Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Schnívání - 7. kapitola

13.05.2010 (12:30) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4499×

7. kapitola - Miluju Tě, Billo!

Naštvaně jsem se na něho podívala. Usmál se. A pak to přišlo. Ta vteřina ticha, po které má následovat polibek. Zavřel oči, našpulil pusu a začal se přibližovat. Rychle jsem ho odstrčila a postavila se.

„Ach, Billo, já jsem se do tebe zamiloval!“ zvedl se a vykročil.

„Stůj!“ vykřikla jsem.

„Nějaký problém?“

„Jo, ty! Nelíbíš se mi!“

„A co se ti na mně nelíbí?“

„Úplně všechno a teď běž!“

„Dobře, uvidíme se ve škole, lásko!“ Poslal mi pusu a odešel. O můj bože! Horší už to snad být ani nemůže. Ale mýlila jsem se. Hned, jak jsem přišla do školy, tak se na mě pověsil. Na hlavě měl nejvíc trapnou čepici a ty jeho kalhoty! Rádoby styl hip hop. Lezla mu z nich půlka prdele.

„Teď už se ti líbím?“ Nadšeně kolem mě skákal. Přišlápl si je a svalil se na zem.

„Ne!“ zabručela jsem. Další hodiny jsem ho neviděla.

O obědě jsem seděla v jídelně spolu s Febikou, Nigelou, Nikem a Imrichem. Nike upoutal mojí pozornost. Na ruku si začal dávat salám, rajčata a okurek. Nechápavě jsem na něj zírala. Nakonec ji zvedl k ústům a zakousl se do ní.

„Ty jo, ten chleba je ale divnej. Normálně bolí, když do něj kousnu!“

„Niku, ty si vážně debil, vždyť je to tvoje ruka!“ Neudržela jsem se. Zakroutil hlavou na nesouhlas, vůbec mi nevěřil. Raději jsem se od něho odvrátila a viděla jsem přicházet Ekvádora. Vlasy měl sčesané dozadu, na sobě měl růžový svetr, bílé kalhoty a v puse měl růži. Chtěla jsem vstát a utéct, ale už byl moc blízko.

„Billo, chci ti říct báseň, sám jsem ji napsal,“ mrkl na mě.

„Ne!“

„Prosím!“ zaskučel. Protočila jsem oči. Odkašlal si:

„Tvoje špeky se při chůzi vlní,

ale mně to vůbec nevadí.

Avšak trochu by jsi zhubnout měla,

aby z tebe nebyla příšerná obluda.

Chci mít z tebe upírku,

ale nejdřív nasadím broukovou dietku.

Nechám si o tobě zdát

a bude mi při tom stát!

Tvůj smrad mě láká

a při tom mi srdce puká!

Smrdíš tak,

že chci pořád je řvát – smrdíš!

A proto tě mám strašně rád!

Jsi jen má,

královna smradlavá!“ Všichni nadšeně tleskaly. Nigela si utírala slzy dojetí. Byla jsem asi jediná, komu se to nelíbilo.

„Bylo to krásný!“ vzdychla Febika.

„Jo, tak romantický! Taky bych chtěla, aby mi tohle někdo řekl.“

„Vážně? Líbilo by se ti, kdyby ti někdo řekl, že smrdíš?“ zakroutila jsem hlavou.

„Asi budu básníkem,“ zasnil se Ekvádor.

„Proboha! Jen to ne!“ vykřikla jsem.

„Billo, chci tě dnes představit doma!“ vyhrkl.

„Ne, ani náhodou!“

„Ale no tak, bude sranda,“ naléhal.

„Fajn, ale nesmíš na mě šahat, dívat se na mě a mluvit se mnou, jasný?“

„Jo!“ horlivě přikyvoval. Po škole mě odvezl domů a čekal před domem.

„Tati, jdu ven!“

,,Billo, počkej, něco tu pro tebe mám!“ Co to zase bude?

„Dneska jsme fasovali v práci nějaký ty prostředky na zneškodnění úchylů ,a tak podobně,“ byl ke mně otočený zády a něco hrabal ve skříni.

„Na,“ podával mi hasící přístroj. Vyvalila jsem oči.

„No měli jsme tam i menší, ale pro tebe jsem vzal ten největší! Jistota je jistota.“

„Aha, to jsi jako dostal, jo?“ nadzvedla jsem obočí.

„No, ne tak úplně,“

A kde si ho vzal?“

„Na stěně, bylo u něho něco napsané, něco jako, že chrání životy,“ zakřenil se.

„Já ho ale nechci!“ Nesmlouvavě se na mě podíval. Vzala jsem si ho, narvala ho do baťohu a vydala se za Ekvádorem. Přijeli jsme na nějakou louku. Seděla tam celá rodina, kromě Sisloka. Sluníčko svítilo a smradlavý pot všech přítomných odkapával na zem. Bebet se šťoural v nose. Sosalin ho plácla přes hlavu.

„Fuj! To se nepapá!“ Rozbrečel se, vrhl se na ni a vyrval jí pár vlasů.

„Bebete, nevyhazuj to, udělám z nich svetr,“ řekla mu Cismá a strčila Sosalininy vlasy do kabelky.

„Už jsem tady!“ zakřičel Sislok. Za sebou táhl pytel. Vysypal na zem bezpáteřní slepice.

„Co s tím?“ zeptala jsem se.

„Vezmeš je, zmáčkneš je a ono z nich vyletí vajíčko. Je to naše rodinná hra.“ Jednu vzal, namířil na Ekvádora a zmáčkl. Se zasvištěním se mu vajíčko rozprsklo na hlavě. Rozpoutala se bitka. Raději jsem se vzdálila. Pak jsem viděla přicházet tři neznámé lidi. Toulenovi přestali hrát a postavili se jim do cesty.

„Pusťte mě, já je rozsekám, že to neviděli!“ křičel Ekvádor. Nahnula jsem se k němu.

„Nikdo tě nedrží,“ pošeptala jsem. Frajersky si prohrábl vlasy.

.,,Já vím, to bylo jen na dramatický efekt

§ů S bojovným výkřikem se na ně vrhl. Kopal kolem sebe a rozhazoval rukama. Ustoupila jsem a ještě že jsem tak udělala. Ekvádor v zápalu „boje“ kopl Sisloka do břicha, Bebetovi málem vypíchl oko, Cismá dal pěstí a Sosalin podkosil nohy. Casper vykulil oči ještě víc a dal se na úprk, Ileca s ním. Asi po pěti minutách se ke mně obrátil.

„Hm, tohle na ně nefunguje.“ Zdálo se mi, že přemýšlí.

„Ahá!“ vykřikl a sebral ze země větev.

„Hadža!“ zakřičel a začal s ní zběsile šermovat. Po chvíli se s ní bouchl do hlavy. Svalil se na zem.

„Ta větev je pěkně nebezpečná!“ Třel si bouli. Rozmáchl se a zahodil ji právě ve chvíli, kdy k nám přicházeli Nike s Febikou. Větev přistála Nikovi přímo na hlavě.

„Pomóc! Větve útočí!“ zaječel. Chytil větev a snažil se ji zneškodnit. Zapíchl ji do země a ohýbal ji. Najednou se smekl no, ehm, po hovně. Větev se vymrštila a flákla ho opět do hlavy. Vstal a začal utíkat, ale běžel na jinou stranu, než chtěl. Spadl do křoví.

„Bože! Bože! Chtějí mě zabít! Ty větve, je jich tu tolik! Febiko, zachraň mě!“ pištěl. Po chvíli se vyhrabal ven z křoví, ve vlasech měl listí a v obličeji vyděšený výraz.

„Febiko, uteč, zabijou nás!“ Běžel pryč. Jen jsem zakroutila hlavou a otočila se zpět na Ekvádora.

„Billo, co to máš v baťohu?“ zeptal se, vyrval mi ho z ruky a vytáhl z něj hasák.

„Hahá! Tajná zbraň!“ otočil se na ty tři. Celou dobu tam jen stáli a vyděšeně hleděli na nás (teda na Ekvádora). Začal jim jeho obsah stříkat do obličejů. Ani se nepohnuli.

„Co to je?“ otočil se na mě.

„Hasící přístroj!“

„Teď seš chytrá, viď? Komu si myslíš, že tím prospěješ? Druhý straně?!“ Vůbec jsem nechápala o čem to mluví. Náhle jeden z nich promluvil.

„Chtěli jsme jenom projít.“ Obešli nás a odcházeli.

„Billo, chtějí tě zabít!“ vykřikl a třásl se mnou.

 >>Shrnutí<<

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 7. kapitola: