Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Samota 26

30.09.2009 (13:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4717×

SAMOTA

26.KAPITOLA

Puštějte si k tomu tuhle písničku pořád do kola. ZDE

Doběhl sem zbytek Cullenovic rodiny. Jasper stál a držel Alici kolem pasu. Ta stála jako socha vytesaná z kamene ani jednou se nehnula, jen sebou občas škubla.

Tohle se mi ale vůbec nelíbí. Všichni se na ní starostlivě dívali. Chtěla jsem se zeptat co se děje, ale něco mi říkalo, abych byla radši zticha. Po chvíli se probrala. To hrozné napnuté ticho prolomil Jasper. „Miláčku, co jsi viděla?“ Při tom jí jemně hladil po tváři. Takže ona jako měla něco vidět? Couvla jsem o dva kroky do zadu. Tohle se mi ale vážně nechce vůbec líbit. Nikdo si mě nevšiml. Alice neodpovídala. „Alice, lásko, co jsi viděla?“ Nevzdal to Jasper. Proboha, oni se snad zbláznili, nebo co?! Musím rychle pryč. Otočila jsem se a vyšla před obchod. Znovu jsem se otočila, ani jeden si mě nevšímal. Utíkala jsem směrem k východu toho velkého obchodního centra. Šla jsem směr policejní stanice. Charlie sem měl dneska jet, tak se s ním aspoň svezu domů. Pořád mi vrtalo hlavou, co se to vlastně stalo v tom obchodě. Najednou se za mnou ozval hlas.

„Bello, počkej.“ Ani jsem se nemusela ohlížet abych zjistila že to je Edward. Přidala jsem do kroku. Poslední dva metry mi zbývaly ke dveřím policejní stanice, když se stalo to, co by nikdy nikdo nečekal, zakopla jsem a spadla na zem. A jsem v háji!! Edward ke mně přiběhl a chtěl mi pomoct na nohy, ale já zvedla ruku na znamení toho, aby se zastavil.

„Nešahej na mě!!“ Řekla jsem ostře. Trochu couvl, ale když se mi pokus o postavení nepovedl, znovu ke mně přistoupil. „Řekla jsem, nešahej na mě!!“ Už jsem skoro řvala. S námahou se zvedla a chtěla odejít. Nenechal mě. Chytl mě okolo pasu, přitáhl k sobě a zapil se do mých očí těmi svými. Začala jsem se v nich topit. NE, NE, NE, to mu jen tak neprojde. Rychle jsem se mu vykroutila. V očích se mi střídalo takových emocí, že jsem je ani pořádně nestihla rozpoznat.

„Bello, já ti to vysvětlím.“ Řekl klidným hlasem a udělal krok ke mně. Stála jsem jako socha vytesaná do kamene.

„Není co vysvětlovat. Ty i tvoje rodina... jste hrozně tajemní, něco s vámi není v pořádku, ale já to nehodlám řešit, protože mám sama tajemství a nechci, aby se ho někdo dozvěděl. A ty sám dobře víš, že to takhle nepůjde. Najdi si jinou přítelkyni. Která ti dovolí fyzicky víc než já. Jsem beznadějný případ Edwarde. Vztah se mnou nemá budoucnost.“

„Bello, to neříkej, miluju tě a nechci tě opustit.“

„Bohužel ti nic jiného nezbývá.“ Nasadila jsem bezcitnou masku a otočila se. Už jsem chtěla odejít, ale přetočil a přitiskl si mě k sobě. Začal mě líbat na rty a neopouštěl je do té doby, než jsem se přestala bránit. Potom své sevření uvolnil. Odtáhl se. Zhluboka jsem se nadechla. Tak mě omámil svým sladkým dechem, až jsem zapomněla, proč jsem se s ním hádala. „Proč jsem se s tebou vlastně pohádala?“ Opřela jsem si hlavu o jeho hruď.

„To netuším.“ Dal mi pusu do vlasů.

„Já už vím.“ Řekla jsem. Odtáhla jsem se od něj. Jeho oči byly nervózní. "Nechtěla jsem, aby si mi něco kupoval.“ Napjetí v jeho těle zmizelo. „Ne, to není ono.“ Řekla jsem zamyšleně. Znovu se napjal. Teď jsem si vybavila všechno co se odehrálo. Trošku jsem couvla. V mých očích se objevilo zděšení, když jsem si vybavila cukající se Alici. Couvla jsem o další krok.

„Bello, já ti to vysvětlím.“ Zopakoval větu, kterou již jednou vyslovil. Natáhl ke mně ruku.Couvla jsem o další krok. Zakroutila jsem hlavou na znamení nesouhlasu.

„Jak jsem řekla, není co vysvětlovat. Sbohem Edwarde.“ Otočila jsem se a vešla do budovy policejní stanice. Teď už mě nezastavil. Přišla jsem k recepci, nebo jak se tomu říká.

„Copak si přejete?“ Zeptala se mě žena v uniformě.

„Hledám policejního ředitele Stana.“ Řekla jsem mrtvě.

„Ano, ten je v druhém patře, třetí dveře z prava.“

„Děkuju.“ Usmála se na mě. Došla jsem tam kam mě ta policistka navedla a zaťukala na dveře.

„Dále.“ Ozvalo se za dveřmi. Vešla jsem.

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem.

„Bello, co tu děláš?“ Zeptal se mě Charlie zvědavě.

„Potřebuji si s tebou promluvit.“

„Dobře, tak chvíli počkej.“ Kývla jsem, zavřela dveře a sedla si na židli na chodbě. Za pět minut vyšel táta a posadil se na židli vedle mě. „Copak potřebuješ?“ Ani jsem se na něj nepodívala a dál jsem hypnotizovala obraz na stěně.

„Chtěla jsem ti poděkovat za ten pokoj.“ Můj hlas neobsahoval žádné emoce. Byla jsem jako kus ledu, chladná a nedostupná.

„Co se stalo?“ Zeptal se starostlivě. Podívala jsem se na něj. V tu chvíli se na mě všechno sesypalo. Začala jsem brečet. „Bellinko neplač. To bude dobrý, to se zpraví.“ Hladil mě po tváři.

„Nic už nebude dobrý, nic se nezpraví.“ Vyjela jsem na něj. „Všechno je v hajzlu.“ Bože, co jsem to udělala? Vždyť mě chtěl jenom uklidnit. On přece neví co se stalo. „Promiň tati, já… nechtěla jsem.“

„Pšššt, to je dobrý. Jen se v klidu vyplač. Pojedeme domů.“ Pomohl mi vstát a vyšli jsme. Nevšímala jsem si lidí okolo sebe, jak si mě zkoumavě prohlížejí. V tuhle chvíli mi bylo všechno jedno. Přišli jsme k autu, nasedli a vyjeli směr Forks. Celou cestu jsem jen tupě zírala ven z auta a dala slzám volný prostor. Přijeli jsme domů, zastavila jsem slzy, vystoupila jsem z auta a zamířila k domu. Charlie mě ještě zastavil. „Bells, Reneé má dnes dovolenou, takže je doma. Já přijedu k večeru.“ Kývla jsem, objal mě, objetí jsem mu oplatila. Najednou jsem ucítila na sobě cizí pohled, ale neřešila jsem to. Charlie se odtáhl, dal mi pusu na čelo, nastoupil do auta a odjel. Já šla domů.

„Ahoj Bells. Copak děláš tak brzo doma? Myslela jsem, že si s Cullenovými na nákupech,.“ Její hlas se přibližoval.

„Hmmm.“

„Bello.“ Vyslovila lítostivě mé jméno, hned po tom co uviděla můj obličej. „Zlatíčko, co se stalo?“ Moje oči ještě ani pořádně neuschly, pálily mě. Přišla ke mně a objala mě. Objala jsem ji taky.

„Ale nic, moje hormony začaly po dlouhé době pracovat.“ Najednou někdo zazvonil na zvonek.

„Vydrž chvíli, jsem hned zpátky.“ Pohladila mě po tváři a šla otevřít. Já si to namířila k ledničce. Vzala jsem si párek a s chutí se do něj zakousla. Najednou mi zakručelo v břiše. Ani jsem si neuvědomila, že mám hlad. Neposlouchala jsem s kým se Reneé baví. Byla jsem myšlenkami úplně jinde. Do reality mě vrátilo až to, když na mě mamka zavolala. „Bello, máš tu návštěvu.“

Ježiš, kdo zas otravuje? „Kdo je to?“ Naposledy jsem se zakousla do párku a snědla ho.

„Edward.“

„Řekni mu, že se s ním nechci bavit.“ Rychle jsem vyšla ven zadním vchodem, oblékla si mikinu a zamířila k lesu. Vešla jsem dovnitř. Šla jsem dlouho. Když se přede mnou na zemi zablýskl kousek šedivé lepící pásky a o kousek dál jsem zahlédla kus provazu. Bolest a zděšení projelo mým tělem. Rychle jsem běžela pryč z toho hrozného místa, ale stromy mě zradily a nastražily na mě svoje kořeny. Zakopla jsem, pokusila se postavit. Vysíleně jsem padla zpátky na tvrdou a nemilosrdnou zem. Začala jsem brečet. Otočila se na záda a popustila uzdu mým už tak dlouho vězněným myšlenkám. V hlavě se mi přehrávala celá ta děsivá noc. Dokonce jsem si vzpomněla že měl zelené oči. Začala jsem se celá klepat. Potřebovala jsem se vyřvat, vykřičet se. Jen doufám, že tu nikdo není.

Zhluboka jsem se nadechla a zařvala. Křičela jsem do té doby, než mi došel kyslík. Znovu, ale nerada jsem se nadechla. Připravila se k dalšímu nesmyslnému výkřiku, když mě někdo chytl svou ledovou rukou za dlaň. Vytřeštila jsem na tu osobu oči.