Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 13. kapitola

19.07.2011 (12:00) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1242×

Jela jsem domů maximální povolenou rychlostí. Mobil jsem si raději vypnula, aby nikdo ze školy neměl šanci mě kontaktovat. A už vůbec ne naštvané Edwardovy "fanynky".

Rozhodla jsem se, že se po škole vydám do lesa, abych načerpala síly, ale pak mi přišel do mysli obrázek Alexe, jak se za mnou pomalu plíží. Já do lesa ale musela jít. Nechtěla jsem zažít to, co se stalo jedné masarce, která se příliš dlouhou dobu nenabíjela. Otřásla jsem se při té představě.

Pak mi mysl znovu zaběhla k Alexovi. Co ode mě vůbec chce? Co když se o něco doopravdy pokusí na veřejnosti, před lidmi? Byla bych nucená použít síly, abych jej vyhnala? Prozradit se před lidmi? Hlava se mi začala přeplňovat nervózními otázkami. Jenže... co kdyby se to opravdu stalo?

Ani jsem nepostřehla, že jsem dojela před dům. Vystoupila jsem a vydala se ke dveřím. Nechtěla jsem takhle uvažovat. Ale na promyšlení to bylo.

Otevřela jsem a vyšla. Poskytl se mi obrázek Vicky rozvalené na pohovce v obývacím pokoji. Byla strašně roztomilá. Batoh jsem si dala na chodbu a šla k ní. Když postřehla, že jsem si k ní přisedla, začala mňoukat a vnucovala se mi k hlazení. Drbala jsem ji na krku a na hlavě. Když jsem našla správné místo za jejím uchem, slastně zavrněla. Díky ní jsem se mohla odreagovat a zapomenout na panické otázky bez odpovědi, které se mi rojily v hlavě.

Postavila jsem se a šla ke kuchyni. Vicky ihned seskočila za mnou a hlasitě mňoukala. Vytáhla jsem z kredence plechovku s masem pro kočky a celou dala Vicky do mističky. Začala to hltavě jíst. Nalila jsem jí ještě mléko do mističky vedle a šla nakrmit Monu. Celou dobu spokojeně spala. Dala jsem jí to co vždycky, a vydala se do pokoje. Cestou jsem si vzala z chodby aktovku.

Úkolů jsem neměla moc a učit jsem se nemusela. Úkoly byly většinou - pro mě - velmi jednoduché, takže jsem to za chvíli měla. Chtěla jsem jít do lesa dřív, než by si toho všimnul Edward. Ten by mě nenechal jít. Alespoň ne samotnou a já bych se v jeho přítomnosti nedokázala soustředit na nic jiného než jen na něj.

V šatně jsem našla tričko, kalhoty a tenisky, které jsem si na sebe oblékla. Když jsem vycházela, hodila jsem na sebe mikinu a vyšla jsem zadními dveřmi směrem do lesa. V kuchyni jsem nechala na stole ležet vzkaz, kdyby Edward nebo Alice přišli.

Cesta k mému stromu byla téměř suchá, protože jen mžilo a okolní stromy ty drobné kapičky pochytaly. Když jsem došla k mému stromu, musela jsem se usmát. Pořád byl tak plný života, který jsem mu darovala.

Přešla jsem k němu, zavřela jsem oči a začala vyvolávat vítr. Bylo to velmi snadné, protože jsem v sobě měla ještě nějaké síly, když jsem se nabíjela v úplňku. Začala jsem se pomaloučku zvedat do vzduchu. Vítr proudil všude okolo mě a rozevlával mi vlasy. Za chvíli jsem již seděla na svém místě a pomocí dalších sil jsem odhrnovala pár mraků ze Slunce.

Zhluboka jsem nasála vzduch a vychutnávala jsem si síly, které do mě proudily. Byla to tak příjemná věc, že jsem přestala vnímat vše kromě sil. Nevšimla jsem si ani rychle se přibližující známé aury. Za pár vteřin mě zezadu objaly chladné paže. Usmála jsem se a usídlila jsem se v té známé náruči. Edward mě silněji objal a ucítila jsem chladný dotek na temeni hlavy. Jeho rty.

„Víš, že teď nebudu schopná soustředit se, že?“ zeptala jsem se ho. Zasmál se a znovu mě políbil do vlasů. Nebyl to ani den, co jsme si vyznali svoje city, ale i přesto to bylo tak intenzivní. Nemohla jsem uvěřit, jak jsem bez něj dokázala být sto let.

„Tak to zkus,“ zašeptal mi do ucha. Ušklíbla jsem se. Nebylo to tak snadné. Začala jsem se plně soustředit na síly, které do mě začaly znovu proudit. Najednou jsem ho vnímala jako součást nabíjení.

Nabíjení nebylo o tom, že bych prostě jen tak čerpala síly ze Slunce a z přírody. Při nabíjení jsem byla její součástí. Když jsem se nabíjela z nich, vždycky jsem jim dávala určitou energii na oplátku. Tady to jakoby platilo stejně. Edwardovi jsem tuto energii začala předávat. Jakmile jsem začala, zalapal po dechu. Byla jsem jakoby Edwardovou součástí. Cítila jsem jeho chlad a auru intenzivněji než kdy jindy. Nikdy jsem nic takového necítila, protože jsem se nikdy nenabíjela s takovou blízkostí člověka. Nebo spíše upíra. Bylo to zvláštní, ale příjemné. Edwardova aura vyzařovala to samé.

V jeho náruči mi bylo neskutečně příjemně. Chtěla jsem tak zůstat dlouho.

Alex:

Příští den, večer

Měl jsem v plánu čekat, až bude konečně sama, bez těch upírů. Jenže držel se u ní pořád ten jeden a nevěděl jsem proč. Upíři přece necítí. To já vím. Byla jen jediná výjimka. Matka mojí dcery a moje dcera... nechtěl jsem na to myslet. Obě dvě umřely. Kvůli mně. Dál už jsem si nedovolil na to myslet.

Najednou jsem zapochyboval. Proč tu holku vlastně lovím? Mohlo by mě to stát život. Teda, jestli se tomu dá tak říct. Ona je pořád pod ochranou těch upírů. A ona sama mě může nechat v mžiku upálit. Proč tak riskovat? Můžu najít někoho jiného s tou její voňavoučkou krví... Ale to bych se mohl taky hezky nahledat. V tom to bylo. Nechtěl jsem hledat, ale ona byla pořád pod tou jejich ochranou, takže jsem mohl umřít docela rychle. Ani bych si toho třeba nevšiml. Možná dřív, než se jí budu moct dotknout. Byl v tom velký problém. Ale vím, že ona není člověk. To bych musel vědět.

Tak proč prostě neuteču a nebudu jen tak lovit? Byl jsem pod vlivem její vůně. Nemohl jsem přestat lovit. Ne, když už jsem začal. Ale byla tu otázka. Byl bych tak silný, abych přestal? Ne. Ještě ne. Byl jsem odhodlán ji vyděsit. Nebo vysát. Prostě jsem chtěl. Nelovil jsem dlouho. V tom to bylo.

Rozeběhl jsem se ze svého doupěte a obrovskou rychlostí běžel k nejbližšímu městu. Měl jsem tak obrovskou žízeň, že jsem přestal naprosto přemýšlet. V krku mi vybouchly plameny a hnal jsem se k městu, kde lahodně voněli jakýsi lidé. Oni jsou moje potrava. Musím se posilnit. Nesmím přestat. Chci cítit tu lahodnou horkou krev protékat mým hrdlem. Najednou jsem běžel ještě rychleji.

Uviděl jsem skupinku lidí. Bylo to na odlehlé části města. Zaútočil jsem rychle a smrtelně. Dříve, než se ostatní mohli dát na útěk, měl jsem už jednoho vysátého. Nějací byli opilí, takže ani nezaznamenali, co se děje. Vysál jsem je všechny, ale pořád jsem měl vyprahlo v ústech. Postupně jsem bral všechna těla a schovával je na místo, kde by je nikdo nenašel. Hluboko v řece.

Cítil jsem se najedený. V těle jsem cítil to horko vysáté lidské krve. Měl jsem v plánu běžet do svého doupěte, ale vítr mi zavál vůni lidí. Neměl jsem v plánu si jich všímat, ale pak mi do nosu udeřila ta nejlahodnější vůně. Znal jsem ji.

Běžel jsem směrem k té vůni a neměl jsem v plánu zastavovat. Ve vzduchu jsem necítil žádné otravné ochraňující upíry. Rozeběhl jsem se ještě rychleji a nedbal na to, co se stane. Přestal jsem se ovládat a zrychlil jsem. Ještě chvíli.

Tuto kapitolku věnuji naprosto všem, co ji čtou. Včetně RonnieCullen. Jsi zlatíčko a vždycky dokážeš zlepšit náladu.

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 13. kapitola: