Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 15. kapitola - Těžkosti

07.01.2010 (20:15) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1616×

15. kapitola – Těžkosti

Edward:

Celou noc jsem byl jako na vážkách. Už jsem se moc těšil, až jí zase uvidím. Chtěl jsem za ní jít už v noci, ale nemohl jsem, slíbil jsem Esme, že pomůžu s výběrem nových doplňků pro dům. Chtěla zařídit nově i můj pokoj a k tomu mě prý potřebovala, i když jsem už ze začátku věděl, že si pomůže sama a moje názory bude brát jen jako doplňovací informace. Takže jsem tam jenom seděl a sledoval jsem a odkývával jsem nápady její i Alice, která se k nám nadšeně připojila.

 Noc se naštěstí přehoupla rychle a tak jsem byl brzy propuštěn do svého pokoje, abych se mohl připravit do školy. Na pohovce už na mě čekalo čisté oblečení. Alice nebyla nikdy spokojená, když jsme se oblékali podle sebe, a tak nám ho stihla připravit ještě během svých nočních aktivit s Jasperem. Ten to s ní chudák taky neměl lehké, ale jak se říká: „Láska je slepá“. Musel jsem se tomu zasmát. Alice byla trochu potrhlá, ale bez toho by to nebyla ona. Co my ostatní u ní brali, jako mínus, tak pro Jazze to bylo jasné plus. Vážně jsem měl dneska velmi zvláštní úvahy.

 Jakmile jsem se oblékl, uslyšel jsem už hlasitý motor auta, který jsem moc dobře znal. Upřímně jsem ho nenáviděl a přitom jsem miloval jeho majitelku. To vlastně její auto může za to, že je moje oblíbené volvíčko už dávno ve šrotu. Sice jsem mohl mít nové, ale dal jsem slib, že mě Bella bude vozit do školy a navíc mě to umožňuje být s ní o pár minut déle, tak proč téhle možnosti nevyužít.

 Na mé tváři se usadil úsměv a já jsem rychle vyběhl ze svého pokoje. Až na schodech jsem se trochu zcivilizoval a nasadil roli lidského Edwarda Cullena. Bohužel i před Bellou jsem musel skrývat část sebe. Mrzelo mě, že jsem ji nemohl říkat pravdu, ale bude to tak pro ni lepší. Za pár let se odstěhujeme a jí na mě zbude jen vzpomínka hodného kluka a né krvelačné obludy.

 Tohle by sis neměl o sobě myslet, Edwarde. Ty nejsi žádné monstrum. Už dávno ne! Samozřejmě Alice, kdo jiný. To ona tady byla vždy pro mě. Opět jsem nasadil úsměv, tentokrát trochu strojený. Nešel mi až do té doby, než jsem uviděl stát Bellu uprostřed našeho obýváku. Jakmile mě zahlédla, opětovala mi úsměv. Dnes jí to opět moc slušelo, i když jsem na to byl připravený. Přeci jenom má výhodu číst myšlenky. Alice tohle až moc řeší.

 „Dobré ráno!“ pozdravil jsem ji nadšeně a ona mi pozdrav nesměle vrátila a už vycházela z domu. Víte, když jezdíte do školy s Bellou, musíte si zvyknout na jednu nepříjemnost - pokaždé přijedete pozdě. Takže jsem okamžitě běžel za ní, abychom stihli vyučování. Právě včas, už startovala auto, když jsem nastupoval.

 „Tak jak ses vyspala, Bell? Po těch nákupech to muselo být pro tebe asi hodně náročné.“ Zeptal jsem se. Bella dneska po ráno vypadala až moc zamlkle. Bylo mi to líto, proto jsem se snažil zavést konverzaci. Přímo jsem cítil dusnou náladu v autě. Připadalo mi, jako by nad námi visel nějaký těžký bouřkový mrak a já jsem jenom čekal, kdy na mě spadnou první kapky vody.

 „No, ani nevím. Dneska jsem spala hodně tvrdě a navíc se mi nic nezdálo. No a jak ty?“ odpověděla mírně rozladěně. Přišlo mi, že mi neříká pravdu. Začal jsem být až moc zvědavý. Bylo to jako, když pícháte do vosího hnízda klackem. Deprimovala mě skutečnost, že jsem jí nemohl číst myšlenky.

 „No já se vyspal podobně. Ale vážně se ti nic nezdálo?“ mojí zvědavost v hlase nešlo potlačit. Musela to slyšet i Bella.

 „Ty Edwarde, mám na tebe jednu otázku, ale potřebuji vědět, že mi na ní odpovíš upřímně!“ řekla Bell a její hlas nevykazoval žádné emoce. Byl tvrdý a hodně rozhodný. Přesto se mi zdálo, že se na mém jménu mírně zachvěl. Měl jsem z toho radost. Ale moc jsem se bál té upřímnosti. To už po mně chtěla tenkrát v nemocnici. Ona se o mně nesmí dozvědět pravdu.

 „Tak se ptej!“ odpověděl jsem opatrně. Bella nejprve zajela na parkoviště ani jsem si nevšiml, že jsme už přijeli ke škole. To, co mě ale opravdu šokovalo, byl fakt, že parkoviště je úplně prázdné. Bella musela vyjet naschvál dříve. Chtěla si se mnou promluvit. To mě sakra nemohla Alice dopředu varovat?

 „Potkali jsme se už někdy dřív, nemám pravdu?“ dívala se mi přímo do očí a já jsem cítil, jak mě propaluje pohledem. Připadalo mi, jako by mi svýma očima viděla až do duše. A já se najednou začal bát lhát. Odvrátil jsem od ní pohled a díval jsem se ven na parkoviště. Začalo se postupně naplňovat. To je výhoda pro mě. Z dálky jsem uslyšel myšlenky Emmeta, a tak jsem si byl jistý, že jsou blízko. Vypadá to, že se budu moci otázce velmi dobře vyhnout.

 „Jestli ano, tak si na to nepamatuji.“ Odpověděl jsem jistě a podíval jsem se na ní pohledem, ze kterého nemohla nic zpochybňovat.

 „Edwarde, já…“ než to stačila dopovědět, otevřel jsem si dveře a vystoupil jsem z auta. Vím, že tohle gentleman nedělá, ale já jsem to nemohl nechat zajít, až tak daleko.

 „Promiň Bello, ale i moji sourozenci už dorazili a my musíme na hodinu. Tak se zatím měj, uvidíme se po škole.“ Rozloučil jsem se kvapně a zamířil jsem směrem ke své rodině, když mě někdo pevně chytil za mikinu. Otočil jsem se na Bellu, která vypadala opravdu naštvaně.

 „O tom jsem s tebou taky chtěla mluvit. Dneska ti budu muset půjčit auto, protože mě má po škole někdo vyzvednout. Tak se pro mě ráno do školy, prosím, stav ty. Díky a ahoj zítra.“ Řekla Bell a tentokrát to byla ona, kdo chvátal až moc rychle do hodiny. Stál jsem tam jako opařený. Koukal jsem se za ní až do chvíle, než zašla do budovy.

 „Hej brácha, probuď se!“ drcnul do mě Jasper. Podíval jsem se na něj trochu rozpačitě a on úplně uskočil.

 „Edwarde, co se ti stalo? Vypadáš hrozně!“ vypískla Alice a prohlížela si mě starostlivým pohledem. Samozřejmě, že už dávno musela vědět, co se stane, ale neřekla mi o tom, nebyl jsem na to vůbec připravený, a proto mě to tak vykolejilo. Komu dala Bella přednost přede mnou? Musí pro ni asi hodně znamenat, když mně půjčila auto. A nechtěla se mnou jet jen proto, že zjistila, kdo jsem, a ví, že to já jsem byl před několika měsíci její tajemný hlas v nemocnici? Po tomhle se mi trochu stýskalo, dokud Bella nevěděla, jak vypadám a já se k ní nemohl přiblížit, tak to bylo všechno mnohem jednodušší. Otočil jsem se bez toho, abych svým sourozencům jakkoliv odpověděl a vydal jsem se do školy. Stejně jdu pozdě. Jen doufám, že mi to dnes s tímto obličejem prominou.

Bella:

 Celý den jsem se cítila zvláštně. Už jenom kvůli tomu, co jsem řekla Edwardovi. Nemůžu zapomenout na to, jak se tvářil, když jsem mu oznámila, že dnes jedu domů sama. Ale dala jsem tátovi slib a ten jsem nemohla porušit. Byla jsem dnes opravdu vděčná Bohu, že jsme s Edwardem neměli ani jednu hodinu, ale jak se říká: „Není dobré radovati se předčasně.“ Měla jsem zrovna fyziku, když jsme dělali pokus se zemskou přitažlivostí. Úkol byl pustit dvě koule s různou hmotností ze stejné výšky a spočítat jejich rychlost dopadu. Měli jsme to dělat ve dvojicích, jelikož koule byli velmi těžké. Dnes jsem ale měla smůlu, protože jsem byla lichá. Jak se dalo očekávat nejen, že se mi pokus nepovedl, ale tu lehčí kouli jsem si pustila na nohu. Byla to obrovská bolest, a tak mě pan profesor poslal na ošetřovnu. Kam jsem pajdala dobrých deset minut. Naštěstí naše sestra byla velmi přívětivá.

 „Pojďte dál, slečno Swanová. Dneska jste už pátá s nějakým úrazem. Říkám si, jestli dnes není nějaké prokleté pondělí.“ Řekla a usmála se. Byla opravdu moc milá a taky si mě jako jednu z mála pamatovala. Taky aby ne, trávila jsem tu každou volnou chvilku. Samozřejmě jen, když jsem byla zraněná a to jsem při své nešikovnosti byla pořád.

 „Běžte se posadit támhle, vedle pana Cullena, já se Vám na to hned podívám.“ Ukázala mi směr a já jsem myslela, že ještě omdlím. To snad není pravda. To tady nemohl být třeba Jasper? To na něj musím natrefit po tom našem rozhovoru znovu? Otráveně jsem se pomalu sunula blíž ke své zkáze. Přesně jsem věděla, že Edward nenechá dlouho pusu zavřenou a začne se ptát.

 „Ahoj.“ Pozdravila jsem ze slušnosti a odvrátila jsem se od něj. Očima jsem pátrala po sestře. Ta jako by se, ale propadla do země.

 „Ahoj.“ Odpověděl po chvíli a nastalo nepříjemné ticho. Které vyplňoval jen tlukot z hodin na stěně. Bylo to snad ještě horší, než v autě dnes ráno.

 „No tak já asi půjdu. Sestra už mě stejně ošetřila. Měj se. Jo a tvoje auto ti ještě dnes odvezu před dům.“ Řekl bezbarvým hlasem a zvedl se z lehátka. Byla jsem najednu stranu na něj trochu naštvaná a tak, když už odcházel, vyndala jsem z kapsy od džínsů klíče od auta a hodila jsem je po něm. Nevím, co jsem od toho očekávala, ale to že je chytí rozhodně ne. Jeho ruka se vyšvihla do vzduchu v takové rychlosti, že jsem ji ani neměla šanci zpozorovat. Vyjeveně jsem se na něj dívala a on si mě obezřetně měřil pohledem.

 „Díky, nechám ti je pod rohožkou.“ Řekl nakonec a bez rozloučení odcházel. A ve mně se začali mísit pocity. Měla jsem chuť něco rozbít a přitom brečet. Bylo to jako bych se vážně zbláznila.

Edward:

 Odešel jsem z ošetřovny jen se zavázanou rukou. Povedlo se mi na chemii vylít na sebe roztok. Naštěstí nebyl nijak zvlášť nebezpečný, ale učitel mě stejně radši poslal na ošetřovnu. Ruku mi jen pečlivě omyla a ovázala. Věděl jsem, že jsem naprosto v pořádku, ale nechtěl jsem to komplikovat. Při mých dalších hodinách jsem se už jen nudil. Netrpělivě jsem očekával konec vyučování. Chtěl jsem vědět, s kým to vlastně Bella má rande. No dalo by se to tak nazývat. Když jsem na to však takhle pomyslel, byl jsem nepříčetně rozzuřený a tomu člověku jsem sliboval jistou smrt. Emmet se bavil měnícími se výrazy v mé tváři. Ale já si zkrátka nemohl pomoc.

 Konečně jsem se dočkal a vyběhl jsem z učebny jako první, chtěl jsem vidět toho troufalce, s kterým Bella odjede. Už cestou ke dvoru jsem zachytil jeho odporný pach a myslel jsem, že budu první upír v historii, kterého to položí.

 Ta holka vážně není normální, když netráví čas s jednou krvelačnou obludou, tak musí s druhou. Nadával jsem si v duchu a přidal jsem ještě více do kroku, abych ho stihl vyhodit ještě dřív, než se tam objeví Bella. Jakmile mě uviděl, pohoršeně se na mě podíval a nakrčil nos. Jeho tělo se mírně rozetřáslo a jeho oči po mě nenávistně přejížděli. Věděl jsem, že je to velmi nebezpečné, a tak jsem se snažil z jeho mysli pochopit, o co se snaží on mě, však častoval jen samými nejhoršími nadávkami.  Vedle mě se objevili i moji sourozenci a vytvořili obraný útvar.

 „Co tu chceš?!“ prskl na něj nenávistně Jasper. On se jen uculil a tiše, tak aby to neslyšeli lidské uši, odpověděl.

 „Přišel jsem si vzít to, co vám nepatří.“ Utrousil posměšně a vrhl pohled někam za nás. Dobře jsem věděl koho myslí a bál jsem se otočit, abych si svou teorii nepotvrdil. Bylo však až moc pozdě.

 „Jaku!“ ozval se její krásný hlas a Bella proběhla kolem nás jako by nic a vběhla přímo do vlkodlačí náruče. Všichni jsme se otřásli odporem. A ve mně se zvedla ještě nenávist, k tomu, kdo může Bellu držet kolem pasu. On se na mě jen pobaveně zašklebil a vítězně podal Belle helmu. Ta se na něj trochu zmateně podívala a potom se otočila na nás. Věnovala nám mírně šokovaný pohled po tom nám nejistě zamávala a chystala se nasednout na obrovskou motorku, s kterou ten pes přijel. Nemusím ani popisovat, jak moc jsem se o ní v tu chvíli bál. Rozběhl jsem se a chytl jsem Bellu ostře za ruku.

 „Co to děláš, Edwarde? Pusť mě! Bolí to!“ vykřikla na mě a já jsem jen mírně povolil stisk. Nechtěl jsem jí ublížit. On se na mě tvrdě podíval a chystal se zasáhnout.

 „Bello, pojď, odvezu tě domů! Tvůj táta by se o tebe bál, kdyby věděl, že s ním jedeš na motorce!“ řekl jsem rozhodně a chtěl jsem jí táhnout ke svému autu, ale ten pes se začal smát a chytil jí kolem pasu.

 „Uklidni se, Edwarde, táta o tom ví. Sám sem Jaka poslal na motorce.“ Řekla Bell a já si v tu chvíli připadal, jako by mi vrazila nůž do zad.

 „No tak já tě odvezu. Bello prosím nejezdi s ním nikam je to nebezpečný.“ Řekl jsem rychle a chtěl jsem jí opět táhnout pryč.

 „Co je ti?! Uklidni se! Jacob je můj kamarád z dětství. Nechápu, proč by měl být pro mě nebezpečný! Řekni mi jediný pádný důvod a já půjdu s tebou.“ Řekla a já jsem už cítil, že jsem prohrál.

 „No víš Bello, ono to je trochu složitější a já ti to nemůžu zas tak dobře vysvětlit.“ Motal jsem se do svých vlastních slov, tak jako nikdy za účelem jí ochránit. Ale ona mi to příliš neusnadňovala. Ten pes se bavil na můj účet a svým postojem mi lehce ukazoval svojí převahu. Přišel jsem si jako bouchací panáček, do kterého si každý přidá ránu.

 „Takže žádný pádný není. Mám dost těch tvých uhýbajících odpovědí a polopravd. Jacob mi nikdy nelhal a znám ho dlouho není důvod mu nevěřit! Měj se. Ahoj Alice a ostatní!“ zavolala a nasedla si na motorku, pokoušel jsem se jí ještě pevněji držet za ruku, ale ten čokl mi přikryl mou ruku tou svou a pevně jí stiskl. Samým odporem jsem jí pustil a na to on přesně čekal. Vyrazil rychle vpřed a já už ho nemohl zastavit. Na mé kůži mě stále pálil jeho dotek, jako kdyby mi tam vypálil značku.

 Otočil jsem se a všimnul jsem si, že nás pozoruje celá škola včetně učitelů. No super. Vypadá to, že jsem si nechal ukrást holku přímo před očima celé naší školy. Povzdychl jsem si a jako spráskaný pes jsem mířil k Bellině autu. A okamžitě jsem odjel pryč od všech zraků, kteří mě pozorovali. Teprve potom se začal dav rozcházet. Nemohl jsem za určenou hranici a tak jsem se rozhodl, že na Bellu počkám u jejího domu. Kde byla neutrální půda. Musel jsem aspoň nějak zabránit tomu, co se ten pes chystal udělat. A přesto jsem měl strach, že bude příliš pozdě.

 Bella:

S Jacobem šlo všechno snáz. Celý den jsme se spolu dobře bavili, ale mě stále trápilo to, co jsem Edwardovi řekla, i když zaslouženě. Nesnášela jsem, když někdo rozhodoval za mě. A to přesně on dělá. Jake věděl, že se moje myšlenky toulají někde jinde a proto se mi ještě více snažil rozptýlit. Nebylo to u něj zas, tak těžké vykládal mi historky o nás dvou a já jsem se musela smát nad starým albem, které někde vyštrachal. Jako děti jsme byli vážně úžasný. Ty naše nápady. Vzal mě i k moři, které se mi moc líbilo. Bylo sice pěkně studené, ale Jake dával pozor, abychom se nenamočili. Ukazoval mi les a vesnický život. Než jsem se nadála, byl už večer a já jsem seděla u ohně. Na sobě jsem měla Jacobovu obrovskou mikinu a on mě objímal kolem ramen.

 „Jak se ti vlastně líbí na vysoký, Jaku?“zeptala jsem se, protože jsem si vzpomněla, že je starší než já. Letos prvním rokem studoval vejšku.

 „No je to horší než na střední! Jen se těš, až tam půjdeš. Je to pěkná dřina.“ Řekl a přátelsky mě plácnul. Musela jsem se mu smát.

 „Jak to, že jsi vlastně doma?“

 „Máme zkouškové období, a tak jsem přijel domů, abych měl klid se učit. Kluci z koleje jsou až moc aktivní a já bych neměl klid. To by byli pořád jen samé večírky a holky. A taky jsem tě chtěl vidět. Minule jsi ke mně zrovna moc přátelská nebyla!“ řekl a vrhnul na mě zklamaný pohled. Z kterého jsem dostala výbuch smíchu.

 „Však sis to taky zasloužil!“ vyhrkla jsem mezi přívaly smíchu.

 „Tak ty se mi budeš smát, no počkej!“ řekl a začal mě lechtat. Pískala jsem jako myška a málem jsem se počůrala. I když jsem se snažila bránit tak proti Jacobovi jsem neměla šanci.

 „Billy! Tati! Pomoc!“ volala jsem, ale jeho lechtání ještě  zintenzivnělo.

 „Pře - staň, Ja - cobe. Pro - sím.“ Prosila jsem a on se nakonec nade mnou smiloval a přestal. Vydýchávala jsem to. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout.

 „Ty Jaku, nevzal bys mě ještě k moři. Musí to tam teď být úžasný.“ Řekla jsem sladkým hláskem a nasadila jsem smutný kukadla. On jen pokrčil rameny a odvedl mě tam. Byla už tma a na hladině se odrážel měsíc. Já jsem se jen usmála. Bylo to nádherně dokonalé. Přeběhla jsem pláž a našla jsem si větší klacek. Jacob šel pomalu za mnou a netušil, co na něj chystám. Schovala jsem si ho za zády. A otočila jsem se k měsíci.

 „Koukej, Jacobe. Není to krása?“ zeptala jsem se a stoupla jsem si za něj. On se díval tajuplně na měsíc a usmíval se když, mě ucítil, jak jsem ho jemně objala. Pak jsem ho ale mírně strkla a klackem mu podrazila nohy. Nečekal to a tak se zřítil rovnou do studené vody. Začala jsem se smát a utíkat rychle za tatínkem, abych se u něj schovala. Přes písek to šlo však těžko a tak než jsem se vzpamatovala, tak mě Jacob držel v náručí a hodil mě přímo do té ledové vody. Rychle jsem vyplavala na hladinu, abych se mohla pořádně nadechnout a tentokrát se smál on. Na hlavě jsem měla mořské řasy, a tak jsem musela vypadat jako nějaké strašidlo. Takže jsem ho cestou domů pasovala na idiota. Ale ten měl z toho jenom legraci. Jelikož Charlie už odjel. Rozhodl se Jacob, že mě odveze ve svém novém autě, které si sám opravil. Jeho kamarád mu ho prý prodal za hubičku a úplně se divil, co s ním Jake dokázal. Jakmile jsem ho uviděla, úplně mi spadla brada, byl to starý Mercedes Benz z roku 1999, a přesto vypadal, jak nově koupený v obchodě.

 „Račte nasedat, madam.“ Řekl a otevřel mi dveře, přitom mi předvedl ještě malou úklonku a já se málem válela na zemi, ale jeho hru jsem zahrála a nasedla jsem si do vozu, jako nějaká dáma z minulého století.

Cesta s ním byla velmi příjemná. Pořád jsme se spolu jenom smáli. Ani jsem si nevšimla, že už jsem před barákem.

 „No tak se měj Jaku. A přeji ti dobrou noc.“ Řekla jsem a vystoupila jsem. On vystoupil taky.

 „Jsem tu až do neděle, tak mě prosím přijď navštívit.“ Poprosil a opřel se o mé auto, které tam stálo. Vytřeštila jsem oči, páni, Edward ho tu vážně nechal.

 „Přijdu, neboj.“ Řekla jsem a chtěla jsem se otočit, když on mě něžně chytl za ruku a přitáhl si mě na svou hruď. Sehnul se ke mně a přitiskl mi svá ústa, na ty má. Byl to jen něžný malý polibek, po kterém jsem však byla, jako v transu. Okamžitě mě pustil. Nechal mě stát na cestě nasedl si do auta.

 „Tak tedy dobrou.“ Vyklonil se ještě s okýnka. Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel za zatáčkou A já jsem ve stínu lampy zpozorovala postavu. Byla zvláštní, někoho mi připomínala. A Najednou ta postava byla pryč, ještě ve světlu lampy jsem stihla zahlédnout bronzové vlasy, ale nejspíš se mi to jen zdálo.

 Druhý den jsem zaspala. A tak jsem se ani nenasnídala a jela jsem rovnou pro Edwarda. Napůl cesty jsem však potkala jeho rodinu. Z místa řidiče se na mě vyklonila Alice.

 „Ahoj Bello. Pro Edwarda už nemusíš jezdit. Včera mu konečně dovezli nové auto, takže do školy bude jezdit sám. Tak se měj. Uvidíme se na hodině.“ Řekla a já jsem myslela, že si ze m dělá srandu. Myslela jsem, že ho mám vozit do konce roku. No tím líp, alespoň si můžu ode dneška do školy přispávat. Vydala jsem se tedy na zpáteční cestu zpět ke škole.

 Zrovna jsem chtěla parkovat, když mě přejelo, naprosto úžasné stříbrné Volvo. Byl to nový typ. Fakt skvělý sporťák. Zaparkoval na místo, které jsem si zrovna vyhlídla. A málem mě přitom naboural. Už mi to auto nepřidalo tak skvělé. Naštvaně jsem se dívala do tmavých skel, přes které nebylo nic vidět. A proto jsem se dostala do šoku, když z auta vystoupil Edward Cullen. Vrhl na mě stejně opovržlivý pohled, s kterým se díval včera na Jacoba. Zamkl auto dálkovým ovládáním. A nechal se unášet davem svých fanynek.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 15. kapitola - Těžkosti: