Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 27. kapitola

22.10.2010 (19:15) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1291×

„Chceš tedy říct, že celou dobu šidí Ara a všechny okolo?“ zeptala jsem se taktně.

Moje otázka ho zjevně potěšila, jako by si ode mne tak trefnou otázku nečekal. „Přesně to.“

Rozčilení ve mne neklesalo; ba naopak – přišla jsem si každou vteřinou více a více roztěkaná. Nastínil mi vizi společného paktu, ale já věděla, že nevidí stejné důvody jako já, proč odporovat. V duchu jsem si kázala skromnost.

„Po své zkušenosti jsem dospěl k názoru, že pod rouškou morálky se často skrývá hanebnost,“ odrecitoval slova Gándhího zaraženě. Zíral do světla svíce a vypadalo to, že ničemu nepřikládá větší důležitost, než právě svým slovům.

„Co se stalo s těmi zápisky?“ zajímala jsem se.

Koutky mu zacukaly. „Spálil jsem je.“

„Proč?“

Pokrčil rameny. „Vyloženě jsem si nepřál, aby na jeho tajemství přišel i někdo jiný a nepřál si rozbourat rodinu kvůli hloupým spiskům. Ber na vědomí, že jsem jim absolutně nepřikládal důležitost.“

Zírala jsem do jeho očí, které odleskovaly mihotavý plamínek svíčky na stole. Šlo vidět, jak usilovně přemýšlí; vlasy mu spadaly šikmo přes celé čelo a utvářely tak mezi nimi rozkošný zobáček. V tu chvíli jsem cítila, a to tak intenzivně, až ve mně hrklo, že je to stále dítě, a milovala ho za to ještě víc.

„Nechme toho,“ prohodil svérázně a v druhé vteřině si mne opět položil na klín.

„Ne, prosím, mluvme o tom,“ vypadlo ze mne dříve, než jsem chtěla.

Shlédl ke mně s udiveným výrazem.

„Uklidňuje mě to,“ vysvětlila jsem a nebyla si tak docela jista, jestli mé zdůvodnění bere na vědomí.

„Ach tak,“ povytáhl obočí. Náhle z něj šel strach.

Raději jsem už mlčela, poněvadž cosi v jeho výrazu mne definitivně odradilo od původního chtění a zastrašilo mne. Křečovitě jsem se na něj usmála, když mi z kapsy podal kus pečiva.

„Málem bych zapomněl.“

Nevěděla jsem ani, co to za jídlo je; jen jsem vnímala svojí duševní bezmoc a podivnost této chvíle. Tak nablízko jeho samotného jsem si připadala jak unešena do sfér vymyšlených ideálů, přestože jsem cítila, jak je tento pocit zrádný a jak by se nakonec mohl vymstít proti původci.

„No dobrá,“ zamumlal znenáhla. „Co jsi chtěla přesně vědět?“

Pousmála jsem se a opět nabyla někdejší klidnosti. „Tvoje teorie, jaká to přesně věc je.“

„Myslím, že to nejsou teorie. Myslím, že je to prostoprostý fakt, ale to už nic nemění,“ usmál se smutně. Ale ten smutný povzdech v sobě nesl tolik neštěstí, že ho bylo těžké přehlédnout.

„Dobře, ale na jakém systému to funguje?“

Zamyslel se. „Hele, já ti nemůžu přece podat přesnou dedukci jeho daru. Ale dobře, jak chceš ty – dělejme, že jsem přesvědčen. Řekněme tedy, že jde o manipulaci myšlenek. Otázkou však především zůstává, o jakou manipulaci se jedná. V podstatě je to ale otázka velmi snadná, jen se na to musíme podívat ze správného úhlu.“

Odmlčel se, jak bylo jeho zvykem – a po chvíli zase pokračoval.

„Již od začátku si můžeme být jisti alespoň jednou věcí – že on sám sobě je koordinovat dokáže. Ale teď si říkám, že jeho dar je nejspíš daleko obsáhlejší, než oblast pouhé myšlenky. Pokud vycházíme z události v knihovně, musí umět přeměňovat – alespoň na určitou dobu – i své vzpomínky.“

Zírala jsem a žasla. Pokývala jsem, aby pokračoval.

„To by znamenalo, že umí vymazat vzpomínky na nějaký čas z hlavy – a pak si je samozřejmě vrátit. Ale Ara tu něco zaujalo, něco, co ho uspokojilo. Musíme tedy dospět k názoru, že je dokáže nahradit nějakou smyšlenkou. Ale Aro přeci vidí do celé jeho mysli – a neujde mu ani jeden kout. Musíme tedy připočítat i myšlenky, vjemy, city a pocity, zkrátka vše, co mozek skrývá. To však mluvíme pouze o jeho vlastním mozku...“ nechal svá slova viset ve vzduchu.

Rozpoznání faktů pro mne bylo natolik prudké, že ve mne zanechávalo rozechvělou stopu, která se stále stupňovala.

Pokračoval. „Až dosud bychom ho mohli pokládat za Arovi stejně rovného – již do elitní kategorie smyslů. Ale co když se nejedná jen o tohle? Napadla mne myšlenka, že jeho manipulace nemusí platit jen na jeho mysl, jak jsme až doteď řešili. Ale tu otázku já už nedokážu rozřešit, protože jsem na mrtvém bodě. Jedině, že bys... mi něco málo prozradila,“ dodal rozvážně.

Nejistě jsem pokývala, unešena jeho detektivním myšlení. „Samosebou,“ zamumlala jsem a zahlédla, jak se mu koutky úst vyzdvihly.

„Výtečné! Co třeba začít jednoduchou otázečkou – měla jsi někdy pocit, že na tebe nějak působí?“

Rozmýšlela jsem se a hloubala myšlenkami skrz minulost. Došla jsem až do nitra počátku, tedy do hloupého poblouznění v něj, ještě tehdy v létě... Polkla jsem. Může to být...?

„Nejsem si tak úplně jistá...“ začala jsem.

„Na tom nesejde. Pověz mi to,“ skočil mi do řeči.

Povzdechla jsem si a pocítila trapný stud. „Jo, na začátku. Možná se mi nějak dostal do hlavy – ostatně, vždycky jsem měla takový pocit – a...“

Vzpomínání v minulost ve mne budilo větší nepokoje, než jsem sama předpokládala. Dlouho neobnažené vzpomínky mne bolely.

„A?“ naklonil tázavě hlavu.

Nechtěla jsem mu vyprávět o zásadní chvíli, kdy jsem o tom měla ten nejsilnější pocit. Byla to totiž chvíle na tom tehdejším večírku... O bože... Všechno mi to začínalo docházet, všechny nerozluštěné události se mi najednou skládaly do sebe a nyní již měly pěvný tvar. Jako by mi dosud chyběly poslední dílky skládanky, které jsem teď šikovně zasunovala na místo a všechno mi bylo nad slunce jasné...

Před očima se mi odehrála celá ta doba.

Vzpomínala jsem, jak mne jeho první pohled ukouzlil, jak se mi kolena rozechvěla jako zblázněná. Tehdy o tom druhém setkání – kdy do mne Chloe – ach Chloe! – strčila, kdy jsem zapadla do kavárny a on za mnou – vždy jsem se přeci cítila tolik odolná, a náhle mne obměkčil pouhými slovy... I přes můj zápor se mi zopakovala i ta scéna s nejsilnějším pocitem...

Tehdy jsem seděla na barové stoličce. Koupil si nějaký drink... O ano, zelenožlutý, obsluhovala ta zmalovaná blondýnka za pultem, která se na něj tak okatě usmívala... Tehdy na mne tak intenzivně upřel svůj pohled, že jsem si sama myslela, že mi provrtává hlavu... Tehdy se ze vteřiny na vteřinu změnil celý cyklus mých zvyků a myšlenek. Náhle jsem věděla, že jsem ze sebe stáhla jakousi slupku té nesmělé, jakou jsem byla; vzpomínala jsem, jak se mi v okamžiku změnil i výběr slov, kolující mi v myšlenkách – ne, to jsem nebyla já!

Vzrůstala ve mne panika.

„Co se děje?“ zeptal se tiše, jako by věděl, že se ve mne odehrává nanejvýš důležitý proces.

„Nic... Tedy, myslím, že...“ mumlala jsem v marné snaze formulovat svou vzpomínku do kloudného vysvětlení. „Chci říct, že máš asi pravdu... Ne, chci říct něco jiného... On změnil celé mé já! On změnil na jeden celý večer mou všechnu povahu, ne, ne, to jsem já nebyla!“ Slovo od slova jsem nekontrolovatelně zvyšovala hlas a spolu s tím vzrůstala moje panika.

Ale jeho hlas účinkoval blahodárným klidem, který automaticky přenášel i na mě. „Klid, v pořádku. Nemusíš se rozrušovat. Hlavně klid.“

„Říkáš tedy,“ pokračoval, „že se jednou úplně změnilo tvoje chování?“

Rychle jsem přikyvovala. „To je ono.“

Zběžně mi pohlédl do tváře. „Mám pocit, jako bys o tom zrovna přede mnou nechtěla mluvit, a tak se tě zeptám jen na to, jestli to k něčemu vedlo...?“

Začervenala jsem se. „Není to před tebou... Teda možná jo,“ koktala jsem.

Konejšivě mi přiožil hlavu blíže ke svému hrudíku. Srdce mi zaplesalo, zatímco z mých úst vyšel neslyšný vzlyk. Nemohla jsem prožívat dvě reality najednou. A proto se má mysl rozhodla, že se raději ponoří zpátky do vzpomínky, než aby se zalykala láskou nad reálnosti chvíle. Sklouzla jsem v paměti k onomu pozdnímu večeru, kdy mne nechtěl vyprovodit na autobusovou zastávku, kdy se jeho hrůzostrašný úsměv blýskl v pouličním světle.

Chci si to zopakovat, pravil tehdy. Nerozuměla jsem tomu a myslela, že tím myslí večírek. To by ještě nebylo tak zlé, ale mne se to už zlé jevilo. Já už nikam nejdu, ohradila jsem se podrážděně. Jeho dokonalost mne klamala. To, co se dělo po tom, odpověděl trpělivě. Chvíle celého hrůzného pochopení... A bohužel jen začátek.

Mezi útržkami reality jsem stihla zaregistrovat, jak se mi po tváři znova řina proud slz. Tenkrát jsem křičela v jeho náruči jako šílená o pomoc, ale nikdo mne neslyšel.

Ne... nemohla jsem vzpomínat dál.

„Co se stalo?“ ptal se. „Co je?“

Ale já mu nemohla odpovědět, na to mne až příliš chopila trýzeň. Jen jsem tiše plakala v jeho náruči dál.

Přes slzy jsem neviděla, ale cítila jsem, jak mi je znovu stírá hřbetem své chladné ruky, přestože se po utřeném místě donekonečna spouštěl potůček znovu.

„Tak dlouho jsem už neviděl slzy,“ šeptal rozjmutě. „Je to nádherné, přestože si ani neumím představit tvou lítost...“

Bylo to vůbec poprvé, kdy vyřkl nějaký svůj pocit vůči sobě a mne samotné. Rozrušilo mne to natolik, že se mi slzy náhle zastavily a já na něj jen omámeně zírala.

„Je to tak lidské,“ špitl.

Odtrhla jsem od něj fascinovaně zrak.

Ani jsem si neuvědomila, že v tom rozvzlykaném stavu, kdy ze mne pláč pomalu opadal, jsem obtáčela prstem dokola jeho pravěký knoflík na kabátě. Stále jsem popotahovala a přitom jej urputně hypnotizovala, nic jiného jsem teď nechtěla a ani nemohla dělat; všechno se točilo jen okolo mě a jeho knoflíku.

Byl vyroben ze starostříbra a měl na sobě vyrytý nějaký znak, který jsem však přes to málo světla, co vydávala svíčka, a přes zamlžené oči od slz nemohla rozpoznat.

Nevěděla jsem, jak dlouho tento okamžik trval, snad to bylo pár vteřin, možná i minut – jediné, co si pamatuji, byl ten nával zvláštního pocitu, který mi rozechvíval žaludek.

„Měla by jsi už spát,“ protrhl ticho jeho tichý hlas. Cítila jsem z něj klid i starost, vše na mne dopadalo nějakým zvláštním, neprožitým způsobem.

„Nechce se mi spát,“ zašeptala jsem a cítila se někde daleko, míle daleko od hranic reality. Nechtěla jsem ani pomyslet, jak ohavné bude probuzení z tohoto blouznivého, leč dokonalého snu...

26. kapitola ||  28. kapitola

.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 27. kapitola: