Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 23. kapitola

06.10.2010 (18:45) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1147×

Vyšel z pokoje, zůstala po něm jen příznačná vůně, snad cedrového dřeva, snad jiného; jediné, co jsem však věděla jistě bylo, že celá jeho bytost byla proniknuta takovou jemnou, okouzlující zmužnělou grácií, takovou přitažlivou laskavostí i elegantním svědectvím, že se mi skromný hlásek zaníkal v hlavě a požadoval víc a víc jeho přítomnosti.

Vyšel z pokoje a já na jazyku cítila to blaho, jako když se konečně nadechnete po minutě zadržovaného dechu.

Jeho příchod mi hned pozvedl náladu. Muka prožitá v posledních dnech sice vymazat z paměti nedokázal, ale bylo to něco tak zvláštně odlehčujícího, že už mi ani nebylo přístupno ponořit se zpátky do hloubky temna.

Zároveň ve mne probouzel jakousi dosud neodkrytou stránku zvídavosti, snad trochu chuti žít a poznávat všechno lépe; zejména jeho.

Říkává se, že člověk nebude nikdy tolik šťasten, až poklad najde, než když ho hledá. Já se domnívám totéž. Ta živoucí vášeň nikdy neplyne z nálezu, nýbrž z té cesty, kterou se za ním ubíráme.

Chvíle mi ubíhala radostně rychle a já se jen nemohla dočkat, kdy mne obšťatstní svou další návštěvou.

Náhle jsem uslyšela kroky. Našpicovala jsem uši a vyčkávala.

Tiché zaklepání. Dveře se ve stejném okamžiku rozevřely.

„Tak mi to vůbec netrvalo tak dlouho, jak jsem se domníval,“ oznámil mi stručně rozzářený obličej. „A navíc mám nařízeno tě vzít na další noční procházku.“

Zadíval se zkoumavě malým okénkem v pokoji ven. „Dobře, noc sice ještě není, ale večerní Volterru ti ukázat mohu. Tedy, pokud chceš,“ dodal.

Polkla jsem. „Jasně,“ souhlasila jsem rychle. „Jenom si vezmu svetr. Mám pocit, že tam už je chladněji.“

Zkoumavě jsem zamířila k tašce v rohu pokoje, abych našla nějaký kus teplejšího svetru, jak jsem zamyšlela. Ale hlavou se mi honily šílené představy, srdce mi rychle tlouklo.

Vyhrabala jsem první, přijatelný svetr – černý s malýma jelínkama – a obrátila se. Stál ležérně opřen o furta dveří a mě se v tu chvíli opět zastavil dech. Vypadal jako manekýn.

„Můžeme?“ zeptal se mě s úsměvem. Kaštanové pramínky vlasů mu vesele spadaly do čela, rukou si je odhrnul a nechal mne první projít dveřmi do chodby.

Zavřel za mnou dveře a chytil mne za ruku, táhl mne napřed. Tělem mi projelo vzrušené zanícení a já náhle měla pocit, že můj bol byl zčásti uzdraven; že se mi právě dostavilo medicíny, která téměř, na tu chvíli, mi relativně zacelila rány v duši. Měla jsem pocit, jako by mi někdo právě podal ruku se slovy: „Pojď, ukážu ti, jak je svět krásný.“

Hrdlo se mi sevřelo znovu návalem rozjitření. Mezitím mne jeho ruka opustila, ale tam, kde byl jeho stisk, mne stále hladil pocit na kůži, jako by tam stále byla.

„Tak dnes už nemusíme potají?“ zeptala jsem se odlehčeně, přestože mi odlehčeně setsakramentsky nebylo. Cítila jsem, jak je ve mne každá žilečka napjatá jako struna.

Zasmál se. Neodpovídal, jen mne vedl šedivou, masivní chodbou ke schodišti. Snažila jsem se jeho smích vtisknout do paměti, abych si ho mohla v chvílích samoty pak přehrávat.

Chodbou vládlo absolutní ticho, které teď narušoval jen zvuk přesných kroků dvou bytostí. Já se svými lodičkami od Felixe, on na nohách oprýskané svoje. Klap, klap. Ozvěna z jiných chodeb doléhala až k nám. Alec šel mlčky napřed.

„Povídej něco,“ vybídl mne, když jsme scházeli po tmavém, kruhovitém schodišti.

„Když já nevím co,“ odvětila jsem nejistě.

Obrátil se na mě a povzbudivě se usmál. „Ptát se tě na minulost, by bylo podlé. Co třeba... Jaké jsi vlastně měla zájmy?“

Otevřel dvířka a dostali jsme se do další chodby. Cítila jsem se vůči němu stále tolik nejistě... Ale kráčet s ním, jen on a já, kráčet s ním po chodbách samotná, mi dodávalo jakousi pýchu – jakési lichocení. Stále pro mne byl nepochopitelným Bohem.

„Zájmy?“ opakovala jsem. „To je těžké. Vlastně...“

Přemýšlela jsem, zda mu mám prozrazovat o sobě víc, než jak odpovídalo mé vychování. „Chodila jsem na umělecké lyceum v Lyonu. Do té doby bylo pro mne vším umění a tak. Milovala jsem Rembrandta, četla literaturu, nic moc. Nikdy jsem nebyla ničím moc zajímavá,“ odpověděla jsem skromě.

„Absolutně nesouhlasím. Pokračuj,“ vybídl mne a otevřel velká vrata. Náhle do mne praštil svěží vzduch. Před námi se rozprostíralo nádvoří zadního vchodu.

Jeho upřímný zájem mi vléval radost do žil. Ale jen co jsem na něj opět pohlédla, na jeho postavu, uzavřenou v šedém kabátu – už zase se ve mne rozechvěla každá žilečka pod náporem nezvyklého pocitu.

Snad jsem zkrátka nemohla uvěřit, že je reálný...

Svou andělskou tváří budil strach i úctu. Snad proto jsem nemohla uvěřit, že je tu se mnou.

„Už nevím,“ pokrčila jsem rameny.

Vykročil k zadní bráně. „Co jsi tedy četla?“

Něco tu nehrálo, cosi tu bylo nemožné. Jakýsi pocit, že jsem se svou iluzí utekla mimo realitu. Náhle přeryv pocitu tvrdé reality, jakési burčení řeky a šum lesa. Procitnutí a úlek. Moje srdce v hrudi tlouklo a tlouklo stejně, jako před vteřinkou. Uvědomnění reality. A zase.

„Jo, jasně,“ otřepala jsem si hlavu a zírala na chomáčky zelené trávy pod nohama. „Nic moc. Světová klasika. Puškin, Dostojevskij a tak. Dál jsem se nedostala.“

Znalecky pokýval hlavou. „Kdyby tak někdo měl jen tušení, že většina géniů smrtelníci nebyli...“

Stanuli jsme před bránou. Jedním machem jí rozevřel a ladně proplul ven. Vyšla jsem na malou cestičku za ním.

Zamrkala jsem. „Cože?“

Pousmál se. „Lidský mozek by nikdy nepřišel na takové věci, jako Platón, Aristoteles, Shakespeare... Galileo...“

Vytřeštila jsem oči a snažila se nepřestat dýchat. „Cože?“ opakovala jsem roztřeseně svou otázku.

„Jejich smrt je jen papírová. Většinou žili o mnoho déle, ale když nadešel jejich čas slávy, bylo nutno je zlikvidovat,“ vysvětloval a tvářil se, jako by mluvil o něčem tak všedním, jako je výměna ponožek.

Otřásla jsem se. „Eh... Jasně.“

Dál jsme postupovali cestou mlčky. Úzká cestička nás zavedla až k malému chodníčku, který vedl kolem hradu zpátky na náměstí.

Šero prostupovalo večerem a já v dálce pár desítek metrů již viděla oranžové, pouliční osvětlení. Na náměstí bylo jako vymeteno, ale ze vzdáleného baru jsem náhle spatřila dva vycházející mladíky.

Procházeli jsme osamělým chodníčkem, lemovaným nevelkými, opečovávanými stromky. Centrum se blížilo.

„Kam vlastně půjdeme?“ zeptala jsem se, když řeč nějak vázla.

Otočil se a počkal krok, když si uvědomil, že už je tu dostatek místa, abychom mohli jít vedle sebe. „Kam si přeješ. Je mi to vcelku jedno, můžeme si město projít křížem krážem, jak jen budeš chtít.“

„Tak jo,“ přikývla jsem. Ve světle pouličního osvětlení vypadal zvlášť krásně.

„Nemyslím, že by jsme se tu měli dlouho zdržet,“ prohodil ledabyle.

Podivila jsem se. „Proč?“

„Není to tu moc bezpečné. Navíc, nerad bych, aby se na tebe Caius zlobil.“

Pohoršeně jsem si zamlaskla. „Caius se na mě může zlobit, jak chce.“

Zadívala jsem se mu do tváře, znovu mne přepadl pocit, zda není vytesán z mramoru. „Ale ty se na mě nezlobíš?“

Zamrkal. „Nikdy jsem se na tebe nezlobil,“ usmál se hřejivě. Jeho úsměv mne omamoval, jako bych snad dýchala nějaký zmamovací jed. Ale ten jeho chutnal dobře.

Náhle jsem cítila, jak se mi zapletlo něco pod nohama.

Všechno bylo moc rychlé... V další vteřině jsem seděla na zadku.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila situaci.

„Nic, nic,“ vstala jsem rázně ze země a zadívala se za sebe, o co jsem tak nešikovně zakopla. Aha, pomyslila jsem si, když jsem uviděla obrubník chodníku.

„Nechceš jít raději zpátky?“ zeptal se s nepatrným úsměvem, rozzařující mu tvář.

Rážně jsem zavrtěla hlavou. „Vůbec ne.“

Alec nic neříkal, jen se maličko pousmál. Oprášila jsem si z kalhot pomyslnou špínu a rázně vykročila, jako by se nic nestalo.

Večerní Volterra byla opravdu kouzelná. Jen co jsme vyšli na náměstí, pocítila jsem zase ten záchvěv, to rozrušení z noci. Polykala jsem se vší chutí všechnu tuto chvíli a přála si, ať se čas alespoň na nějakou dobu zastaví.

Minuli jsme dva nějaké pány s ohníčkem cigaret v ústech.

„Je to tu krásné,“ vydala jsem ze sebe, jen co se ztratili z dohledu. „Nikdy jsem netušila, že v noci to tu tak vypadá. Vyráží mi to dech.“

„Správně. Sice tu žiji už nějaký ten pátek, ale i mě stále ohromuje ta atmosféra. Možná máme stejné vnímání,“ zasmál se vesele.

Cosi mi napovídalo, že ten zvláštní pocit, který jsem cítila – že ten zvláštní pocit vyplýval z jeho řeči, která mi tolik připadala, že nás váže dohromady. Lichotilo mi, když používal slovo my, a v těch chvílích jsem si připadala jako královna plesu.

Vzduch, i celý výhled ve spleti černých a oranžových světélek mne rozjařoval jakousi zvláštní čilostí.

„Chtěla bys nějaké jídlo? Musíš mít hlad,“ staral se.

Zavrtěla jsem hlavou. „V pořádku. Stejně už je všecko zavřené.“

V ten moment jsem si, nevěda jak, vzpomněla na tehdejší „diskotéku“. Otřepala jsem se, jak jsem se styděla za mé chování a snažila nepříjemnou vzpomínku zahnat.

Míjeli jsme malé, zavřené obchůdky a zářivé lampy.

Prohodili jsme ještě pár slov o věcech kolem, ale věděla jsem, že on, stejně jako já, neoplývá zrovna velkou výřečností. Spokojeně jsem tiše vedle něj kráčela a nechala se unášet nočním vzduchem. Když jsem byla s ním, i dýchat mi bylo potěšením.

„Demetri říkal, že tě chce policie vyhnout tisku,“ promluvil náhle. Nechápavě jsem na něj pohlédla. „Ale tvoje zmizení budí víc pozornosti, než by bylo správné. Dokonce i ve Francii zahájili vyslýchání. Jenom ve Volteře tě nikdo nezná. Zvláštní. V Poggibonských novinách byla jen jednou otištěna tvoje fotka. Dala jim ji ta tvoje kamarádka.“

Zadumaně jsem pokývala hlavou. Podobná témata mi skličovala náladu. Alec to naštěstí patrně pochopil a dále mojí pohřešovanost nerozvíjel.

Znovu jsem se rozlývala nad krásou tohoto starobylého městečka. Blížili jsme se k druhé straně.

„Jak ty to děláš?“ zeptal se zamyšleně. Hypnotizoval systematickou dlažbu náměstí, zatímco se mu míhala pod nohama.

„Jako co?“ podivila jsem se. Do tváře mi zavanul náhlý poryv vánku, který mi shodil pramen rozcuchaných vlasů do tváře. Rukou jsem ho zasadila zpět na místo a zvídavě vyčkávala.

„To tvoje rozrušení. Vnímáš všechno tak krásně prožitě. Já se o to musím hodně snažit.“

Zasmála jsem se. „Možná to bude tím, že za sebou nemám léta praxe, jak se ovládat, jako ty,“ nadhodila jsem. V duchu jsem skrytě doufala, že mi poví o sobě něco víc, ale on jako vždy jen mlčel.

To, co se stalo potom, si vzpomínám jen mlžně.

Omámeně jsem mu zírala do zamyšlené tváře – znovu přemítajíc, jestli není jedním z dokonalých děl Berniniho – když tu jsem velmi nešikovně narazila přímo hlavou do něčeho železného.

Před očima se mi zatemnilo.

Podusila jsem výkřik.

„Sylvio?“ slyšela jsem vzdáleně hlas. Během vteřiny mi do čela vjela ostrá bolest.

Cítila jsem, jak jsem se maličko zakymácela – náhle jsem však procitla ze zmatku a rychle postřehla, že jsem prošla tak těsně kolem rohu ulice, až jsem si o parapet nízkého okna narazila čelo.

„Tý vole, to byla ale šlupka,“ poznamenal procházející mladík. Druhý vedle něho se výsměšně rozesmál.

Zmateně jsem pohlédla Alecovi do tváře, který jen stěží skrýval úsměv.

„Vážně nechceš jít domů?“ zeptal se pobaveně.

Doufala jsem, že nevidí i ve světle lamp, jak jsem zrůžověla. „Nechci,“ přimhouřila jsem oči studně a vyšla ulicí dál.

Hluboce si povzdechl, ale vykročil za mnou. Ještě jsem se ohlédla po oněch dvou osobách, které se ještě dlouho otřásaly smíchy, dokud mi nezmizely z dohledu. Polkla jsem.

Má situace mi přišla jako vystřižená z nějaké komedie. Proč jsem zrovna dnes na sebe musela chytat všechno neštěstí? Osahala jsem si čelo, zda mi z něj neteče krev a usmyslela si, že nyní budu dávat na cestu větší pozor. Bedlivě jsem zkoumala všechny obrubníky i vzdálenost zdí a představovala si, do jaké míry byl můj náraz komický.

Tý vole, to byla ale šlupka, zaznělo mi znova v uších. Musela jsem se usmát také.

Prošli jsme hlavní ulicí a pokračovali na ní kolmou.

Na konci ulice, kterou jsme právě mlčky procházeli, jsem spatřila skupinku tmavých postav. Pohlédla jsem na Aleca, ale jeho výraz ve tváři se nezměnil.

Přibližující se skupinka před námi se náhle zastavila, osoby se náhle začaly hádat. Ulicí se rozléhaly mužské výkřiky, ale nebylo jim rozumět.

„Drž se těsně vedle mě,“ procedil mezi zuby a chytil mne za ruku.

Udiveně jsem k němu vzhlédla, cítila jsem, jak ztuhnul, zuby zatnuté. Vycítila jsem nebezpečí, srdce se mi rozbušilo. Poslechla jsem bez komentářů jeho rozkaz a vyděšeně sledovala, co se bude dít dál.

„Ta je moje!“ rozeznala jsem náhle mezi pokřikem hlas jednoho, toho uprostřed. Ozvalo se další nesouhlasné syčení.

Cítila jsem, že jde do tuhého. Kolena se mi samovolně podlamovala.

„Nic nedělej,“ nakázal mi tiše Alec. „Jenom procházíme kolem.“

Polkla jsem vzduch. Pouliční banda byla vzdálená už jen pár metrů.

„Hej, hej, hej,“ přikročil k nám ten prostřední. „Kampak to jdeme?“

Alec předstoupil přede mne. „Co je vám do toho?“

Mladý muž se hurónsky zasmál. „Vyndej všechno, co máš u sebe, a naval tu holku,“ přikázal zlostně.

Věrní psíci nás ve smečce nebezpečně obkličovali. Cítila jsem, jak se mi dech krátí.

„Máš chuť chcípnout jako první, nebo si tě mám nechat nakonec?“ zeptal se s úsměvem Alec.

Skupina kolem nás se rozesmála zvrhlým, zlým smíchem. Ozýval se celou ulicí.

„Kolik ti je, chlapečku?“ sklonil se k němu ten vysoký muž. Chystal se mu dát úder pěstí, ale Alec byl rychlejší.

Bylo to všechno moc rychlé na to, abych pochytila všechny pohyby, ale jedno jsem však viděla jistě, a to, jak se rozpřáhl a skolil toho prvního na zem. Pochechtávající se skupina náhle zmlkla, jeho čin v nich patrně probudil zlobu. Divoce se na něj vrhli ze všech stran, já bitku pozorovala z povzdálí. Ani jeden o mě již nezavadil pohledem, všichni měli určitý cíl – oplatit se tomu spratkovi, který si dovolil zabít jejich vůdce.

Alec si vedl mistrně. Rychlými pohyby srazil k zemi všech šest, snad sedm. Ulicí se tu a tam ozvalo tiché zakňíknutí.

Když už nestál ani jeden na nohách, otočil se Alec ke mně. Na tváři mu však nevisel vítězný úsměv, který jsem předpokládala, ale stín zachmuření.

„Já ti říkal, že jsme měli jít domů,“ pousmál se smutně.

Neuvěřitelně jsem zírala na bezvládná těla na zemi. Cítila jsem, jak mi tep pomalu ustává, ale roztřesená kolena jsem ovládat nemohla.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mne bezděčně. Věděl, že byl rychlý natolik, že se ke mně ani jeden z nich stejně nedokázal přiblížit.

„Co... co,“ vykoktala jsem nechápavě. „Co s nimi uděláme?“

Usmál se nad mojí strategickou otázkou. „Nejsou mrtví,“ uklidňoval mne s úsměvem. „Tedy, snažil jsem se o to...“

Pokývala jsem. „Aha. Jasně,“ zasmála jsem se roztřeseně. Šok ze mne stále neopadal.

„Myslím, že bychom se vážně měli vrátit,“ zavrtěl hlavou, zatímco si zamyšleně prohlížel, stejně jako já, těla. „Každou chvílí by sem mohla přijet policie.“

Souhlasně jsem pokývala.

Cestou domů jsme nespěchali, ale někdejší blaženost z této noci se vytratila. Zamyšleně se díval do země a byl více zamračený i zmlklý, než předtím.

22. kapitola ||  24. kapitola

.

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 23. kapitola: