Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 8. kapitola

31.05.2011 (18:30) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1153×

Probudila jsem se na bílé, kožené sedačce. Věděla jsem, že nejsem doma. Posadila jsem se tak rychle, že se mi zamotala hlava, ale nebylo to vyčerpáním. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale nikdo tam nebyl. Pak jsem si vzpomněla, že jsem omdlela v lese potom, co jsem zapálila jednoho krvelačného upíra. Jenže jsem nevěděla, kde jsem teď. Uslyšela jsem za sebou tiché kroky, které jsem mohla slyšet jen já. Podívala jsem se na auru toho upíra a hned jsem se uvolnila. Alice. Otočila jsem se a podívala jsem se jí do obličeje.

„A-Alice, kde to jsem?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Neboj. Jsi u nás doma. Už není čeho se bát.“ Její obličej byl utěšující, ale její oči zuřivé.

„Alice, já se nebojím, ale co tu dělám?“ zeptala jsem se. Alice se posadila vedle mě.

„Víš, jak jsem ti volala, že jsem měla vizi?“ Přikývla jsem. „V té vizi byl nějaký upír, který byl u tebe v pokoji, pak tě pozoroval na zahradě a nakonec tě zabil!“ Při posledním slově se zachvěla. „Jenže pak vize zmizela. Myslela jsem, že je to tím, že ten upír změnil plány, ale pak mi došlo, že sis natáhla štít, o kterém mluvil Edward. Chtěla jsem ti zavolat, ale ozval se záznamník. Běžela jsem tě hledat. Jenže jsem nevěděla, kde se to stalo. Nevěděla jsem, kde v lese jsi. Našla jsem tě velmi brzy ráno. Ležela jsi u jednoho stromu. Vzala jsem tě sem, jenže ten upír utekl. Chtěla jsem ho jít hledat, jenže byl pryč.“ Poslední větu rozzuřeně ucedila mezi zatnutými zuby. Tak proto byla tak naštvaná, došlo mi.

„Alice, jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala jsem se.

„Jsi tu si dvě hodiny. Proč se ptáš?“ zeptala se.

„Alice poslouchej mě. Já teď musím jít domů -“ Přerušila mě.

„Ne! To nesmíš! Co když na tebe bude čekat?“ ptala se vyděšeně.

„Alice, já mám doma zvířata. Ty nemůžou zůstat o hladu.“ Vicky byla sice jen zvíře, jenže já jsem ji měla moc ráda. A Monu taky. Alice se mi podívala do očí a pak si povzdechla.

„Dobře. Mám plán. Bude ti vadit, když si u tebe uděláme ‚dámskou jízdu'?“ zeptala se.

„Nevadilo,“ souhlasila jsem s úsměvem. Alice se po pár vteřinách taky spiklenecky usmála. Věděla jsem, že v hlavě spřádá plán, jak naše dámská jízda bude probíhat.

„Ups! Nevím, co na to řekne Edward. Už tak mě málem přetrhl, že jsem tě šla hledat bez něho.“ Zasmála se. Nechápala jsem to. Vždyť Edward byl jenom kamarád. Proč mu to teda tolik vadilo?

„To nějak překousne.“ Spiklenecky se usmála. Zasmála jsem se jejímu výrazu. Za chvíli se ke mně přidala.

„Dobře, dobře. Tak pojedeme?“ zeptala se. Se širokým úsměvem jsem přikývla. Byla jsem ráda, že na chvíli na toho upíra zapomněla. Když jsme chtěly vyjít, ze schodů sešla celá Cullenovic rodina. Alice si potichounku povzdechla

„Alice, to nemyslíš vážně! Venku se potuluje nebezpečný upír, který chtěl Bellu, a ty si s ní jen tak jdeš na dámskou jízdu? To teda ne,“ říkal Edward. Byl naštvaný. Alice se při jeho proslovu schovala za mě. Skousla jsem si ret, abych se nezasmála.

„Ano. Edward má pravdu. A to ji chceš odvézt ještě před tím, než se seznámíme?“ říkala mateřsky jedna paní. Tipla jsem si, že to bude Esmé.

„Supr!“ vykřikl Emmett. Přiběhl ke mně jako první.

„Nazdar, já jsem Emmett. Ty asi budeš ta, kterou si bratříček brání, co?“ Smál se. Edward potichounku zavrčel. Musel si myslet, že jsem to neslyšela.

„Hádej, co! Bratříček tě práskl! Co umíš s tím vzduchem?“ ptal se dychtivě Emmett. S nadzvednutým obočím jsem se podívala na Edwarda. Ten se naštvaně podíval na Emmetta a řekl:

„Tys poslouchal, když jsem mluvil s Alice?“ Emmet se zatvářil, já nic, já muzikant. Znovu jsem si skousla ret.

„No tak! Necháte nás prosím se seznámit?“ ptala se znovu ta paní.

„Ale…“ začal Emmett, jenže ta paní se na něj vyčítavě podívala, tak zmlkl.

„Já jsem Esmé,“ představila se mi a podala mi ruku. „Tohle je Carlisle. Rosalie a Emmetta už znáš. A tohle je Jasper. Je v naší rodině kratší dobu, než všichni ostatní. A Edwarda taky znáš.“ Chtěla pokračovat, ale Emmett vykřikl:

„Prosííím! Ukaž mi to, o čem mluvil bráška,“ žadonil tak přesvědčivě, že jsem se zasmála.

„Tak dobře.“ Vypadali mile, takže mi to nevadilo. Rosalie, Jasper a Carlisle s Esmé se tvářili nechápavě. Došlo mi, že o mně neví.

„Jupí!“ vykřikl nadšeně Emmett.

„Raději půjdeme ven, protože to tady nechci poničit,“ řekla jsem. Emmett mě přehodil přes rameno a vyběhl zadními dveřmi. Pak už jsme stáli před domem. Bylo zataženo, takže jsem jim mohla ukázat, co všechno umím.

Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. Začala jsem pohybovat prsty. Všichni Cullenovi se na mě dívali. Začal se okolo mě vytvářet vzdušný vír. Mraky nade mnou se roztrhaly a na obloze za chvíli nebyl ani jeden. Pak přestal foukat vzdušný vír, ale okolo mě se začal motat oheň. Pak ho nahradila voda. Nakonec jsem si klekla, položila ruce na trávník a najednou všude vyrostly kytky. Sama jsem byla ohromená, kolik mi úplněk dal Sil. Stoupla jsem si, ale kytky zůstaly na svém místě. Podívala jsem se na Cullenovy.

Byli na slunečním světle ohromní. Jejich kůže jiskřila, jako by byla poseta miliony malých diamantů. Došlo mi, proč si lidé vymýšleli, že upíři na slunci shoří. Když na ně dopadly sluneční paprsky, vypadalo to, že začali hořet, jenže to začali jiskřit. Došlo mi, že mě všichni pozorují s vykulenýma očima. Začervenala jsem se a sklopila pohled. První se vzpamatovala Alice.

„Vidíte. Bella není slabá, jak jste si nejdřív mysleli.“ Zasmála se. Vzala mě za ruku a vtáhla do domu. Posadila mě na sedačku. Za pár vteřin přišli ostatní taky do domu, ale pořád byli ohromeni. Carlisle se chtěl na něco zeptat, jenže Alice ho přerušila.

„Tak. Pokud vím, tak Edward toho ví tolik co já, takže vám všechno náležitě vysvětlí. My už musíme jít.“ A už mě tahala ze dveří. Nastoupili jsme do kanárkově žlutého Porche a vyjely jsme.

Neměla jsem žádné sousedy, protože jsem bydlela na kraji města, takže nic nemohlo vypadat zvláštně. Vystoupily jsme a odemkla jsem. Přiběhla ke mně Vicky a začala mňoukat. Když uviděla Alice, přestala. Opatrně se k ní přiblížila a očmuchala si ji. Pak se jí začala otírat o nohy. Zasmála jsem se.

„To je Vicky. Čeká koťátka a je strašně rozmazlená.“ Byla to pravda. Vběhla jsem na zahradu a vytáhla z přihrádky Monu. Vůbec jí to tam nevadilo. Dala jsem ji opatrně do terárka a dala jí plátek salátu. Vicky jsem dala do misky granule.

„Ta želvička se jmenuje Mona. Mám ji dva roky,“ řekla jsem jí. Šla jsem do kuchyně a udělala si vajíčka. Alice si sedla ke stolu a rozhlížela se.

„Máš to tu hezké,“ pochválila mě.

„Díky. Vy to máte doma strašně krásné.“ Zasmála se.

„Navrhovala to Esmé. Mně nenabídneš?“ zeptala se naoko dotčeně, když jsem si dávala vajíčka na talíř. Společně jsme se zasmály.

Když jsem měla talíř v myčce, šly jsme do obývacího pokoje. Vicky mi vyskočila na klín a já ji začala kartáčovat. Alice ji váhavě pohladila. Vicky to vůbec nevadilo. Měla ráda pozornost. Nehledě na to, čí pozornost.

Šla jsem se osprchovat. Alice zůstala s Vicky a věnovala ji pozornost. Překvapilo mě, že se jí Vicky nebojí. Měla by. Ale když jsem se jí nebála já, tak ona asi taky ne.

Když jsem se osprchovala, vyčistila si zuby a oblékla si pyžamo, vrátila jsem se k Alice. Vicky jí usnula na klíně a ona ji nechtěla vzbudit. Potichu jsem se zasmála a posunula Vicky na sedačku. Lehla jsem si do postele a Alice si sedla do křesla vedle poličky, která byla vedle postele.

„Neboj. Můžeš spát,“ ujistila mě. Zasmála jsem se.

„Alice. Já se neumím bát. To moje podstata nedokáže,“ vysvětlovala jsem jí. Pak mi popřála dobrou noc a já jsem téměř okamžitě usnula.

Tohle byla spíš oddechová kapitolka. Příště se stane jedna věc. Nebude nebezpečná, ale změní to Belle život. co to bude, to nepovím. :P

Znovu děkuji za všechny komentáře a zase vám všem věnuji tuto kapitolku. :)

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 8. kapitola: