Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 3. kapitola

19.07.2010 (10:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3314×

3. kapitola

Esme, Rose i Emmett už čekali dole. Vyběhli jsme z domu a Rose nás naváděla. Za pár minut jsme stáli na malé louce, kde stál dvoupatrový bílý dům. Než jsme si ho zvenku stihli prohlédnout, vyběhla Alice a zvala nás dál.

Vešli jsme dovnitř, do malé chodby. Hned za ní byl prostorný obývák, sladěný v šedé, bílé a krémové. Byl propojen s jídelnou a moderní kuchyní. Vedli tam schody nahoru, ale to už přišli i ostatní. Edward, Jasper a nějaký blonďák. 
„Ahoj všichni,“ řekl Edward.
„To je Carlisle, náš adoptivní otec a lékař v místní nemocnici,“ představil toho blonďáka.
„Čauky, to je Esme, naše adoptivní matka, restaurátorka a architektka,“ napodobila jsem ho. Všichni jsme se zasmáli a šli si prohlédnout zbytek domu. Mě provázel Edward. Vedl mě po schodech do prvního patra. Byla tam dlouhá chodba.
„Tady má Carlisle pracovnu a ložnici s koupelnou a se šatnou,“ ukázal mi dvoje dveře, „a tady jsou dva pokoje pro hosty,“ řekl a ukázal na dvoje dveře naproti. 
„Pojď, ukážu ti ještě druhé patro,“ řekl a usmál se. Byla tam stejně dlouhá chodba.
„Tady mají ložnici Alice s Jasperem a támhle já,“ řekl a vedl mě k němu do pokoje.

Jeho pokoj byl sladěn v béžové, bledě modré a zlaté. Měl bílý strop a béžové stěny. Koberec byl světle zlatý. Vpravo byla béžová pohovka a postel se zlatým povlečením. Na druhé straně byla velká knihovna, poličky na CD a dvoje dveře. U stěny naproti dveřím, která byla skoro celá prosklená, měl piano a dveře na balkón.
„Máš opravdu krásný pokoj a moc pěkné piano. Hraješ dobře?“ zeptala jsem se.
„To nevím, nedokážu to sám posoudit. Ale i skládám své vlastní skladby,“ řekl a usmál se.
„Ty hraješ?“ zeptal se s úsměvem.
„Trošku, myslím, že ne zas tak dobře, ale Esme je určitě jiného názoru,“řekla jsem a on se jen usmál. To se pořád jen směje? To je asi veselá povaha.
„Měli bychom jít do obýváku, ostatní už tam na nás čekají a jsou netrpěliví“ řekl a upíří rychlostí jsme se vydali dolů.

Všichni jsme si posedali na sedačku a vyprávěli jsme si, jak jsme se stali upíry a různé historky.

Když byla řada na mě, rozhodla jsem se, že jim řeknu o Edwardovi.
„Bydlela jsem v New Jersey. Byl rok 1939. Pamatuji si přesně na ten den. Byl podzim a bylo ošklivo, ale já s mojí kamarádkou jsme se procházely venku. Odpoledne jsme šly do parku a sedly jsme si na lavičku. Po chvíli jsem si všimla dvou krásných osob na vedlejší lavičce. První byl blonďák a druhý měl bronzové vlasy rozcuchané do všech stran, jako ty Edwarde. Po chvíli se na mě ten s bronzovými vlasy otočil a usmál. V tom však odešli. Já jsem si jeho tvář pamatovala a myslela na něj celou cestu domů, než mě napadla ta upírka a než mě Esme stihla zachránit. Když jsme se probrala v novém životě, myslela jsem, že to byl můj lidský sen a často na něj vzpomínala. Ale když jsem tě dneska viděla ve škole, Edwarde, uvědomila jsem si, že to sen nebyl a že jsi skutečný. V tom parku si to byl ty a ne můj přelud,“ převyprávěla jsem jim můj příběh a čekala na jejich reakce. Porozhlédla se a uviděla u všech překvapené výrazy. Po chvíli se vzpamatoval Edward. 
„Ano, tou dobou jsme s Carlislem bydleli v New Jersey a tam v tom parku, jsme řešili náš odjezd. To kdybychom věděli, mohli jsme se seznámit už tehdy.“ řekl Edward zamyšleně. Ještě chvíli jsme to rozebírali, když v tom Alice přišla s návrhem.
„Co takhle společný lov. Mohli bychom si to prodloužit do zítra nebo můžeme do Kanady nebo...“ básnila nadšeně, ale Carlisle ji zastavil.
„Stačí Alice. Kdo je pro lov?“ zeptal se. Všichni souhlasili, tak jsme mohli vyrazit.

Rozeběhli jsme se nadšeně do lesa. Od nás jsem nejrychlejší já, u Cullenů Edward. Ten byl však o mnoho rychlejší než já. Ani nebylo možné, že by běžel tak rychle. Když viděl, jak nám všem utekl, počkal na nás a běžel pomaleji. Zastavili jsme se na jedné mýtině a rozdělili jsme se. Emmett s Jasperem se shodli na medvědech. Já s Edwardem na pumě a zbytek si šel dát srnky.

Ulovila jsem si dvě pumy a Edward taky. Pak jsme si sedli do trávy, jelikož jsme měli ještě čas.
„Víš,“ prolomil ticho Edward, „když jsi přišla ráno do třídy, měl jsem pocit, že jsem tě už někde viděl, ale nechal jsem to být. Ale teď, jak jsi vyprávěla ten příběh, jsem si to uvědomil. Vybavil se mi přesně ten den, když jsme byli s Carlislem v tom parku. Seděli jsme tam, když v tom jsem ucítil tvou vůni a otočil se. Strašně jsi se mi líbila, tak jsem se na tebe usmál,“ řekl a zamyslel se. Já taky přemýšlela. Co to řekl? Že jsem se mu líbila? To řekl určitě jen tak, vždyť jsem byla jen člověk.
„Proč jsi řekl, že jsem se ti líbila? Vždyť to je hloupost. Já jsem byla jen obyčejný člověk“ řekla jsem a byla zvědavá, co odpoví.
„Ano ,líbila jsi ses mi. Bylo na tobě na první pohled vidět, že jsi jiná než ostatní, že máš svou hlavu. To se mi zalíbilo. A teď, když tě vidím jako upíra, musím říct, že jsi krásná,“vyznal mi a já na něj koukala jak vyoraná myš.
„Co,“ zakoktala jsem se, „nejdřív řekneš, že jsem se ti líbila jako člověk a pak řekneš, že jako upír, jsem krásná. Ještě že se nemůžu červenat. A navíc, já nejsem krásná, Rose je krásná. Já jsem maximálně hezká,“ řekla jsem mu. On se na mě usmál.
„Kdyby jsi byla jen hezká, jak říkáš, nekoukali by po tobě všichni kluci tak, jak po tobě koukali. Div jim neukapávaly sliny. A ty myšlenky.“ řekl znechuceně a zdálo se mi, jako kdyby lehce zavrčel. Zmateně jsem se na něj podívala, ale on se jen usmál. Zase. Naštěstí už jsme tohle téma nechali být a bavili jsme se o všem možném, než přišli ostatní. Společně jsme se vydali ke Cullenovým. Tam jsme si ještě chvíli povídali. Kolem půlnoci jsme se rozhodli, že půjdeme domů.

Když jsme odcházeli, zastavila nás ještě Alice.
„Nechcete zajít zítra všichni na společné nákupy?“ řekla nadšeně, ale kluci se moc netvářili.
„No tak, jednou vás to nezabije. Pojedeme všichni zítra po škole. Carlisle ty máš volno a co ty Esme, budeš moct?“ organizovala Alice. Esme jí řekla, že čas má. Alice se rozzářila jako sluníčko a začala plánovat, co komu koupí. 
„No nic, běžte domů. Uvidíme se zítra ve škole. Má být zataženo, takže žádný ulejvání“ zašvitořila a už byla duchem mimo a plánovala. Podívala jsem se na Edwarda a ten se na mě zářivě usmál.
„Už se těším, až se uvidíme zítra ve škole,“ řekl.
„To já taky. Tak si užij zbytek noci. Zatím ahoj,“ řekla jsem a taky se usmála. Vyběhla jsem za ostatními. Nevím proč na mě nemohli počkat. 
„To jste na mě nemohli těch pět vteřin počkat? Proč jste mi utekli?“ ptala jsem se naštvaně, hned co jsem je doběhla.
„Chtěli jsme vám s Edwardem nechat chvilku soukromí, když jste se na sebe tak koukali,“ řekl Emmett a zasmál se. Já nad tím jen zakroutila hlavou a běžela rovnou do svého pokoje.

Sedla jsem si k pianu a začala hrát, co mě napadlo. U toho jsem přemýšlela. Dneska se toho hodně stalo. Potkali jsme další upíry, vegetariány tak jako jsme my a zjistili jsme, že jsou hodní a milí. Já potkala kluka, o kterém jsem si myslela, že je jen výplod mé fantazie a aby toho nebylo málo, tak ten zmíněný kluk mi řekne, že se mu líbím a že mu připadám krásná. V tom přišla Esme a pohladila mě po vlasech.
„To je moc krásné, holčičko. To jsi sama složila?“ zeptala se mě dojatě.
„Ano, právě teď mě to tak napadlo,“ odpověděla jsem jí. Esme pomalu odešla a já mohla zas v klidu přemýšlet. Zpátky k Edwardovi. Nemůžu říct, že se mi nelíbí. Líbí. Je opravdu krásný a krásnější bytost jsem ještě neviděla a myslím, že ani neuvidím. Je milý, hodný, je s ním legrace. Cítím se s ním tak uvolněně, přitom ho znám sotva jeden den. Pak je tu ještě Esme a Carlisle. Myslí, že po sobě taky pokukují. Jsem zvědavá, jak to vše nakonec dopadne. 

Musela jsem tam sedět a přemýšlet dlouho, protože najednou přišla Rose, abych se šla připravit do školy. Poděkovala jsem jí a šla do koupelny. Svlékla jsem se a šla do sprchy. Pustila jsem na sebe proud vody a pořád přemýšlela. Umyla jsem si vlasy a vylezla ven. Osušila jsem se a vlasy jsem si vyfoukala fénem. Zabalila jsem se do osušky a šla si vybrat oblečení. Měla jsem tam připravené věci od Rose. Červené šaty a baleríny, ale dneska jsem na ně neměla náladu. Vzala jsem si černé džíny, modré tričko, hnědou mikinu a modré conversky. V koupelně jsem se ještě učesala a lehce nalíčila. V pokoji jsem si vzala tašku s věcmi a sešla dolů.

Esme si něco čárala do notesu, Emmett sledoval baseball a Rose si prohlížela nějaký katalog. Vzhlédla a zatvářila se zklamaně. Asi kvůli těm šatům.
„Rose promiň, ty šaty byly opravdu krásné, ale dnes na ně nějak nemám náladu. Vezmu si je zítra nebo jindy, neboj,“ řekla jsem. Ona se usmála a dál se věnovala katalogu. Koukla jsem na hodiny a bylo teprve sedm. Sedla jsem si k Emmettovi na gauč a sledovala s ním televizi. Po půl osmé jsme se zvedli k odjezdu. 
„Tak si to tam hezky užijte,“ popřála nám Esme. My jsme se rozloučili a nasedli do mého autíčka. Vyjela jsem a mohli jsme vyrazit směr škola.

Když jsme dorazili ke škole, rozhlédla jsem se, jestli uvidím Volvo. A bylo tam. Zaparkovala jsem hned vedle a vystoupila. Cullenovi už tam na nás čekali.
„Ahoj všichni, jsme se dlouho neviděli co?“ pozdravila jsem je všechny vesele. Společně jsme se vydali ke škole. Tam jsme se rozdělili. Rose, Emmett a Jasper šli na biologii. A já s Edwardem a Alicí jsme šli na historii. Vešli jsme do třídy a všichni ztichli. Podívali se na nás a začali si něco šeptat. Nevěnovali jsme tomu pozornost a sedli si do poslední propojené lavice, kde bylo místo pro čtyři. Já seděla uprostřed. Začala hodina a já se snažila dávat pozor, ale moc mi to nešlo, jelikož Alice si šeptem plánovala, co jak nakoupí a Edward na mě pořád koukal. Tak to bylo celé dopoledne. Buď jsem měla hodinu s Alicí nebo s Edwardem. Nebo s oběma. Alice si pořád něco mumlala a Edward na mě pořád koukal. Po poslední hodině jsme šli na oběd. Vzali jsme si jídlo a sedli si ke stolu, kde už seděli ostatní.
„Tak co, v kolik vyrazíme na ty nákupy?“ ptala se hned Alice.
„Já jsem myslela, že pojedeme k vám, tam naložíme Esme a pak jen do nemocnice pro Carlisle a vyrazíme ne?“ říkala nadšeně svůj plán. Všichni souhlasili. Odnesli jsme nedotčená jídla a šli k autům. Já měla jet svým autem s Edwardem a měli jsme se stavit pro Esme a pak pro Carlislea. Ostatní jeli Volvem napřed. Edward chvíli protestoval, ale Alice ho nenechala. Odevzdaně nasedl na místo spolujezdce a já vyrazila k nám domů. Tam už čekala Esme. Pak ještě do nemocnice, kde už byl připravený Carlisle a mohli jsme vyrazit do Olympie.

Zaparkovala jsem v podzemních garážích, hned vedle Volva, kde už byli ostatní. Alice s Rose nadšeně plánovaly, co koupí. Ach jo, to bude horší než normálně. Edward se taky netvářil zrovna nadšeně. Koukla jsem na něj a on se povzbudivě usmál. Já se taky usmála a vyrazili jsme za ostatními do víru nakupování.

2. kapitola Shrnutí 4. kapitola

Obrázky jsou zase jen orientační. Hlavně obývák a Edwardův pokoj, na obrázku je jen jak si představuji sladění barev. A obrázek domu, až na barvu. Jinak se vám snad kapitolka líbila...

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 3. kapitola: