Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Růže lásky i nenávisti - 5.Část - Pozvání, pak i šok!

20.09.2009 (10:15) • MrsMysteryGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 751×

5.Část-Pozvání, pak i šok!

Na první hodinu jdu šouravým krokem. Jdu kolem holčíčích záchodů když mě zase někdo zadrží. To je dnes už po druhý! Už toho mám dost! Jestli to je Lucas, Millie nebo Emily přísahám že už jim něco udělám. Otočím hlavou kdo mě znova otravuje. Uff to je Wea. Co ta chce? Celou dobu se neozvala. No bylo na čase. Mile se usměji.

„Ahoj Weo!“ Jenom se trošku zamračí.

„Ahoj kde jsi byla. Měla jsem strach.“ Co jí mám odpovědět že mě čapnul Williem? Radši ne. „Promiň já zaspala.“ Jenom si mě nedůvěřivě měří. Nakonec přikývne.

„Tak já jdu do třídy. Pojď!“ Jenom jí následuji. Ona ani neklepe. Pomalu vlezu do dveří. Učitel přírodopisu na mě hodí naštvaný pohled.

„Dobrý den pane učiteli já bych se chtěla omluvit že jsem zaspala.“

Jenom zakroutí hlavou.

„Konečně jste se uráčila dorazit. No jistě se posaďte.“ Když se otočí a nevnímá mě tak jen protočím panenky. Tajta třída mě štve každou hodinu se sedí jinak. Rozhlídnu se po třídě. Jediné volné místo je vedle Millie. Tak to se mi hodí. Jdu rychlejším krokem k lavici. Millie se na mě podívá. Mračí se jak sto čertů. Já oproti ní vykouzlím úsměv. Vyjeveně na mě kouká. Tomu se usměji ještě víc. Sednu si na místo. Vytáhnu sešit s penálem.

Ze sešitu vytrhnu kousek papíru na který napíšu: Ahoj Millie chci s tebou mluvit. Tady ve škole to nejde. Co kdybys dnes zašla ke mně?“

Rychle a hlavně nenápadně jí ho předám. Po krátké chvilce mi odepíše: Ahoj…já bych s tebou také chtěla mluvit. Tak hned po škole u tebe?“  Přikývnu ta se jenom zářivě usměje. Hodina se vleče nekonečně dlouho. Zvoní…zvonek je můj zachránce. Rychle si sbalím věci.

Chvilku si počkám na Weu a Naďu. Ta se mračí. Wea se aspoň usmívá. Ani je nevnímám. Stále myslím na to že sem Williema málem políbila. Se nidky nemůže stát. A ani to že se dozví že vím pravdu. Kdo ví co by mi mohl udělat.

Najednou zase sen. Nebo vize? To je jedno. Nejsem vzhůru to je to divné. Vidím jednu dívku vypadá jako já ale nejsem to já. Já mám černé vlasy. Tedy měla jsem ale i mám. Ona je brunetka s kudrlinkama. Má je podlouhlé a velmi lesklé. Čokoládové oči které jsou smutné. Sedí u nějakého hrobu. Brečí…mám pocit že jí znám.

Ona něco říká: Sestřičko moje milovaná proč jsi mi umřela? Copak nevíš že tě potřebuji?“

Já měla sestru? Byla bledá asi něco jako já. Možná trošku víc. V té době to bylo moderní. Měla drobnou postavu. Vize najednou skončila. Wea na mě vystrašeně kouká. Jenom se rychle podívám tím směrem kde je Emily i Millie. Ty mě také sladují. Spíš zkoumavým pohledem. Rychle se vzpamatuji. Zakroutím hlavou, jdu rovnou na další hodinu. Školu už zas nevnímám. Proboha já měla sestru? To je nesmysl. Co když ne jako to že jsem znala už dřív Emily a spol. Něco na tom bude. Viděla jsem jí jenom pře sen(vizi), mám jí ráda. Jako sestru. Mě vážně šibe. Stojím u své skříňky. Někdo mi zaklepe na rameno. To je Millie.

„Tak jdeme?“ Jenom jí pozoruji.

„Jo jasně.“ Vezmu si tašku na rameno. Nevím o čem mám s Millie mluvit. Ona to neřeší. Tak já také ne. Jdeme takových 10minut. Přidám do kroku. Když jsem u dveří tak si oddychnu. Odemykám, jdu po schodech a zamnou Millie. Proč jsem jí pozvala? Jo už vím. Možná se něco dozvím. Celou cestu domů jsem měla pocit že nás někdo sleduje. Sundám si boty. Jdeme ke mně do pokoje. Kouknu nervózně na Millie.

„Ehm…nechceš čaj?“ Koukne na mě.

„Jo jasně děkuji.“ Jdu ho udělat. Aspoň se ohřeji i ona. Venku je říjen a je tam zima jak v prosinci. Cvak. Tento zvuk přetrhne mé ubohé myšlenky. Odnáším čaje do pokoje. Položím na stůl. Sakra jak začít?

„Anno tak začni o čem jsi semnou chtěla mluvit?“ Promluví do ticha Millie.

„Víš no…Williem mě dnes ráno zadržel venku.“ Se zájmem mě pozoruje.

„Dál?“ Proboha proč to na mě nechává?

„A mluvil semnou prý jsi mu řekla že se vás bojím.“ Je vidět že se jí ulevilo.

„Aha no řekla. Vždyť je to pravda ne?“ Není a není.

„Ne není!“ Divně se zatvářila.

„Tak proč se takhle ke mně chováš? Proč k Emily?“ Je mi jí líto. Copak nechápe že se vlastně bojím své smrti? Protože může přijít kdykoliv.

„Já no…vás dvou se nebojím ani Lucase.“  Znova mě sjede zkoumavým pohledem.

„ Williema se bojíš?“ No lepší otázku mi položit nemohla! Když řeknu jo. Tak jí to dojde. Jí to vždy lépe myslelo.

„Jo i ne!“ Takže vyhýbavá odpověď. Snad jí to nedojde.

„Anno…teď se na něco zeptám já. Jak jsi usnula o hodinu.Co se ti zdálo?“ Tak tohle byla podpásovka. Toto jsem opravdu nečekala! Řeknu jí pravdu jí jsem vždy důvěřovala i budu navždy. „Víš zdál se mi sen. Nebo zdají. O minulosti.“ Vystrašeně mě pozoruje.

„Co v tom snu bylo?“ Nechci jí to říkat. Cr…někdo zvoní moje záchrana. Díky…té osobě. Kouknu do kukátka. Williem? Co ten tu? On nás sledoval? Proč? Otevřu dveře. Williem si mě prohlídne.

„Anno…chci s tebou mluvit můžu dál?“ Nečeká na odpověď a šup už je uvnitř. Páni ten je teda dost drzej! Rovnou jde ke mně do pokoje za Millie. Ta se vystrašeně koukne na mě a na něj. Vůbec se jí nedivím. Vždyť jí včera škrtil. Proto má ten šátek.

„ Millie co tu děláš? Včera jsem tě varoval!“ Vyjede po Millie Wiliiem. Chudák holka.

„Víš já no…Anna mě dnes k sobě pozvala.“ Sklopí hlavu k zemi. Dost! Co dělá u mě v pokoji v mém bytě? Kdo ho pozval? Odkašlu si.

„Willieme dost! Kdo tě vůbec pozval. Ani dál jsem tě nepustila! Millie mluví pravdu!“ Jenom na mě vražedně koukne. Millie zvedne hlavu kouká na mě. Mrknu na ní. Asi mě ještě takhle nezná. Ale pozná!

„Díky“ zašeptá Millie. Jenom kývnu na souhlas. Williem nás sleduje. On tu ještě je? Ven! Ven! „Willieme vypadni! Nikdo tě tu nechce! Na mě a ani na Millie už nesáhneš! Nebo přísahám že tě vlastnoručně zabiju!“ Jenom vykulí oči. Jo hochu semnou si nebudeš zahrávat! S touhle Annou ne! „Jak jsi myslela že na tebe s Millie už nesáhnu?“ Kouknu se mu s odporem do očí.

„Nebudeš jí škrtit! A teď vypadni!“ Znova vykulí oči. Tomu se musím zasmát. Millie k našemu rozhovuru jen přihlíží.

„Anno…já Millie neškrtil!“

Komu tady lže? Já to viděla! Proč i včera Emily vyjekla? Protože jí škrtil. Asi mu dám facku jinak to nevidím. Nějak se nekotroluju moje ruka hned vystřelí na jeho tvář.

„Tady máš za mě a za Millie další!“ Tu druhou facku neschytal jelikož mi  chytil  ruku. Druhá ruka automaticky vystřelila také. Bohužel to čekal. Tak teď mi držel obě zápěstí.

„Pust mě!“ Jenom zakroutí hlavou. Koukne na Millie. Naznačí aby odešla vedle do pokoje. Udělá tak. Ne! Koukne znova na mě.

„Pust mě říkám!“ Prudce si mě k sobě přitáhne. Hlavu mám na jeho hrudi. Jednou rukou mě chytí za obě zápěstí. Tou volnou mi zvedne hlavu.

„Jak jsi to myslela za tebe?“ Jsem se zase prokecla. Blbá povaha toto! Rychle mluvím nežli přemyšlím.

„No ty jsi mě chtěl políbit! Tak za to! Já se nelíbám z nikým na jednom setkání!“ Jo to tohle jsem okecala. Jestli se dobře pamatuji jeho povahu tak se jen tak nevzdá.

„Lžeš“ poznamená. To vím i bez tebe!

„Nelžu!“ Jenom mě sjede pohledem. Koukne mi do očí. Co? On v nich má touhu a chtíč.

„Že netušíš co chci udělat?“ Snad by mi to neudělal. Ne prosím!

„Myslím že ne.“ Pousměje se trošku. Rozhlídne se po pokoji. Za ním je zeď. Otočí se, prudce semnou vrazí na tu spropadenou zeď. On se hodně změnil. K horšímu. Zalapám po dechu. Tou ránou. Přitiskne se ke mně jako v té budce. Je mu snad přeskočilo! Co chce vyvádět? Trošku mě nad zvednu. Proč nepouští? Nesnáším výšky. Nohy mu rychle omotám kolem pasu, abych nespadla. Znova se pousměje. „Pust mě na zem“ prosebně mu kouknu do očí.

„Ne!“ Takový chladný hlas. Bez emocí, bez kouska citu. Vystrašeně ho sleduji.

„Prosím.“ Přitáhne si mě víc k sobě.

„Ne! Vím že ty něco víš.! Jenom mě zajímá co to je.“ Jak tohle ví? Jenom že jsem se párkrát prokecla? To snad ne.

„Nic nevím.“ Nedůvěřivě se mě prohlíží.

„Lež. Proč mi lžeš?“ Ruce mi drží za hlavou. Čeho tímto chce dosáhnout?

„Já ti nelžu. Pust!“ Jenom si povzdychne jeho stisk na zápěstí zesílí.

„Au“ vyjeknu bolestí. Mi chce zase ublížit? Začnu se kroutit, je mi se to snad líbí. Ještě víc se přitiskne ke mně.

„Millie pomoc!“ Zakřičím. Millie ihned přijde. Jenom nás sleduje.

„Prosím Millie! Říkala jsi že mi vždy pomůžeš.“ Jenom se na mě zadívá. Ona ví kdy mi to řekla. Kdysi když mě poprvé Williem škrtil.

„Millie nepřemýšlej jak je to možné! Ano jsem to já! Pomoz mi!“ Jenom se usměje. Jde na Williema chytne ho za tu ruku kde mi drží zápěstí. On se na ní koukne. Pak jako kdyby se zase vrátil. Vystrašeně koukne na mě. Rychle mě pustí na zem. Zajímalo by mě co s ním je. Nikomu nikdy nic neřekne. Zase jako kdysi uteče. Teď rychle velmi rychle odešel. Millie ke mně váhavě dojde. „Anno?“ Kouknu na Millie.

„Co je?“ Ona mi snad nevěří.

„Jak?“ Jo takže věří ale neví jak. No jo to je celá ona musí všemu rozumět.

„Než nás vyrušil řekla jsem že mám sny kde je minulost. Na všechno jsem si vzpoměla. Vím jak jsi mě s Emily utěšovali. Bylo to na houpačce. Já brečela, měla jsem na sobě fialové šaty. Vy dvě jste se mě ptali proč nejsem v domě.“ Nestihnu to ani doříct protože mě Millie už objímá.

„Ach Anno! Jsem tak ráda! Proč mu nechceš říct pravdu? A ani nikomu?“ Tuhle otázku si pokládám také.

„Nevím. Asi se bojím, ne jeho přímo. Ale toho co se s ním děje. Prosím neříkej to ani Emily ani jednomu z nich. Jako kdybys nic nevěděla! Prosím.“ Sleduje mě tím stylem: Proč jako?

„Dobrá. Slibuji, tolik jsi mi chyběla.“ Vyhrknou mi slzy.

„Ty mě taky!“ Když uvidí kolik je tak se zhrozí. „Anno budu muset jít.“ Doprovodím jí na chodbu. „Měj se Anno.“ Kývnu.

„Ty taky!“ Jsem  tu sama. Je teprve 18:30. Ale po dnešku jsem moc unavená. Napíšu mamce vzkaz že jsem si šla lehnou. Ona to pochopí. Než se má hlava dotkne polštáře tak spím.

Autor: MrsMysteryGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Růže lásky i nenávisti - 5.Část - Pozvání, pak i šok!: