Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Selhání věčnosti 26.

24.09.2015 (08:15) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2862×

Do zvuku praskajícího ohně zazněl ženský hlas: „Miloval jsi je?“

„Koho?“ zeptal se Edward, zatímco hladil svou příjemně unavenou ženu zahalenou do kožešin a uvelebenou v jeho nahém náručí.

„Ty ženy.“

Isabella se o něj opírala zády a díky tomu nemohla vidět, kterak bolestivě sevřel oči: „Nikdy jsem nikoho nemiloval, dokud jsem tě nepotkal. Proto jsem tomu nemohl uvěřit. Proto jsem se tomu bránil a vzdoroval. Proto jsem udělal tolik chyb.“ Doufal v odpověď plnou pochopení, ale nedostalo se mu žádné odezvy. Musel tedy vysvětlit víc: „Vyprávěl jsem ti přeci o touhách, jež zmítají novorozeným upírem.“

„Volání krve a vlastního druhu,“ pronesla unyle.

„Nešlo jen o to být se svými, ale ukojit všechny žádostivosti.“

„Ach,“ vydechla a pevně k sobě přitáhla kožešinu. Něco takového si nedokázala představit. Sama se vždy řídila hlavně nutností. Dříve přemýšlela především nad tím, jak přežít další den a přichystat se na ty následující. Potěšení nalézala jen ve vzdělání, které jí dávalo naději na příznivější budoucnost. Až v manželství zjistila, že může žít pro něco jiného než pro knihy.

Pokusila si představit samu sebe na Edwardově místě. Zachvěla se. Nedokázala by sdílet s jiným mužem to, co sdílela se svým manželem. Nebo dokonce s více muži. Pevněji se k němu přitiskla, jako by tím mohla docílit toho, že se již nikdy nerozdělí a nikdo jiný se k ní nebude moci přiblížit tak blízko.

„Neptej se,“ zašeptal.

„Na co?“

„Nepovím ti, kolik jich bylo. Je to jen další z mých hříchů, které mi ukazují, jak nehoden jsem tvé lásky.“

„O tom to přece není,“ pokusila se o úsměv a natočila se tak, aby jej viděl. „Láska nehledí na nedostatky. Ale pokud věříš, že ano, jak mě můžeš držet v náručí?“

„Jsi nádherná a jsi moje žena.“

„Jsem tvoje žena, ale to druhé je dáno především díky tvým očím,“ políbila jej na víčka, které poslušně přivřel.

Nesouhlasně se zamračil. Odpovědí mu však byl její pobavený smích. Ten si zasloužil být umlčen polibkem a tak měla na chvíli její ústa jiné starosti.

Spokojeně se o něj opět opřela.

„Odpouštíš mi tedy?“ zeptal se.

„Nerozumím tomu strachu z našeho sblížení. Nic se přeci nestalo.“

„Ale mohlo se stát!“ řekl s lehkou výhrůžkou. „Viděla jsi, jak se roztříštila ta větev? I já bych ji dokázal takto zničit, kdybych chtěl.“ Vzpomínal na události, které se staly sotva před hodinou.

Udiveně na něj pohlédla.

„Nevěříš?“ Dříve než mohla odpovědět, pokračoval: „Tenkrát, když jsem ti poprvé připínal náhrdelník po matce, jsem měl pocit, že se od tebe už nedokážu držet dál. Ten pocit, když jsem se mohl dotýkat tvé šíje.“ Konečky prstů ji pohladil od krku k rameni, až jí naskočila husí kůže. „Jenže pak jsem si představil, kam taková přání vedou a jak křehké je lidské tělo a jak neřízená vášeň nesmrtelných. Tolik jsem se bál, že naše první společná noc bude i tvou poslední,“ hlas se mu zlomil.

„Proto jsi tak znenadání prchl z mého pokoje,“ vzpomněla si. „S Rosalií jsme si to nedokázaly vysvětlit.“

„Ty rubíny na náhrdelníku mají až příliš podobnou barvu krve,“ promlouval sevřeným hlasem, jako by si stále nebyl jist, že jí nemůže ublížit.

„Edwarde,“ otočila se k němu naléhavě a kožešina jí spadla z těla. „Nic se přeci nestalo. Jsem živá a s tebou. Tvůj strach byl planý.“

Hladový pohled, kterým zkoumal její tělo, byl v podivném kontrastu s ustaraným hlasem: „Nejsem si jist, ale snad ano. Snad díky tomu, že jsem věděl, jak ohromující jsi. Snad proto, že jsem dřív poznal, jak na mě reaguješ. Snad…“

Snad že si ji přitahoval blíž anebo proto, že ho chtěla políbit, nedomluvil…

***

Vzduch byl dosud vlhký, ale příjemný po rozpálených dnech. Západ slunce se chvěl pokojným klidem po bouřce. Poslední paprsky toho dne se otřely o Edwardovu tvář, když spokojení manželé vyšli z lesa na louku, z které již viděli cestu mířící k parku kolem jejich domu.

Isabella se zastavila a s láskou pohladila svého muže po tváři, na níž se odráželo slunce: „S tebou se nemusím bát pádu ani v nejtemnější noci.“

Něžně jí políbil ruku a zkroušeně pronesl: „Vždy ti budu oporou. Jen bych si přál, abys netrpěla ani mými poklesky.“

Usmála se a zavrtěla hlavou: „Netuším, o čem to mluvíš. Jsem tak šťastná, jak jsem ani nikdy nedoufala.“

„Každý okamžik je pomíjivý a já mám štěstí, že lidská pozornost se ráda nechá zaslepit současnými okolnostmi,“ smutně se pousmál. „Bylo to sotva pár okamžiků, ale nedokážu ani popsat, jakou trýzeň mi způsobil tvůj útěk a odmítání.“ Vzpomínal na události toho odpoledne, kdy před ním prchla do bouřky.

„Je hloupé žárlit na události, které se staly ještě dříve, než jsem se narodila,“ sklopila stydlivě hlavu, ale bolest z představy jiných žen v Edwardově náruči ji neopouštěla. Byla však výrazně mírnější po tom, co se stalo v lovecké chatě. Nyní měla pocit vítězství, a to nejednoho… Při tom vědomí se jí rozhořely tváře.

„Nemusíš se stydět,“ zvedl jí bradu, aby se mohl dívat do těch krásných očí. „Já bych nejspíš zničil každého muže, který by měl mít mé místo ve tvém životě.“

„Nic takového se nemůže stát. Jsem jen tvá.“

„Jsem tak neskonale vděčný za naše manželství,“ nadmul se pýchou a políbil ji. Byl tak pohlcen svou ženou a vším, co se mezi nimi událo, že sotva postřehl, jak kdosi v dálce škrtá sirkou.

Náhle se ozvalo podivné hvízdání a následně velká rána a světlo na zšeřelé obloze.

Isabella vykřikla.

V ten samý okamžik ji Edward zakryl vlastním tělem, ale hned se vzpamatoval.

„Proklatý Whitlock,“ zaklel.

„Náš majordomus?“ pronesla s podivnou naléhavostí, zatímco se pokoušela uklidnit.

„Co ho to jen napadlo?“

„Nezlob se na něj. To já…“

„Promiň, má nejdražší, ale tohle si bude muset zodpovědět sám,“ nenechal ji domluvit. Nabídl jí rámě a bez odkladu trval na spěšném návratu domů.

***

Blonďatý muž stál dosud za domem poblíž okna do kuchyně, ve kterém se svítilo. Soustředěně si prohlížel cosi schovaného v papírové krabici. Z domu bylo slyšet směsici hlasů a řinčení hrnců a talířů, že si ani nepovšiml blížících se kroků.

„Jak jste se opovážil? Co vás to jen napadlo?“ zahřměl za Jasperovými zády hlas pana Masena.

„Heh, pane. Promiňte, pane, netušil jsem, že se dnes vrátíte.“ Pohlédl na paní Masenovou a ve tváři měl rozpačitý výraz: „Omlouvám se, paní. Nechtěl jsem to pokazit.“

„Cože?“ vyhrkl Edward a obrátil se na svou ženu. „Isabello?“ Ale ještě než stihla odpovědět, přečetl si vše v majordomových myšlenkách a začal se usmívat.

„Já nevěděla jak. Neumím lhát, ale chtěla jsem, aby to bylo překvapení,“ začala překotně vysvětlovat paní Masenová.

„Asi bych se měl omluvit,“ přerušil ji majordom a měl se k odchodu.

„Ne, počkejte,“ zastavil ho Edward. „Cosi jste začal a myslím, že byste to měl dokončit.“

„Chtěl jsem jen zjistit, zda to ještě funguje. Pan Lasten našel zapomenuté rozbušky z novoročního ohňostroje a nebyl si jist, zda v zimě neprovlhly. Když jste se tak dlouho nevraceli, myslel jsem, že přespíte v lese.“

Paní Masenové z té poznámky rozčílením zaskočilo. Toužila přespat v lovecké chatě, ale Edward nechtěl dopustit, aby trpěla jakýmkoli nepohodlím, což nedostatek jídla a měkkého lůžka jistě byl.

„Rozumím,“ odvětil pán domu a zlehka poplácal svou ženu po zádech. Počkal, až se uklidní, a pak se opět obrátil na majordoma: „Povězte mi, kam jste chtěl ohňostroj umístit a odkud budeme mít nejlepší výhled?“

***

Stáli na zápraží před domem a sledovali zářivá světla na obloze. Pan Masen, navzdory nově přítomnému služebnictvu v domě, stál v těsné blízkosti své ženy, objímal ji a tiskl zády k sobě.

„Tuhle krásu jsem viděla v zimě poprvé,“ přiznala se Isabella.

„Jak je to možné? Královna přece již léta pořádá velký ohňostroj přímo v Londýně.“

„Nikdy jsem se nešla podívat. Záblesk hořících světel na obloze mi přišel příliš pomíjivý na to, aby si zasloužil pozornost. Byla jsem slepá. Neuvědomovala jsem si, jak i pomíjivé okamžiky štěstí a radosti jsou pro lidský život důležité.“

„Nejen pro ten lidský,“ zašeptal jí do ucha a políbil na šíji.

Nocí se rozhostil klid. Podívaná skončila.

„Nevěděla jsem, jak panu Lastenovi napsat, aby Whitlockovi nic neříkal a přitom aby to zařídil. Nejspíš jsem to špatně formulovala. Chtěla jsem, aby to bylo překvapení i navzdory tvému daru. Měla jsem…“

„Ššš,“ položil jí prst na ústa. „Celý dnešek byl nádherným překvapením a já ti za něj děkuji.“

***

Podzim odzvonil létu a zlaté listy se snesly na zem. O tom však neměli manželé Masenovi ani zdání. Tak jako všichni zamilovaní byli zahleděni jeden do druhého a vše ostatní se zdálo jako sen.

Mezitím se dům naplnil služebnictvem, které se staralo více či méně o jejich pohodlí. Pouze kvůli komorné se na prosluněné obloze jejich společného života objevil mráček. Nakonec Isabella souhlasila, že komornou přijme, avšak pouze za předpokladu, že tak učiní i její choť. Vzhledem k přílišné blízkosti takové osoby v pánově blízkosti šlo o naprosto nemožnou věc. Komorník pomáhá oblékat a Edward se přeci musel stavět stále do lidské role, nyní ještě ostražitěji nežli dřív. A tak se stalo, že byl tímto argumentem poražen a spokojené dny a týdny mohli běžet dál.

Očekávaná a paní domu vyhlížená návštěva Cullenových se stále odkládala kvůli různým těžkým chorobám, jež postihovaly londýnskou chudinu. Carlisle se sice těšil na setkání se svými přáteli, jenže lékařské povinnosti se zdály naléhavější a Esme odmítla cestovat bez chotě. Již dostatečně trpěli vzájemným odloučením na jaře, proč tedy nesečkat ještě pár dní a necestovat společně?

Isabella tak částečně zapomněla na starosti, které měla. Odsunula je na dobu, až se s manželi Cullenovými setká. Edward ji zasypával drobnými i většími pozornostmi a tolik ji pohlcovalo kouzlo naplněné lásky, že myšlenky na budoucnost se zdály téměř vzdálené.

Přesto však, když večer usínala v chladivém milujícím náručí, nezabránila zbloudilým představám, aby jí vyjevovaly obrazy dítěte s bronzovými vlasy, kterak roste do krásy. Jak by jen vypadal jejich potomek v dospělosti? A jak by vypadala ona, až by dítě bylo velké? Bude Edward schopen milovat stárnoucí ženu stále tak jako dnes?

Úzkost, která ji náhle sevřela, se projevila i vně – přitiskla se ještě těsněji ke svému milému. Ten si to však vysvětlil jako projev lásky či žádostivosti a políbením brzy rozehnal všechen nepokoj.

***

Bylo to ten den, kdy služebná přinesla na výslovné přání paní domu první zralé hrušky. Bylo to sladké a šťavnaté ovoce a Isabella z něj měla velkou radost. Jenže na ně hned zapomněla, když ji majordomus informoval o náhlé návštěvě.

„Ach, Esme,“ přispěchala do oblíbeného čínského salonku obejmout švagrovou. „Již jsem myslela, že vás uvidíme až v zimě.“

„Drahoušku, stydím se, že jsme tě nechali tak dlouho čekat. Ale už nás tu máš a budeme tu tak dlouho, až se nás budeš chtít zbavit,“ smála se paní Cullenová.

„Doufám, že tak dlouho ne, abyste nám zachovali přízeň,“ přerušil je mužský hlas.

„Carlisle, tak ráda vás vidím,“ podala mu ruku. „Přivezl jste mi nějaké knihy?“ zeptala se dychtivě. Slušné vychování sice vyžadovalo počkat, až darující sám začne mluvit o tom, co přivezl, avšak pohled jí padl na několik svazků knih k sobě pevně svázaných pruhem plátna.

„Dovolil jsem si napsat přátelům do Evropy a vyzvědět, které poznatky byly nejnověji zaznamenány.“

„To jste kvůli mně nemusel,“ začervenala se rozpačitě.

„Abych byl upřímný, činím tak každý rok. Rád rozšiřuji své vzdělání. Bohužel, lidské vědomosti by jistě postoupily hlouběji, kdyby měly k dispozici naše schopnosti,“ povzdechl si smutně nad skutečností, že nesmrtelní nesmějí zasahovat do dění lidských věcí jinak než stejnými prostředky jako obyčejný člověk a ani tehdy nesmějí zasahovat do přirozeného běhu věcí.

Dychtivě vzala Isabella knihy do rukou a začala číst nápisy na jejich hřbetech.

„Bylo by jednodušší vědět, které oblasti se chceš konkrétně věnovat. Studium anatomie je spletité.“

„Potřebuji znát všechno,“ mumlala paní Masenová, zatímco začala listovat nejtlustším svazkem. „Všechno o těle, jak funguje a jak se dají vyléčit veškeré neduhy, které zkracují život.“

„Proč to chceš vědět?“ zeptal se Edward, který návštěvníky přivítal jen chvíli před svou chotí.

Isabella překvapeně zvedla hlavu od čtení a teprve nyní si uvědomila, co řekla nahlas. Nechtěla s tím začínat hned, co Cullenovi přijeli, ale nyní nebylo jiného východiska: „Mám jen dvě možnosti, proměnu anebo se pokusit najít lék na smrtelnost.“

„Proto jsi nás pozvala?“ zeptala se Esme vyděšeně.

***

Celý den se snažil odvrátit neodvratitelné. Věděl, že k onomu rozhovoru mezi Isabellou a Esme musí dojít, ale přál si své ženě vysvětlit nemožnost splnění jejího přání dříve, nežli uvede paní Cullenovou do nepříjemné situace.

Byly mu naprosto lhostejné viditelné údivy sloužících, když se rozhodl panstvo vyzvat k procházce hned po příjezdu. (K velkému štěstí teplý podzimní den byl zahalen oblačností.) Návrat naplánoval tak, aby se Isabella stihla akorát převléci k večeři, a stále promýšlel, jak vést hovor šikovným způsobem, aby katastrofu odvrátil.

Manželé Cullenovi pochopili jeho snahu a vynasnažili se přizpůsobit, jak jen mohli. Své role se zhostili s bravurou vskutku mistrovskou, když Carlisle požádal Esme, aby od kuchařky Masenových vyzvěděla recept na zapečená mandlová jablíčka. Pochopitelně to bylo kvůli přítomným lokajům v jídelně, kterým to bylo celkem lhostejné. Zato Isabelle to připomnělo, jak absurdní jsou takové řeči a jak moc nemá ráda plané tlachání. Počkala, až budou sami beze svědků, a nečekaně obrátila pozornost tíženým směrem. To, co následovalo, přijala s grácií, avšak ihned poté se omluvila a spěchala si odpočinout.

Edward nemusel být čtenářem myšlenek a ani by nemusel mít vytříbený sluch nesmrtelných, aby mu bylo jasné, proč se tak náhle rozloučila. Spěchal za ní, jak jen nejrychleji mohl. Věděl, že potřebuje utěšit.

O tom, že se nemýlí, se přesvědčil hned, co otevřel dveře, a první slza skanula Isabelle z tváře.

„Má nejdražší, je mi to tak líto. Kdybych jen tušil, proč chceš s Esme mluvit, vysvětlil bych ti sám, jak je to zbytečné,“ pevně ji objal v náručí.

„Zbytečné?“ vyhrkla a hlavu si opřela o jeho hruď. „Je zbytečné snažit se najít možnost, jak s tebou zůstat po zbytek věčnosti?“

„Ne, jistěže bych byl neskonale šťastný, kdyby taková možnost existovala. Ale nemůžeš žádat po Esme, aby byla řešením. Vždyť ona je de facto stále novorozená. Zapomněla jsi snad, co jsem ti vyprávěl o mém životě těsně po proměně?“

„Jistěže nezapomněla. Stále přemýšlím, jaké to muselo být a jak bych to mohla dokázat přežít, aniž bych ztratila sama sebe a tvou lásku.“

„O tu by tě nikdy nemohlo nic připravit,“ políbil ji na čelo.

„Jen čas,“ hlesla trpce. Zkoprněl a ztrápeně sledoval, jak si sedá na postel. „Buď smrt anebo jen to jak se má tvář proměňuje a ty se na ni nebudeš moci dál dívat.“

Padl k ní na kolena a začal jí ta krutá slova vymlouvat. Trval na své nehynoucí věrné lásce, kterou ani smrt nemůže přemoci, ale ona ho neposlouchala.

Nechala ho, ať mluví, a jen se těšila zvukem sametového hlasu. V hlavě jí totiž stále doznívala slova utrápené Esme: „Jak bych si odpustila, kdybych selhala? Ne, nemohu to udělat.“ A přitom Esme byla jedinou nesmrtelnou bytostí, která mohla Isabellu proměnit. Zákony nesmrtelných nedovolují, aby vampýr proměnil více než jednoho druha, a když je Edward stvořitelem Carlislea, který si následně vyvolil jako družku Esme… Jistě, jsou tu i jiní nesmrtelní, ale paní Masenové bylo záhy vysvětleno, že něco jako laskavá služba či dobrá vůle je v této otázce mezi vampýry naprosto nemožná.

„Pamatuješ si naši svatbu. Carlisle tenkrát vzal poprvé svou ženu mezi lidi. Když jsem ji tam uviděl, chtěl jsem je oba poslat hned pryč. S úcty k tobě jsem to však neudělal a nakonec se zdálo, že bude vše v pořádku. A to také bylo, dokud se tě Esme neodhodlala obejmout. Zapomněla se hlídat a málem jsem o tebe přišel již tehdy. Kdyby Carlisle nezasáhl…“ Edward se na chvíli odmlčel, aby přemohl úzkost, která jej sevřela.

Slova zněla pokojem, aniž by je kdo poslouchal, ale bez ohledu na to pokračoval: „I kdyby Esme souhlasila, nevěřím, že má dost síly, aby tě nezabila. Vím, že to jednou musí přijít, ale prosím, Isabello! Ne teď! Ještě ne…“

Konečně k ní dolehl význam manželových slov. Až nyní si uvědomila, že se jeho naléhavý hlas chvěje a snad kdyby mohl, měl by oči plné slz.

„Tiše,“ pohladila jej po tváři. „Nebudeme naříkat nad budoucností, dokud nepřijde.“

„Slibuješ?“ propaloval ji pohledem.

„Jistě,“ usmála se a pokusila se potlačit veškerý smutek, který pociťovala.

Rázně se postavil a oprášil si kalhoty. „A co tvůj druhý plán. Studium lékařství. Jak tvá racionální mysl přišla k možnosti, že existuje něco jako lék na smrtelnost?“

„Nevím, jestli něco takového existuje. Snažím se měnit své zvyklosti. Učím se, jaký vlastně je svět, ve kterém žijí nesmrtelné bytosti s božskými dary, jak by řekli staří Římané.“

„Snad Řekům byl náš svět bližší,“ zamyslel se nahlas. „Některá olympská božstva měla vlastnosti v mnoha ohledech ne náhodou podobná těm našim. Je to již dávno, co jsem nad tím přemýšlel, ale zdálo se mi to scestné. Obzvláště ony zvěsti o polobozích. Nikdo nikdy neslyšel, aby nesmrtelný podlehl lásce k lidským ženám.“ Pohledem vyhledal opět hnědé oči. „Byl jsem tolikrát tak zaslepený vlastními názory a přesvědčeními. Nechci tě od studia zrazovat. Naopak, rád bych ti pomohl. Přesto se bojím, že to bude marná snaha.“

Vstala a přistoupila k němu: „Marná lásky snaha?“ Vzpomněla tak hru velkého dramatika. „Přestávám věřit na náhody. Jistě mělo svůj smysl, proč jsi mi předčítal Shakespearova díla, když má mysl bloumala v mlze. Můžeme říci, že i v jeho případě jde o hrátky se slovy bez hlubšího významu? Už vím, že svět se neřídí logikou, ale je cosi za tím, co jsme schopni poznat pouhými lidskými smysly. Tys to věděl dávno, ale možná i tobě chybí víra, že existuje i něco za hranicemi tvého poznání. Jsi moudrý a vzdělaný muž, avšak sám jsi přiznal, že ses v mnohém mýlil. Tvůj dlouhý život trvající stovky let a dar čtení myšlenek tě možná přivedl k přesvědčení, že tě jen málo věcí překvapí. Ale…“

„Vím, kam míříš,“ zastavil tok jejích spekulací. „Myslíš, že mi chybí víra a proto mluvím o strachu.“

„Také se bojím,“ namítla.

„Ale navzdory své křehkosti se zdá být tvůj strach menší nežli můj. Jak je možné, že se nebojíš světa, který je pro tebe tak nový a nepoznaný? Místo ostychu a obav jsi plná odhodlání a optimismu.“

„Poznala jsem dosud velmi málo, ale zatím to byly samé nádherné věci.“

„Zjištění existence vraždících temných tvorů ti připadá nádherné?“

„Přestaň se mračit, můj drahý, a podívej se na život mýma očima. Poznala jsem lásku tak vřelou a obdarovávající. Nechci hanět lidské muže, ale obávám se, že žádný z nich nikdy nemůže udělat ženu tak šťastnou jako jsem já. Ty jsi pro mě ztělesněním štěstí a zároveň i mýtického světa. Stále tě teprve poznávám a nevycházím z údivu. Věřím ti a stejně tak i věřím, že když je možné, aby pro mě existoval takový zázrak, jako je náš společný život, může někde být skryté řešení pro naši šťastnou věčnost.“

„Ne, to ty jsi zázrak.“ To byla jediná slova, která ze sebe stihl vypravit, přemožen city z jejího vyznání. A pokud si o něm skutečně myslí tolik dobrého, musel jí co nejrychleji dokázat, že alespoň zlomek toho je pravda a že ji umí učinit šťastnou.

***

Klidně oddechovala na přikrývce, nádherná, oděna jen do roucha Evina. To, že tak ležela na jeho hrudi, bylo však ještě významnější. Nemohl si stále zvyknout na blízkost jejího tepla a hebkost kůže. A ta vůně krve! Byla pro něj stále lákavá, ale po tom všem, co se mezi nimi událo, šlo o lákadlo zcela jiného rázu. Přišlo mu, že už nikdy nemusí nic pít, dokud bude moci plnými doušky užívat jejich lásku.

Zcela nepatrně se zavrtěla.

„Spíš?“ zašeptal opatrně.

„Ne. Myslím na tebe.“

„Tak to činíme to samé,“ zasmál se. „Také tě mám plnou hlavu.“

„Náruč ti nestačila?“

„Jak by mohla,“ vyčetl jí.

Zvedla hlavu a ruce si složila pod bradu: „Často tě vídám ve svých snech, a když se pak probudím, nejsem si jistá, zda jsem vzhůru. Stejně jako nyní.“ Zavřené rty se usmály.

„Isabello,“ zvolal překvapeně a posadil se, aniž by ji pustil z náručí.

„Ano?“ zasmála se.

„Já – já tě slyšel. Umím číst tvé myšlenky. Jak jsi to dokázala?“

„Snažila jsem se na to přijít už dlouhé měsíce. Snad již od jara, ale konečně se mi to dnes podařilo.“

„Tomu nerozumím. Jak?“

„Nejsem si jistá, ale…“ zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit. „Snad to je dobou, ze které pocházíš. Možná. Nevím, proč jsem si představovala starý středověký hrad s velkým vodním příkopem kolem. Jediným vstupem dovnitř je těžký dřevěný padací most držící na masivním železném řetězu. Pokoušela jsem se ho spustit dolů, abys mohl za mnou. Nebyla jsem schopná pochopit, jak je možné, že všechny hrady v myslích lidí dobudeš, jen ten můj ne.

Cosi ve mně si přišlo opuštěné. Asi jsem uzavřela svoje brány, aniž bych o tom věděla. Ale ten řetěz se zdál tak jasný, jako bych ho viděla před sebou. Začala jsem za něj tahat, až mi častokrát připadalo, že se mění v okovy. Často mě i doopravdy spoutal a já nemohla dál.“ Povzdechla si, otevřela oči a nahlas řekla: „Sílu mi dodávaly jen naše společné šťastné chvíle.“

„Ale dokázala jsi to,“ vydechl.

„Musela jsem,“ přikývla. „Musíš vědět, co se mi honí hlavou. Jenom tehdy uvěříš, že budu navždy jen tvá.“

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Selhání věčnosti 26.: