Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Schnívání - 2. kapitola

27.04.2010 (08:15) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4255×

2. kapitola - Vítej Billo!

Charlos mě zavedl do mého, už zmiňovaného, pokoje. Nadšením se celý třásl.

„Líbí se ti to viď? To jsem vybíral já!" hrdě vztyčil hlavu. Zadívala jsem se na maličkou postel obloženou plyšáky.

„Na tohle se mám jako vejít? Vždyť mi z toho polezou nohy!"

„To nevadí, na zemi je místa dost," odpověděl mi Charlos. Sedla jsem si na postel a znechuceně zakroutila hlavou.

„Tak si to tu prohlídni a já jdu udělat něco k jídlu." Nebylo tu nic k prohlížení. Postel, plyšáci, skříň a čtyři stěny.

„Od čeho je tohle?" ukazovala jsem na díru ve zdi.

„Ode mě. Nosil jsem ti sem věci, nohy se mi najednou do sebe nějak zamotaly a narazil jsem hlavou do zdi."

„Aha." Věděla jsem, že byl vždycky trochu mimo, teď už nebyl trochu mimo, ale úplně. Už alespoň vím, jak se k tomu dopracoval. Lehla jsem si na postel 50 x 50 centimentů a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší být teď s mámou, letět na balóncích...

„Billo, pojď dolů, mám pro tebe překvapení!" No to jsem zvědavá, co to zase bude. Neochotně jsem se šourala dolů. Venku před domem jsem slyšela hlasy. A najednou mi něco přistálo na hlavě. Za sebou jsem uslyšela smích. Byl to Charlos.

„V-v-ybitá!" vykoktával se smíchem. Sáhla jsem si do vlasů.

„No fůj!" Nasupeně jsem se na něho podívala. Na chvíli se přestal smát.

„Ale no tak, Billo, vajíčko je dobrý na vlasy." V pohodě, dýchej.

Začala jsem počítat: „Jedna, dva, tři." Vždycky mi stačilo na uklidnění napočítat do deseti, ale v tomhle případě bych musela počítat do sta!

„Co to děláš?" zeptal se.

„Počítám!" Věnoval mi jeden z jeho zmatených pohledů.

„Uklidňuje mě to. Vsadím se, že ty neumíš napočítat ani do deseti."

„Tak to teda umím!" řekl uraženě. Dala jsem si ruce v bok a kývla směrem k němu, aby začal.

„Jedna," odmlčel se.

„Dva," pokračoval a nervózně těkal pohledem po místnosti.

„Tři?" Znělo to spíš jako otázka.

„Tak co je?!" ozvalo se z venku. Úlevou se mu podlomila kolena. Na tváři se mu usadil spokojený výraz.

„No pokračuj!" Vyděšeně se na mě podíval a jediným pohybem mě vytlačil ven.

„Tohle je Bilky Blech," ukázal na muže na vozíku. Zaujetě si mě prohlédl.

„Tohle je Billa? Vždyť si nám tvrdil že," táta mu se smíchem zacpal pusu. Bilky ho kousl do ruky a dal se na úprk. Charlos se za Bilkym rozeběhl a shodil ho z vozíku.

„A mám tě!" vykřikl výtězoslavně táta. Bilky tátu chytil za nohu a povalil ho na zem.

„Ještě jsme neskončili!" smál se Bilky. Táta se rychle zvedl a utíkal pryč.

„Počkej až tě doběhnu, tak ti narvu nohu do prdele!" křičel Bilky a mermomocí se snažil doplazit k tátovi.

„Neumíš chorodit!" vykřikl Jamulet, který stál celou dobu vedle mě.

„Zdare, Bilbo!" pozdravil mě.

„Ehm... já se jmenuji Billa!"

„To řezám, Bilba!"

„Ne Bilba, ale Billa!"

„Jak? B-i-l-o-u-b-a?" dostával ze sebe a špulil při tom pusu.

„Billa!" zakřičela jsem.

„Bilboka!" řekl rozhodně.

„Uff, tak fajn," vzdychla jsem.

„Parametáš, jak zme si hárali na detektory?" Zasněně se na mě podíval. Myslel doktory, už od malička mluvil takhle.

„Jo, pamatuju si tě!" Radši to nebudu rozvádět do detailů.

„Tak co tomu říkáš?" funěl táta.

„Čemu?"

„Tomuhle, je to dárek na přivítanou." Podívala jsem se tím směrem kam ukazoval.

„O - můj - bože - co - to - je?!" odsekávala jsem každé slovo.

„Au-to" oddechoval Bilky, který stále ležel na zemi. Rozhodně to jako auto nevypadalo. Byla to hromada zrezlého plechu na čtyřech kolech.

„Uvážu ti, jak se rartuje, dál zem do toho óta kuši!" Myslel duši.

„Ne, díky, jsem unavená, půjdu si lehnout." Odešla jsem do svého pokoje. Ustlala jsem si na zemi a už jsem byla připravená k spánku, když se rozrazili dveře. Stál tam Charlos. Sedl si na postel, která se s obrovským zaskřípáním rozpadla.

„Ups," smál se.

„Potřebuješ něco? Já už bych chtěla spát."

„Billo, potřeboval bych - víš - no..."

„Tak se vymáčkni!"

„Máš peníze?" vybalil na mě.

„Cože? Proč?"

„Potřebuju půjčit, hned bych ti to vrátil. Vážně!"

Jasně! „A na co?"

„Mám skvělej plán! Chci vytvořit nový druh slepic. Bezpáteřní slepice," nechápavě jsem na něj zírala.

„Chápeš, slepice bez kostí - tím pádem se do nich vejde víc vajíček!" vypadal, že to myslí opravdu vážně. Pomohla jsem mu ze země a s úsměvem ho vystrčila ze dveří. Ztěžka jsem si lehla na zem a pomalu usla.

>>Shrnutí<<

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 2. kapitola: