Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 28. kapitola

24.10.2010 (13:45) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

Usoudila jsem, že případ byl uzavřen, alespoň pro teď. Nebylo by správné ho rozštěpovat až k jádru; celá věc by potom přišla vniveč. Jako by udeřil pomyslný gong; prozatím vyřešeno. Ale věděla jsem, že jak já, tak i on se k tomu ubíráme zpátky v myšlenkách.

Čas plul a já s ním. Cítila jsem uvnitř jeho jakousi relikvii, která budila hrůzu, a čím víc budila hrůzu, tím víc mne přitahovala.

Po dobré půlhodině se znenadání pohnul. Pak jsem jen zmateně postřehla, že ležím zpátky na lůžku a jeho tmavá silueta se šouravým krokem odebrala ke stolku, kde beze slova zhasil svíci. Pokojem zavládla hustá tma, stejná jako venku; všechno utopila, i jeho.

„Dobrou noc,“ špitl někde přede mnou a vzápětí jsem slyšela jen tiché cvaknutí zavřených dveří.

Byla bych bdila dále, kdyby byl zmatek silnější, než má únava. Po chvíli se mi začala klížit ztěžklá víčka a od té chvíle jsem upadla v podvědomí.

* * *

„Ne, něco tu nehraje,“ zaslechla jsem zdáli syčivý hlas. Znepokojila mne jeho naštvanost.

„Co by tu nemělo hrát? Všechno je v naprostém pořádku,“ ohradil se druhý hlas, značně pobouřen.

„Ne, nic není v pořádku, a ty to moc dobře víš,“ zavrčel ten první. „Přestaň tak uboze lhát, těch tvých chabých lží mám akorát tak dost.“

Škubla jsem sebou a rázem byla vzhůru. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji; ještě tu vládlo šero. Den se teprve probouzel.

K mému údivu jsem však nikoho v pokoji neviděla. Podivila jsem se a padla zpátky do peřin, náhle zapomněla vše, co se v mém snu odehrálo; přesto jsem však cítila, jako by to bylo nějaké déja-vu, nějaký nepříjemný pocit, který jsem už zažila.

Dlouho jsem opět nemohla usnout, ale stále se nerozsvítalo. Nakonec, zmožena únavou – berme v úvahu, v kolik jsem usnula – jsem padla zpět do říše spánku, kde už se však žádné sny neodehrávaly.

* * *

„Vstávej!“ zavolal na mne veselý hlas. Vmžiku jsem zatřepala víčky a zírala do Alecovy tváře.

„Eh,“ zadívala jsem se na něj překvapeně. Zřídkakdy mne budil on.

Stále jsem nechápala příčinu jeho úsměvu, který mu roztahoval rty od ucha k uchu.

Po chvíli mi však všechno objasnil. „Dneska je významný den, máme slavnost. Aro a spol nařizuje, aby sis poprvé konečně vyzkoušela, jak ti padne tvůj oblek a tak. Je to skvělé! Můžeš být s námi; řeklo se samozřejmě můžeš, ale raději to prostě ber jako povinnost. Trocha praxe do tvého nového jsoucna,“ žvatlal nadšeně.

Když uviděl můj nechápavý pohled, trochu se uklidnil. „Promiň,“ zasmál se. „Je přece třináctýho. Velkej den.“

Neubránila jsem se pochybovačnému úšklebku. Mně to spíš připomínalo, že můj život se krátí.

„Děje se něco?“ naklonil nechápavě hlavu, studuje můj výraz.

Zatřepala jsem hlavou, jako bych ze sebe chtěla smést pavučinku zadumání. „Co je to za slavnost?“

„Luminara di Santa Croce¹,“ pronesl významně.

Obočí se mi samovolně pozdvihlo. „Jako... osvícení svatého kříže?“

Zasmál se. „Jo, něco na ten způsob. Ale my si to slavíme trochu po svém. Vlastně je to docela i trefný název.“

Ozvalo se odbíjení deváté; on ztuhl. „To je už devět? Bože... Hele, tak se rychle připrav, já pro tebe příjdu. Musím ještě něco zařídit.“

Než jsem se stačila vzpamatovat, dveře za ním zabouchly. Zmateně jsem zavrtěla hlavou, ale prozatím to nechala být. Jediné, co mne teď trápilo, byla skutečnost, že mluvil o nějaké slavnosti – o zařizování a o Arovi, znamená to, že se nejspíš sejde celá ta kasta...? Povzdechla jsem si. Před očima se mi vybavil živý obraz Caia a já neměla daleko od myšlenky, že budu trucovat.

Naklonila jsem se nad tašku s oblečením. Úplně na dně ležely zmuchlané věci, které jsem dostala svůj druhý den... Zatnula jsem zuby, aby mi do očí nevhrkly slzy.

Přikázala jsem si, že budu statečná. Přežiju nějakou zpropadenou slavnost a budu zase volná. Vždyť se o tolik nemůže jednat... Nebo ano?

Znechuceně jsem si prohlížela všechno, co jsem si na sebe měla obléci. Jakýsi černý přehoz, který evidentně bral funkci svrchního šatu. Nemohla jsem říci, že by nebyl nádherný – to by byl hřích, ale ke všemu, co se jen vztahovalo k posledním týdnům, jsem prožívala takový odpor, že ani nebylo možné, aby se mi něco nepříčilo.

Zamyšleně jsem si uvázala vepředu obrovskou mašli. Vzpomněla jsem si i na podivnou schůzku s Arem a pro jistotu, abych si proti sobě nikoho nepoštvala, si na krk pověsila i masivní přívěšek. Dosedla jsem na postel a opět neměla daleko k pláči; nevěděla jsem ani, jak se mám cítit – pobouřeně, naštvaně, bezmocně, nebo brát všechno s nadhledem?

Prostě to jen přežít, opakovala jsem si, dokud se dveře po lehkém zaklepání znovu neotevřely.

„Oh,“ vydral ze sebe Alec, jen co si všiml mého vzhledu. „Takový nezvyk.“

„Já nikam nechci,“ svěřila jsem se mu a cítila se tak nějak vodově, jako bych už se topila ve vlastních slzách.

Po tváři se mu rozlil konejšivý úsměv a sedl si na okraj postele vedle mě. „Vždyť o nic nejde,“ podivil se. „Je to jenom takový každoroční zvyk. Vyhledá se takzvaný advocatus diaboli, tedy ten, kdo za poslední měsíce natropil nejvíce škod. Celý obřad spočívá pouze v tomhle, potom se jenom zlikviduje a je po všem.“

Nechtěla jsem poukazovat na to, že jsem z toho nepochopila pomalu ani slovo, a tak jsem mu vysvětlení jen mlčky odkývala.

„Nezbývá nám už moc času,“ vstal náhle a pokynul mi, abych šla s ním. „O půl vše začíná.“

Nedokázala jsem v sobě skrýt výraz bez emocí. Pomalu jsem se za ním loudala po hlavní chodbě a poté sestoupala schody.

„Uvědomuješ si vůbec, že jsme nějak dlouho nevedli hodiny historie?“ otázal se náhle, když jsme mířili cestou k sálu.

Kdyby ve mne nepřevládala přirozená nervozita, byla bych se zajisté ušklíbla. „Hmm,“ přitakala jsem.

Vyděšeně jsem se ohlédla za sebe, když se chodbou ozvaly pronikavé skřeky. Poznala jsem Demetriho s Felixem, kteří táhli, každý z jedné strany, nějakou zrůdu.

Alec mě chytil za zápěstí. „Uvolňují ho z vězení,“ vysvětlil a přibral na kroku. Mísy s ohněm v této tmě nastolovaly atmosféru daleko hrůznější, než obvykle.

Nemohla jsem od trojice vzadu odtrhnout oči; něco mne táhlo, abych se ještě chvíli dívala a zkoumala každého tvář; jak dva strážci zápasí s monstrem uprostřed. Ale to jsme již vstupovali do sálu, kde byli všichni očividně přichystáni.

Zmateně jsem přelétla pohledem všechny diváky; bylo jich tu poměrně o dost více, než minule. Vládl tu hukot jako v úle, každý se o něčem s někým dohadoval, a když ne, něco si pošuškával, nebo se díval přímo na nás. Zaregistrovala jsem, jak mu ruka poklesla.

Nechal mne stát po straně u nějakého vysokého muže. Pečlivě jsem si ho prohlédla - rudé oči upřené do středu dění, jako by někoho hledal. Roztěkaně přešlapoval z nohy na nohu, až se mu znak na hrudi pohoupával.

Mihla jsem pohledem k Alecovi, který se o něčem očividně dohadoval s Jane. Vzpomněla jsem si na poslední událost a nedokázala pochopit, jak s ní ještě dokáže mluvit; nešlo mi to do hlavy. Spatřila jsem, jak se na mě znenáhla obě čarodějnická dvočata ohlédla tak, až mne zamrazilo v morku kostí.

Rychle jsem od nich odtrhla oči; jejich pohled ale stále cítila na sobě. V tu chvíli se však rozlétly vstupní dveře a do sálu vpadl vězeň s gardisty po boku. Zmítal sebou v jejich pevném sevření, které však nebylo dostatečně uvolněné, aby se z něj dokázal vyprostit.

Všimla jsem si, že je to žena; podrásaná po celém obličeji i rukou. Když její ďábelská tvář spatřila shluk, který se v sále nahromáždil, ztuhla, ale po pár vteřinách se do šíleného zmítání pustila ještě s větší vervou.

Trojice se pomalu sunula doprostřed sálu, všichni postupně zmlkli. Postřehla jsem, jak se ke mne připlížil Alec a zůstal stát u mě. Potěšilo mne to, avšak nemohla jsem si zmatek v hlavě vyčistit, poněvadž jsem byla zaměstnána sledováním středu dění, jako všichni ostatní.

Pohlédla jsem dopředu, a spatřila, jak všichni již sedí na svých trůnech, kromě prostředního, kromě Ara.

Zběžně jsem shlédla i Caia, který však nejevil žádné emoce. Hypnotizoval vězeňkyni, jen plné rty se mu nepatrně hýbaly.

Teprve teď jsem si uvědomila, že tiše debatuje s Marcem; nikdo jiný nemohl rozhovor slyšet.

Můj pohled mne zavedl dál, kde Aro stál; nějaký sluha mu právě nasazoval obřadní plášť. Sfukoval z něj pomyslné smítko a se zjevným požitkem do něj zahalil pánovo pěstěné tělo.

Aro přikráčel krokem smrti k vězeňkyni, ve tváři se mu rýsoval potěšený úsměv. Následovali ho i bratři.

Když všichni tři stanuli až před ní, pocítila jsem i za ní tichou vlnu zkrocení. Zírala zuboženě, přesto užasle do tváří třech a nepatrně se třásla.

„Dovolte mi zahájit dnešní dopoledne,“ zvolal Aro. Všimla jsem si, jak na zlomek vteřinky upřel pohled i na mě a na onu dobu se na mne snad usmál. „Všichni zajisté víte, proč jsme se tu sešli. Ale máme tu i nováčky, kteří jsou tu poprvé. Dovolte mi tedy zahájit Luminara di Santa Croce!“

Sálem se ozval nadšený potlesk. Zmateně jsem ostatní napodobila.

Když se ruch utišil, pokračoval. „Tato dívka natropila více hříchů, než je nezbytné, proto bude ztrestána. Připravme omegu.“

Na ten rozkaz Felix i Demetri upustili dívčiny paže, kde teď zbyl jen obtisk jejiž rukou na bílé haleně, a odstoupili. Rozcuchané vlasy jí spadaly do obličeje, ztýraná tvář se jí rozzářila hrůzou.

Ke každému pánu před dívkou se rozběhl malý, svižný mužíček, kterému téměř nebylo vidět do tváře. Každému z nich podal jiný předmět a okamžitě zmizel za postranními plachtami.

Přelétla jsem pohledem po všech přítomných a shledala, že každý teď napjatě zírá na čtveřici uprostřed. Následovala jsem jejich způsobu.

To, co se dělo poté, ve mne zanechalo hluboký dojem.

Jako první k ní přistoupil Marcus. Posypal její klečící tělo jakýmsi práškem. Dívka cítila, že její smrt nadchází, a třeštila hrůzou svoje oči do tváří nad ní.

Jen co na ní první dosypal onen záhadný prášek, přistoupil k ní Caius. Bílé vlasy mu spadaly na ramena s jakousi majestátností, jednal chladně. Naklonil nad ní malou lahvičku s průzračným obsahem a celou ji na ní vylil.

Odstoupil. Rozrušení mých nervů se vystupňovalo do té míry, že jsem nebyla schopna od obřadu odtrhnout oči. Hrdlo se mi svíralo i za nebohou uprostřed.

Pocítila jsem, jak mne někdo chytil za zápěstí. „Nedívej se,“ sykl hlas vedle mne, ale já nemohla, jen jsem sledovala dění dál.

„Abasso²,“ zasyčely hlubokým tónem dva postranní hlasy Caia a Marca.

„In malum crucem³!“ vykřikl mohutným hlasem Aro a v ten stejný moment z dívčina těla vyšlehl mohutný zelený oheň.

Dech se mi na ten moment zastavil. Obrovský plamen, šlehající vzhůru, vysoký kolem patnácti stop, osvítil celý sál neonovým, nezdravým zářením; mihotavé odlesky se kmitaly po celé, rozlehlé stavbě.

Nejsem schopna určit, jak dlouho tento proces trval, než ze zeleného, jiskrného plamene zbyla jen hromádka popela, stále čoudící černým dýmem. Mráz mi lezl po zádech a já měla pocit, že se nedokážu pohnout z místa.

„V pořádku?“ ozval se vedle mne znovu ten hlas. Ohlédla jsem se po něm a zadívala se do upřímné Alecovy tváře.

„Co to bylo?“ zašeptala jsem roztřeseně.

Koutky mu zacukaly. „Luminara di Santa Croce.“

Přítomní se postupně rozcházeli. Nevěděla jsem, jestli mám jednat samostatně, nebo jít zpátky s ním – co když se to nehodí? Raději jsem vykročila ven a šla osamotě.

Zanedlouho jsem slyšela, jak mne dobíhá. Stále jsem byla příliš ohromena věcí, která se právě stala, než abych se dokázala usmát.

Překvapil mě však jeho výraz. „Caius si nás přeje,“ zamumlal neochotně.

Poděšeně jsem mu zírala do očí. „Proč?“ Nedokázala jsem skrýt roztřesený hlas.

„Netuším.“

Obrátil se a šel zpátky. Rychle jsem ho následovala.

„Tady je máme,“ rozlehl se chodbou náhle slizký hlas. Potlačila jsem otřesení.

Caiova postava se zastavila uprostřed chodby a čekala, až k ní dojdeme. Alec mlčel. Pohlédla jsem na něj a spatřila, jak zírá na špičky svých bot.

Když jsem se ke Caiovi přiblížila, chytil mne pevně za ruku a vydal se rychlým krokem zpátky ke schodišti.

Jeho dotek ve mne vzbudil vlnu zhnusení. „Nesahej na mne,“ vyštěkla jsem, aniž bych se dokázala kontrolovat. Zacukala jsem rukou v jeho sevření, ale docílila jsem jen toho, že stisk zesílil.

Alec se šoural za námi.

„Nech mne na pokoji,“ zasyčela jsem znovu, čekajíc, že se mne alespoň Alec zastane. Byla jsem o tom natolik přesvědčena, že jsem dokázala i odporovat, ale... ono nic.

„Kreténe,“ procedila jsem neslyšně mezi zuby, když mne vláčel po schodech.

„Diskrétně, na naší půdě,“ pronesl s chladným tónem. Zastavil se a vteřinku počkal, až mu pohlédnu do tváře. Instinktivně jsem tak učinila a jeho výraz mne v tu chvíli málem přimrazil k zemi. Vlepil mi volnou rukou facku.

Šok, který ve mne tento čin zanechal, nedokážu popsat. Do očí mi jako na povel vhrkl proud nekontrolovatelných slz, které mi okamžitě začaly stékat po tvářích. Šokovaně jsem kráčela dál, již neschopna slova.

Ohlédla jsem se na Aleca, ale ten jen dál s hlavou sklopenou sledoval kamennou zem. Z úst mi vyšel dušený vzlyk.

Caius se ani nezastavil, jen mne dovlekl před dveře své pracovny. Naštvaně do nich bouchl, až se rozletěly, a nechal mne vejít dovnitř. Za mnou vešel on; Alec za ním jako stín.

Nestačila jsem si ani s ohromením prohlédnout celou obrovskou místnost s lesklými kamny po všech stranách, než začal.

„Žádal bych vysvětlení,“ sykl stroze.

Nikdo z nás nepromluvil. Alec ani nevzhlédl.

„Ty,“ zatřepal Alecovým tělem nazlobeně. „Otevři svojí tlamičku a povídej.“

Nehnul ani brvou.

¹) Luminara di Santa Croce - náboženská slovnost probíhající každý rok v Toskánsku; průvod s pochodněmi, ohňostroje...

²) Abasso (it.) - Pryč si ní!

³) Abi in malam crucem (lat.) - Táhni ke všem čertům; do horoucích pekel (Platón)

27. kapitola ||  29. kapitola

.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 28. kapitola: