Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Schnívání - 11. kapitola

14.06.2010 (17:15) • ScRiBbLe • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3772×

11. kapitola - Blázni!

Jen jsem zakroutila hlavou.

Pak se odněkud vynořil Jamulet. Nasupeně ode mě odstrčil Ekvádora, ten se s výkřikem svezl na zem. Vykulila jsem oči a čekala, co z něho vypadne.

„Bilboko, pochřebubuju si projímuvit!” řekl zadýchaně, čapnul mě za ruku a táhl mě pryč. Vyděšeně jsem se podívala po Ekvádorovi. Vyskočil ze země a chtěl se k nám rozeběhnout. Rychle jsem zakroutila hlavou, pochopil to, zůstal stát na svém místě a pohrozil mi prstem. Ušklíbla jsem se na něj.

Zastavili jsme se až v lese, pustil mě, sedl si na zem a poklepal rukou na volné místo vedle něho. Seděli jsme tam a nikdo nic neříkal.

„Tak co chceš?” vyhrkla jsem.

„Chi, abyk bela mojke kolka!” řekl s naprosto vážnou tváří. Zavrtěla jsem s povzdechem hlavou.

„Kolik je dvěstěpadesát plus dvěstěpadesát, co?” Snažila jsem se to zamluvit, abych mu na to nemusela nic říkat. Zmateně se na mě podíval, neměl nejmenší páru, o čem to mluvím.

„No, nekoukej na mě tak a odpověz mi!” Výraz v jeho obličeji vypadal ještě více zmateně než před chvílí. Hodil na mě roztěkaný pohled a na čele mu vyvstala kapka potu. Nakrabatila jsem nos, ale nespouštěla jsem z něho oči. Najednou se na mě vrhl s našpulenou pusou. Okamžitě jsem zareagovala a bleskově jsem vystřelila na nohy. Ale on to nestihl nebo to spíše nečekal a vášnivě políbil zem. Ne, aby se zvedl a přestal, ale on pokračoval. Kousal do ní, lízal a hladil. Nadzvedla jsem obočí a nervózně si začala poklepávat nohou. To ho zřejmě vyrušilo. Když viděl, že stojím nad ním, tak se jeho obličejem prohnalo zděšení. Poulil oči na mě, pak na zem a zase zpátky ke mně. Naprázdno polknul, rty roztáhl do rozpačitého úsměvu, až se mu z pusy vyvalila hlína spolu s kroutící se žížalou. Chudák malá, pomyslela jsem si, když jsem viděla, jak se snaží od Jamuleta co nejrychleji odplazit. Znechuceně jsem zkroutila rty. Vyškrábal se na nohy a postavil se vedle mě.

„Ty nikluješ Ekvouše!” Oči mi málem vypadly z důlků. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem musela v tu chvíli vypadat jako mentálně retardovaná. Dal si ruce v bok, odplivl poslední zbytky hlíny, co měl v puse a čekal na to, až promluvím.

„Co to meleš!” zajíkla jsem se.

„Proudu!”

„Haha, jsi blázen!” řekla jsem roztřeseným hlasem a zaklepala si prstem na čelo. Odvrátil ode mě pohled a já jsem si oddechla. Byla jsem rudá jako rak.

„Tak abychom šli, ne?” plácla jsem ho do zad a vykročila zpátky. Po rozhovoru s Jamuletem se mi do školy vůbec nechtělo, a tak jsem šla domů. Táta byl doma, seděl na pohovce a díval se na nějaký dokument o bezpáteřních slepicích, který mu dal Sislok Toulen.

„Billo, co tady děláš tak brzo?” překvapeně zamrkal, když si mě všiml.

„Nic,” zamručela jsem. Zadumaně se na mě podíval, vypadalo to, že přemýšlí.

Po chvilce se mu rozsvítily oči a vítězoslavně zvolal: „Támhle na stole je dopis od mámy,” ukázal na bílou obálku. Vrhla jsem se na ni a nedočkavě ji roztrhla. Obálku jsem zahodila na zem a začala číst. Vůbec jsem se v tom jejím škrabopisu nevyznala a ani to nedávalo žádný smysl. Zřejmě to psala, když byla totálně na mol.

„To by mě zajímalo, kde teď je,” mumlala jsem si pro sebe. Táta vyskočil na nohy a sebral ze země obálku.

„Já to zjistím, hm, N-a-p-o-l-i-1-4-F-o-r-k-s,” vyhláskoval a zvedl ke mně pohled.

„To je naše adresa!” vyhrkla jsem naprosto zděšená. Proboha, ten je vážně neuvěřitelnej! Ale, to jsem asi neměla říkat. Vytřeštil na mě oči, až mu v bělmu prasklo pár žilek.

„O-o-na je tady!” zakoktal vyděšeně a začal si rvát vlasy. Chtěla jsem něco říct, ale jen jsem nad tím mávla rukou. To bych mu stejně nevysvětlila, zase by byl úplně zmatený a za ty nervy mi to rozhodně nestojí. Vyškrábala jsem se do pokoje a svalila jsem se do postele. Za chvíli se rozrazily dveře. Stál v nich táta a v obličeji měl výraz naprostého šílenství.

„Je tady?” vykřikl. Zakroutila jsem hlavou.

„Já ji stejně jednou najdu, přede mnou se neschová. A až se tak stane, chytnu ji za flígr a poletí z domu nadzvukovou rychlostí!” zařval, aby ho „máma slyšela” a rozchechtal se. Převalila jsem se na bok a vzpomněla jsem si na Ekvádorův polibek. Zachvěla jsem se a na tváři se mi rozprostřel úsměv. V tom jsem uslyšela troubení auta.

„Kdo to zase otravuje!” S těmi to slovy jsem vstala z postele a otevřela okno. Venku stál Ekvádor a v obličeji byl snad ještě bledší než obvykle. Hned, jak mě uviděl, se usmál a svalil se na zem.

„Billo, pojď ven,” zaprosil. Otočila jsem se zpátky do pokoje, ale u dveří jsem se zasekla. Ne, že by se mi za ním nechtělo, ale bála jsem se toho, co na mě bude čekat. Modlila jsem se, aby byl normální nebo alespoň trochu. Cesta k němu mi trvala snad celou věčnost kvůli tomu, jak se mi třásla kolena. Otevřela jsem domovní dveře. Ekvádor vypadal dost nervózně. Ruce měl založené za zády a netrpělivě přecházel od svého auta ke stromu a zase zpátky. Dveře se za mnou zabouchly a on si mě všiml.

„Ježiši! Můžeš mi jako říct, co jsi tam dělala tak dlouho?” řekl nevrle a poklepal prstem na hodinky. Pokrčila jsem rameny a přihlouple se usmála, na to jediné jsem se zmohla při pohledu na něj.

„Jasně, ty holky!” obrátil oči v sloup a založil si ruce na prsou.

„A teď dělej, za chvíli dávají strýčka Fida!“ Pohnula jsem nohou, ale ta se mi začala tak klepat, že jsem si s ní málem vyrazila zuby. Proboha, co se to se mnou děje? Vzpamatuj se, sakra! Řval mi v hlavě známý hlas. Nepomohlo to. Noha mě naprosto přestala poslouchat, divně se zkroutila a já se rozplácla na zem, jak široká, tak dlouhá. Vzhlédla jsem k Ekvádorovi, ale ten vůbec nevypadal na to, že by se měl k tomu, aby mi přispěchal na pomoc, jako správný gentleman. Prohnala se mnou vlna vzteku.

„Budeš tam pořád stát jako kretén? Mám se k tobě doplazit nebo co?” zaječela jsem na něj.

„No jó,” protáhl, protočil oči a svěsil ruce podél těla. Pomalu se ke mně začal šourat, jako bych byla nějaká slizká ropucha. Přitom za sebou tahal špičky bot. S námahou mě zvedl ze země.

„Můžeme jít?” zeptal se. Pohnula jsem nohama, zdálo se, že už jsou v klidu.

„Jo,” přitakala jsem. Bez jediného slova vystřelil k lesu a já se za ním táhla jako smrad.

Autor: ScRiBbLe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Schnívání - 11. kapitola: