Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » See through the evil eyes - 16. kapitola

28.08.2010 (21:45) • Yasmin • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1185×

Dveře se s tlumeným skřípotem otevřely, přede mnou se naskytla velká přistíněnná místnost. Očima jsem pročesávala každičký kout, ale Aleca jsem nikde neviděla. Tiše jsem za sebou dovřela dveře, musí tady být.

Opatrně jsem popošla ode dveří. Strnula jsem, on tu opravdu nebyl. Rozhlédla jsem se ještě jednou po pokoji – oplýval znervózňujícím přítmím, ze tří oken tu bylo otevřené jen jedno.

Se zatajeným dechem jsem si prohlížela věci, které tu měl. Staré, ohromné globusy, ručně vyřezávané stoly, mohutné almary, zkrátka všude, kam oko dohlédlo, něco bylo. Nasála jsem vůni dřeva promíšenou s jeho.

V tom mne zaujmul psací stolek naproti mě, na kterém ležela otevřená kniha.

Zdálo se mi, že jsem něco uslyšela – poděšeně jsem se otočila ke dveřím, nohy se mi podlomily. Ale nikde nikdo, jen zběsilý tep mého srdce.

Moje zvědavost však nad strachem zvítězila. Tiše jsem se došla až ke stolku a se zájmem shledala, že to není kniha, nýbrž jeho vlastnoručně psaný zápisník.

Vedle něj stál kalamář s černým inkoustem, v něm ponořený husí brk. Zvědavě jsem ho vytáhla a zjistila, že má stříbrnou násadku.

Vrátila jsem ho zpátky do černě inkoustu a stočila zrak k jeho písmu. Spatřila jsem dlouhý text, který byl zběsile přeškrtán všemi směry. Papír se pod vztekem rychlých škubů na několika místech protrhal.

Polkla jsem a ohlédla se. Nikdo zatím nepřicházel.

Věděla jsem, že to není správné. Ale nemohla jsem si pomoci, tolik mne zajímalo, co píše! Hořela jsem zvědavostí, jejíž oheň nešel uhasit. Začala jsem číst přeškrtané řádky.

Nemám dost slov – ach běda – vyjádřit,
jak půvabné je milovat a snít!
Nepokusím se ani popsat tvář,
jíž krása dala nevýslovnou zář
a jejíž rysy, podle mého zdání,
jsou – jen stíny v pomíjivém vání:
vždyť vzpomínám si, častokráte pak
na stránkách knihy nauk starých plné
tak dlouho dlel můj zahálčivý zrak,
až moudrosti se rozplynuly v mrak
mé fantazie nesmyslné. ¹

Stála jsem a poléval mne čirý děs. Zalistovala jsem o pár stran zpět a útržkovitě četla jiný zápis:

... V té temné noci prudký vichr vál,
a sluch i zrak i rozum můj mi vzal...²

V tu chvíli jsem si byla natolik jistá, že píše o naší noci, že jsem neudržela zalapání po dechu. Zrak se mi podivně rozostřil a v tu chvíli jsem pochopila, proč již se mnou mluvit nechce. Dělá to z dobroty.

Nalistovala jsem zpět stranu s přeškrtanou básní a plna odhodlání rychle vyšla z jeho pokoje. Co nejtišeji jsem za sebou zavřela dveře a sešla schodiště o patro. Musím ho najít.

Neměla jsem nejmenší potuchy, kde může být. Neměla jsem ani páru o tom, kde tráví celá tahle zpropadená kasta svůj čas, když ne v pokoji. Kruci, zaklela jsem v duchu, když jsem zakopla a schod.

Došla jsem až do přízemí, když tu se mne zmocnil podivný pocit. Stejně nevím, kde ho hledat. Kam mohl, sakra, jen jít? Musí být v přízemí, přemýšlela jsem. Nebo na mém patře, dodala jsem si a po krátkém rozmyšlení schody zase vyšla. Vezmeme to odshora.

Ocitla jsem se na známé chodbě, vedoucí k mé chodbičce s pokojem. Usmyslela jsem si, že projdu všechno.

Začala jsem pilně. Přistoupila jsem k prvním dveřím a nevěda, co bych tam asi chtěla najít, přečetla jsem si štítek. Demetri. Zamrazilo mne. Nevěděla jsem, že bydlí tady.

Přemýšlela jsem, že bych mohla zaklepat a potěšit ho návštěvou, ale neměla jsem odhodlání.

Přešla jsem ke dveřím naproti a zjistila, že tento pokoj okupuje Felix. Uh.

Další čtyři dveře nesly jména osob, které jsem neznala. Stanula jsem na scestí, kde se chodba stýkala s větší, kterou podpíraly desítky sloupů. Odbočit, neodbočit?

Nakonec jsem přeci jen odbočila. Nečím mne přitahovala, možná svou majestátností. Po pravé straně ji lemovala četná okna. Přistoupila jsem k jednomu z nich. Naskytla se mi nezapomenutelná podívaná – přede mnou byl hluboký sráz, jenom na vysokém pruhu skály stála chodba, jíž jsem prošla. Naproti jsem usoudila, že je Alecův pokoj a nalevo se rýsovala mohutná stavba sálu. Sahala však ještě o patra výš.

Došla jsem na křížení s další hlavní chodbou, ale lákalo mne více zjistit, jak to vypadá z oken na druhé části chodby.

K mému údivu zde sráz nebyl, naopak, rozprostíral se tu nemalý parčík. Vzpomněla jsem si, že už jsem ho přece viděla, když jsme procházeli ke knihovně.

Vedly do něj i dveře, ale nehlídaně ven se mi nechtělo. Ostatně, stále jsem nebyla v pozoru, jak to tu chodí.

Vrátila jsem se k mému původnímu plánu prohledávat sídlo. Očima jsem přejela po třech dveřích, které navazovaly na chodbu z druhé strany, co okna, a přistoupila k prvním z nich. Byly to ty prostřední.

Caius.

Zamrazilo mne, nepotřebovala jsem další pobídnutí, abych si odsud co nejrychleji pohla. Koutkem oka jsem zaznamenala, jak další dveře nesou Marcus. Nepotřebovala jsem se ani vracet, abych pochopila, že ty další budou Aro.

Zabočila jsem, ale ta třetí chodba byla slepá. Stály v ní akorát druhé dveře do Marcova pokoje a z druhé strany byly malé, ale zamčené místnustky. V jedné z nich jsem bydlela já. Ale nedalo mi to, zkoušela jsem kliku u všech. Přešla jsem svůj a zkusila poslední. Taky nic.

Napadlo mne, že bych se mohla ještě podívat, jaké pokoje jsou na opačné straně vedoucí ke druhému schodišti. Co nejrychleji jsem přešla chodbu s Caiovou pracovnou a zastavila se, až když jsem stanula v chodbě, co jsem chtěla prozkoumat. Zachmuřeně jsem četla jména, která mi nic neříkala.

Až když jsem přešla k pokoji, kde byl přibit štítek Renata, matně jsem si vzpomněla na černovlasou upírku, která zaběhla Arovi pro spisy. Aha, zamyslela jsem se. Tady nic nenajdu.

Přemýšlela jsem, kdo bude bydlet v pokoji na druhé straně, co Alec. Vzápětí mi to došlo. Na tomto poschodí má pokoje celá hlavní garda. Jane... Mají pokoje oddělené sálem, který své stěny vypíná skrz chodbu, která by byla společná.

Došla jsem do podzemí. Do sálu jsem se jít bála... Matně jsem zaznamenávala štítky v chodbě, kterou jsem procházela. Šatna Jane, šatna Chelsea, šatna desítky dalších. Nezajímalo mne to, veděla jsem, že Alec bude mít šatnu opět naproti, co Jane. Znamenalo to sice přejít opět celé patro, ale to mi nevadilo. Zrychlila jsem svůj krok.

Po chvíli jsem stanula před jeho šatnou. Sice jsem nevěděla, co by tady tak měl dělat, ale stejně, plamínek naděje ve mně vzplanul.

Zaklepala jsem na mohutné dveře. Nic. Stiskla jsem opatrně kliku, ale dveře byly zamčené. Naštvaně jsem si oddechla. Copak se propadl do země?!

Vracela jsem se zkroušeně chodbou zpět. Všimla jsem si, že štítky na posledních čtyřech dveřích chybí. Zatnula jsem zuby a vědoma si toho, že je to úplně bezvýsledné, stiskla první kliku. Neotevřela se, bylo zamčeno. Stiskla druhou, stiskla třetí a stiskla čtvrtou. Zatajila jsem dech a škvírkou nahlédla dovnitř. Tiše jsem dveře otevřela.

Místnůstka očividně nesloužila k žádnému účelu. Kupily se v ní nejspíše již nepotřebné věci. Na protější straně krámy zabíraly doslova prostor od stropu až dolů, okno téměř nešlo vidět. Vládlo tu šedé přítmí a vůbec, nebylo tu nic zajímavého. Jen desítky kusů nábytku a různých nepotřebných věcí.

Rychle jsem dveře zpátky zavřela a pokračovala v cestě dál.

Prošla jsem zpět černou chodbou s mihotavými odlesky ohně. Toto místo mi nahánělo určitý panický strach, ale své pátrání jsem nevzdávala. Nemůže být daleko.

V tom mne zaujmula jedna chodba, která se úplně vymykala těm ostatním. Svítilo v ní pár loučí, byla celá z kamene. Připomínalo mi to podzemní katakomby.

Srdce mi namáhavě bušilo v hrudi, krví se mi dral adrenalin. Ty louče... Musel to tu někdo před chvílí rozsvítit.

Potichu jsem se plížila chodbou, když v tom se dělila na tři další. Zalapala jsem po dechu. Tohle jsem opravdu nečekala.

Bojácně jsem přemítala, jestli bych se snad neměla otočit a vrátit se do pokoje, ale strach mi to nedovoloval. Musela jsem postupovat dál.

Zanedlouho louče zmizely a já hmatala cestu pouze s vymožením očí. Po další chvíli mi už ani zrak nestačil a já musela jít holt po hmatu.

Proklínala jsem sama sebe, že jsem do této zpropadené chodby vůbec vkočila. Vzmáhal se mně tísnivý strach, k smrti jsem byla vyděšená z této neprodyšné černě. Z každého koutu na mne může něco vyskočit... Něco zaútočit... Na každém kroku může být náhlá propast.

Mohla jsem v podzemí již kroužit hodinu. Chlad se mi zažíral pod kůži a já téměř věděla, že tohle nepřežiju. Určitě tady někde padnu vyčerpáním a umřu tu hlady, bědovala jsem v duchu.

Plamínek naděje ve mně pohasínal. Poslední jiskřičky vědomí života s konečným zablesknutím zanikaly. Cítila jsem, že už tu dlouho nevydržím.

Ach bože! Proč je jen všude ta tma?!

Zkoušela jsem jít zpátky, ale moje tempo bylo žalostně pomalé.

Přemýšlela jsem, již pološílená hrůzou. Jestli mi Demetri půjde dát oběd a nenajde mne v pokoji, najde mne podle svého daru! Problesklo mi hlavou. Byla by to moje poslední záchrana... V duchu jsem zajásala, ale hned na to si uvědomila, že mi může dát oběd Felix.

Pak jsem se sesunula k zemi a tiše bědovala. Nikdo mne tu nemohl slyšet.

Po dobré hodině jsem shromáždila své poslední síly a s knedlíkem v krku pokračovala. Připadala jsem si v pasti... v tunelu, z něhož není úniku.

Má mysl začínala šílet. Ta tma mne uháněla napokraj propadení do hysteriského děsu. Nešlo se ho zbavit. S ubrečenou tváří ubírala jsem se dál, proklínaje celý svět. Kdy už to skončí?

Po nekonečně dlouhé době, klesla jsem opět a hrůzně si představovala, že se motám v uzavřeném kruhu. Ale vždyť to není možné! Musí tu být ta chodba, kterou jsem vešla!

Náhle jsem uslyšela vzdálený, tichý zvuk. Zvuk! Co tu mohlo vydávat zvuk? Jedině živá bytost. Riskantně jsem se vydala za ním, tiše našlapujíc.

Zvuk sílil, jak jsem se přibližovala. Se zatajeným dechem jsem ucítila, že to něco už nemůže být daleko.

Náhle se, přímo proti mně, vynořilo malinké okénko. Vrhalo ale do chodeb vynikající množství světla, abych mohla vidět všechno.

V duchu jsem zajásala, ale nepřestávala jsem jít po zvukové stopě. Dávala jsem si pozor, abych zbytečně nešramotila oděvem.

Náhle jsem ucítila, že to podivné chrčení vychází z chodbičky, která navazuje na tuto.

Se zatajeným dechem jsem do ní nahlédla a spatřila na samém konci, v roušce temna to, co bych čekala ze všeho nejméně. Poděšeně jsem ucukla v domnění, že vzhlédne, ale nestalo se tak.

Seděl tam, schoulen do klubíčka, sesunut u zdi. Tvář se mu bořila do loktů, kaštanové vlasy měl rozcuchané. Vydával sípavé zvuky, které nešly správně definovat. Jenom to všechno znělo strašně... žalostně.

Přistoupila jsem k němu, ale věděla jsem, že mne ani nezaregistroval.

„Alecu?“ oslovila jsem ho nejistě.

Škubl sebou, vzhlédl. Šokovaně na mne zíral, oči vytřeštěné. Nebyl schopen slova. Na sucho polkl a zahanběně sklopil oči.

„Jak ses sem dostala?“ zeptal se mě nechápavě. Pokrčila jsem rameny, jako by to nic nebylo.

„Hledala jsem tě,“ vysvětlila jsem popravdě. Koutky úst se mi rozjely, když se na mne překvapeně podíval. Chvíli zůstal stát s nerozhodně otevřenou pusou, ale potom ji zavřel. Zamračil se.

„Proč se mnou nemluvíš?“ vybalila jsem to na něj zprudka. Zůstal stát jako přimražený. „Já jen myslela... že to, co jsi mi říkal včera, byla pravda, ale vidím, že tu vážná slova asi padají nadarmo. Promiň.“

Obrátila jsem se a vyšla z jeho slepé chodbičky. Věděla jsem, že půjde za mnou. A také, že ano. Ucítila jsem jeho chladnou dlaň na rameni.

„Počkej,“ zašeptal smutně. Ruka mi z ramene váhavě zmizela. Obrátila jsem se, naoko naštvaně.

„Co chceš?“ Zavřel oči. Znovu je otevřel.

„Sylvio... prosím...“ nedokončil větu, jen vypařoval tu naléhavost, kterou vůči mě cítil. Mohla jsem na něj vybalit zprudka hned, co jsem četla... Ale připadalo mi to natolik nemožné, nemohla to být pravda.

„Nerozumím tomu,“ zašeptala jsem. Koutek rtů mu vyjel do pokřiveného úsměvu.

„Já taky ne.“ Začínal mě hlodat pocit, že mi smysl vět jaksi uniká. Povzdechl si.

„Co takhle vyhrabat se zpátky z týhle díry, dovést tě zpátky do pokoje a dělat, že jsme se tu nikdy nenašli?“ Nakrčila jsem obočí. Proč mi jeho mluva vždycky vynese na povrch tolik alternativ? Protočil panenky, když viděl můj výraz. „Hele, já vážně chápu, že tolik stojíš o moje kamarádství, ale-“

„Nestojím o tvoje kamarádství,“ odsekla jsem mu naštvaně. Vzhlédla jsem, když nepokračoval, a vzápětí si uvědomila, jak to vyznělo. Uhnula jsem pohledem a cítila, jak můj obličej chytá barvu rajčete.

„Máš zajímavé nápady, ale můžeš se rozhodnout pouze ve dvou variantách, buď budeme dělat, že jsme k sobě absolutně nevlídní, jak by to asi mělo být, nebo...“

„Nech toho,“ přerušila jsem ho. „Jsme přátelé, ne?“ Po tváři se mu rozlil pobavený úsměv.

„Ty to nechápeš...“

„Jo, to je pravda,“ povzdechla jsem si. „Tak mi to vysvětli.“ Vážně se na mě zadíval. Zatnul zuby.

„Ty si vážně myslíš, že jsem nepochopil...“ Zavrtěla jsem hlavou, jak jsem se snažila doplnit v duchu jeho slova.

„Co?“ Polkl.

„Možná bude lepší, když půjdeme.“ Beze slova vykročil jednou z chodeb, světlo sláblo.

¹) cit. z: E. A. Poe, Bludná planeta
²) cit. z: E. A. Poe, Bludná planeta

15. kapitola ||  17. kapitola
Shrnutí povídek

Autor: Yasmin (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek See through the evil eyes - 16. kapitola: