Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seš bůh, vole! 20. díl

09.02.2010 (09:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2078×

Edward

„To je taková… taková… ani nevím co ona je, protože takový slovo, který by ji vystihlo, ještě nebylo nikdy vyřčeno!“ rozčiloval se Emmett, jakmile se dozvěděl, kdo o něm rozhlašuje takové strašné věci. Okamžitě začal vzývat pekelné síly. Zval si na pomoc Satana, Hitlera, Stalina a myslím si, že padlo i Arovo jméno, zkrátka vyvolal všechny zlé duše, ať už ze záhrobí nebo stále „žijící“. Změnil se v sekundě z mého vtipného kámoše na hrůzu nahánějící postrach z temnot. Jako stín se šustl kolem mě a já věděl, že touží po jediném – vykonat na Rose inkviziční obřad. Viděl jsem ten pomstychtivý zákeřný pohled, se kterým ji běžel hledat. Oči mu žhnuly jako ohnivé plameny Mordoru. Zděsil jsem se, když ke mně ještě z dálky dolehl záblesk jeho myšlenek. Tolik, kolik on toho věděl o mučících technikách a umění tortury, bych snad nenašel ani v archivech satanistů.

Já jsem se zatím převlékl a pomalu vycházel z šaten. Zrovna jsem přemýšlel o tom, že Rose vlastně docela lituju, ale může si za to sama – nemá dráždit hada bosou nohou, když jsem spatřil svou Bellu, jak na mě čeká. Viděl jsem ji, s úsměvem na tváři, a v tu chvíli mě zasáhla čistá, holá a nefalšovaná pravda. Ta překrásná dívka přede mnou patří jen mě. Bylo to poprvé za celou mou upíří existenci, kdy jsem se doopravdy zasnil.

Představoval jsem si naše věčné společné chvíle. Byl jsem ve svém nereálném světě, kde jsem se nebál požádat ji o ruku a nemusel jsem se ani obávat odpovědi na otázku typu - Cože? Viděl jsem Bellu kráčející dlouhou uličkou k oltáři, obličej zahalený v bílém závoji. Slyšel jsem, jak říká své ano a cítil jsem své rty na jejích. K tomu nám hrála romantická melodie a lehký větřík mi osvěžoval tvář.

Vdechl jsem její vůni a propadal jsem jejímu kouzlu jako vždy, když jsem se ocitl v její těsné blízkosti. Líbal jsem ji, dotýkal se jejího dokonalého těla a s náhlou naléhavostí jsem cítil, že potřebuji víc. Mé sebeovládání prodělalo během posledních pár hodin těžkou zkoušku a já už nechtěl čekat ani minutu. Aspoň ve svých představách jsem chtěl s Bellou dosáhnout nirvány a stavu naprostého uspokojení. Ona mě hladila po tváři, potom mě jemně poplácávala a byla čím dát tím drsnější. Asi to má ráda na tvrdo. To mi rozhodně nevadí, a aby si nemyslela, že já jsem nějakej měkota, pořádně jsem jí kousl do výstřihu. Neuvědomil jsem si ani pořádně odkud, ale najednou mě odhodila taková facka, že jsem se protočil třikrát dokola, zavrávoral a pak přistál na zemi. Okamžitě jsem se probral ze svého snu, a přes jiskřičky, které teď poletovaly kolem mojí hlavy, jsem viděl naštvanou Bellu, stojící nade mnou jako bůh pomsty.

„AU! Tys mě kousl!  Děláš si srandu? To si to jako chceš rozdat tady na veřejnosti?“ shlížela na mě dolu rozčíleně. Co? To nechápu. Co se to stalo?

„Cože?“ zeptal jsem se jako tupec.

„No, právě ses na mě vrhl jako ten největší nadrženec a chtěls mě přefiknot rovnou tady na schodech nebo co… snažila jsem se tě probrat, ale pomohla až tahle rána.“ Tak já jsem si to nepředstavoval? Pravděpodobně jsem se v zatemnění mysli nevědomky vrhal na Bellu. A to jsem teda zvědav, jak jí budu vysvětlovat, že jsem se jako upír zasnil. Nic mě nenapadalo, a tak jsem tam prostě stál jako hromádka neštěstí, než se konečně moje milá poloupírka zasmála.

„Tak pojď, ty můj erotomane, přece tu nevystojíme důlek.“

„Hele, za to můžeš stejně ty! Navnadit mě kočičí ženou, a pak usnout? To se dělá?“ řekl jsem naoko uraženě.

„Já nevím, kdo se zapomněl rozejít se svojí bejvalkou,“ strčila do mě, pravděpodobně podcenila své síly a já se rozplácl do sněhu. Začala se mi hrozně smát a já se opět nečekaně začal cítit trapně. Tak, a teď je ze mě chlípná padavka. Na nic jsem nečekal, a abych aspoň trochu zachránil situaci, jsem jí stáhnul k sobě do závěje. Chvíli jsme se tam váleli, kočkovali se a házeli po sobě sníh. Když už bychom byli jako normální smrtelníci zmrzlí na kost, v rámci zachování zdání lidskosti jsme se sebrali a vraceli se domů.

Jen co jsme se k našemu bytu přiblížili natolik, abych slyšel myšlenky jeho momentálního osazenstva, znovu mě to sejmulo jako blesk z širého nebe. V našem skromném příbytku byly dva souložící páry a já s nimi okamžitě sdílel všechny jejich perverzní myšlenky. Jak to, že oni si užívají a já furt nic! Znovu se mě zmocňovaly ty bouřlivé potlačované pocity a já si už připadal opravdu jako zoufalý chlípník. Jediné co mě zaráželo a udržovalo mi stále střízlivou mysl, bylo, že jedním z těch párů byl Emmett a Rose… To byl zvrat, který jsem nečekal. To mi bude muset někdo vysvětlit, ale až potom, co konečně dosáhnu svého vymodleného cíle. To už se vedle mě začala nervózně ošívat i Bella, která zaslechla zvuky vycházející zpoza dveří. Najednou se na mě vrhla a začala mě vášnivě líbat. Rozhodně jsem nehodlal protestovat ani udělat cokoliv, co by mohlo její sexuchtivé rozpoložení ohrozit.  

Okamžitě, aniž bych se rozmýšlel, jsem ji odnesl do jejího pokoje a započal bitvu. (Pro již zmíněnou cenzuru – méně než patnáct let - v této povídce, musím zdůraznit, že se jednalo výhradně o bitvu polštářovou.) Jeden polštář následoval druhý a kolem mé hlavy se jich najednou míhal tucet. Byl to vyrovnaný boj na život a na smrt a oba jsme do něj šli se stejnou vervou. Už jsem byl z vidiny vítězství tak rozpálen, že jsem za jeden letící měkký předmět zabral až moc a kolem nás se rozletěla peříčka do všech směrů. Začala nás lechtat všude po těle a Belle pravděpodobně zalezla i pod oblečení, které z nutnosti odhodila. Aby v té nahotě nebyla sama, začala mne taky svlékat. Z trička zůstalo jen pár cárů na zemi, ale s kalhotami si dávala záležet. Víte děti, já si myslím, že se asi styděla. Proč by si jinak s nimi dávala takovou práci? Rukou mi prozkoumala obsah rozkroku, aby se ujistila, že se opravu není čeho bát, a pak se najednou odtáhla.

„Už? No ty už si asi s nikým opravdu dlouho nespal, mistře hurikáne. To nevadí… můžem pokračovat za chvíli…“ Zase jsem byl mimo. Proč jí sakra nemůžu číst myšlenky a musím před ní vypadat jako trouba? Ovšem, když si začínala utírat ruku, tak mi to došlo a musel jsem se pousmát.

„Bello, ale já ještě ne… to byl jen ten sníh, co teď tady v teple roztál…“ Viditelně si oddechla a hodila po mě další polštář. Kalhoty už byly dole a my se pomalu blížily k okamžiku, kdy ani jeden z polštářů nepřežije a všechny padnou za vlast. Země se otřásla. Dvakrát. Ručička seismografu ukazovala deset stupňů Richterovi škály.

Ležel jsem konečně naprosto spokojen vedle své milované Belly a naslouchal tlumeným zvukům ozývajícím se z mého pokoje. Konečně jsem byl schopen prozkoumat Emmettovu mysl natolik, abych se dozvěděl, jak je možné, že také skončil s Rose v polštářové bitvě.

Bylo to asi takhle: Když se jako zuřivý býk přiřítil k nám do bytu, věděl, že už na něj Rose čeká. Stála před ním v rudých šatech a podle jeho názoru vypadala moc sexy na to, aby na ní zkoušel mučící techniky, natož aby jí zavíral do rozžhavené železné panny, jak původně plánoval. Rozhodl se, že si s ní promluví. Zjistil, že celá ta komedie měla jediný důvod, a to ten, že ho už díky té záplavě dívek nevídala tak často, jako dřív. Toto doznání ho obměkčilo a nabídl jí znovu své kamarádství.

„Můžou se tedy přátelé obejmout?“ zeptala se ho a on přikývl.

„Můžou se přátelé políbit?“ líbla ho na líčko a on znovu přitakal.

„A můžou se přátelé líbat takhle?“ propletla s ním svůj jazyk. V tom Emmettovi došlo co se děje. Jako bych slyšel to cvaknutí v jeho hlavě. Polibky jí oplácel, i když v duchu věděl, že tohle už není zrovna přátelské gesto. Tomu to teda pálí. V jeho očích byla tak zatraceně sexy, že neodolal a zatáhl jí do mého pokoje. Připomeňte mi, že to tam pak budu muset dezinfikovat.

Tak se stalo, že ve třech různých pokojích ležely tři různé páry. Alice s Jasperem, Rose s Emmettem a konečně i já s Bellou. Když jsem se pekelně soustředil, mohl jsem cítit to štěstí vířící kolem nás. Co jiného si přát, než takovýhle happy end? Nedokážu si představit, jak by mohl být náš „život“ ještě pohádkovější. Alice však měla ještě jednu vizi, která mě přesvědčila, že lepší konec opravdu existuje, dokonalejší… nebo ne?                

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seš bůh, vole! 20. díl :