Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas - 10. kapitola - Komplikace

28.11.2009 (16:45) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1342×

10. kapitola - Komplikace

Edward:

Bella na mě koukala svýma velkýma hnědýma očima, v kterých se odrážel zmatek. Nechápal jsem to. Její pohled byl i trochu vystrašený a já jsem nevěděl, co mám dělat, abych jí uklidnil, že je všechno v pohodě. Byl jsem z toho hodně nešťastný. Snažil jsem se ji obejmout, abych jí uklidnil, ale nenechala se. Odsunula se ode mě a já v tu chvíli pocítil křivdu a velký smutek. Sklonil jsem hlavu a odešel jsem na metr od postele. Nechápal jsem, proč jsem se jí najednou tak moc odcizil.

„Pověz mi ještě něco.“ Ozval se Belly měkký hlas hned vedle mě a lehce se dotkla mého ramene. Nechápavě jsem se na ní podíval.

„Něco mi prosím povídej. Chci tě tak moc poslouchat.“ Řekla Bella a povzdechla jsi při tom. Nerozuměl jsem ji. Chce po mě něco povídat?

„Bello, já nevím, co ti mám říkat. Je ti dobře?“ zeptal jsem se s obavou v hlase s myšlenkami ubírajícími směrem k nejbližšímu psychiatrovi. Bell se na mě šťastně usmála. Byl to tak velký úsměv a tak moc šťastný, jaký jsem u ní ještě neviděl. Zasněně, ale při tom překvapeně jsem se na ní koukal.

„Neboj se Ed..warde mě je krásně. Cítím se naprosto perfektně!“ řekla mi. Akorát nechápu, proč se zadrhla na mém jménu. Nechápal jsem to.

„Myslím, že bych měl jít už asi domů Bello.“ Řekl jsem opatrně. Bella se na mě nechápavě zadívala a potom přikývla. Začala se protahovat.

„A kolik je vlastně hodin?“ zeptala se rozespale.

„Je půl sedmý.“ Řekl jsem stručně a přitom jsem sledoval, jak jí to pomalu dochází. Oči se jí úlekem rozšířili a její srdce začalo bít rychleji.

„Sakra. Měla jsem být už u Jacoba.“ Zaklela nahlas a začala se rychle hrabat s postele. Samozřejmě by tohle nemohla být Bella, aby se jí rychlost nevyplatila a ona se zamotala do deky a málem celá upadla na zem, kdybych jí včas nechytil. Koukala na mě trochu vyplašeně. Ale pak se rychle zvedla a rozběhla se ke dveřím, které tak prudce otevřela, že jí málem rozplácli na vedlejší zeď. Musel jsem se aspoň zachichotat. Bella se na mě trochu zlostně podívala, ale pak se začala smát se mnou.

„Ukaž, pomůžu ti, než si něco uděláš.“ Řekl jsem jí mile a ona se jen zamračila. Než stačila cokoliv udělat, držel jsem ji v náručí a odnášel jsem ji po schodech dolů k autu.

„Edwarde, pusť mě.“ Křičela na mě panovačně a já se jenom smál, proti mně neměla žádnou šanci. Nakonec si založila ruce na prsou a koukala do stropu. Jakmile jsme byli u auta, tak jsem ji opatrně postavil na zem, byla tak křehká a tak nádherná. A já si nemohl pomoc, ale tenhle pocit, když jsem jí měl v náručí, byl ten nejkrásnější za celou moji existenci.

Bella:

Donesl mě až k autu. Celou dobu měl na tváři takový spokojený výraz, jako by si to opravdu užíval. Já jsem byla na něj, ale opravdu naštvaná. Nesnášela jsem, když mě někdo nosil. Přišla jsem si potom jako malá holčička, která neumí chodit, ani se postavit na vlastní nohy. Ovšem byl tu taky ten velmi příjemný pocit. Cítila jsem takové uspokojení, když byl Edward šťastný. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Buď byl Edwardův hlas tak strašně moc podobný Edovi, anebo to musel být Edward Cullen. Co by pak ale dělal v Chicagu? A proč by veškerý volný čas trávil se mnou? Jak by u mě mohl být schovaný, aniž by ho někdo objevil? A proč by nakonec odjel bez rozloučení? Celou dobu mi tyhle otázky tak moc pálily na jazyku. Ale něco mi říkalo, abych si tohle malé tajemství nechala ještě chvíli pro sebe. Uvnitř mi bylo, tak neskutečně lehko. Našla jsem svého Eda. Eda, který mi tak pomohl. Už jsem přesně věděla, proč mi neřekl celé jméno, ale jenom jeho zkratku. Nikdy bych nemyslela, že právě Edward Cullen je ten, kdo se mnou trávil čas.

Edward se na mě zajímavě, ale zároveň trochu frustrovaně díval. Vypadalo to, že jsem se zamyslela na moc dlouho. Klíčky jsem měla na cestě ke dveřím a druhou rukou jsem se opírala o auto, dokončila jsem pohyb a bezeslova jsem si nastoupila. Edward zatím obcházel auto. A mě naskočil do hlavy opět brouk. Co je vlastně Edward Cullen zač? Zatřepala jsem hlavou, abych rozehnala veškeré myšlenky, které se týkali Edwarda, a zadívala jsem se před sebe na silnici a pomalu jsem rozjela auto.

„Budeš se na mě zlobit dlouho Bello? Uslyšela jsem vedle sebe sametový hlas, který mě zahřál u srdce. Měl pořád stejný účinek, nevymizelo z něho to teplo.

„Nevím, Edwarde, ještě si to rozmyslím.“ Zamumlala jsem směrem k němu. Povzdechl si, ale dál nemluvil. To mně trochu vadilo. Chtěla jsem slyšet ten nádherný hlas, který jsem tak moc postrádala. A musela jsem uznat, že ten hlas, jsi, může podat ruku se svým majitelem, oba dva jsou dokonale krásný. Tentokrát jsem si nevědomky slastně povzdychla já. Edwardova hlava ke mně v tu chvíli vystřelila a on na mě hodil opět frustrovaný pohled. A při tom nechápavě zavrtěl hlavou.

„Stalo se ti něco, Edwarde?“

„Ne proč, co by se mi mělo stát?“ zeptal se nechápavě.

„Že se na mě pořád díváš.“ Obvinila jsem ho a on se pousmál. Moje periferní vidění mi pomáhalo se na něho dívat, aniž by o tom věděl. Taky jsem se usmála a pořádně jsem se začala soustředit na silnici.

„Znamená to snad, že se zase se mnou bavíš?“ zeptal se vesele, ale i trochu uličnicky.

„Samozřejmě že ne. Jak tě to jenom mohlo napadnout!“ Edward se smutně zadíval mým směrem a potom si začal hrát se svýma rukama v klíně. Neustále je spojoval a rozpojoval. Vypadalo to, že je tím pohybem dokonale fascinován.

Cesta utekla až moc rychle. Za okamžik jsem zastavovala u silnice, kde jsem ho ráno nabírala. Vypnula jsem motor a podívala jsem se na něj. Seděl a zamyšleně hleděl před sebe. Potom ke mně otočil hlavu a hodil na mě obviňující pohled. Začala jsem se topit v jeho nádherných karamelových očích. Snažila jsem se ze sebe dostat něco, jako už se na tebe nezlobím, ale nevyšla z mých úst ani hláska. Edward se na mě díval propalujícím pohledem, až mě připadalo, že celá hořím. Najednou ani nevím jak, jsme se začali k sobě opatrně přibližovat. Byla jsem od něho jen kousek. Když se stalo několik věcí najednou, blízko nás se ozval výstřel a z lesa se přiřítila zraněná srna, která dopadla na moje auto. Krev se mi rozpíjela na kapotě a kapala na zem. V tu samou chvíli mi zazvonil mobil. Edward se najednou napřímil a odvrátil ode mě oči.

„Promiň Bello, musím už jít. A vezmu sebou tu srnu, aby ti nezašpinila moc auto.“ Řekl zvláštním hlasem, který jsem u něj neznala. Byl hrubší, trochu arogantní a pak prosycený vrčením. Nemohla jsem tomu uvěřit. Edward byl celý napjatý, když vystupoval s auta. Potom vzal do rukou srnku a rozběhl se s ní někam do lesa. Za chvíli už jsem ho neviděla. Nemohla jsem to pochopit. Plná zlosti a smutku, jsem nastartovala auto a vyjela jsem do La Push.

Cesta do rezervace byla mnohem obtížnější a to z mnoha důvodů. Nemohla jsem se vůbec soustředit na řízení. Potom už taky byla dávno tma a já jsem chvíli i bloudila, protože jsem zapomněla odbočit. V hlavě se mi přehrával pořád dokola dnešní den. Bylo toho tolik, co se stalo. K Jacobovi jsem dorazila chvilku po 10 hodině. Nezdržovala jsem se tam vůbec. Jen jsem tátu naložila do auta, protože měl v sobě už nejmíň tři piva. Jacob se semnou chtěl bavit, ale já jsem odmítla. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Teď jsem si jenom potřebovala odpočinout a srovnat si dnešní den pořádně v hlavě. Jedno mi však bylo jasné, tohle mi Edward Cullen, bude muset vysvětlit, a když ne on, tak se určitě někdo najde. Řekla bych, že takový Jacob toho ví o něm dost a jeho sourozenci určitě taky. Budu pátrat tak dlouho, dokud se nedozvím pravdu.

Edward:

Cítil jsem se hrozně kvůli tomu, co se stalo večer. Dokážu sice báječně odolávat pachu krve u lidí, ale té srnce jsem neodolal. Prostě jsem se do ní zakousl. Neudržel jsem se a byla to chyba. K Belle jsem se choval hrozně. A navíc jsem věděl, že ona to jen tak nenechá. Bude chtít znát důvod. Což bylo pro naši rodinu a taky pro mě velice nebezpečné. Smutně jsem se podíval ven z okna do noci. Ve skle se leskl můj odraz. Zamyšleně jsem se na něj díval. Potom jsem rychle přeběhl pokoj a nešťastně jsem se svezl po zdi. Tak moc mě mrzelo čím jsem, jinak bych už dávno byl s Bellou. Díval jsem se na svoje ruce, které se klepali nad náporem vzlyků. Potom jsem se, ale najednou schopil. Měl bych odejít, nebo zůstat? Bella si musela už všimnout, jaký jsem netvor. Co když už mě nebude chtít nikdy vidět a já ji nebudu moci říct, co pro mě znamená.

Ne bratříčku. Jestli odejdeš, ublížíš Belle. Ona by už po druhý tvůj odchod nezvládla. A neboj, něco spolu vymyslíme, abys jí nemusel říct, co jsme zač. Mimochodem má výborný plán. Ta holka se mi začíná líbit víc a víc. Musíš být vytrvalý, Edwarde. Zazněly mi Aliciny myšlenky v uších a já jsem se jí rozhodl poslechnout. Od ní z ložnice se ozval potlesk doprovázený smíchem. Já jsem se jen ušklíbl. A vydal jsem se za Bellou. Bylo už po půl jedné, a tak jsem doufal, že bude spát. Měl jsem štěstí. Opět jsem si sedl do toho pohodlného křesla a pozoroval jsem ji. Opět mluvila ze spaní. Připadalo mi to jako odpoledne. Za chvíli se posadila na posteli s křikem. A mě nenapadlo nic lepšího, než začít na ní mluvit.

„To nic Bello, neboj se, já jsem tady s tebou.“

„To je dobře Edwarde.“ Zamumlala a zase si lehla a za okamžik usnula. Najednou mi došla jedna, nepříjemná skutečnost, poznala mě po hlase. To znamená, že už ví, kdo jsem? Že Ed jsem já? Ne to nemůže. Třeba se jí zrovna o mně zdálo, a tak použila moje jméno. Uklidňoval jsem se. Dohánělo mě k šílenství to, že jsem jí nedokázal číst myšlenky a tím pádem jsem nevěděl, o čem se jí zdá. Ovšem musel jsem si zvyknout. Já jsem se totiž mohl zamilovat jen a jen do výjimečné dívky a to rozhodně Bella Swanová byla.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas - 10. kapitola - Komplikace: