“ Když poslouchal odpověď tak mě líbnul do vlasů a já slastně zavrčela.

„Co ti je do toho s kým jsem.“ Víc jsem se k němu přitáhla a nemínila jsem ho pustit.

„Nepustím tě,“ pošeptala jsem mu a on se na mě usmál.

„Ne, domu nepřijedu.“ Ani to netípnul a uprostřed odpovědi položil telefon na stůl.

„Proč musí ti sourozenci všechno zkazit.“

„Mají smůlu. Já jim tě nevydám,“ a políbila jsem ho. Tím jsem rozpoutala novou vlnu touhy a až když jsme skončili, tak jsme si uvědomili, že to nejspíš slyšeli přes telefon. Zvedl ho tedy zase k uchu a zavrčel.

„Tos to nemohl položit. Já až tě dostanu do rukou, tak tě ani Rose neochrání.“ Chtěl ještě něco doříct, ale někdo zazvonil.

„Já tam dojdu, lásko.“ Obmotala jsem se dekou a líbla ho. Došla jsem ke dveřím a tam stál jeden z těch upíru ze střediska a měl telefon u ucha. Jen, co mě uviděl, tak mu telefon vypadl z ruky.

„ Asi jsem si spletl dům.“ Než se však stačil otočit, tak za mnou stál Jazz a zavrčel.

„Co jsem ti Emmette říkal.“ Ten svalouš si mě změřil pohledem.

„Komu jsi zase sebral manželku,“ zasmál se, ale víc nestačil, protože jsem se po něm vrhla. Začala jsem ho mlátit hlava nehla, ale vyhrávala jsem jenom díky výcviku od Demetriho s Felixem.

„Brácha, zastav ji,“ prosil, ale Jazz nic neudělal a tak jsem dostala Emmetta až na lopatky.

„Tohle až řeknu doma. Přemohla tě holka a ke všemu matka,“ smál se Jazz a já se k němu vrátila, abych ho lehce políbila.

„Tohle nemůže být člověk.“

„Taky, že nejsem,“ zavrčela jsem na něj.

„No tak, lásko, přestaň už.“ Klidnil mě Jazz.

„Tak, co jsi?“

„Jsem Isabella Voltury Swan,“ uklonila jsem se, jak mě to učili.

„Brácha, teď jsi tomu dal.“

„Ne. Já jsem tomu dal před devíti měsíci.“ Víc se s ním nebavil a zabouchl dveře. Pak mi podtrhl nohy a unášel mě do ložnice.

Předchozí - Shrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šestnáctiletá matka 3: