Tak sem tedy dávám tento díl. Pro ty, co to nečetli na shrnutí, je tak nějak melancholicky založen. Je to jen takový krátký popis momentálního vztahu mezi Bellou a Edwardem. Mám zvláštní náladu... Nemusíte ho proto číst a můžete rovnou přeskočit na další, který bude plynule navazovat na 16. kapitolu. Pusťte si prosím píseň, ať mě pochopíte... tu jsem si pouštěla stále dokola při psaní. Je to znovu velmi kraťoučké, ale slibuji, že další díl už zas bude normální a dlouhý .)) PS. Na konec se mi stejně zatoulala taková malá neškodně škodná konverzace stejného ražení, jako je zbytek povídky...
21.01.2010 (20:45) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1688×
ČTĚTE PROSÍM U TOHOTO DÍLU PEREX!
http://www.youtube.com/watch?v=MERhx2J2zSk
Milé děti. Vyčůrejte se, pomodlete se, zachumlejte se ve svých postýlkách a já vám teď budu vyprávět...
Bylo nebylo, jednoho krásného dne se pohádka stala skutečností. V kouzelné zemi zvané New York po sobě dva lidé tak dlouho toužili, až se jedné noci ocitli ve svém obětí. Svět tajemných sil, magických skřítků a šťastných konců je obklopil a vynesl do závratných výšin. Daleko nad mraky, kde se realita všedních dnů zdála být tak neskutečně nudná a šedivá, si vytvořili své vlastní útočiště tam, kam oko nedohlédne, kde nic nebylo důležitější než oni dva. Vznášeli se ve světle své lásky a rozplývali se v polibcích. Nemuseli mluvit a používat ty otřepané fráze o tom, co k sobě cítí. Vše potřebné už bylo dávno řečeno a vykonáno. Někdy prostě pouhé miluji tě stačí k tomu, aby se vám vyjevilo vše na čem záleží. Tak vedle sebe prostě stáli, hleděli si do očí a vychutnávali si štěstí, které je potkalo. Princ skolil pomyslného draka a princezna byla zachráněna.
Všimli jste si ale, že každá pohádka musí jednou skončit? I když jsou hrdinové nesmrtelní a jsou odsouzeni žít spolu navěky šťastně, nakonec opustí svůj vysněný, třpytivý a bezstarostný svět. Pro náš pár to znamená čelit realitě, ta nastane až dají sbohem svému útočišti, kterým se staly zasněžené ulice a vrhnou se na ně překvapení přátelé dožadující se spousty detailů. Jenže jak jim vysvětlil něco tak úžasně nadpřirozeného, jako je jejich záhadný osobní svět? Nebyli připraveni se o svou pohádku podělit. Neuměli vysvětlit to pouto, které je svazovalo a jako neviditelná síla, je táhlo k sobě stále blíž. Snad jednou budou připraveni, ale dnes zůstanou spolu. Jen spolu. Sami.
Právě teď jim život nasadil na oči růžové brýle, přes které viděli tolik nového. Stromy, které se nad nimi skláněly, tančily v rytmu teskné melodie. Vločky, padající dolů vše ozařovali svými tlumenými krystaly a vzduch voněl nadějí. Jak jim dodnes mohlo být upíráno tolik dech beroucích krás, které právě prožívali? Vše bylo tak intenzivní, a tak pomíjivé. Nebude to dlouho trvat a jejich okouzlení tímto prvním, opravdu společným, okamžikem pomine. A stanou se pouze běžným párem zamilovaných, procházejících se po ulicích.
Nechtěli být obyčejní. Nechtěli zapomenout na všechno, co si právě mlčky vysnili a přislíbili. Měli štěstí, že v tomto kouzelném světě platila jejich vlastní nesepsaná pravidla. Neměli tři kouzelné oříšky, aby si něco mohli přát, ale přeci jen se jim podařilo pohádku zachovat. Byli si vědomi, že mají být za co vděční. Chtěli se o svou radost podělit, a proto, když se za nimi ozvalo slabé zamňoukání neváhali. Otočili se a byla to ona, ta samá kočička, která je předtím dala dohromady. Nebylo v tom žádné klišé, když si jí rozhodli nechat. Ne. V tomto rozhodnutí se pouze zračila touha po nekonečné lásce.
Edward:
Pohladil jsem kočičku jemně po zádech, ona se protáhla a slastně zavrněla. Teď už jsem naštěstí věděl kolik síly mohu do toho dotyku dát, abych jí náhodou nerozmáčkl.
„Ty sis nemohl vybrat míň opelichanou kočku viď?“ mrkla na mě Bella, ale já věděl, že už se do ní zbláznila. Vzala si jí na klín, hrála si s ní a micinka jí za to olizovala obličej.
„Opelichaná nebo ne, asi na ní stejně budu za chvíli žárlit,“ zamračil jsem se.
Bella se na mě zářivě, ale něžně usmála. „Toho bych se nebála, mám s tebou totiž vlastní plány, po kterých na nějakou kočičku určitě zapomeneš...“
Podíval jsem se na ni se zvednutým obočím, tušil jsem jaké plány má na mysli a moc se mi líbilo, jakým směrem se naše konverzace ubírá. Najednou jsem vedle své Belly nemohl vydržet jen tak sedět a začal jí líbat. Ona se po chvíli udýchaně odtáhla.
„Víš čeho se ale bojím?“ zněla najednou nějak vážně.
„Ne,“ odpověděl jsem jednoduše a zamyslel jsem se… Ona se přece nemusí ničeho bát. Má mě a já ji ochráním před všemi i před vším.
Škodolibě se zasmála, když viděla, jak se tvářím. „Toho, že nám Micinku slupne Emmett!“
Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Seš bůh, vole! 17. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!