Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 15. kapitola

06.09.2011 (07:15) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1228×

Pomalu jsem se otočila. Bylo by mi moc líto, kdyby se mě bály. Alice o tom, co umím, věděla. Ale holky rozhodně ne. Konečně jsem si po dlouhé době našla kamarádky a hned bych je měla ztratit? Ale bylo to čistě jen na nich.

Jenže Jessica s Angelou se na mě nedívaly se strachem nebo nenávisti. Dívaly se na místo, kde ještě před chvílí stál Alex. A jejich aury? Odrážela se v nich hrůza, ale i jiný pocit. Nedokázala jsem jej v tuto chvíli rozeznat.

Bála jsem se promluvit. Strach jsem cítit nedokázala, ale kdyby ano, bylo by ho ze mně cítit na míle daleko. Jak daleko si to Alex zatraceně zašel? Všimla jsem si, že jako na první vyběhl k Jessice. Naprosto se přestal ovládat. Pokud vím, upíři musí skrývat svoji totožnost. Když se snaží splývat v davu lidí, musí se ovládat. A když nechce splývat a rozhodne se pro svoji cestu, má být alespoň co nejvíce nenápadný. A Alex...

Nevěděla jsem, jestli se snaží ovládat a nejde mu to. Nebo na ovládání dočista kašle a loví. Ale to už bych v tom případě byla dávno mrtvá. Třeba by byl akorát daleko, abych jeho auru nezaznamenala, a zaútočil by. Ale já si jej vždycky všimnu. Nevím, jestli se snaží být nenápadný. Ale když už mě nehlídá někdo z Cullenů, vybere si chvíli, kdy se ochráním sama. A vždy účinně.

Poprvé jsem jej zahnala ohněm. Pak se lekl Alice a utekl. A teď... jsem byla ráda, že jsem objevila ten magický plamen. Nebo, jak jej mám vlastě nazvat? Modrý oheň, který dokáže téměř zabít upíra, ale pro člověka je neškodný.

Ale první, co jsem musela zařídit, bylo co nejúčinněji vysvětlit holkám, co se stalo. Nemohla jsem říct, že to byl upír. Nesmím prozradit upíří existenci. Ale sebe ano.

Masarek je na světě vážně hodně, hodně málo. Napočítala bych je na prstech jedné ruky. A jsou roztroušeny na všech kontinentech. A nikdo je nepozná. Takže o sobě můžu holkám říct. A upíry vynechat.

„Ehm... nebudu říkat, že tahle situace jde lehce vsvětlit,“ začala jsem pomalu.

„To bylo... Páni! Ty máš nějakou kouzelnou moc? Jako nějaká víla nebo čarodějka? Nebo něco podobného čarodějce?“ začala udiveně Jessica. Vážně mě dost překvapilo, že nemluví hlasem, který by v sobě měl hrůzu jako její aura před chvílí.

„Dá se to tak říct.“ Potichu jsem se zasmála, abych uvolnila atmosféru, která tady po Alexovi pořád kolovala. A k mému úžasu se to podařilo. I Angela se nepatrně uvolnila. Poprvé za tuhle... situaci promluvila. A v jejím hlase byl poznat strach, ale jen nepatrně.

„Kdo to byl?“ zeptala se. Hups! Jak mám odpovědět...

„Párkrát už jsem na něj narazila. Chová se jak šílenec. Nevím, co je zač, ale pořád po mně jde.“ Pokrčila jsem rameny. „A vždycky jsem se ubránila. On se nepoučí.“

„A ty se ho... nebojíš? Přímo z něj čiší hrůza,“ vydechla Jessica. Překvapil je můj postoj, když jsem mluvila o tom, že už Alexe znám. Nedala jsem při tom znát nervotizu. Snažila jsem se být uvolněná.

„Nooo... jak to vysvětlit? Víš, jak ses ptala na to, jestli jsem čarodějka, nebo nějak tak? No, tak nejsem čarodějka. Jsem něco jiného. A díky tomu, co jsem, nedokážu myslet negativně. Nechce se mi. A necítím ani strach. Cítím se líp.“ Zasmála jsem se.

„Páááni. Ale neměli bychom jet domů? Už je tu vážně zima,“ řekla Alice. Za celou dobu nepromluvila, ale už na první pohled zaujatě poslouchala.

„Souhlasím s Alice!“ řekla Angela ihned.

„Jasně.“ Vzala jsem tašky ze země, kde jsem je předtím pustila, a šly jsme k autu. Alice měla pravdu. Vážně se ochladilo, i když to nemohla cítit. Tašky jsme daly do kufru a nasedly jsme si tak, jak jsme byly předtím.

Když jsem holky rozvezla domů, rozjela jsem se k sobě. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma, protože jsem se vážně potřebovala uvolnit. Když jsem byla uvnitř, Vicky už se netrpělivě dobývala mé pozornosti. Otírala se mi o nohy a neustále mňoukala. Nad tím jsem se musela usmát. Ona se nemusela trápit nad všemi věci. Její jediná starost byla, že se jí nedostane dostatek pozornosti.

Nasypala jsem jí granule a šla do pokoje. Neměla jsem co na práci, takže jsem se jen rozvalila na posteli. Věděla jsem, že Alice o tom řekne Edwardovi, nebo si to on přečte z jejích myšlenek. Jenže, co na to řekne? Bohužel jsem neměla odpověď, kterou jsem tolik potřebovala. Všechny starosti byly proti tomu, že by se na mě Edward zlobil, tak nepodstatné, že bych si jich nevšimla, nebýt jejich vážností.

Ale pak jsem zaslechla potichounké šeptání větru, jak někdo rychle běžel. Stejnou rychlostí se přibližovala i aura, jejíž majitele jsem nadevše milovala. Edward.

Z jeho aury jsem ale necítila žádné negativní emoce. Jen starost. Za malou chvilku jsem uslyšela, jak vlezl do okna. Zvedla jsem se do sedu a podívala se do jeho úžasných očí. Byly tak krásné, že jsem si musela připomínat, abych dýchala. Bylo by absolutně směšné, kdybych tu omdlela.

Postavila jsem se a skočila mu do náruče. Zabořila jsem si hlavu do jeho hrudi a vdechovala tu omamnou vůni, která k jeho kráse neodmyslitelně patřila.

„Ahoj, Alice mi vše řekla. Cítíš se dobře?“ zašeptal s láskou a zároveň starostí v hlase. Objal mě a lehce políbil do vlasů. Chvilku jsem jen tak stála a vdechovala jeho vůni. Pak jsem promluvila.

„Jo. Jenom nevím, jestli mě holky budou odsuzovat. A bojím se, že se na mě budeš zlobit, protože jsem nedokázala udržet tajemství,“ svěřila jsem se mu.

„Ale, Bello, já se na tebe nemůžu zlobit, ani kdyby mě někdo nutil. Miluju tě. Na ničem jiném nezáleží. O Alexe se můžeme postarat. Najdeme ho a nebudou žádné starostí,“ zašeptal. Byla jsem dojatá. Bylo to poprvé, co tolika slovy řekl, že mě miluje.

„Asi máš pravdu. Taky tě miluju. Strašně moc. Na ničem jiném nezáleží.“ Pro tuhle chvíli neexistovalo nic jiného. Čas přestal existovat. Byli jsme jenom on a já. Na to bych si dokázala zvyknout, pomyslela jsem si.

Zaklonila jsem hlavu, stoupla jsem si na špičky a jemně jsem se dotkala svými rty těch jeho ledových. Nedokázala jsem si vychutnat tu sladkost. Jeho rty chutnaly jak vnitřek růže. Polibky mi něžně oplácel a já si znovu musela připomínat, abych dýchala. Jen moje srdce bilo téměř hyperaktivní rychlostí.

Po chvilce něžného tření našich rtů se Edward o pár centimetrů odtáhl a něžně se zasmál. Pak zvážněl.

„Teď jsi můj život. Nepřipustím, aby ses dostala do nebezpečí. Nehledě na to, jak bude velké. Nebudu bez tebe žít ani jediný den. Přísahám.“ Přesvědčivě se mi díval do očí a já zase nemohla přemýšlet nad ničím jiným, než nad jeho slovy a jeho spalujícím, přesto něžným pohledem.

„Nejsem slabá, dokážu se obránit. Ale tvoje stála přítomnost by mi nikdy nevadila,“ řekla jsem a něžně se zasmála. Usmál se a znovu mě políbil. Teď spíše lačněji a já mu velice ráda polibky oplacela.

„Budu potřebovat chvilku,“ řekla jsem mu, když jsme se od sebe odtrhli. Chápavě se usmál, pustil mě z náruče a já šla do koupelny.

Nejdřív jsem měla v plánu si dát hřejivoučkou koupel, ale myšlenka, že v mém pokoji je Edward, mě nutila být co nejrychlejší. Když jsem si vyčistila zuby a vylezla z koupelny, Edwardovu auru jsem necítila. Nebyla nikde poblíž. Zamračila jsem se a byla zmatená, že jsem si toho nevšimla. V pokoji nebyl. Nikde v domě a ani poblíž. Jeho aura byla pryč, šla jsem do šatny zmatena tím, co se stalo. Asi šel jen na lov, třeba nečekal, že budu tak rychlá.

Oblékla jsem si košilku a stále zamračená, jsem si lehla do postele a zabalila se do peřin. Proč tu není? Myslela jsem, že počká. Jenže vzadu v koutku mysli se mi ozval slabounký hlásek. Co když jednou odejde? Ne teď, ale někdy? Zvládla bych to? Vždyť jsem byla nervózní už jen proto, že jsem jej chvíli neviděla. Všechny tyto myšlenky jsem zahnala do koutku hlavy a dál nad tím tématem nemyslela.

Už, už jsem chtěla usnout, když mě objaly dvě silné ledové paže a já se ihned uvolnila. Obklopila mě ta známá sladká vůně a stejně s ní i ta očekávaná aura. Ospale jsem se usmála a víc se do objetí zavrtala.

„Promiň,“ zašeptal těsně u mého ucha. „Problémy, ale už neodejdu.“

Po tom, co to dořekl, jsem se znovu usmála, ale už jsem se dostávala do říše snů. Těsně, než jsem usnula, jsem slyšela, jak můj anděl brouká líbeznou melodii. Ta mě nakonec ukolébala ke spánku.

Vážně se moc omlouvám, že mi to tak trvalo, ale když přijde škola, přijdou automaticky i problémy. Ve škole by byla nuda nebýt mé věčně vtipné nejlepší kamarádky a kluků, kteří se o zábavu dokáží postarat. V naší třídě není jediná hodina nebo přestávka bez toho, aniž bych se válela po zemi smíchy.

A ještě k tomu jsem měla problém svoje ruce donutit k psaní. Moje fantazie běžela dvacet kapitol dopředu, ale moje ruce byly líné a sotva něco chtěly napsat. :P

Tuto kapitolu věnuji všem, komu se líbila. :D

P.S.: Všechny chyby padají jak jinak než na moji hlavu, tak se předem omlouvám adminům, co to opravují. :P

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 15. kapitola: