Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sedm dní na seznámí - 9. kapitola - Zjevil se mi!

16.08.2012 (16:30) • KateSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2459×

Probudila mě ostrá bolest linoucí se od krku. Několikrát jsem zamrkala a snažila se přijít na to, kde se nacházím. Přímo nade mnou se hýbala zrzavá skvrna, která se přeměnila do Edwardových bronzových vlasů. Starostlivě si mě prohlížel a skenoval pohledem.

„Bello,“ viditelně si oddechl, „jak je ti?“

Chtěla jsem promluvit, ale hlas se mi zadrhl a v krku jsem měla úplně sucho. „Vodu,“ zasípěla jsem stěží.

„Jasně,“ vyhrkl a v okamžiku se hnal ven z pokoje pro tekutiny.

Začala jsem cítit celé tělo, které mě bolelo jak čert. Jako kdybych celý den posilovala a teď se mi to vrátilo i s úroky. Raději jsem se ani nezkoušela zvedat, ale pokukovat po pokoji jsem nepřestala. Zjistila jsem, že jsem v podobně zařízeném pokoji, jako byl ten náš, jen měl jinak vymalované stěny. Bylo tu perfektně uklizeno, ne jako u nás, kde je něco na každém kroku.

„Je mi to líto,“ ozvalo se někde za mojí hlavou. Zkusila jsem se otočit, ale nešlo to, aniž by mě rozbolelo celé tělo. Osoba za mnou to asi zpozorovala, takže přešla do mého zorného pole.

„Bobe,“ vydechla jsem chraplavě, když jsem viděla jeho stržený výraz. Snažila jsem se z paměti vydolovat vzpomínku na to, co se stalo. Vím, že jsem visela na provaze, Bob něco řekl a… a kousl ji! Ne! Co se ale dělo dál?! A co bylo předtím?! Skoro nic si nepamatuju!

„Klid, nejsi úplně v pořádku, nesmíš svoje srdce zatěžovat,“ řekl monotónním hlasem a upíral pohled na něco za mě.

„Už ti ji nesu,“ objevil se ve dveřích Edward. Jak to tak rychle mohl stihnout? Podíval se na Boba, mlčky na něj kývl a podal mi vodu. Na jeden zátah jsem ji vypila a cítila se o mnoho líp.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se hned, jakmile jsem se nadechla. Byla jsem dezorientovaná, nevěděla jsem, kterého je, kde jsem, co se stalo s Jess, se Samuelem…

„Všechno je v pořádku,“ uklidňoval mě Edward klidným hlasem a chtěl mi sáhnout na ruku.

Vtom se mi vrátila jedna ze vzpomínek. „Co je na tom těžkého kousnout ji a vysát?! No tak, vzpomeň si na tu úžasnou vůni krve, její aroma se ti line do nosu a v ústech se ti objevuje jed…“ „Bob i Edward jsou upíři.“ „Jo, stvůry, co pijou krev, spěj v rakvích, maj bledou kůži, červený voči…“

„Ne!“ vykřikla jsem a ruku se pokusila odtáhnout. Nepohnula se ani o milimetr, ale Edward to pochopil a stáhl se s bolestným výrazem. Nehodlala jsem se ale jím obalamutit. Duchovi jsem možná na špek skočila, ale upírovi rozhodně ne! „Ty… ty jsi upír! A vlastně i ty!“ otáčela jsem se z jednoho na druhého. Uvědomila jsem si tu pravdu, úplně jasně se mi vybavila před očima, jak mi Samuel otevřel oči…

„Bello, nech mě to vysvětlit,“ dával ruce nad hlavu, jako že se vzdává.

„Ne, nic nevysvětluj! Je mi to jasné! Chtěl jsi počkat na vhodnou příležitost a vysát mě!“ obviňovala jsem ho a snažila se dostat co nejdál od něj. Tělo mě ale neposlouchalo, bylo jako z těsta. Plácala jsem se tam v peřinách a připadala si zoufale bezmocná.

Edward se znovu podíval na Boba, ten jenom přikývl a odešel někam za mě, kde jsem ho neviděla. To nebylo dobré – chci je mít na očích oba dva, jestli po mně takhle ze zálohy skočí …

„Klid, nemusíš se bát, slibuju, že ti ani jeden neublížíme,“ začal se přibližovat. Asi viděl můj výraz v očích, protože dodal: „A já když něco slíbím, tak to vždycky dodržím.“

Přikývla jsem, ale pořád jsem byla ve střehu, kdyby se náhodou o něco pokusil.

„Můžu si sednout na zem hned vedle tebe? Abych nemusel hulákat přes celou místnost, ale v klidu ti to všechno povyprávět,“ ptal se opatrně.

Bezpečnější by bylo, kdyby odešel na druhou stranu pokoje, ale co jsem měla dělat? Kdyby určitě chtěl, ve chvíli by se ke mně přemístil a rozsápal mě. A moje šance na přežití jsou tak jako tak nulové.

Znovu jsem přikývla a sledovala, jak si s ladností sedl do tureckého sedu u mojí hlavy. S obtížemi jsem se přetočila na bok, abych na něj pořádně viděla. Tím se mi odkryl pohled na plochu za mojí hlavou – Bob dřepěl na bobku u druhé postele a na něco v ní se díval. Zpozorovala jsem na ležící osobě roztrhané oblečení, ale nic víc. Vtom mi to docvaklo.

„Jess!“ vykřikla jsem a chtěla se k ní vrhnout. Edward mě chtěl zadržet, ale pak si to rozmyslel. Já jsem se ale moc daleko nedostala, ruka se pode mnou podlomila a já skončila zpátky na polštáři rozplácnutá jako žába.

„Co s ní je?“ zeptala jsem se, když pokusy dostat se k ní skončily neúspěšně.

„Právě u ní probíhá proměna.“

„Proměna? Jako v upíra?! Z Jess nemůže být upír! Nesmí!“ vrtěla jsem rezolutně hlavou.

„Nemá jinou možnost, jinak by totiž umřela,“ utěšoval mě Edward.

„Nemůžete něco udělat? Určitě můžete! Zastavte proměnu a dovezte ji do nemocnice! Tam ji zachrání!“ nabádala jsem je.

„To už nejde. Víš, když se jí do krve dostane náš jed, začne okamžitě působit a stravuje všechno živé, přeměňuje ji na upíra. Kdybychom ten jed vysáli, ztratila by spoustu krve – a to už jí měla polovinu, když jsme ho do ní vpravili – takže než bychom ji stačili někam dovézt, umřela by. Vím, že se ti to moc nelíbí, ale nemá jinou možnost.“

„A stane se z ní stvůra, co saje krev! Nechci, aby se to stalo mojí nejlepší kamarádce!“ hádala jsem se, ale věděla jsem, že je to marné. Jestli Edward vážně řekl, že není jiná možnost, nemám důvod to zpochybňovat – v tomhle jsem mu věřila, ač nerada.

„Je mi to líto,“ omlouval se. „Ale opravdu nemůžu nic dělat. A co se týče té krve, neházel bych flintu do žita – je docela možné, že bude potřebovat méně krve než normální upíři.“

„A to si myslíš proč?“ mhouřila jsem oči.

„Taková teorie,“ pokrčil rameny. „Lidi a duchové by se spolu neměli vůbec zaplétat, pak je to vždycky o život… Nemusíš se bát, že se z ní stane vraždící stroj – sice ze začátku, když si bude zvykat, že je upír, bude potřebovat spoustu krve, ale na to jsou krevní banky – a nemusí zabíjet lidi, stačí zvíře.“

„Vysávat zvířata? To jde? Všude se píše, že jenom lidi…“ vyzvídala jsem.

„Je to tradovaný mýtus, ale pravda je, že nám stačí jakákoliv krev. Ta lidská sice chutná lépe, ale zvířecí se taky nasytíš.“

Nakrčila jsem nos, když jsem si uvědomila, že se tady jen tak bavíme o krvi, zvlášť o vysávání lidí. Připadalo mi to nechutné.

„Když říkáš, že lidská chutná lépe, znamená to, že jsi ji už někdy ochutnal?“ Bála jsem se, co odpoví – znamenalo by to, že jsem se zamilovala do vraha lidí!

„Musíš mi slíbit, že nezačneš křičet,“ zatvářil se vážně.

„Ne! To jich bylo tolik?! Bože!“ vykulila jsem oči a křečovitě svírala polštář, aby se mi neudělalo špatně.

„Ne, to ne, ale jako každý novorozený jsem prahnul po té nejlepší krvi a v té době, kdy jsem žil, ještě žádné krevní banky nebyly. A ten, co mě přeměnil, mi nijak nepomohl,“ zatvářil se kysele, „takže jsem neměl na výběr a musel pár lidí zabít. Snažil jsem se ovládat, ale nešlo to… Jestli ti to ale pomůže, šel jsem jenom po zloduších, alespoň natolik jsem měl rozumu… Vím, že teď tě to asi znechutilo, takže radši přestanu, už teď mnou určitě opovrhuješ…“

Na jednu stranu měl pravdu – zabil člověka a vysál jeho krev – nechutný! Když to ale vezmu z druhé strany, musel udělat něco pro to, aby přežil. A zabíjel jenom zloděje a vrahy, takže byl vlastně prospěšný společnosti… Měla jsem z toho husinu, ale pomalu ze mě začal opadávat strach. Pořád to je ten Edward, se kterým jsem se včera bavila jako s normálním klukem. Teď znám jeho tajemství, vím, že je to nadpřirozená bytost…

„A co Samuel? S ním se stalo co? Znali jste se spolu?“ začala jsem se ptát.

Edward se usmál, potěšen tím, že s ním dokážu normálně komunikovat a neštítím se ho. Hned na to ale úsměv opadl. „Alexandr tady pořád někde je. Čeká, až se naplní jeho pomsta a pak zmizí. A pokud jde o to, jestli jsem ho znal, pak ano, znal. Všichni jsme bydleli ve stejném městě – přesněji řečeno tady. Právě v tomhle domě žil Alexandr a jeho starší bratr Andrew.“

Tak proto jsem tady našla ten medailonek! Pořád mi vrtalo hlavou, kde se tu vzal…

„Já jsem tady taky žil se svojí rodinou, měli jsme malý domek… a hned vedle nás žil Bob. Byli jsme kamarádi, chodili jsme všude spolu, taková nerozlučná dvojka,“ pousmál se, když vzpomínal na ta léta. „Pak ale přišlo období, kdy jsme se nepohodli a přestali se stýkat. Každý si našel jiné kamarády… a Bob se právě zapletl s Alexandrem. Alexandr byl pověstný tím, že dělal skopičiny na každém kroku, ze všeho se vykroutil, aniž by ho někdo potrestal, svaloval vinu na jiné, byl arogantní… prostě pořízek, kterému bys nejraději vlepila facku. A pak přišla chvíle, kdy se Alexandr zamiloval do Karen, dívky, kterou milovali snad všichni.“

Z tónu jeho hlasu jsem pochopila, že on ji měl rád taky. To se mi úplně nelíbilo, ale tak každý se několikrát zamiluje, a navíc, Karen už je nějakých dvě stě let po smrti – tedy pokud ji neproměnili taky.

„A on měl zrovna tu smůlu, že se zamilovala do jeho bratra. To zná asi každý, když tě milovaná osoba nechce… tak se rozhodl, že ho zabije. K tomu si vybral Boba, zaplatil mu, všechno mu obstaral. To už ale Boba omrzelo jeho chování, prohlédl, jaký je to nafoukaný kluk, takže jsme se spolu udobřili a zase byli zajedno. Snad ještě ten den nás Andrew navštívil – měla jsi vidět, jaký měl Bob bobky, jestli se náhodou nedozvěděl, že ho měl jít zabít!“ smál se. „Klábosili jsme spolu, zjišťovali jsme, jak je Andrew přesný opak svého bratra, padlo nějaké to víno, a protože Bob je horká hlava, rozhodl se, že Alexandra zabije. Všichni jsme měli upito, takže jsme mu to všichni schválili a nijak moc se o to nestarali.“

„Vím, že to nebylo správné, měl jsem ho nechat být – ale když on mě tolik ponižoval, urážel, dělal mi všechno možné…“ ozval se Bob. Úplně jsem zapomněla, že tady je. „Moje mladé já to nesneslo a chtělo se mu pomstít. Kdyby mě tehdá někdo zastavil, všechno by bylo jinak a teď bychom nemuseli řešit tuhle zapeklitou situaci,“ zavrtěl hlavou. „Opravdu omlouvám, nechtěl jsem to…“

„To už je teď jedno, nic tím nezměníme,“ mávl nad tím Edward rukou. „No, když bylo po všem, strhl se kolem toho pěkný humbuk – nikdo nevěděl, kdo ho zavraždil a my jsme si z toho nic nepamatovali. Až za čas se nám všechny vzpomínky vrátili… Andrew se z toho zhroutil – i když Alexandra neměl rád, pořád to byl jeho bratr. Chápali jsme ho a snažili jsme se ho utěšovat, omlouvali jsme se mu, ale nic nezabíralo. Báli jsme se, aby nás neprozradil, protože by nás za to čekala šibenice.“

Sáhla jsem si na krk, kde se mi začaly dělat strupy. O šibenici jsem věděla své a rozhodně to nebyly hezké vzpomínky…

„Byl to ale opravdu kamarád, nepráskl nás – ale práskl sám sebe. Přiznal se k tomu, že ho zabil a pověsili ho – a my jsme nemohli nic dělat, protože si to obstaral tak, že o tom nikdo jiný nevěděl,“ zesmutněl Bob.

„A když se o tom dozvěděla Karen, udělala to jediné, co mohla, aby s ním zase byla…“

„Ona se zabila?“ oněměla jsem úžasem. Nechápala jsem, jak se někdo dokáže zabít kvůli lásce – na to je potřeba hodně odvahy a zoufalství, než se člověk k něčemu takovému odhodlá…

„Doma si přivázala uzel na krk a oběsila se. Zřejmě věřila, že stejná smrt je k sobě více sváže… Bylo to hodně tragické období, tři smrti mladých lidí hned po sobě… No, takže kousek historie tohohle domu už znáš,“ odlehčil to na konci.

„O tomhle se Jacob při prohlídce domu nikdy nezmínil,“ vrtěla jsem hlavou.

„Ani se mu nedivím, kdo by se chlubil takovou minulostí?“ chápal to Bob.

„Heeej! Co si takhle skočit za kočičkama do vedlejšího pokoje?“ vpochodoval najednou do pokoje nějaký kluk, černé vlasy ještě celé rozcuchané.

„Myslím, že sis spletl pokoj,“ zasmál se Edward, když viděl můj výraz s povytaženým obočím.

„Co to kecáš? Jasně že jsem si ho nesplet – si Leo a ten vedle je Oscar! A kde máte Tobiase? Určitě u Lucy, zase u ní chrápe. Tak já se skočím podívat  k Maggie, třeba s ní něco bude…“ zmizel v chodbě a nechal otevřené dveře.

„Kočičky z vedlejšího pokoje?“ opakovala jsem po tom klukovi.

„Přísahám, že ho fakt neznám,“ dával Edward ruce nahoru na znamení, že se vzdává.

„A já to dosvědčuju,“ přidal se hned Bob s úsměvem.

„A to vám mám jako věřit, jo?“ usmála jsme se. Hned jsem ale zvážněla. „Nejde ale, aby sem pokaždé někdo chodil – Jess je v proměně, nebudou ji rušit?“

„Zatím je v bezvědomí, takže nic neslyší ani necítí…“

„V bezvědomí?! To jste mi nemohli říct dřív?!“ zhrozila jsem se a prudce se posadila – tělo bolelo jako čert, ale tentokrát jsem se vsedě udržela.

„Neboj, všechny životní funkce má v pořádku – ber to tak, že jen prostě spí,“ klidnil mě Edward.

„Copak jsi nějakej doktor, že víš, co a jak?!“ vyjela jsem na něj, měla jsem strach o kamarádku.

„Jo, pár let jsem lékaře dělal,“ přikývl, jako by se nechumelilo. „Ale máš pravdu, není to zrovna moc dobré místo…“

„Přestěhujeme ji k nám do pokoje,“ řekla jsem a nepřipouštěla žádné námitky.

„Ale to bude to samé jako tady – kdykoliv tam někdo může přijít.“

„Jo, ale aspoň u ní pořád můžu být.“

„Tady můžeš být taky… Když se totiž proměna dokončí, bude potřebovat krev a ty budeš přímo ideální… Nemůžu tě tam nechat samotnou, aniž by tě tam někdo hlídal…“ odporoval Edward.

„Tak vy můžete být u nás – vypadá to líp, když je kluk u holky než obráceně.“

„Nechci o tom moc polemizovat, ale…“ zmlknul, když jsem se na něj podívala, „dobře, půjdeme k vám na pokoj.“

***

„Potřebujeme nabrat sílu, když se má za dva dny Jess proměnit, musíme si zajít na lov,“ přišel za mnou Bob. „Musíme být připraveni na všechno… ale nemůžeme tě tady nechat samotnou…“

„Hele, je v bezvědomí, jak jste předtím řekli, a počítám s tím, že se jen tak neprobudí. Já to tady zvládnu, jen běžte oba dva. Kdyby něco, zavolám,“ slíbila jsem.

„To není dobrý… Navíc v sobě nemá žádná sedativa nebo něco, takže jakmile se vzbudí, bude dělat hrozný randál…“

„Čím dřív půjdete, tím dřív se vrátíte,“ ukázala jsem ke dveřím. „Jo, a můžu vás o něco poprosit? Až se budete vracet, nevzali byste mi něco k zakousnutí? Mám hlad jako vlk a večeře je daleko.“

„Určitě,“ přikývl Bob.

„Snesu ti modré z nebe,“ mrkl na mě Edward a společně odešli pryč.

Sedla jsem si na postel a protáhla se. Všechny svaly mě táhly, jako bych byla na skřipci. Chvíli jsem se vrtěla, abych se uvolnila, ale moc to nepomáhalo. Zkusila jsem se postavit. S podpíráním se postele jsem to úspěšně zvládla, jen ten kotník mě pořád zlobil. Edward nedal jinak, než že mi ho musí obvázat, aby se s ním nestalo ještě něco horšího. A pak tomu nasadil korunu, když jsme se měli přestěhovat do našeho pokoje, že mě ponese, abych si něco neudělala, protože jsem ještě strašně slabá… Jo, bylo úžasný být zase v jeho náručí, ale chová se ke mně jak ke skleněné panence… což vlastně jsem, když se nemůžu skoro hýbat.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Strnula jsem. Co nejrychleji jsem došla k Jess a na bolest nehleděla, přikryla ji peřinou, aby to vypadalo, že spí a vydala se otevřít dveře.

„To jsem byl já,“ objevil se na mojí posteli Samuel a zamával mi. „Jak to dneska jde?“

Stála jsem jak opařená a nemohla uvěřit svým očím. Ráno mě chtěl oběsit a teď si jen tak přijde, jako by se nic nestalo?! Donutil Boba, aby vysál Jess, chtěl nás všechny zabít…!

„Ty!“ vykřikla jsem, vrhla se pro polštář a začala ho s ním mlátit hlava nehlava.

„Hej!“ bránil se a dával si ruce před hlavu, ale nebylo mu to nic platné. Polštář jím projížděl jako nůž máslem, ale i tak jsem cítila alespoň malé zadostiučinění.

„Říkal jsem ti, abys mi tohle nedělala, fakt jako!“ naštvaně si oklepával triko, jako kdyby se na něm uchytilo smítko prachu.

„Fakt?! Myslím, že je to nic proti tomu, co jsi udělal ty mně!“ začala jsem do něj znovu bušit.

„Ježíš, ty se pořád zlobíš na to, co jsem ti ráno udělal? Ale to bylo nedopatření, nechtěl jsem tě oběsit doopravdy, fakt jako!“

„A to ti mám jako věřit?!“ zbrunátněla jsem a měla co dělat, abych po něm znovu nehodila polštářem. „Je ti úplně jedno, kdo umře, hlavně, abys ty došel svýho vysněnýho cíle! Tak blahopřeju, už ho skoro máš!“

„Jo, už jen stačí, aby jí přestalo tlouct srdce, a půjdu na onen svět – já se tak těším, fakt jako!“ začal se radovat jako malé dítě.

Myslela jsem, že špatně slyším. Jemu je opravdu jedno, koho zraní nebo zabije, jemu je všechno ukradený!

„Hele, to není pravda – kdybys umřela, byl bych smutnej, fakt jako! Ale já věděl, že tě ten tvůj zachrání – co by taky jinýho dělal? Jak říkám, měl jsem všechno vychytaný…“

Nechápala jsem, kam se poděl ten starý Samuel, se kterým jsem se mohla bavit o čemkoliv – místo něj tady stojí nějaká náhražka, která si na Samuela jen hraje a je přitom příšerně arogantní.

„To bude tím, že nejsem Samuel, ale Alexandr. Samuel byl jen dočasný stav, abych si tě získal, ale Alexandr, to je moje pravá tvář. A tu vůbec neznáš, fakt jako,“ pronesl zamyšleným hlasem, který se mi vůbec nelíbil. Už nezněl tak žertovně jako vždycky.

„Proč? Proč jsi tak zlý?“ rozhodila jsem rukama.

„Geny klackem neutlučeš,“ pokrčil rameny. „Měl jsem hodně temperamentní rodiče, fakt jako, pořád se hádali… a někdo to po nich musel zdědit.“

„Andrew byl přesný opak tebe,“ poznamenala jsem. „A měl stejné rodiče jako ty.“

„O tom chcíplým psovi mi ani nemluv!“ vyjel na mě a v očích mu hrály ohníčky. Byl to hrozivý pohled, opravdu jsem se bála. „Slyšel jsem, co ti napovídali za pohádku – pche, prej že se z mojí smrti zhroutil! Tys jim to uvěřila, fakt jako? Ten zmetek se z toho radoval a pořádal samé večírky, oslavy, jásal, že už se s nikým nemusí o nic dělit!“

„Jestli to nevíš, tak se kvůli tobě zabil,“ připomněla jsem mu. „A to člověk dělá, jen když má někoho hodně rád.“

„Kvůli mně? Ne, z výčitek svědomí! Nemohl to unést, tak se zabil, aby se mu ulevilo! Doufám, že se smaží někde v pekle, fakt jako!“

„A já doufám, že ty budeš taky!“ naštvala jsem se. „Chápu, že když tě někdo zabije, tak chceš pomstu, ale proč to řešíš takhle?! Nemůžeš se nějak rozumně domluvit?! To je samý zabiju toho a tohohle – ty neumíš normálně racionálně uvažovat! A navíc je to už dvě stě let stará záležitost! Jo, Bob udělal chybu, že tě zabil – ale ty na tom neseš vinu taky! Kdybys ho neponižoval a to všechno, možná bys vedl dlouhý život! Nenapadlo tě někdy uvažovat o tom, proč tě vlastně zabil? Hledat vinu nejdřív u sebe a pak až u ostatních?“

„Kdybych měl Karen, nic z toho by se nemuselo stát! Ale Andrew se do toho prostě musel zamotat! Jemu vždycky všechno vycházelo, byl oblíbený – to já jsem měl vždycky smůlu, byl jsem až ten druhý, nikdo si mě nevšímal – tak jsem na sebe musel nějak upozornit! A toho zrádce mi taky nepřipomínej! Pořád mi leží v žaludku kvůli tomu, že ho nemůžu zabít! Vidíš?! Nic mi nevychází! Jsem syn neštěstí a smůly! Třeba bych se i choval normálně, tak jako k tobě, ale nejde to! Nikdo by si mě potom nevšímal, nevynikal bych!“

„A právě kvůli tomu tě Karen nechtěla – snažil ses dělat někým, kým nejsi. Nebyl jsi sám sebou a ona nechtěla nějakou přetvářku, ona chtěla někoho, kdo by jí rozuměl… Kdyby ses choval normálně, třeba by si vybrala tebe. A to, jak jsi chtěl bratra zabít – kdybys třeba počkal pár měsíců, mohli se rozejít a ji bys získal normální cestou. O tom jsi takhle nikdy neuvažoval? Takhle jste mrtví všichni tři a ničemu to neprospělo…“

V tom někdo zaklepal na dveře. Vrhla jsem poslední pohled na Samuela, který se tvářil ohromeně, jako by něčemu nemohl uvěřit. Najednou se mu z oka vyřinula slza. Hned na to se ale rozplynul.

„Co je?!“ vystrčila jsem hlavu do chodby, zbytek těla v pokoji, aby dovnitř nemohl nakouknout.

„Promiň… já jen… je tam Jess?“ ptal se Marty rozrušeně a přitom mrkal řasami jako mrkací panenka.

„Spí. Chceš jí něco?!“ Byla jsem ještě trochu nabroušená, takže se mě asi trochu zalekl.

„Ne, nechci. Jdu za tebou… víš… já…já… chtěl jsem zeptat… jestli… budeš… uf! Budeš se mnou chodit?“ vybalil to na mě.

„Cože?!“ zarazila jsem se.

„Promiň, byl to blbej nápad, zapomeň na to… ale Jacob mě poslal, že prý to mám zkusit… a já bych tě chtěl, jen jsem nevěděl, jak ti to mám říct…“ koktal.

„Tak Jacobovi vyřiď, ať si svoje zkoušky strčí za klobouk!“ řekla jsem a zabouchla mu dveře před nosem.

Uf! Musím se uklidnit, jinak vybouchnu… Začala jsem přecházet po pokoji sem a tam, ale nepomáhalo to. Navíc mě začala bolet hlava, takové ostré tepání do spánků…

„Mmm,“ začala mručet Jess.

Párkrát jsem na ni mlaskla, aby se utišila. „Panebože!“ vykřikla jsem, jen co jsem si uvědomila, že se Jess pohnula. Jess žije! A vypadá to, že už není v bezvědomí!

„Jess?“ opatrně jsem přešla k její posteli a prohlédla si ji. Měla pevně sevřená víčka a pusa se jí chvěla. Vlastně celá se tak trochu třásla. Křečovitě svírala rám postele a vypadala, že se na něco hodně soustředí.

Popadla jsem mobil a vytočila Edwardovo číslo. Chvíli to zvonilo, ale pak se ozvala hlasová schránka. Do háje! Vždyť jsme se domlouvali, že kdyby něco, tak zavolám!

Začala jsem hledat číslo na Boba, ale nenašla jsem ho. Ten mi svoje číslo nedával. Znovu jsem vytočila Edwarda.

„No tak, no tak,“ popoháněla jsem mobil s vytáčením a přitom si ruku tiskla na čelo, protože se mi dělalo špatně. Zrovna teď mě musí začít bolet hlava…

„Volaný účastník…“ típla jsem to. Sakra!

„Mmmm!“ ozvala se znovu Jess, tentokrát s větší důrazností. Jako kdyby měla v puse roubík a přes něj se pokoušela křičet.

„Jess, vydrž chvilku, už volám pomoc,“ mluvila jsem na ni a znovu zkusila vytočit Edwarda. Nic.

Nervózně jsem přecházela po místnosti a nevěděla, co dělat. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Viděla jsem černé tečky, které okolo mě létaly, shlukovaly se do skupinek a pak začaly měnit barvy. Musela jsem si sednout, abych neomdlela.

„Mmmm!“ křičela Jess.

„Už to bude,“ objevil se vedle mě zčistajasna Samuel. „Protože jsem se ti zjevil, cítila moji energii i ona. A moje energie všechno umocňuje, je přímo ničivá – proto rychleji umírá – vlastně všichni, co mě vidí, umírají rychleji. A než něco řekneš, udělal jsem to kvůli tomu, aby se tvoje kámoška netrápila, fakt jako. Ale cítím, jak se můj čas naplňuje. Její srdce má posledních pár tlukotů, než se jí zastaví nadobro. A já půjdu do pekla nebo na onen svět. Přemýšlel jsem o tom, co všechno jsi mi řekla a máš pravdu. Zaobíral jsem se sám sebou, dělal jsem ze sebe něco, co nejsem… kdybych si na nikoho nehrál, mohl bych být s Karen a nikdo z vás by nemusel umírat. Je mi to líto, že jsem si to uvědomil takhle pozdě, ale děkuju ti, že jsi mi otevřela oči… fakt jako,“ usmál se na mě a roztáhl ruce, jako by se měl každou chvíli vznést.

„Samueli, ne! Nesmíš teď odejít! Musíš mi pomoct! Prosím! Potřebuju tě!“ křičela jsem, protože najednou se zvedl vítr a všechno přehlušil.

„Bello, jsem rád, že jsem tě poznal. Jsi vlastně svým způsobem podobná Karen… Je to tady, cítím, jak mě to vtahuje do neznáma. Dávám ti poslední sbohem, a to jako fakt,“ usmál se na mě a mrkl. Najednou se objevila bílá záře a zaplnila celý pokoj. Pak se všechno utišilo a tam, kde stál Samuel, se válel jen medailonek s jeho podobiznou. Jess ležela s hlavou na stranu a nehýbala se.

„Samueli…“ vydechla jsem skoro neslyšně. Takové rozloučení… A zrovna v tuhle dobu…

„Au!“ vyjekla jsem, když se k ostrému tepání přidala i tupá bolest. Lehla jsem si a snažila se na něco kloudného přijít. Samuel říkal, že všechno okolo něj rychleji umírá… Několikrát jsem zamrkala, abych rozehnala ty černé tečky, ale pořád tam zůstávaly.

Naposledy jsem zkusila vytočit Edwardovo číslo. Stěží jsem mobil udržela u ucha. Číslo se pořád vytáčelo, ale nikdo to nezvedal…

„Bello, co se děje?!“

„Edwarde…“

„Bello!“

„Samuel… zmizel.“

„Zmizel? Jak to vypadá s Jess?“

„Leží… já… zjevil se mi. Samuel… se… mi zjevil.“ S tím mi vypadl telefon z ruky a já se poddala těm tečkám, které mě obklopily ze všech stran.

Autor: KateSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sedm dní na seznámí - 9. kapitola - Zjevil se mi!: