Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 26. kapitola

20.10.2010 (17:15) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1019×

Přerývavě jsem dýchala a snažila se všemi svými zbývajícími silami, abych se neudusila. Slzy ponížení mi stékaly po lících. Přála jsem si umřít, už jednou pro vždy.

Mé tělo se stále třáslo pod náporem zhnusení, nedokázala jsem však třes potlačit. Náhle mi na ničem nezáleželo, neměla jsem ani sílu, ani chuť se ovládat. Propukla jsem v bezmezný pláč a přála si, ať můj osudný den nadejde co nejdříve.

Třes a studený pot a chlad v místnosti, to všechno mi najednou přišlo tak na obtíž, až se mi začalo dělat zle. Nemohla koutkem myšlenky pomyslit, co se právě událo. Nemohla jsem ani pomyslit, kolikrát mne to ještě čeká...

Zhnusení mi ve vlnách zdvihalo žaludek, zuby mi drkotaly.

Nemusela jsem si ani výslovně uvědomit, že můj život je hotová noční můra. Nechtěla, nesnesla, nemohla jsem žít dál. Bědovala jsem, srdce v hrudi mi namáhavě bilo.

Obličej se mi rozžhavil horkem, pot se sléval se slzami – nic mi to nebylo platné. Nikdo o mne nevěděl, připadala jsem si jako zapomenutá jiskřička života v temnotě. Bože, prosím, dopřej mi klid!

Vteřiny míjely, vnitřní bublání uvnitř nepřestávalo. Nedokázala jsem se ovládat; věděla jsem přitom, že jsem na pokraji všech svých sil a připadala si, že balancuji na skále šílenství.

Náhle se mi zdálo, že opět slyším kroky. Zaryla jsem nehty do polštářů.

Co se děje? Zešílela jsem již snad? Nikdo nepřicházel. Uvolnila jsem zkřečovatělé prsty a snažila si pod peřinou najít malou skulinku přínosu vzduchu. Zapocená tvář se mi lepila na prostěradlo. Už jsem svojí existenci nemohla vydržet, už to přeci muselo skončit!

Tma. Nic. Čas pořád plynul.

Když jsem se částečně vzpamatovala z šoku, posadila jsem se na posteli. Bože, bože, zoufala jsem. Hodiny odbíjely teprve druhou, tahle noc bude nekonečná! Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit.

Spát, musím spát, připomínala jsem si, když jsem lehla zpátky do peřin. Jenom spánek mne teď může zachránit.

Ale nešlo to; připadala jsem si jako lapená v síti. Cožpak to nemá konce?

Stiskla jsem zuby. Spát, opakovala jsem si a zavřela oči. Ale, když jsem je zavřela, před očima mi ještě živěji vyvstával obraz Caia. Ohavné vzpomínky nedokázala zahnat ani tma, ani čas. Všude jsem ho viděla, při počítání oveček, dívání na měsíc, přemýšlení o zítřku.

Postupně jsem však cítila, jak se mi myšlenky volně rozplývají. Možná přeci jen nebeské slitování existuje, možná snad odplouvám...

Pomalu jsem upadala do vln podvědomí; noc se nade mnou sepjala v hluboké klenbě.

...

Náhle jsem cítila, jak se mi z hrdla vydral přidušený výkřik, a v té samé sekundě jsem se probudila. Lapala jsem po dechu a částečně si uvědomila, že jsem vyletěla do sedu.

„Pšš, to je dobrý,“ uslyšela jsem vedle sebe známý hlas. Polekala jsem se, ale okamžitě jsem se znovu usmála – blouzním... V té tmě nebylo nic vidět, ale jediné, čím jsem si byla jista, že takový andělský hlas přeci nemůže být směrován na mě.

Zalehla jsem opět do peřin a snažila se uklidnit; srdce v hrudi mi zblázněně pumpovalo. Bylo to nepříjemné, měla jsem pocit, že se mi každou chvíli vydere z hrdla.

Někdo se mnou znovu zatřásl. „Sylvio!“ zašeptal ten hlas. Byl to krásný hlas, moc krásný na to, aby mohl jen vyslovit mé jméno. Tak lahodný, melodický a upřímný, až se mi chtělo plakat.

Mohla bych valit oči do tmy v beznadějné snaze něco zahlédnout, snad jen třeba mlhavé obrysy, ale nebylo by mi to nic platné.

Slova mne nakopla zpátky do reality a já si uvědomila, kde a kým jsem. Z hrdla se mi vydral tichý sten, který se zlomil v neutišitelný vzlykot. Po tváři se mi automaticky rozlil nekontrolovatelný proud slz.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se, když jsem se dostatečně probrala z podvědomého bytí.

Zmateně jsem stihla postřehnout, jak mne někdo uchopil za dlaň. Dech se mi zastavil. Poděšeně jsem vykřikla; opravdu jsem byla téměř přesvědčena, že jsem tu v naprosté samotě. Ten dotyk mne vyburcoval k šílenosti.

„Kdo je to?“ zašeptala jsem mezi vzlyky, přestože jsem to v duchu tušila.

Cítila jsem na sobě ten něčí pohled a bylo mi krajně nepříjemné, když jsem nevěděla, kam se mám koukat já. „Kdo jsi?“ zopakovala jsem.

Namísto odpovědi jsem uslyšela jen neklidné zavrtění. „Už je to dobré?“

Povzdechla jsem si, ale nemohla jsem skrýt vlnu štěstí, která na mne spadala spolu s jeho hlasem.

Neodpověděla jsem. „Myslím, že už stejně nebudu moct usnout,“ zamumlala jsem a sama nevěděla, co tím chci říct.

Hlas vedle mne si smutně povzdechl.

Náhle dal pryč svou dlaň z té mé, a ledovým hřbetem mi setřel horké slzy na obou stranách. Rozrušilo mne to natolik, že se mi srdce rozbušilo ještě více a z očních kanálků se vyřítil další proud.

„Co se ti zdálo?“ zeptal se tiše.

Zamyslila jsem se. „Nic se mi nezdálo, všechno je to skutečnost!“ zazoufala jsem. Poslední slovo se mi však zlomilo v dalším vzlyku. Po tváři se mi spustily slzy, které jsem držela v oku.

Nasucho polkl.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se. Slova vyzněla popuzeně, ačkoli jsem to vůbec nezamýšlela.

„Přišel jsem, protože...“ nedořekl. Tiše jsem vyčkávala, ale nepokračoval.

„Sylvio, je mi to tak líto!“ vykřikl zoufale. „Je mi to tak líto!“

Dech se mi zastavil. „Co?“

Nadechnul se, aby vychrlil nějakou dávku slov, ale zastavil se. Odevzdaně si povzdechnul. „Vím všechno.“

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co tím myslí. „Proboha,“ zašeptala jsem neslyšně.

Cítila jsem ruměnec ve tvářích a nevěděla, jestli ho i přes tu tmu vidí. Neříkala jsem raději nic; určitě by to byla nějaká hloupost, nebo by to alespoň hloupě vyznělo.

V tom mne najednou popadly jeho paže v těsném objetí. Posadil si mne na klín tak, abych napůl ležela. I přes ten zmatek jsem se neubránila nechtěnému syknutí.

„Promiň,“ vydechl nešťastně. Z jeho hlasu bylo slyšet napětí.

„Nic,“ utnula jsem ho dříve, než by mohl tohle téma rozvést dál, přitom s neutišitelnou touhou v této poloze zůstat.

Mírně povolil sevření a já mu přitiskla hlavu k hrudi. Bylo to nezvyklé, hned ve mně zavibroval neznámý pocit. Rozechvěle jsem nasávala vůni z jeho kabátu, která se z něj linula. Ačkoli jsem si to nedovedla připustit, dodávala mi jakousi útěchu, dojem bezpečí. Nemusela jsem se dívat, abych viděla, jak se usmál. Jeho ledový dech mne jemně hladil po kůži, avšak místo nepříjemného pocitu jsem vnímala jenom chladivý, příjemný dotek podobný lehkému hedvábí.

„Sylvio,“ vydechl, jeho tón hlasu zněl naštvaně.

„Co?“ nechápala jsem.

„To mi nemůžeš říct?“ zasyčel, hlas stále chladný a naštvaný. Zněl, jako by nadával malému klukovi, co rozbil míčem okno. A já přeci žádné okno nerozbila. Přesto se mi líbilo, že používá káravý hlas někoho, kdo se o vás stará, nebo o vás má starost.

„Co?“ opakovala jsem stále nechápavě.

Netrpělivě protočil panenky, nejspíš mu došlo, že opravdu o ničem nevím. „Zima, to je to. Zima.“

Přejela jsem si prsty po ruce a cítila husí kůži. Už jsem měla v plánu říct, že mi zima není, ale najednou jsem byla položená na posteli, pryč od jeho náruče.

Stejně rychle jsem se ocitla zpátky ve stejné poloze, avšak s tím rozdílem, že jsem kolem sebe měla omotanou přikrývku. Muselo to vypadat legračně, ale já jsem byla ráda, že zase můžu nasávat tu vůni.

„Mám tušení,“ promluvil náhle. „Mám tušení o něčem, o čem bych nejspíše neměl mít.“

Zavrtěla jsem hlavou, příliš fascinována touto chvíli, než abych mohla přirozeně vnímat smysl jeho slov.

„Jednou jsem četl staré Eleazarovy zapisky...“ mumlal. „Eleazar patřil k nám do gardy. Jednou však odešel s vyhlídkou na lepší život... To je ale vedlejší... Eleazar měl taky dar, víš? Dokonalý dar. Dokázal rozlišovat a cítit různé druhy darů ostatních. A právě tímto se zasloužil, aby ho měl Aro na vysokém postu vedle sebe. Sloužil mu pokorně, byl učenlivý, chytrý, ale to nehlavnější – pilný. Seřazoval a třídil vše, co nalezl. Plánoval pro Ara strategie. Dary rozdělil, dal jim řád; každý, jaký kdy uviděl, si zapsal. Psal si deníky. Tlusté deníky, přebýval tu dlouho... Než odešel.“

Odmlčel se, jako by snad vyčkával, jestli jsem všechno pochytila. Zřejmě si už dopředu formuloval další řeč.

Neubránila jsem se zvláštnímu pocitu, pocitu, jaký prožíváte, když na vás někdo mluví déle, než je zvykem. Hltala jsem každé jeho slovo a snažila se přijít na to, jaký důvod má k tomu, aby mi to svěřoval.

„Jednou, dávno po tom, co odešel, jsem vešel do jeho pokoje. Zůstala tam po něm spousta věcí, téměř nic si neodnesl. Stoly, knihy, skříně spisů – to všechno tam zůstalo, jako bývalo kdysi. Nahlížel jsem do jeho knih...“ zastavil se, urovnal cíp peřiny, který spadal dolů. „A posléze i do jeho spisů.“

Nepřerušovala jsem jeho řeč, jen si urovnávala v hlavě vše, co říkal.

„Jak jsem již řekl, vedl si zápisky. Povětšinou se nejednalo tak ani o jeho život, ale spíš to byly poznatky okolo jeho práce. Našel jsem tam jasnou myšlenku, že má Caius dar, který přesahuje všechny ostatní.“

Znovu se odmlčel, ale jeho slova nevěštila konec. V zádech mne zamrazilo.

Rozechvěle pokračoval. „Zprvu jsem tomu nevěřil, nekladl jsem jeho slovům důležitost... Ale od té chvíle, co jsi přišla, se cosi změnilo. Cosi narušilo celý úmorný, nekonečný řád, který tu panoval, a mezi všemi nastolil jakýsi zmatek, který vlastně neexistuje, ale všichni ho cítíme. Od toho prvního rána, co jsme se sešli v knihovně...“ Provinile si odkašlal, když si vzpomněl, jak se mnou zacházeli. „Mně něco nehrálo, víš, ten zvláštní pocit, který člověk má jen tehdy, kdy k tomu má opravdu důvod. Aro přeci umí číst všechny myšlenky. Kolikrát se ho na tebe „ptal“, ale vždy přečetl něco, co ho náramně uspokojilo, ale to přeci nemůže být pravda!“ vykřikl potichu.

„Možná už postrádá logické myšlení, když odjakživa dává pravdu svému daru – ale přeci... Ne, to nemůže být pravda... Omluv mne na chvilku,“ useknul nakonec svou řeč.

„Počkej,“ zavolala jsem na něj, když vstal.

Neodešel, jen jsem slyšela, jak přešel na druhou stranu místnosti. Cosi škrtlo a náhle pokoj zalilo oranžové světlo svíce. Udiveně jsem zamrkala; z řas mi sklouzly poslední slzy.

Pozorovala jsem jeho siluetu, jak zandává sirky zpátky do kapsy a ze svíčky skapává vosk na stůl, aby jí měl kam zabořit.

„Už jsem plně nabyl přesvědčení, že to, co Eleazar zmiňuje, je čistá pravda,“ promluvil přesvědčeně a přilepoval svíčku k vosku.

„Ale jaký přesně dar? O co tu jde?“ osmělila jsem se zeptat. V duchu jsem polykala jeho každý pohyb a fascinovaně od jeho zad nemohla odtrhnout oči.

„Usuzujeme-li deduktivně správně, jde o manipulaci myšlenek.“

Jeho slova práskla. Všechno se mi znovu vybavovalo a já náhle začala chápat příčinu všeho...

Mezitím došel zpátky ke mně, dosedl na kraj postele, ale zpátky do náručí už mne nebral.

„Chceš tedy říct, že celou dobu šidí Ara a všechny okolo?“ zeptala jsem se taktně.

Moje otázka ho zjevně potěšila, jako by si ode mne tak trefnou otázku nečekal. „Přesně to.“

Nastala dlouhá chvíle ticha.

25. kapitola ||  27. kapitola

.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 26. kapitola: