Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » S nimi rodina? Nikdy! - 13. kapitola

29.02.2012 (10:00) • AnnieS • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1717×

13. kapitola - Návštěva

Bella

Šla jsem s Jazzem do lesa za účelem dojít si na lov, který mě trochu probere, a taky proto, že chci vědět, co se dělo v noci. Ráno jsem se probudila Jazzovi na klíně, měla jsem na sobě mnou nesnášenou košilku a Emm se mi smál, tak to nebude nic dobrého, i když mě Jazz ujišťoval, že to nic hrozného nebylo. Seděli jsme na louce a já čekala, co z něj vypadne. Ještě jsem přes nás přehodila štít, přes který se nedostane ani Al, aby nevěděla, co jsem vyváděla, i když to už možná ví.

„No, usnula jsi v autě a probrala ses, když jsem tě nesl k sobě do pokoje. Ptala ses jednoduše kam, tak jsem ti odpověděl - to se Emmett začal smát, ale když ses ptala proč, smál se ještě víc, dovedeš si představit, na co asi myslel.“

No, tak to je pěkný začátek, pomyslela jsem si.

„Proto se taky smál i ráno. Dal jsem tě do postele a přikryl, chystal jsem se odejít, protože kluci chtěli, abych šel s nimi na lov. Řekl jsem ti, ať spíš, ale ty jsi nesouhlasila, pokud odejdu, takže jsem ti slíbil, že budu dole u televize a odešel. Donesl jsem ti tam ještě tašku s věcmi a ty ses asi někdy v noci převlékla a vzpomněla si, že jsem dole, a přišla za mnou. Chvíli jsi tam jen tak postávala, pak seděla a koukala se se mnou na televizi a nakonec sis ustlala na mém klíně a usnula. Tak tě ráno našli kluci, takže další důvod, proč se Emmett smál,“ dopověděl mi Jazz a já začala uvažovat hned nad několika věcmi.

Zaprvé, proč jsem chtěla, aby tam Jazz zůstal. Zadruhé, proč jsem si sbalila něco tak hrozného, jako je ta košilka a zatřetí, co udělám Emmovi za to, že se mi smál.

„No, tak to není tak hrozné, mohla jsem vyvádět i horší věci,“ okomentovala jsem to.

„Teď zajdeme na lov, jo, a promiň, že jsem tě držela doma, měl jsi jít s klukama, stejně si nic nepomatuju,“ mrkla jsem na Jazze a rozběhla se podle vůně za medvědem. Když jsem vysála a následně zahrabala medvěda a dvě srny, měla jsem dost. Po cestě zpátky ke Cullenům jsem Jazze nepotkala a vrátila se sama. Nechtělo se mi běhat po lese a hledat ho, když trefím i sama.

„Ehm, máte tu něco k jídlu?“ zeptala jsem se Eda a doufala, že ví, jestli něco mají, a nepůjde se ptát otce, bylo mi to blbé, přeci jenom jsou upíři a lidské jídlo normálně nemají. Ed seděl u televize a v ruce svíral knihu - já vím, nedává to smysl, ale vážně měl knihu, ale i sledoval televizi!

„Jo, pojď, něco ti nachystám.“ Gestem ruky mě vybídl, ať ho následuji do kuchyně, a já poslechla. Moc Lamunů si po lovu lidské jídlo nedává, ale já na něj mám chuť.

„Škoda, že už nemáš tu košilku, moc ti slušela,“ řekl smutně Ed při krájení brambor na můj oběd.

„Škoda, že tě teď budu muset vyhodit, dobře se s tebou kecá,“ odpověděla jsem a vystrkala ho z kuchyně. Nebránil se, jen se na mě ublíženě mračil. Vrátila jsem se do kuchyně a pokračovala v krájení brambor a přeměnila jsem se na člověka, abych dokázala posoudit, jestli to dobře voní.

„Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se Jazz, který se právě vrátil z lovu.

„No, nepotřebuju, ale můžeš míchat omáčku,  jestli chceš.“ Ukázala jsem na hrnec se smetanovou omáčkou a Jazz ji beze slov začal míchat. Pokukovala jsem po něm, takže bylo jasné, že to nedopadne dobře.

„Au!“ sykla jsem a rychle si strčila pořezaný prst do pusy. Otočila jsem se na Jazze. Jeho oči byly černé jako noc a jeho tělo napjaté.

„Brácha, běž pryč!“ šeptal rozhodným tónem Ed, který nejspíš slyšel jeho myšlenky, možná i cítil krev, teda určitě cítil krev. Pomalu přistupoval ke mně. Ostražitě jsem je sledovala a ani nedýchala, což bylo docela špatné, když v lidské podobě vzduch potřebujeme. Pomalu jsem se začínala dusit, ale Jazz se rozběhl k otevřenému oknu a než jsem se stačila otočit, byl pryč. Nehnutě jsem stála s prstem v puse a sledovala místo, kde Jazz zmizel.

„Jsi v pohodě? Můžu ti to ošetřit,“ staral se Ed. Vytáhla jsem z pusy prst a zkontrolovala ho.

„Už je to dobrý, nedávala jsem pozor,“ odpověděla jsem a dál se věnovala bramborům. Ed zůstal v kuchyni a bedlivě mě sledoval.

„Jak to, že už nemáš ani ranku po tom noži?“ ptal se po chvíli Ed a já si všimla, že v kuchyni je i Carlisle.

„Rány se nám zahojí,“ odpověděla jsem stručně a nasypala brambory do pekáče, polila omáčkou a strčila do trouby.

„Jak rychle? A i v upíří podobě?“ ptal se zvědavě a nedočkavě Carlisle. To už přišel i Emmett, ale jen co otevřel tu svou pěkně prořízlou... pusu, zjistila jsem, že šel pouze obhlídnout, co to tu tak smrdí.

„Hned jsem zpátky,“ křikla jsem na ně a vyletěla do patra, kde jsem v tašce měla kudlu - síla zvyku.

„Nedýchejte, naše krev je ještě lákavější, než lidská!“ upozornila jsem je, když jsem seběhla do obýváku, kde všichni seděli - když říkám všichni, myslím opravdu všichni, včetně Jazze. Samozřejmě mě všichni, krom Jazze, ignorovali, ale jejich problém. Já je přeperu. Jazz přestal dýchat a posunul se do nejvzdálenějšího koutu místnosti. Když si všiml, že se na něj dívám, omluvně se na mě usmál. Tak to teda ne, já jsem za to ráda a on se mi bude omlouvat?! Rychle jsem mu vlezla do hlavy.

„V pohodě, chápu to, nemysli si, že jsi mě nějak urazil, je to přirozené, navíc jsem ráda, že mě alespoň někdo poslouchá.“ Usmála jsem se na něj, a pak obrátila svou pozornost na kudlu.

Přeměnila jsem se, přejela ostrou hranou po kůži a rychle ji pustila na zem. Zatnula jsem zuby, jak to štípalo. Byla jsem na bolest zvyklá, proto jsem to zvládla i bez hlasitých projevů. Po ruce mi stekla jen jedna kapka krve - kterou máme i v upíří podobě - a rána už byla zacelená.

„Neuvěřitelné, to Esmé neříkala,“ vydechl Carlisle a začal mi prohlížet ruku ze všech stran.

„Ale zůstala tu jizva,“ řekl Carlisle a zkoumal i mou druhou ruku.

„Dokonce jich máš mnohem víc,“ pokračoval.

„Vím, že mi zůstávají jizvy, ale mně už to nevadí, mám jich hodně. Zůstávají jen po olovu a jdou vidět jen v upíří podobě. Olovo nás taky může zabít, stejně jako vás zlato.“ Carlisle ztuhnul a já vyprskla smíchy, když jsem si všimla vyjevených obličejů všech přítomných, kromě Jazze, který se taky trochu pochechtával.

„Nic nám neublíží!“ odporoval Emm a mračil se. Byl hrozně roztomilý, když se zlobil.

„Ale jo, už jsem to říkala Jazzovi a myslela jsem, že mamka vám to taky řekne, ale zatajila vám to, tak to vás chce asi zabít. A je to pravda, myslím, že já to vím mnohem líp než vy, když já upíry několik let zabíjela.“

„Říkala mi to, to je pravda, ale slíbila mi, že mi řekne, kdo jí ty jizvy udělal nebo od čeho je má, a to zatím nesplnila!“ šeptal Jazz a blížil se ke mně se smutným a prosícím výrazem zároveň. Povzdychla jsem si.

„Tak fajn, vyhrál jsi!“ Rezignovaně jsem se sesunula na zem ke stolu, kolem kterého si posedali i ostatní.

„Máte tady knihu s legendami o nás?“ Svou otázku jsem směřovala ke Carlisleovi a místo odpovědi mi do ruky vložil tlustou a starou knihu. Čekala jsem sice zápornou odpověď a připravovala se na nejhorší, čili to, že budu muset doběhnout domů pro tu svou, ale naštěstí má Carlisle všechno.

Všichni s velkým očekáváním v očích hleděli střídavě na mě a na knihu. Položila jsem ji na stůl a otevřela na pro mě známé straně tři sta třicet tři.

„Tady!“ Přiložila jsem prst k jednomu odstavci a nechala všechny si ten text přečíst.

„Modrooký ďábel s havraními vlasy a mečem v ruce je nejobávanější zabiják všech dob,“ citoval Ed.

„Všichni tvrdí, že jsem nejlepší a to, že jsem holka, mi ještě přidává,“ ušklíbla jsem se a raději nesledovala jejich výrazy a reakce na to, že jsem nejobávanější zabiják.

„Bydlela jsem na Hradě, to je sídlo Lamunů, a bojovala. Zabíjíme rudooké upíry a vlkodlaky. Jenže většina ví, že nám ubližuje olovo, takže měli olověné zbraně, ale všichni jsme měli ochrané oblečení, takže z těchto misí jizev moc nemám.

My máme na upíry zlaté a na vlkodlaky stříbrné zbraně. Náš vůdce stále pořádá mise a někdy si mě i pozve, hlavně když pomáháme Volturiovým s novorozenými. Oni se na oplátku nesnaží nás zničit, i když nevím, proč to děláme, když my bychom je mohli zničit a oni by si ani ničeho nevšimli.“ Zasmála jsem se a zaklapla knihu. Nechala jsem je jen vyjeveně koukat a přešla k oknu, kde jsem se opřela o parapet a koukala do lesa. Venku padal jemný déšť a přesto, že bylo dopoledne, byla tma.

„A co ty ostatní jizvy?“ zeptal se Jazz a já posmutněla. Do očí se mi hrnuly slzy, ale já je několika zamrkáním potlačila. Jenže se mi podařilo shodit štít a Jazz se pod tíhou smutku skácel k zemi. Rychle jsem štít nahodila na zpět a omluvně se usmála.

„Musím někomu zavolat, potom vám to řeknu.“ Vytáhla jsem z kapsy mobil a našla Samovo číslo. Sam je náš vůdce, sídlící na Hradě. Je to nejstarší Lamun a organizuje všechny mise a taky mě zachránil a přeměnil – je to i můj adoptivní otec.

„Haló?“ ozvalo se z telefonu.

„Ahoj Same, tady Iz.“ Slyšela jsem několikero zalapaní po dechu.

„Iz! Zlatíčko, jak to, že ses tak dlouho neozvala? Co holky? Kde jste?“ vychrlil na mě spoustu otázek a já si zase připadala jako dřív.

„Neměla jsem čas, holky jsou všechny v pohodě a jsme ve Forks a-“

„Hned jsem tam, jsme v Seattlu!“ vyhrkl a položil to. Vytočila jsem číslo znovu.

„No, super! Nejsme doma, hledejte pach čtyř upírů, jsem s nimi, a opovažte se jim ublížit! Varuju tě, starostivý tatínku!“ zařvala jsem na něj a položila to, teda nepoložila, ale rozdrtila mobil. Už zas?! To ne!

„Kruci, zas si musím koupit nový!“ nadávala jsem a otočila se na čtyři žasnoucí upíry.

„Omlouvám se, ale oni jsou nepoučitelní,“ omluvila jsem chování mého otce a jeho „synů“ a šla vyhodit mobil.

„Iz!“ zakřičel někdo – asi moji kámoši z Hradu - ode dveří.

„Dobrý den, já jsem Sam McCartney, jsem Lamun jako Isabella, a přijel jsem ji navštívit, nezlobte se, že jdeme tak nevhod.“ Sam!

„Jsem Carlisle Cullen a tohle moji synové, Emmett, Edward a Jasper. To je v pořádku, chápeme to, určitě jste se chtěl ujistit jestli je v pořádku.“ Hlava rodiny se ozval. Uchechtla jsem se a otočila se k odchodu z kuchyně. Najednou jsem byla ve vzduchu.

„Alexi!“ zakřičela jsem, když jsem poznala svého nevlastního bratra.

„Iz! Tak moc jsi mi chyběla,“ šeptal mi do vlasů, když mě postavil na zem. Drtil mě ve svém medvědím objetí a nehodlal pustit.

„Isabellko?“ slyšela jsem svého tatíka z obýváku.

Sam byl jakoby král nebo vládce, říkejte tomu jak chcete. Většinou svoji moc nevyužíval, ale někdy rád poukázal na svou modrou krev, proto se pořád hádáme a já kvůli němu ničím telefony.

„Alexi, pusť mě!“ okřikla jsem bratra, ale ten si nedal jen tak říct.

„Alexi, víš, že tě přeperu, pusť mě!“ zvýšila jsem hlas, ale on pořád nic. Povzdychla jsem si a chytla Alexovi ruce. Přehodila jsem ho přes sebe a on sebou plácl o zem. Ublíženě se na mě díval a mračil se.

„Varovala jsem tě.“ Sladce jsem se usmála a on okamžitě roztál. Vyhoupl se na nohy a otočil se směrem, kterým jsem se dívala. Měla jsem Sama ráda, a i když jsem po něm často křičela a byla na něj naštvaná, byl pro mě otcem, kterého jsem ztratila už dávno.

„Same,“ vydechla jsem a pomalu se rozešla za ním.

„Isabellko, holčičko moje!“ vykřikl a rozběhl se za mnou. Á, už je to tady... Holčička? Pche!

Doběhl ke mně v rekordním čase, objal mě, a zatočil se mnou dokola. Postavil mě na zem a dlouze se mi zadíval do očí. Rozuměli jsme si, ale já už ho zase začínala mít dost.

„Konec, už jsme se přivítali,“ ukončila jsem náš oční kontakt a otočila se k trochu dojatým a částečně zmateným Cullenům a...

 <<<--->>>

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitolky a všem adminům za opravování. Taky se moc omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat, ale opravdu mi nějak nefungovala administrace, tak jsem alespoň kapitolu trochu prodloužila (na cca 2060 slov) a brzy tu bude další!

AnnieS

Autor: AnnieS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek S nimi rodina? Nikdy! - 13. kapitola: