Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Seš bůh, vole! 12. díl

14.01.2010 (18:15) • Mnaaau • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1614×

Možná jsem se až příliš snažila. Celý večer jsem přichystala k naprosté dokonalosti. Tlumené světlo, pableskující plamínky svíček, krev na stole v křišťálových sklenicích… Jaspera jsem poslala pryč…

Možná jsem se až moc těšila. Jako malá holka jsem napjatě očekávala, až uvidím překvapeného Edwarda vcházejícího do dveří…

Možná jsem neměla tak dlouho váhat. Došlo mi vše tak pozdě? Byla jsem si tak jistá, že bude nadšený. Budeme konečně spolu a už večer budu usínat v jeho náruči. Stejně mi nezbývalo nic jiného, než to risknout…

Možná, že kdybych mu řekla, co k němu cítím, nemusela bych se tu teď sama rozčilovat a kopat do všeho, co mi přijde do cesty…

Za chvilku přijede. Panebože, co já mu jen řeknu? Jak se bude tvářit, až mě uvidí? Až  mu dojde, co se děje. Chtěla jsem vypadat dokonale, a proto jsem si dopřála dlouhou koupel. Potřebovala jsem se uvolnit. Čím déle jsem čekala, tím jsem byla nervóznější, ale mou neklidnou mysl uklidňoval pocit, že ho za chvíli spatřím. Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek ani jsem si pomalu neuvědomovala, že už jsem dávno ve svém pokoji a vybírám si něco na sebe. Sáhla jsem po svůdném krajkovém prádle ( co kdyby se večer vydařil překvapivě dobře, že?) a Alice by ze mě měla jistě radost, protože jsem si, po dlouhém váhání, oblékla přiléhavé krátké tmavomodré šaty, které jsem od ní dostala. Vlasy jsem si vyfoukala do jemných splývavých vln a oči zvýraznila kočičím kouřovým líčením. Když jsem svůj finální výtvor zkontrolovala v zrcadle, byla jsem velice spokojená s tím, co vidím. Teď už nezbývalo nic jiného, než čekat.

Chodila jsem neklidně po bytě, hlavu k prasknutí z neustálého přemýšlení, dokonce jsem si i kousala nehty. Najednou jsem z ulice zaslechla podivný křik. Nedalo mi to, šla jsem se k otevřenému oknu podívat na jeho původce a málem jsem dostala infarkt.

Na chodníku klečel na kolenou můj muž - „rande číslo čtyři“. Sakra co ten tady chce? Neměl už by být roztrhaný na miniaturní kousíčky? Jestli ho budu nedobrovolně vídat takhle často, tak se z něj asi zcvoknu. Ani nevím, jak se jmenuje. Měla bych mu vymyslet aspoň nějakou přezdívku… hmmm… tak mu budu říkat třeba „přísavka“ – to se k němu stejně hodí nejvíc. Protočila jsem panenky, už jsem se chtěla otočit a zavřít okno, když mě jakési podivné zvuky donutily se opět podívat dolů. Přísavka teď už neklečel, ale stál s kytarou v rukách a ty podivné zvuky měli být pravděpodobně zpěv, který ze sebe vyluzoval. Text písně velice pravděpodobně složil sám.

„Stojíííím tu před domem svého smyslu životááá a dívám se na hvězdu v okněěěě, která doufám nespadne dolůůůů… i když bych si při padající hvězdě rááááád něco přáááál… Strávit s ní každýýý den, býýýt jejííím  poskokem…“ Panebože! Co bych teď dala za náhlý záchvat hluchoty. To bude fakt paráda, že první co Edward uslyší až přijde, bude tenhle blbeček. Ještě si v jeho úchylný hlavě přečte něco, co mi fakt pomůže s mým plánem. No přece mi večer nezkazí on? Když už tak si ho chci zpackat sama! Byla jsem docela vytočená a křikla jsem na něj.

„ Ty jeden přísavko! Koukej padat! Nebo…“ Jenže tahle věta, ačkoli pronesená velmi výhružným tónem ani trochu nepomohla, spíš naopak. Začal znovu pět svou píseň…

„Hvězdááá je tak krásnááá když se zlobí… a mě teď jméno přísavkááá zdobí… Budu tu čekat celou nooooc, až mě pozveš nahorůůůů na pomoooc…“ Nehodlala jsem mu dál věnovat už ani minutu svého času. Prudce jsem zabouchla okno, až se sklo nebezpečně zatřáslo.

Abych neslyšela přísavkův nesnesitelný jekot, zapnula jsem si televizi. Chvíli jsem přepínala z jednoho kanálu na druhý. Když mě to přestalo bavit, nechala jsem běžet nějaký diskusní pořad o světovém míru… stejně jsem nevnímala. Asi po deseti minutách se konečně ozvalo šramocení za dveřmi a specifický pohyb klíče v zámku. V tu chvíli mé stále ještě tlukoucí srdce vynechalo pár úderů. Už je to tady.

Edward vykoukl ze dveří. Viděla jsem jeho udivený pohled, jak vše kolem kontroloval se zvednutým obočím. Stála jsem naproti němu a rozpačitě se na něho usmála.

„Edwarde jsem ráda, že jsi konečně přijel. Mám pro tebe to překvapení.“ Díval se na mě stále ještě nechápavě. Všechny mé pochybnosti i předem připravené fráze, co mu řeknu se mi najednou vypařily z hlavy. Jediné co jsem chtěla udělat a věděla jsem, že je to naprosto správně, bylo ho políbit. Pomalým krokem jsem k němu vykročila. Cestou jsem si představovala, jaké to asi bude. Jak zareaguje. Bude stejně nadšený jako já?

Pár kroků od něj jsem se zarazila. Ucítila jsem rychle se přibližující upíří pach a to už se ve dveřích objevila blonďatá upírka. Ihned mě zaregistrovala a natěšeně ke mně přiskočila s nataženou rukou.

„Ahoj, ty musíš být Bella. Hodně jsem o tobě slyšela. Já jsem Tanja.“ Co ta tady dělá? Zmateně se podívala na Edwarda, který jen pokrčil rameny a usmál se. Sakra. Tohle naprosto zmařilo můj plán. Měli jsme tu být ve dvou a mě se teď rozhodně nechtělo vyznávat se ze svých citů před cizí blondýnou. Ovšem to co se stalo potom, mě naprosto odrovnalo. Pokud jsem si doteď myslela, že je můj plán v háji… Tanja přistoupila k Edwardovi pohladila ho po tváři a dala mu pusu. Ten ji na oplátku chytil kolem pasu. Okamžitě mi došlo, o co jde. Oni jsou…

Viděla jsem rudě. Neuvěřitelnou rychlostí jsem přiskočila k tomu novému roztomilému párečku. Edwarda odhodila do kouta a vrhla se na Tanju, která nestihla zareagovat. Povalila jsem jí na zem a začala drápat ten její bárbínovskej krichtík. Utrhla jsem jí ruce, aby se nemohla bránit a hned na to jí zauzlovala nohy, kdyby jí náhodou napadlo utíkat. Byla jsem jak smyslů zbavená. Ta peroxidka šahala na mojeho Edwarda a za to zaplatí. Moje malá holčičí bitka ze žárlivosti se zvrhla na hotová jatka. Vyrvala jsem jí vzteky vnitřnosti z těla a nacpala jí je do ucha…Vydloubla jsem jí…

„Bello? Bello! Jsi v pořádku?“ Probral mě z mého krvavého snění nějaký hlas. Stála jsem naproti objímající se dvojici se zaťatými pěstmi. Oba na mě shlíželi velice opatrným, starostlivým pohledem.

„Jo jsem v pohodě…“ Odsekla jsem. Páni… já jsem asi musela být docela mimo. Bello a teď přemýšlej! Co budeš dělat? Stojíš tu nastrojená v romanticky vyzdobeném pokoji a máš mít pro Edwarda nějaké překvapení… V hlavě jsem měla úplně prázdno. Každou výmluvu, proč to tu vypadá, jak to tu vypadá, jsem rychle zavrhla – byly dost ujetý. Tak jsem radši jen stála, koukala a cítila se neuvěřitelně trapně. Chtěla jsem se zrovna zavrtat do země, co nejdál, nejlepší by bylo skončit až někde v Austrálii, když Edward prolomil to mučivé ticho.   

„Promiň Bello, my nevěděli, že tu máš dneska rande s tím zlatým slavíkem, co ti pěje pod okny…“ My? Opravdu použil slovo my? Dělá si srandu?  Panebože on si myslí, že já a… počkat, svitlo mi. Opravdu by mě nikdy nenapadlo, že budu vděčná za přísavku pod mým oknem, ale právě se stal mou jedinou záchranou.

„No to nevadí“ odpověděla jsem „vrátili jste se trochu dřív než jsem předpokládala. Já to s ním posunu na jindy.“

„Ne. To kvůli nám nemusíš. Můžeme jít klidně pryč.“ Snažila se být Tanja milá.

Vyloudila jsem na své tváři přímo americký ironický úsměv. „Ne ne ne. Vy jste unavení po cestě a musíte si odpočinout.“ Co mi hrabe? Prej unavení po cestě? Oni však tuto mou poznámku přešli naštěstí bez mrknutí oka a já už se hnala dolů vysvětlit svému „zachránci“ ať jde pryč.

Když jsem se vrátila zpět do bytu. Seděli ti dva jako hrdličky v obětí na gauči a curkovali. „Pff“ unikl mi opovržlivý povzdech.

„Říkala si něco Bello?“ Zeptal se mě Edward a otočil se mým směrem.

„Ne ne…“ zašeptala jsem a opět jsem byla šťastná za své skoro upíří sebeovládání.

„Ty hele, proč tu máš krev, když tvoje rande byl člověk?“ OOU! Otázka, na kterou jsem neznala odpověď. Možná by se někde mělo vyučovat, jak se chovat v trapných situacích. Ovšem tentokrát už jsem se oklepala z prvotního šoku a byla jsem teď velice pohotová ve vymýšlení pohádek.

„To je přece pro vás. Alice viděla, že přijedete a tak jsem vám připravila to překvapení.“ Teda Bello, seš dobrá, když chceš tak ti to pálí. Ovšem asi jsem se moc přechválila, protože v zápětí přišla ještě horší otázka.

„Tak dík. No jo tvoje překvapení! Málem bych na ně zapomněl. Neříkalas, že máš dvě?“ Mrknul na mě můj Éďa. Teda vlastně ne můj…vrrr… Tak a teď jsem byla docela v koncích. Druhé překvapení? To jsem nedomyslela. Jediné co mě napadlo, když stáli tak blízko mě… Bylo to vážně blbý… ale blbá situace si žádá…

Rychle jsem udělala výpad jejich směrem. Zamáchala jim rukama před obličejem a vykřikla „BAF!“. Samozřejmě se ani jeden nelekl. „Tak to je druhé překvapení. Teď už jdu spát. Dobrou.“ S těmito slovy a jejich starostlivými pohledy ( asi se báli, že jsem se zcvokla ) jsem rychle opustila pokoj.

No… tak to bylo něco. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře zhluboka jsem si oddechla. Chodila jsem sem a tam po pokoji. Kde se stala ta obrovská chyba? Možná jsem se až příliš snažila. Možná jsem se až moc těšila. Možná jsem neměla tak dlouho váhat.  Možná, že jsem mu měla říct co cítím i před Tanjou a možná by to taky nedopadlo dobře…Kopla jsem do skříně a její obsah se vysypal na zem…

Autor: Mnaaau (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Seš bůh, vole! 12. díl: