Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rubínové slunce 10. kapitola

14.06.2011 (21:15) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1093×

Věnuji ji i RonnieCullen, Schuchince, Jasmínce a všem ostatním, co tuhle povídku čtou. :)

Edward:

Ležel jsem na své pohovce a přemýšlel. Nešlo mi do hlavy několik věcí. Ta první byla, proč jsem byl nervózní, když jsem nebyl s Bellou. Dráždilo mě, když jí chtěl nějaký kluk někam pozvat. A proč jsem chtěl být pořád s ní? Nevěděl jsem, jak na to mám odpovědět.

Dál jsem nehybně ležel. Přemýšlel jsem na plné obrátky, ale nemohl jsem najít vysvětlení na to, co k ní cítím. Napadala mě jen jedna odpověď na moje otázky... Ne! To nemůže být pravda! Jsme přece jen kamarádi... Nebo ne?

Připadala mi nereálná myšlenka jen na kamarádství. Byla taková... slabá. Nemohla vystihnout to, co jsem k ní cítil. Z myšlenek sourozenců jsem věděl, jaké to je být... zamilovaný.

Osoba byla pro mě moc důležitá a nemohl jsem bez ní být. Tak jsem to pochopil z jejich myšlenek. Cítil jsem silnou potřebu Bellu chránit. Jenže ona byla velmi silná. To, co dnes předvedla, bylo velmi magické. Emmett si to samozřejmě nemohl nechat ujít, když jsem mluvil s Alice o Belliných schopnostech. Nevěděl jsem ale, že je až tak silná.

Rosalie ji moc neměla ráda. Nevěděla totiž, že je Bella magická bytost. Rosalie nebyla moc nadšená, když se dozvěděla, že o nás Bella ví. Byla zklamaná. Nevěděl jsem proč. Pak ale pomyslela na malé miminko, které by držela v náruči, a bylo mi to jasné. Nechtěla ji připravit o mateřství. Jenže jak mi Bella řekla, tak se nemůže masarka proměnit v upíra. Něco v ní ji v tom brání. Takže ona mít děti mohla. To jí Rosalie záviděla nejvíc.

Carlisle byl velice překvapený, když viděl, že někdo jako Bella existuje. V jeho knihách o tom nebylo nic psáno. Strašně moc si s ní chtěl popovídat a dozvědět se o její rase víc. Byl jí velice zaujat.

Jaspera velice zaujala její vůně. Byl jsem překvapen, jak se dokázal ovládnout. V myšlenkách si přehrával jeho rozhovor s Alice. Bella byla její kamarádka, takže by jí nemohl nic udělat. Bella byla pro Alici důležitá, protože nejen, že věděly obě dvě navzájem svá tajemství, ale i proto, že mě Bella zaujala. Alice proto na Bellu nedala dopustit.

Jenže bylo tu jedno nebezpečí, které Belle hrozilo. Ten krvelačný upír. Nevěděl jsem, odkud se tu vzal. Byla to pro mě záhada, a tak i pro ostatní členy mojí rodiny.

Bellu si všichni - až na Rosalie - oblíbili. Byla velice milá a měla nějaké osobní kouzlo, kterým všechny zaujala. Bohužel i kluky ve škole.

Moc se jim líbila. A právě to mě dráždilo. Jenom představa, že jednomu z těch kluků jednou asi řekne ano, byla velice dráždivá. Jen při té myšlence jsem málem zavrčel.

Po tomto přemýšlení mi došla jedna věc, která mi nejdříve nešla hlavou. Já jsem se do ní zamiloval.

Alex:

Žiju už asi sto let. Živím se krví nevinných lidí, ale to mi nikdy vůbec nevadilo. Lidé mi slouží jen k potravě. K ničemu jinému.

Kočuju po světě dlouho. Nechápal jsem upíry, co někde zůstali na delší dobu. Bylo to přece velice nápadné a nechápal jsem, jak nějaký upír může předstírat, že je člověk. Jen ta představa se mi hnusí.

Jak jsem dlouho kočoval, potkal jsem jednu dívku. Nepamatuji si přesně, jak se jmenovala, ale myslím, že Amy. Zaujala mě - krvelačného zlého a odpudivého upíra. Já jsem zaujal ji. Nevěděl jsem, jak se to stalo, ale vyspal jsem se s ní. Z tohoto románku vyvázla živá. Přišla ale do jiného stavu se mnou.

Nemohl jsem jí pohrdat, ale až doteď nevím proč. Těhotná byla asi dvacet osm dní. Ten tvor uvnitř ji zabíjel. Musel jsem jí dávat i nějakou krev, kterou jsem ulovil. Trochu ji to posilnilo.

Když porodila, tak si ta věc prokousala cestu z ní. Amy rychle umřela, ale ještě před tím mě požádala, abych naši Annie vychoval. Nevěděl jsem, proč jsem to udělal, ale opravdu jsem její přání splnil.

Staral jsem se o ni sedm let, než dorostla plnoletosti. Přirostla k mému mrtvému kamennému srdci. Nevěděl jsem, k čemu to mám přirovnat. Pak mi to došlo. Já jsem cítil. To se mi nikdy nestalo. Myslím, že ani když jsem byl člověk. Pak se to stalo. Pořád si to živě pamatuji.

Zrovna jsme cestovali do Itálie. Nevěděli jsme, kam jinam. Mysleli jsme si, že nám nic v Itálii nehrozí. Tak moc jsme se zmýlili.

Byla noc a já jsem lovil pro Annie. Když jsem se nasytil já, šel jsem pro ni, aby vysála nějaké mrtvoly. Nevadilo jí to. Byla mi za to vděčná.

Když jsme schovali všechny důkazy, chtěli jsme jít do nějaké boudy, kde přečkáme den. Za světla jsme nikdy nelovili. Nevěděli jsme, co se s námi stane za slunečního světla. Raději jsme to ani nezkoušeli.

Když už jsme byli u brány, která vedla z města, skočil mi někdo na záda a chtěl mi utrhnout hlavu. Annie potichu zakřičela a vydala se mi na pomoc. Ta osoba ze mě skočila a já jsem se otočil. Stáli za mnou nějací dva upíři v černých dlouhých pláštích a radili se. Zaujatě se dívali na moji dceru. Pak nás odvedli do toho obrovského hradu.

Annie se mi celou cestu držela u boku a já jsem ji jednou rukou objímal. Srdce jí vystrašeně bilo. Měl jsem tendenci ji ochraňovat.

Otevřely se nějaké obrovské železné dveře do té síně, kterou až doteď proklínám.

Na třech trůnech seděli - už jen podle vzhledu - staří upíři. Měli tenkou pokožku a oči s barvou jakou jsem měl já. Jen Annie v této místnosti měla oči po svojí matce - tmavě modré, jako nejtmavější odstín bezmračné oblohy.

Přivedli nás před ně a nechali nás tam. Annie se třásla strachem a zimou. Nebylo tu zrovna teplo. Nikdo ale nemluvil. To jí vystrašilo víc.

Ten na prostředním trůnu se pohnul.

„Ale, copak to tu máme.“ Annie se znovu roztřásla strachem. Nevěděl jsem, jak ji uklidnit, ale ona se mi jen přikrčila v náruči. Objal jsem ji pevněji. Trošilinku se uklidnila.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se tichým hlasem. Podívali se na mě.

„Ti, co chrání tohle město. Vy jste ale porušili pravidla. Řekli jste o ‚nás' člověku a nesnaž se to zapírat.“ Ten blonďák nás dva vraždil chladným pohledem.

„Já ale nejsem člověk!“ Annie k mému naprostému úžasu promluvila klidně a překvapeně.

„Vážně? A kdo teda jsi?“ zeptal se zase ten prostřední.

„Ehm... Jak to nazvat... Dá se říct, že jsem napůl upír a napůl člověk. Můj otec,“ ukázala na mě, „byl jednou s mou matkou. Ta otěhotněla a za téměř měsíc měla mě. Otec se o mě staral, když matka téměř okamžitě umřela.“

Všichni se na nás dva nevěřícně dívali. Ten blonďák měl tvrdý chladný obličej.

„To je pro vás velmi špatné. Víte, co vás čeká? Smrt jednoho z vás.“ Annie jej jen pozorovala. Asi si myslela, že jí nechám umřít a sám uteču. Jenže tak chladný jsem já nebyl. Nemohl jsem ji nechat umřít.

„Zabijte mě a Annie nechte jít. Ona nikomu nic neudělá.“ Moje dcera se na mě překvapeně podívala.

„Tati! To nesmíš!“ vykřikla a otočila se na mě. „Ať zabijí mě! Ty nesmíš umřít!“ Z oka jí vyhrkla slza.

„Annie, ale ty jsi to nejvzácnější, co na světě je! Nesmíš umřít.“ Z očí jí začaly téct slzy, ale nevzlykala. Smutně se na mě podívala a otočila se na ty zrůdy.

„Zabijte mě. Otce nechte jít.“ Objal jsem ji těsněji.

„To nes-“ Annie mi položila prst přes pusu a objala mě.

„Tati, ty nesmíš umřít. Zůstaň tady dál. Mě můžeš postrádat.“ Zoufale jsem se jí podíval do očí.

„Jak něco takového můžeš říct? Jsi moje dcera a já se tě nikdy nevzdám.“ Ale věděl jsem, že už je rozhodnuto. Ten největší upír, který stál v rohu, se na Annie chladně podíval. Ona měla umřít.

„Měla jsem tě strašně ráda, tati. Nikdy na to nezapomeň,“ zašeptala a smutně se mi podívala do očí. Pustila se z mého objetí a šla se postavit před ty nejhorší odporné zrůdy.

„Ne! Annie! Nee-“ Rozeběhl jsem se za ní, ale někdo mě zezadu chytil za ruce. Thali mě z té odporné místnosti, ve které stálo světlo mého odporného života. Upíři k ní přišli, ale pak už se dveře od té hnusné místnosti zavřely. Za pár vteřin srdce mého světýlka, mého zlatíčka a mojí dcerky utichlo. Zbyl jen pach její krve.

Ten den jsem přísahal pomstu.

Ještě teď mě ta vzpomínka bolela. K mému srdci už se nikdy nic nedostalo a to se to stalo před padesáti lety. Vyhodili mě ven - z toho hnusného místa - a nechali mě jen tak. Věděl jsem, že pomsta vždy časem zraje, ale neuvadá. Sílí.

Docestoval jsem za padesát let sem. Na tohle deštivé místo, kde jsem poznal její matku. Když jsem ale chtěl vyběhnout pryč z tohoto města, ucítil jsem tu nejlákavější vůni, po které se mi zbíhaly sliny. Ve mně se probudil ještě horší netvor a já jsem po této stopě vyrazil.

Dorazil jsem k nějakému domu, u kterého byla ta vůně nejsilnější. Byla noc, tak jsem byl připraven lovit. Celý jsem hořel žízní.

Vyšplhal jsem do okna, kde byla vůně nejsilnější. Ležela tam nějaká dívka, které bylo asi osmnáct let. Neslyšně jsem okno otevřel a vydal se k ní. Byl jsem připraven skočit, ale ucítil jsem pach upíra. Tuhle už někdo asi lovil.

Holka se začala probouzet a já jsem okamžitě vyskočil z okna. Zapomněl jsem ho zavřít, ale to mi nevadilo. Chtěl jsem čekat, až ji budu moct vysát do poslední kapičky její voňavoučké krve.

Ještě ten den jsem ji sledoval. Když si šla sednout na zahradu a její kočka skočila na strom, tak mě ta kočka uviděla. Viděla ve mně nebezpečí tak zasyčela a já jsem ihned zmizel.

Ještě ten den se holka vydala do lesa. Šel jsem za tou omamnou vůní a byl jsem připraven lovit. Pak ale přišla k nějakému stromu a vznesla se na něj. Pak na něm i usnula. Jindy by mě to zajímalo, ale teď jsem byl pohlcený její vůní.

Když jsem se jí představil a byl jsem připraven ochutnat, stala se ta nejpodivuhodnější věc, kterou jsem kdy viděl. Ona mě zapálila. Asi vyvolala nějaké síly a já jsem utekl. Běžel jsem tak rychle, že se oheň sfouknul.

Když jsem pak šel zpět do jejího domu, byl jsem natolik její vůní pohlcen, že jsem si nevšiml pachu jiného upíra. A on ji chránil. Proč ale? To je mi jedno. Mně jde o jedinou věc.

Ochutnat její slaďoučkou krev. Nic mi v tom nezabrání.

Ahojte. Strašně se omlouvám, že jsem nepřidala další kapitolu tak dlouho. Stály mi v cestě dvě věci. Nejdřív mi odešla můza a já jsem chvíli jen tak koukala do monitoru a hodinu jsem nenapsala ani nic. Pak jsem kvůli škole dostala zákaz na počítač a to se ke mně zrovna můza vrátila. To je život, co? :D

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rubínové slunce 10. kapitola: