Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sen nebo skutečnost?! 17. kapitola

09.12.2010 (08:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1702×

17. kapitola

Celou noc jsme se jen tak váleli v posteli a povídali si.
Vylezla jsem, až když přišel poslíček se snídaní, kterou jsem položila na stůl, a hned jsem vlezla zpátky do postele.
„Co kdybychom strávili den v posteli?“ navrhla jsem.
„Copak, nikam se ti nechce?“ zasmál se Edward.
„Ne,“ řekla jsem a zakroutila hlavou. Nevím proč, měla jsem chuť se jen tak válet v posteli a povídat si.

A tak jsme zůstali v posteli až do oběda, kdy zase přišel poslíček s jídlem. Tentokrát už jsem ale vylezla a nezalezla zpátky.
„Dám si sprchu a pak se můžeme jít třeba projít,“ navrhla jsem Edwardovi, který ještě zůstal v posteli. Lehce jsem ho políbila a šla do koupelny. Dopřála jsem si dlouhou sprchu i s umytím vlasů. Pak jsem se zabalila do ručníku a rychle si vlasy vysušila.
Vrátila jsem se do pokoje a našla Edwarda pořád v posteli. Měl zavřené oči a vypadal, jakoby spal. Nahnula jsem se nad něho a lehce ho políbila. Usmál se a přitáhl si mě zpátky.
Až když ze mě stáhl ručník, jsem si uvědomila, co mám na sobě. Takže se naše procházka trošku oddálí...

„Jdeme teda?“ zeptala jsem se, když jsme byli konečně schopni odchodu, oba vysprchovaní a oblečení. Jen přikývl a chytl mě za ruku.
Venku už byla skoro tma, když jsme vyšli z hotelu. Jen tak jsme se procházeli ulicemi a povídali si o všem možném.
„Neskočíme si někam na lov?“ zeptala jsem se, když jsme se vraceli k hotelu.
„To je dobrý nápad. Kousek odsud jsou lesy,“ řekl a vydali jsme se tím směrem.

Na začátku lesa jsme se rozeběhli a nechali se ovládat smysly. Ucítila jsem stádo srnek, tak jsem se za ním vydala. Skočila jsem po té největší a zakousla jsem se do jejího krku. Lahodná krev mi zchladila žár v mém krku.
Jakmile v ní nebyla už ani kapka krve, zahrabala jsem ji a vydala se za stádem losů, které jsem cítila nedaleko odsud.
Když jsem byla plná, rozhlédla jsem se a pátrala po Edwardovi. Nadechla jsem se a ucítila jeho lahodnou vůni kousek odsud. Rozeběhla jsem se tam a za chvíli jsem viděla, jak se vrhá na srnku. Jeho pohyby byly tak ladné.
Když ke mně přišel, rozeběhli jsme se směrem k městu. Pak jsme šli kousek pěšky a byli jsme u našeho hotelu.


A tak plynul den za dnem a byla tu sobota. Ještě dnešek, zítřek a jedeme domů.

Edward byl zrovna ve sprše, když jsem na balkóně plánovala, co komu přivezeme. Chtěla jsem každému něco koupit a taky už jsem se chtěla podívat po nějakém dárku k Vánocům. Proto jsme se dnes a možná i zítra rozhodli pro nákupy.
„Můžeš, lásko,“ houkl na mě Edward a já si šla dát rychlou sprchu. Pak jsem se přesunula ke skříni a přemýšlela, co si vezmu na sebe. Rozhodla jsem se pro džíny, tílko a obyčejný černý svetr. K tomu tradičně boty na podpatku. Nevím, kdy naposledy jsem měla jiné boty než podpatky. Dobře, občas mám baleríny, ale i tak.
Ještě jsem se lehce nalíčila a šla za Edwardem.
„Jdeme?“ zeptal se.
„Jasně. Vzhůru na nakupování,“ řekla jsem vesele a celkem jsem se i těšila.
„Tak, kam jdeme jako první?“ zeptal se Edward, když jsme vyšli z hotelu.
„No, já nevím. Vzala bych to hezky popořadě, jestli nám něco padne do oka,“ navrhla jsem. Edward se netvářil moc nadšeně, ale neprotestoval. Včera jsem mu říkala, že se mnou nemusí chodit, že můžu jít klidně sama, ale trval na tom, že musí jít se mnou. Fajn. Když chce. Já mu to vyvracet nebudu.

Akorát jsme došli na nákupní ulici, takže jsme mohli začít.
V prvním obchodu, s oblečením, se mi nic nelíbilo. Přišlo mi, že na všem bylo až moc krajek a kamínků.
Ve vedlejším obchodě jsme ale byli úspěšnější. Vybrali jsme tam nádherné bílé šaty bez ramínek s černým páskem. S Edwardem jsme se shodli, že v nich Alice bude vypadat nádherně. Zaplatili jsme a s lepší náladou se vydali do dalšího obchodu.
Tam jsme pro změnu koupili krásné černé šaty pro Rose. Byly jednoduché, černé, ale byla jsem si jistá, že se jí budou líbit.
Poté jsme koupili pro Esme starožitnou vázu a pro Carlislea staré lékařské spisy.
Emmettovi jsme koupili encyklopedii Co žije ve Francii?, aby byl v obraze, kdyby se sem chtěl někdy vydat.
A nakonec Jasperovi jsme koupili encyklopedii motorek, která byla vydána jen ve Francii.

Byla jsem spokojená a v dobré náladě. Tohle všechno jsme nakoupili za chvilku a jen v pár obchodech. Proto jsem se rozhodla se ještě porozhlédnout po vánočních dárcích.
„Edwarde, lásko, co kdybychom se podívali ještě po nějakých vánočních dárcích? Myslím, že třeba Alice by byla nadšená, kdyby dostala k Vánocům ještě nějaké šaty,“ navrhla jsem.
„Dobře, ale pod podmínkou, že si taky něco koupíš,“ řekl svou podmínku a mně nezbylo nic jiného, než souhlasit.

Tak jsme se tedy vydali ještě do dalších obchodů a opravdu, byli jsme úspěšní.
Alici jsme koupili další šaty, tentokrát světle modré.
Rosalie jsme vybrali stříbrné boty na podpatku a velikou sadu líčidel.
Pro Esme jsme vybrali řetízek s přívěskem kytky.
Zbytek budeme muset hold koupit u nás.

„Tak, už máme dost dárků pro ostatní. Teď něco koupíme tobě,“ řekl Edward a zatáhl mě do prvního obchodu, co jsme minuli. Vybral mi tam krásné bledě modré šaty. Nedokázal pochopit, že je nevyužiju, a koupil mi je.
„Ale vážně, nebudu je k ničemu potřebovat. Byly zbytečně drahé,“ lamentovala jsem ještě venku.
„Víš, že na ceně nezáleží. A navíc ti moc slušely,“ usmál se a políbil mě. Zapomněla jsem na šaty a věnovala se jen Edwardovi. No jo, ví jak na mě.
„Tak ale v tom případě teď musím koupit něco tobě,“ řekla jsem zatáhla ho do obchodu.
Po chvíli hledání jsem našla nádhernou tmavě modrou košili. Našla jsem Edwardovu velikost a podívala se na ni pořádně. Ani jsem ho nemusela volat, aby si ji vyzkoušel, bylo mi jasné, že mu bude. Hned jsem šla k pokladně a zaplatila ji.
„Tak, tady máš něco z nákupů ty,“ podala jsem mu ji a chytla ho za ruku.
„Nepůjdeme už do hotelu?“ zeptala jsem se. Ne že bych byla unavená, to ani nejde, ale už mě to nějak přestalo bavit. Dárků máme dost, tak co.

Když jsme došli na pokoj, úplně jsem se lekla, jak dlouho jsme nakupovali. Bylo pět odpoledne a odsud jsme vycházeli v devět. No, pěkný. Ani mi nepřišlo, že bychom tam byli tak dlouho.
Jakmile jsme uložili všechny nakoupené věci, sedla jsem si na balkón.
„O čem přemýšlíš?“ zeptal se po chvíli Edward. Ani jsem si nevšimla, že si sedl ke mně.
„Jen tak. Nezdá se ti, že to uteklo nějak rychle?“ řekla jsem svou myšlenku nahlas.
„To jo, ještě zítřek a jedeme domů,“ řekl zamyšleně.
„Je to škoda, bylo tady krásně. Ale docela se mi stýská,“ řekla jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a políbil mě.
„Co podnikneme teď?“ zeptal se, když jsme se od sebe odtrhli.
„To nevím, něco vymysli,“ řekla jsem a usmála se nad jeho zamyšleným výrazem.

„Hrála jsi někdy kulečník?“ zeptal se po chvíli.
„Co?“
„Jestli jsi hrála kulečník. Dole jsou ty herny, mohli bychom si zahrát,“ navrhl a já byla pro. Kulečník jsem hrála tak jednou, dvakrát, když mě přemluvil Emmett. Moc mě to nebavilo, jelikož se Emmett pořád smál, že mi to nejde. Ale s Edwardem to bude určitě lepší.
Jak jsme už věděli, byli tam dvě herny. Jedna byla veliká a bylo tam plno lidí, ale ta druhá byla menší a nikdo tam nebyl. Takže jsme se rozhodli pro tu menší.
Jak jsem si myslela, s Edwardem to bylo mnohem lepší než s Emmettem. Moc mě to bavilo. Kulečník jsme si zahráli dvakrát a pak ještě stolní fotbálek.

Když jsme šli na pokoj, šli jsme kolem bazénu a vířivek
„Nepůjdeme ještě jednou do bazénu nebo do vířivky?“ navrhla jsem.
„Proč ne?“ A tak jsme se na pokoji převlékli zase do plavek a vydali se k bazénu.
Tam jsme chvíli plavali a po chvíli jsme si vlezli do vířivky. Bylo to skvělé. Úžasný relax.
Vydrželi jsme tam dost dlouho, jelikož když jsme se vrátili do pokoje, byly dvě hodiny ráno. Převlékli jsme se a šli si sednout na balkón.

Ráno jsme se vydali na dlouhou procházku. Když říkám dlouhou, tak myslím opravdu dlouhou. Procházeli jsme se celým městem a užívali si poslední den v Paříži.
K večeru jsme si skočili ještě na lov, takže do hotelu jsme se vrátili až k ránu.

Byl tu skoro čas odjezdu, takže jsme všechno rychle balili.
Když jsme všechno sbalili, akorát byl nejvyšší čas vyrazit vrátit auto a na letiště.
V půjčovně to Edward rychle vyřídil a už jsme byli na letišti. Vyzvedli jsme si letenky a čekali na letadlo.
„Tak jak se ti to líbilo, lásko?“ zeptal se Edward.
„Moc, bylo to nejskvělejších deset dní v mém dlouhém upířím životě,“ odpověděla jsem popravdě, a to už jsme nastupovali do letadla. Za několik hodin budeme zase doma.

16. kapitola Shrnutí 18. kapitola

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sen nebo skutečnost?! 17. kapitola: