Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Schnívání - 5. kapitola

05.05.2010 (19:15) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4148×

5. kapitola – La Puch!

Další hodiny jsem se usilovně snažila Ekvádorovi vyhýbat. Zpočátku se mi to dařilo, ale pak jsem ho potkala v jídelně. Právě, když jsem si vybírala, co zakousnu k obědu.

„Billo, tady jsi!“ funěl. Vyděsil mě tak, že jsem shodila tác s jídlem na zem. Ekvádor se smekl po rozlitém mléku a spadl přímo do mého jídla. Rychle se zvedl, sebral tác. Většina jídla byla na jeho oblečení. Začal ho seškrabovat zpátky na talíř. Vyvalila jsem oči.

„Co s tím mám jako dělat?“

„Sníst?“ nadzvedl obočí.

„To si snad děláš srandu?!“ řekla jsem znechuceně.

„Ne,“ usmál se. Jen jsem zakroutila hlavou. Vtom přiběhla Nigela.

„Jé, Billo, co to máš? Ukaž, já ochutnám!“ vrhla se na můj talíř dřív, než jsem stihla něco říct.

„Mmm, to je dobrota!“ a odešla.

„Víš, Billo, neměli bychom být přátelé,“

„Já se s tebou bavit nechci!“

„Já vím, je to pro tebe asi těžké. Zrovna jsi se přistěhovala, nikoho tu neznáš a pak se objevím já! Okouzlující kluk, který se s tebou baví,“ vdychl. Okouzlující mi rozhodně nepřišel. Oko, do kterého se píchl, měl pořád zalité krví. Brr. Oklepala jsem se.

„Myslela sis, že když ti řeknu své tajemství, tak můžeme být přátelé,“

„Ne!“

„Já ti rozumím, Billo, nechceš, abych viděl, jak tě to vzalo.“

„Posloucháš mě vůbec? Já se s tebou nechci bavit a nechci mít s tebou nic společného!“

„Ale no tak,“ přistoupil ke mně a objal mě.

„Uvidíš, že to za chvíli bude lepší!“

„Nech mě!“ zakřičela jsem a utíkala pryč.

Před školou jsem se zastavila. Vytáhla jsem mobil, abych zavolala mámě. A pak jsem slyšela Ekvádora.

„Né!“ křičel. Zvědavě jsem se otočila. Běžel s rukama roztaženýma naproti nějakému autu. Jeho řidič se na Evádora vyděšeně podíval, zbrkle stočil volant na stranu a narazili do stromu. Z auta vylezl roztřesený kluk. Po čele mu tekla krev.

„Jsem v pohodě!“ zakřičel a svalil se na zem. Mezitím se ke mně připotácel Ekvádor. Položil mi ruku na rameno a těžce oddychoval.

„Nezbláznila jsi se?!“ vyjel na mě.

„Cože? Já jsem naprosto v pořádku, ale o tvém duševním zdraví silně pochybuji!“

„No já se nechtěl nechat přejet autem!“

„Já jsem se nechtěla nechat přejet! Vždyť ani nejel ke mně! Jel na druhou stranu!“

„Ne Billo, nejel, copak si nevzpomínáš?“

„Já vím, co jsem viděla!“

„Jsi zmatená asi z toho šoku!“

„Proboha! Už mě nech na pokoji!“ odstrčila jsem ho a běžela pro kolo.

Táta už byl doma.

„Ty nejsi v práci?“

„Ne, mám na práci něco důležitějšího!“ Nechápavě jsem nadzvedla obočí.

„Pojď ven, něco ti ukážu.“ Následovala jsem ho. To, co jsem viděla mi úplně vyrazilo dech.

„Co to je?“

„Bezpáteřní slepice! Pár mi jich dal Sislok Toulen.“ Byly odporné.

„Chytej!“ vykřikl a jednu po mně hodil. Doslova mi protékala mezi prsty. Byla to jen rosolovitá hrouda obalená kůží a peřím s malým zobákem a dvěma očima.

„Nemusím se o ně vůbec starat, dívej!“ Jednu vzal a kopl ji z kopce. Slyšela jsem tichounké zapípání.

„Takhle je odkulíš, ale občas je musíš otočit zobákem dolů, aby se najedly, no není to super?!“ oči mu zářily nadšením.

„Jo,“ zamumlala jsem.

Pak jsme se otočili a šli domů. Asi po hodině jsem slyšela, jak někdo klepe. Charlos šel otevřít.

„Dobrej, je Billa doma?“ Venku stáli Imrich, Febika, Nike, Nigela a Ekvádor. Stála jsem za dveřmi. Zběsile jsem kroutila hlavou.

„Já nejsem doma!“ šeptala jsem. Nechápavě na mě zíral.

„Tak jim to řekni!“ naléhala jsem.

„Já nejsem doma!“ zakřenil se.

„Bože!“ zaúpěla jsem a  odstrčila ho ode dveří.

„Aha, aha, aha!“ rozkřikl se Imrich.

„Takže jdeš s námi na pláž La Puch!“ Název na ni dokonale seděl. Páchla tu skládka, vyvržené velryby, zvratky a tak dále. Na kraji pláže jsem potkala Jamuleta.

„Zdare, Bilbo!“

„No nazdar!“

„Déte na La Pouch, jo?“

„Jo,“

„Hm, tam já neróžu, zou tam ky špióni.“ Přemýšlela jsem, co to může být. Hm špióni.

„No ky špióni jako ky pavóci,“

„Myslíš škorpióny?“

„No ky špióny, tak zdare kachno!“ Rozloučil se a odcházel. Pomalu jsem se šourala za tou skvadrou bláznů. Sedli si do kroužku a začali hrát flašku. Nejdebilnější hru na světě! Všichni byli spárovaní. Imrich s Nigelou a Febika s Nikem. Jestli si myslí, že mě dají dohromady s tím úchylem, Ekvádorem, tak to jsou na omylu. To radši zdechnu! Po deseti minutách jsem se od nich odpojila a raději jsem šla do lesa. Jsou příšerní! Ale nejtrapnější byla Febika. Svlékala se, když byla flaška na druhé straně.

Pořád řvala:  „Zase já?! Zase já?!“ Hrůza! Sedla jsem si na kámen. Za sebou jsem uslyšela kroky. Byl to Ekvádor.

„Hele, Billo, už ti to musím říct.“ Proboha, co to zase bude.

„Jsem upír!“ Už jsem to nevydržela a začala jsem se šíleně smát.

„No to ne!“ vykoktávala jsem.

„Je to pravda!“

„Jasně! Piješ lidem krev, co?“

„Ne, moje rodina se považuje za vegetariány, jíme jenom brouky.“ To je odporné!

„Nevěříš?“ řekl a přehodil si mě přes záda. Po dvou krocích se spolu mnou zhroutil na zem. Shodil mě a zvedl se.

„Měla bys se sebou něco dělat! Jsi strašně tlustá!“

„Já? Vždyť vážím padesát pět kilo!“

„Jasně! A tohle je co?“ přiskočil ke mně a zuřivě mě chytil za břicho.

„Dobrý den! Já jsem pan Emil špek!“ pištěl.

„Ó, a já jsem celulitidová Otylda!“ škubal s mým zadkem.

„Je to vážně hnus!“ řekl znechuceně.

>>Shrnutí<<

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 5. kapitola: