Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šestnáctiletá matka

05.01.2010 (19:00) • Naomi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 10004×

Tu osudnou noc jsem šla z diskotéky později než kámošky, protože ony měli kluky a já ne. Ne, že bych byla ošklivá, to spíše naopak. Po matce jsem zdědila nádherné hnědé vlasy, které se mi v mírných vlnách vlní až pod zadek a oči mám medové. Jsem totiž dcera dvou poloupírů a ke všemu oba jsou následníci trůnu.

To je taky důvod proč nikoho nemám. Jsem jedinečná. Jsem člověk, ale smysly mám lepší nežli upíři, jsem i rychlejší a silnější. Podle matky jsem i krásnější nežli upíři a tvrdí to i všichni ve Volteře. Ano, moji rodiče jsou jejich potomky. Matka je dcera Ara a otec synem Marcuse. Povedená rodinka, co?

Vrátím se však ke vzpomínání.

Když jsem šla temnou uličkou najednou se okolo mě prohnal upír. Než jsem se nadála ležela jsem pod ním, ale nechtělo se mi bránit se. Musel mít nějaký dar. Podle očí je vegetarián, ale tak proč?

„Omlouvám se, ale až moc mě lákáš.“ Pak mi vyhrnul sukni a vnikl do mě. Je pravda, že není můj první, a proto jsem mohla hodnotit. Byl ke mně něžný a moc se mi to líbilo, ale věděla jsem, že to není správné.

Hned jak skončil tak utekl, ale já ještě zahlídla, jak se nenávidí. Nechtěl mi to udělat, ale přemohla jej touha. Věděla jsem, že budu mít modřiny, a proto jsem šla k sobě do bytu, místo k rodičům. Oni by chtěli toho upíra hned roztrhat a spálit, ale já k němu i za tu chvilku začala pociťovat cit. Možná to byl soucit, ale to je jedno. Bylo vidět, že to nechtěl udělat.

Omlouvám se, já se nepředstavila. Jmenuju se Isabella Voltury Swan je mi šestnáct. Teď je to devět měsíců po osudné noci a já jsem teď u sebe v pokoji. V náručí mám malou holčičku, kterou jsem před hodinou, díky mému otci a matce porodila. Je to zázrak. Rodiče se smířili s tím, že budu mít dítě s upírem, kterého ani neznám.

Já však nelituju. Díky malé vím alespoň něco. Podle vlásků byl blonďákem a jako člověk měl modré oči. Byla jsem ráda, že jsem za malou tak bojovala. Stala se pro mě velice důležitou osůbkou v mém životě.

Je poloupírem a já se ve svých osmnáctých narozeninách stanu tím čím je má dcera. Možná ve věčnosti najdem i onoho upíra. Snad mi nebude moje malá Lana vyčítat, že vyrůstala bez otce.

Po mě zdědila jen rty, které jsou plné a rudé, že rtěnka není k zapotřebí. Docela jsem ráda, že toho má více po otci. Budu totiž muset předstírat, že je to adoptované dítě mích rodičů, ale budu ji vychovávat já. Jen v době školy ji bude hlídat matka, která je návrhářka a tak pracuje doma.

Kvůli tomu mému pokladu se i stěhujeme za hlavní město Aljašky, Anchorage. Budeme v lesích dost daleko od lidí, protože nevíme, jak se ta malá projeví, ale já do školy chodit budu. Jen přece studuju poprvé.

O týden později:

Už jsme na cestě do našeho nového domova a taky že jo. Před námi se začala prostírat louka a tam se zjevil náš dům.

„Mami, to je nádhera.“ Vydechla jsem. Ten dům totiž vybírala zrovna ona.

„To jsem ráda, že se ti líbí.“ Otočila se na mě.

Jen, co jsme zastavili tak mě matka chytla s vysvětlením, že nejdřív musím vidět můj pokoj a já ji ani neodporovala. Jen jsem stačila vzít malou i s její sedačkou, která byla jediná, co jsem stačila koupit.

„Tak tohle je tvoje nové království.“ Pronesla matka slavnostně matka a otevřela dveře. Pokoj byl nádherný.

„Děkuju mami.“ Poděkovala jsem a vešla. Z toho pokoje pak vedly ještě dvoje dveře. Otevřela jsem první a tam byla koupelna a za druhýma byl Lany pokoj. Malou jsem hned uložila a sešla dolů do obýváku. Ten byl taky hezký, ale to bylo všechno, co dělala matka.

„Kdy jdu do školy?“ Zeptala jsem se hned, jak jsem se usadila.

„No, až za pět neděl.“ To my stačilo. Zatím budu moc něco malé a sobě koupit, protože jsem to před porodem nestihla. Bylo to až moc rychlé.

„Jdu nahoru.“ Řekla jsem matce. Chci totiž zpomínat na toho anděla, co mi zanechal v lůně mou dceru. Díky mému daru to je lehké.

Vy vlastně ani nevíte, jaký dar mám, je to hezký. Dokáži spatřit jakoukoliv osobu, co chci. Říkám tomu nazírání. Díky tomu mohu pozorovat onoho upíra a vím, že je zkroušený. Nevím proč, ale já se to dopídím.

Usínala jsem s vědomím, že vedle v pokoji usíná má dcera a je zdravá.

Ráno jsem se probrala okolo šesté, protože tou dobou se hlásí o jídlo a to pořádně. Hned po snídani jsem ji šla převléct do teplejšího oblečení a sebe taky. Vzala jsem si tričko s dlouhým rukávem, džíny a mikinu.

Malou jsem posadila do autosedačky a sešla do garáže. Tam na mě čekalo překvapení v podobě bílého BMW. Klíčky byly na palubní cestě a u toho vzkaz Pro tebe a tvého andílka.

„Budem jim muset poděkovat.“ Podívala jsem se na toho mého drobečka.

„Tak rovnou pojedeme nakoupit.“ Dodala jsem a nasedla jsem do mého nového autíčka. Řidičák už taky mám, tak mi nic nestojí v cestě.

Obchodní centrum jsem našla hned a to mi táta říká, že nemám orientační smysl. Vzala jsem tedy i malou a vyrazila jsem nakupovat.

„Tak kam zlatíčko?“ Musí to vypadat dost komicky, ale já chci ukázat, že ta maličká je moje, protože jsem na ni pyšná. Tak jsem tedy vyrazila do hračkářství, kde jsem malé koupila plno plyšáků a pak jsem šla do oblečení, abych si doplnila šatník.

Když jsem si zrovna vybírala šaty tak do m někdo vrazil, až jsem málem spadla, ale někdo mě chytil.

„Alice, dávej pozor.“ Koukla jsem se na ně a málem jsem omdlela. Tam stála pětičlenná rodina a mezi nima i onen vegetarián. Takové štěstí mám jen já.

„Jste v pořádku?“  Ptal se mě kluk s bronzově nazrzlými vlasy, který mě asi chytil. Hned jsem se koukla na malou, protože ta byla důležitější. Naštěstí v klidu spala.

„A..ano.“ Vykoktala jsem. Najednou ke mně přiskočila ta malá, co do mě vrazila.

„Máte hezkou sestru.“ Teď se ve mně probudila matka.

„To je moje dcera.“ Všichni zkoprněli a já odešla domů i s nakoupenými věcmi.

Shrnutí - Následující

Autor: Naomi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šestnáctiletá matka: