Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seš bůh, vole! 16. díl

20.01.2010 (21:30) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1694×

Běžel jsem po zasněžených ulicích. Hledal jsem ji.  Mráz mi skřípal pod nohama a hodiny odbíjely půlnoc. S každým dalším úderem na mě doléhala tíha nesnesitelné touhy spatřit ji. Držet ji v náručí a cítit vůni jejího těla. Nevěděl jsem co jí řeknu. Nevěděl jsem co udělám. Jediné v čem jsem v tuto chvíli měl naprosto jasno bylo, že chci být s ní. Každá vteřina se zdála být minutou a každá minuta hodinou. Čas se tak neuvěřitelně líně ploužil. Už jsem začínal být pomalu zoufalý. Dokonce jsem uvažoval nad tím, jestli to se mnou už nadobro nevzdala a neodjela pryč. Někomu bych teď mohl připadat pěkně natvrdlej. Uznávám. Docela to trvalo, než mi všechno konečně došlo, jenže co má člověk dělat a jak má všechno prokouknout, když se takový věci vůbec na školách neučí? Začínal jsem pomalu hysterčit. Přece nemohla odjet bez rozloučení. To by neudělala nikomu z nás… Do nosu mě břinkla její vůně. Musí být někde blízko. Okamžitě jsem začal sledovat její stopu. Všichni víme, že nejsem zrovna z těch nejdokonalejších stopařů, a tak to vypadalo spíše tak, že se po ulicích neuvěřitelnou rychlostí proháněl jeden panikařící upír.

Konečně jsem ji našel. Na rozdíl ode mě se pohybovala tak pomalu, že to vypadalo skoro jakoby stála. Hlavu skloněnou, byla tak zabraná do svého uvažování, že naprosto ignorovala okolí. Zrovna míjela jednoho odporně vypadajícího houmlesa do kterého s tichým „pardon“ vrazila. No jo, to by nebyla ani Bella, kdyby se mu dokázala vyhnout. Páni ta musela mít plnou hlavu, když se ani nepozastavila nad tím, jak hrozně páchnul. Stál jsem stále ještě velice daleko od ní, ale už takhle mi z toho smradu bylo blivno.

Pozoroval jsem její zamyšlenou tvář a přemýšlel jak jí říct vše, co v sobě cítím. Dlouho mě nenapadala slova, jak popsat nepopsatelné, a pak jsem dostal spásnou myšlenku. Až dojde Bella na konec ulice, bude muset vzhlédnout, když zjistí, že cesta už dál nepokračuje. Dokonce tam stál takový rezavý vrak auta, který naprosto dostačuje mému plánu, který s ním mám. Jdeme na to. Musím postupovat nenápadně a rychle, aby si ničeho nevšimla. Hlavně už teď Edwarde nic nepokaz!

Připadal jsem si jako hotový James Bond, když jsem se takhle nepozorován plížil podél stěn. Dokonce jsem si i z rukou vytvořil takovou malou pistolku a za každý roh s ní vždy nejdříve rychle namířil. Pak jsem si uvědomil, že teď zrovna není vhodná chvíle na hry… Rychle jsem doběhl k tomu veteránu a dýchnul na jeho okýnko u spolujezdce. Bláhově jsem se domníval, že je teplota mého těla dostačující k tomu, aby se sklo zamlžilo a já na něm mohl zanechat Belle vzkaz. Nic. Dýchal jsem jak blázen, skoro jsem až sípal a z pusy mi nevyšel ani nejmenší náznak páry. Proklatá upíří existence. Člověk uvězněný v tomhle blbým těle nemůže udělat ani romantické gesto. Nechtěl jsem se ale tak rychle vzdát. Přemýšlej, co teď? Dneska mi to nějak obzvláště pálilo, a když jsem vedle sebe uviděl potulnou opelichanou kočku, co se mi právě otírala o nohu, bylo mi jasné co musím udělat. Zvedl jsem ji ze země a v duchu si broukal.

„Teď mi pomůžeš kočičko…“  Nebyl jsem zrovna fanda trápení zvířat, ale když není jiná možnost, co se dá dělat? Pošteloval jsem si micinku pěkně do obou rukou a tlamu jí namířil ke sklu. Pak už jsem jí jen lehce zatlačil na břicho, snažil jsem se abych jí nerozmáčkl, ale stejně jsem asi úplně neodhadl svou sílu a kočka s podivným skřekem vydýchla. Okamžitě jsem jí pustil a začal psát romantická slova. Už mi nezbývalo moc času, a tak musí „pouhé“ „Miluji tě, Bello“ stačit. Schoval jsem se nejbližší roh, tajně vykukoval a čekal, co se bude dít.

Bella se stále přibližovala blíž a blíž a jak jsem předpokládal stále se nedívala nikam jinam než do země. Když už byla u auta ve velmi nebezpečné vzdálenosti, říkal jsem si, že už musí každou chvilku zastavit. Nezastavila a s hlasitým „sakra“ do něj tvrdě narazila. Třela si koleno, kopla do toho vraku a nadávala.

„Kdo to sem dal.“ Vypadala tak roztomile rozčíleně, že jsem se neslyšně chichotal. V tom si ale všimla mého nápisu a úsměv mi na tváři trochu ztuhl. Teď to přijde. Chvíle, na kterou jsi tak dlouho čekal hochu.

Zmateně se začala rozhlížet kolem a já vystoupil ze stínu. „Edwarde to ty?“ A já jsem jen kývl hlavou. Dívali jsme se jeden na druhého z poněkud přehnané vzdálenosti a pak Bella pronesla přesně ta slova, která jsem toužil slyšet z jejích úst.

„Taky tě miluji.“ Šeptla a já si říkal, že by mě to nikdy neomrzelo poslouchat stále a stále dokola. Rozběhl jsem se k ní a ona ke mně. Padli jsme si do náručí a objímali se neuvěřitelně dlouho. Kočička, která mi předtím zachránila život se nám teď s hlasitým vrněním proplétala mezi nohama. Zvláštní bylo, že jsem se v tuto chvíli konečně cítil, že po dlouhé době všechno konečně zapadá tam kam má a je to tak, jak to má být.

Dlouho jsme se ještě spolu procházeli zasněženými ulicemi. Dumal jsem nad tím, jak se jedna a ta samá věc může člověku zdát tak rozdílná. Když jsem v těchto samých ulicích předtím hledat Bellu, zdály se mi tak chladné a nehostinné. Teď přímo lákají k melancholické procházce, jak jsou kouzelné. Drželi jsme se za ruce a celou dobu jsme si povídali. Proč bylo najednou všechno tak jednoduché? Usoudil jsem, že jediná správná otázka na tuto odpověď je, že to tak prostě má být.    

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seš bůh, vole! 16. díl: