Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Route 66 - 10. kapitola

21.08.2012 (16:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 51× • zobrazeno 6261×

10. kapitola

„Cesta je důležitější než cíl.“

Můj otec…

Jak bláznivě to znělo vyslovené takhle nahlas. Za jednu minutu se u mě stihlo vystřídat nepřeberné množství pocitů. V jednu chvíli jsem byla zlostí doslova rozžhavená do běla a div nezačala křičet na celou místnost, v tu druhou jsem musela držet rty těsně semknuté u sebe a zhluboka oddechovat, jen abych zabránila záchvatu pláče, co se o mě pokoušel.

Když jsem byla malá, častokrát jsem se matky na otce vyptávala. Chtěla jsem vědět jeho jméno, zjistit, jak se potkali a nejvíce přijít na to, proč se nakonec jejich cesty rozešly. Jenže pokaždé, když jsem se o něm jen slovem zmínila, odmítala mi cokoliv říct. Jediné, s čím jí nedělalo problém se svěřit, bylo, jak se mu povedlo jí zničit život. A jelikož se mi přitom pokaždé s odporem a nenávistí dívala upřeně do očí, pochopila jsem, co tím vším myslí.

Matka, která nemiluje vlastní dítě a otec neznámý. Lepší rodiče jsem si nemohla přát.

Přesto mě to neodradilo. Neustále jsem snila, jaké to bude, až ho jednou potkám a co mu asi povím. Jak jsem ale rostla, můj zájem o něj se postupně ztrácel. Někdy jsem si sice vzpomněla, ale to už jsem byla plná zlosti, kterou jsem směřovala k němu.

Jak jsem si mohla být tak pitomá a myslet si, že by mě měl rád? Kdyby to tak bylo, vyhledal by mě… Nikdy mě za celou dobu nenapadlo, že by o mně nemusel mít ponětí. Že by mu matka tu radostnou novinu nesdělila, teď už o tom bylo zbytečné přemýšlet. Musel mě znát, už jen můj portrét v chicagské galerii to potvrzoval. 

Bylo to až k neuvěření, že něco, o čem jsem si myslela, že už se nemůže stát, se přece jen vyplnilo. Byl tady. Našel si mě, tak proč jsem, krucinál, neměla radost? Proč se mi na tvář neobjevil ten šťastný úsměv, který jsem si vždy tak představovala? Proč jsem se zrovna teď cítila, jako by mě přejel parní válec? Znovu… znovu… a znovu. Proč jsem měla pocit, jako kdyby se uvnitř mě rozpoutal divoký oheň, jenž mi postupně spaloval jednotlivé části těla? Celá jsem se třásla. Chtěla jsem to zastavit, chtěla jsem, aby to přestalo, ale mohla jsem s tím nic dělat. Nezmohla jsem se na nic jiného, než stát na místě jako přikovaná, zírat před sebe a naslouchat svým zmateným myšlenkám, které ne a ne ztichnout. Naopak mi přišlo, jako kdyby nabíraly na hlasitosti. Skoro jako kdyby někdo byl vedle mě a křičel mi do ucha.

Musela uběhnout dlouhá doba, než mi došlo, že je to Edward. Pokoušel se mi něco říct, ale přes to hučení v uších jsem si nedokázala dát dohromady význam jeho slov. Díky pevnému stisku kolem zápěstí jsem poznala, že se mě snaží přinutit k chůzi. Nebránila jsem se. Nechala jsem ho, aby se mnou dělal, co chce. Sama bych nic nezvládla. Byla jsem jako hadrová panenka.

Edward mě někam vedl a bez přestání mi něco šeptal. Bohužel jsem netušila kam a co. Přesto už jsem byla klidnější. Jeho medový hlas měl stonásobně lepší účinky než tisíce utišujících léků dohromady. S Edwardovou pomocí jsem se pak dostala do postele. Překvapilo mě to, ale řešení ohledně toho, kam mě to Edward odvedl a čí ta postel byla, jsem se rozhodla odložit na později.

Těžko říct, co jsem tím později myslela. Celou noc jsem nepřítomně zírala do stropu a ani ráno to nebylo o nic lepší. Sice jsem už byla Edwardovi schopná odpovídat na otázky, ačkoliv jsem přitom používala jen jednoslovné odpovědi či pouze citoslovce. Tak lehce jsem se od té věci oprostit nedokázala. V hlavě se mi stále ozývaly všemožné otázky.

Jak? Proč? Kdy? 

Dokonce i s sebou do koupelny jsem si své starosti musela vzít. Naivně jsem doufala, že aspoň tentokrát by mohly zůstat za dveřmi a nechat mě v klidu vykoupat. Takové štěstí jsem ale neměla. Když se pak ozvalo decentní zaklepání na dveře, jen jsem sebou nepatrně trhla. Až teď jsem si uvědomila, že jsem zde musela strávit pěknou řádku času. Voda už byla pomalu vychladlá a po spoustě pěny nebylo ani památky.

„Bello?“

Zpoza dveří ke mně dolehl Edwardův hlas podbarvený nepřehlédnutelnou starostlivostí. Aby ještě potvrdil strach o mou osobu, znovu zlehka zaťukal. Cítila jsem se provinile, že Edwardovi přidělávám obavy. Přesto jsem si místo požadované odpovědi jen nahlas povzdychla. Přitáhla jsem si nohy k sobě, bradou se opřela o kolena a s udiveným výrazem se podívala na své prsty, svraštělá kůže jasně vypovídala o tom, že by nebylo na škodu vylézt ven.

„Bello, jsi v pořádku?“ nevzdával to Edward a zněl mnohem naléhavěji než předtím. „Odpověz mi, prosím… Bello.“ Klepání získávalo na hlasitosti. „Bello, jdu dovnitř,“ oznámil pak už jen rozhodně a já slyšela, jak vrzly dveře.

Váhavě jsem začala natáčet hlavu, dokud jsem zrakem nespočinula na Edwardovi, postávajícím na prahu místnosti, s rukou stále položenou na klice. Se soucitem vepsaným ve tváři mi bez přestání hleděl do očí. Pousmála jsem se na něj, abych mu částečně dokázala, že se nic neděje a že se může uvolnit. Když se pak Edwardovy koutky rtů nepatrně pozvedly vzhůru, věděla jsem, že můj pokus byl úspěšný.

Chvíli jsme na sebe jen tak bez povídání koukali, než mi Edward věnoval poslední kontrolní pohled a otočil se k odchodu. Nejspíš poznal, že spáchat sebevraždu nehodlám, tudíž se rozhodl mě znovu nechat o samotě, ale to se zase nezamlouvalo mně.

„Ne,“ zastavila jsem ho zoufale. Srdce mi zprudka naráželo do hrudního koše. Rozpačitě jsem si odkašlala. „Zůstaň tu se mnou,“ zašeptala jsem prosebně a natáhla k němu ruku. „Prosím.“ Edward nezaváhal a dvěma rychlými kroky se objevil u mě. Opatrně chytil mou nataženou paži a klekl si na zem k vaně. Úlevně jsem si vydechla a se zrakem zaměřeným na naše propletené prsty se děkovně usmála.

Celé koupelna se poté opět ponořila do ticha. Cítila jsem na sobě Edwardův zkoumavý pohled, který mě do jisté míry znervózňoval.

„Je to moje vina,“ promluvil jako první Edward a mokré vlasy mi pečlivě zastrčil na ucho. Zvědavě jsem na něj pohlédla. Nedocházelo mi, jakou by on měl mít spojitost s touhle bláznivou situací. Edward se zamračil. „Měl jsem poznat, že něco nehraje, když jsem se mu tehdy v noci pokoušel přečíst myšlenky – “

„Co… cože?“ vyjekla jsem přidušeně a trhla sebou dozadu tolik, že se mi povedlo vodu přelít přes okraj vany. Zásah dostal i Edward, ale ten vůbec nevypadal, že by si toho všiml. Stále se mi zpříma díval do tváře a nepohnul se ani o píď. „Četl jsi jeho myšlenky? Na co myslel?“ Vyslovila jsem to dřív, než jsem se stačila zamyslet nad tím, zda to vůbec chci vědět.

Když Edward o své schopnosti nemluvil nahlas, častokrát jsem na to zapomínala a pak jsem vypadala tak, jako tomu bylo právě teď.

Zarazilo mě, když Edward místo přikývnutí zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Nečetl,“ řekl naštvaně. Na okamžik se odmlčel, poté si zklamaně povzdychl. „To je právě to, nemohl jsem mu je přečíst… Jeho myšlenky pro mě zůstaly utajené, jako je tomu u tebe, Bello.“ Nemusel dál pokračovat, sama jsem věděla, co to znamená. Šance, že bychom se spletli, já se spletla, a ten muž se mnou neměl nic společného, byla minimální. „Neměl jsem tě sem vozit,“ zlobil se sám na sebe, ač neprávem. „Měl jsem ti to rozmluvit, celý ten nápad a zavřít tě doma…“

Edward nad sebou zuřivě zavrtěl hlavou a čelem se opřel o kraj vany. Nemohla jsem si pomoci, ale ta zmínka o zavření mě pobavila.

„Edwarde, podívej se na mě,“ prosila jsem ho a poklepala mu na rameno. Musela jsem to zopakovat dvakrát, než mi konečně vyhověl. Něžně jsem se na něj usmála a vzala jeho tvář do dlaní. „Já se na tebe nezlobím a ani se nezlobím, že jsme tady. Vážně, jen…“ Zarazila jsem se, abych našla správná slova. „Jen mě tohle celé trochu překvapilo. Ještě předevčírem jsem tátu neměla a včera…“

Nechápavě jsem pokrčila rameny a hystericky se uchechtla. Stále to znělo neuvěřitelně a něco uvnitř mě mi napovídalo, že jen tak rychle se to nezmění. Možná nikdy. Zakroutila jsem hlavou, abych tak z ní vyhnala všechny nechtěné myšlenky. Zase se mi stáhl žaludek, když jsem na něj pomyslela. Přestane tohle někdy?

„Mě jen ničí vidět tě smutnou,“ přiznal Edward a jemně přitiskl své rty na mé odhalené rameno, přitom se mi nepřestával dívat do očí. V těch jeho se zračilo tolik lásky, až jsem se bála, jestli jsem schopná ji unést. 

„Nejsem smutná,“ odpověděla jsem po pravdě a na důkaz svých slov mu poslala široký úsměv. Počkala jsem, až se jeho ústa vzdálí od mé holé kůže a pak se ve vaně poskládala tak, aby naše obličeje byly ve stejné výšce. Ruce jsem spojila za Edwardovým krkem, čelem se opřela o to jeho a zrakem hypnotizovala ty sladké rty, které mě k sobě tak vábily. „Dokud jsi tady se mnou, dokud tě mám u sebe, jsem ten nejšťastnější člověk na planetě, Edwarde,“ šeptla jsem a nedočkavě se vrhla na jeho rty. Pokud existoval zaručený způsob, jak mě přivést na jiné myšlenky, byl to právě tenhle.

„U sebe říkáš?“ zeptal se Edward se zvláštním důrazem, když jsem kvůli nedostatku kyslíku musela přerušit náš polibek. Zmateně jsem ho pozorovala, jak si stoupá na nohy a s úsměvem od ucha k uchu si mě měří potěšeným pohledem.

Než jsem se stačila optat, co má v plánu, Edward byl už jednou nohou se mnou ve vaně. Šokovaně jsem hleděla, jak se usazuje naproti mně, aniž by se obtěžoval ze sebe svléknout oblečení. Ani tehdy jsem nestačila otevřít pusu a už se po mně Edward natahoval. Nebránila jsem se a nechala se přitáhnout do jeho náruče. Zády jsem se opřela o jeho hrudník, který stále pokrývala promočená látka košile, a smála se na celé kolo.

„Miluju, když se směješ,“ svěřil se Edward láskyplně, když jsem se stále nepřestávala pochechtávat, a vtiskl mi polibek na šíji. Tušila jsem, na co naráží, možná proto úsměv na mé tváři pohasl. Z úst mi unikl tichý povzdech a v tu samou chvíli Edwardovo objetí zesílilo.

Byl tu se mnou. Byl tu pro mě.

„Co chceš dělat?“ vyslovil Edward otázku, při které se mi všechny vnitřnosti v těle nepříjemně zkroutily. Neklidně jsem se zavrtěla na místě. Jak bych mu na to měla něco říct, když já sama jsem odpověď neznala. Leč jsem o tom přemýšlela víc, než bylo zdrávo, k žádnému radikálnímu řešení jsem zatím pořád nedošla.  

„Nevím,“ vzdychla jsem poraženě a ve skutečnosti jsem se i tak cítila. Unaveně jsem zavřela oči a opřela se o Edwardovo rameno. Zatímco on mi svými hebkými prsty krouživými pohyby přejížděl po břiše, já se v duchu opět probírala svým seznamem pro a proti. „Já prostě netuším, jak se s tímhle mám vypořádat, Edwarde,“ postěžovala jsem si nahlas. „Jedna moje část mi radí, abych za ním šla, když už jsme tady, ale ta druhá, větší, část zase říká, abych to nechala plavat. Abych se na něj vykašlala, jako to on udělal se mnou. Věděl to, Edwarde,“ hlesla jsem zoufale. Zaklonila jsem hlavu a podívala se jmenovanému do tváře. „On musel vědět, kdo jsem, když nám pomáhal. Určitě to věděl a nic neřekl. Ani slovem se nezmínil. Proč, Edwarde? Co je na mně tak špatného?“ zoufala jsem a bylo mi z toho do pláče.

„Bells, ty víš, že to není pravda,“ zašeptal mi Edward do ucha a jak nám to stísněný prostor dovolal, si mě přitáhl blíž k sobě. S rukama spojenýma na mém břiše mě objímal a s nosem zabořeným v mých vlhkých vlasech mi neustále něco mumlal. „Na tobě není ani kousíček něčeho špatného. Nechci, aby ses takhle trápila. Pro mě jsi ten nejúžasnější člověk na světě.“

Neměla jsem mu za zlé, že to povídal jen proto, abych se cítila líp, zvlášť když to fungovalo. Už zase jsem se usmívala.

„Lásko, vždycky tě budu podporovat a stát na tvé straně, ať už se rozhodneš jakkoliv, slibuju,“ přísahal Edward a já neměla důvod mu nevěřit.

„Děkuju,“ pípla jsem a natočila se tak, abych ho mohla dlouze políbit. „Ještě by bylo fajn, kdybys mě dokázal přivést na jiné myšlenky,“ zamumlala jsem na oko nešťastně a loupla po něm zvídavým pohledem.

„S radostí, madam,“ chytil se toho okamžitě Edward s divokými plamínky v očích, ale to už jsem byla uvězněná pod jeho tělem. Musela jsem uznat, že odvádění mé pozornosti šlo Edwardovi moc dobře. Jediné, na co jsem se totiž mohla v tuhle chvíli soustředit, byly ty nenechavé prsty, jež mě hladily po celém těle a jeho rty, které si vášnivě vpíjely do těch mých.

Byla jsem na pokraji šílenství. Na pokraji krásného šílenství.

***

„Tři… dva… jedna… Úsměv,“ zvolala jsem a se zrakem zapíchnutým do objektivu jsem se víc natiskla na Edwarda. Zároveň s mými slovy fotoaparát položený na kapotě auta blikl. Zdárně jsem chtěla ukončit naše cestování po Route 66, tudíž jsem Edwarda dotáhla sem k ceduli s názvem právě této silnice, kde končila, a přinutila ho zapózovat. „Ještě jednou –“

Chystala jsem se vyběhnout k Dennisovi, abych ho připravila na další focení, ale zabránila mi v tom Edwardova ruka. Nesouhlasně jsem zaskuhrala, když mé pokusy o uvolnění vyšly vniveč. Rezignovala jsem a sklopila pohled.

„Máme už asi tisíc fotek, přičemž devět set devadesát devět je jen z tohoto místa,“ řekl s úsměvem a konečně mě pustil. „Pokud tam nechceš jít, Bells, tak nemusíme. Nenutím tě do toho, ale včera to vypadalo, že už jsi pevně rozhodnutá. Rozmyslela sis to?“ Edward mě chytil za bradu a pomalým pohybem vzhůru mě donutil se mu podívat do tváře. V tónu jeho hlasu nebyly žádné výčitky, naopak se na mě povzbudivě usmál.

Prokouknul mě. Nešlo mi o žádné fotky, pouze jsem chtěla oddálit nevyhnutelné. Sama jsem si to ale vybrala. Po pěti hodinách přecházení po místnosti sem a tam, sem a tam, jsem se rozhodla, že za Jamesem půjdu. Celou dnešní noc jsem si pak připravovala, co mu povím.

„Nerozmyslela, jen… mám strach,“ zahučela jsem zahanbeně. Bála jsem se jít za vlastním otcem, bylo to ponižující. Edward se mi ale nesmál. Přivinul si mě k sobě do náručí a políbil mě do vlasů. „Co když se mnou nebude chtít mluvit?“ zhrozila jsem se, ale Edward mě opět nezklamal.

„Tak mu rozbiju hubu,“ poznamenal, jako kdyby to bylo něco, co dělá každý den a potvrdil to odhodlaným přikývnutím. Uvolněně jsem se zasmála. „Bude s tebou mluvit. Nemusíš mít strach, půjdu tam s tebou a budu tě držet za ruku.“

„Miluju tě, víš to?“ vydechla jsem vděčně a stoupla si na špičky, abych svůj vděk přeměnila v činy.

Edward mě pak naložil do Volva a vyjel směrem k domu Jamese Hinnicka. Za tu dobu sezení v autě jsem si stihla narůstajícím neklidem okousat všechny prsty na rukou. Měla jsem štěstí, že to nebylo nijak daleko, jinak bych před prahem svého otce stanula i bez vlasů. Přemýšlela jsem, jestli jsem někdy za život byla takhle nervózní. Pravděpodobně ne. 

Edward zastavil o jednu ulici dál. Vypnul motor a očekávaně se na mě zadíval. Nasucho jsem polkla. To zvládneš, Bello, to zvládneš, Bello, opakovala jsem si jako mantru stále dokola a dokola a nejspíš to i trochu zafungovala, neboť jsem dosáhla toho, že se mi povedlo otevřít dveře.

„Počkej,“ řekla jsem s překvapujícím klidem Edwardovi, když udělal to samé. Svou dlaní jsem přikryla tu jeho a omluvně se pousmála. „Chtěla bych tam jít sama. Nechci tě do toho víc zatahovat, už takhle jsi toho pro mě udělal víc než dost a myslím, že teď je to jen a jen na mně, abych se s tím nějak vypořádala.“ Kousala jsem se do spodního rtu a trpělivě vyčkávala, co mi na to Edward odpoví.

„Dobře,“ neprotestoval, „počkám tu na tebe. Hodně štěstí.“ Edward se přes sedadlo nahnul ke mně, aby mě ještě před odchodem políbil. Povzbudilo mě to.

S nově načerpanou energií a Edwardovými instrukcemi, kde se nachází můj cíl, jsem konečně vystoupila ven z auta. Naposledy jsem se přes sklo usmála na Edwarda, který mi to s chutí oplatil, a rázným krokem se vydala vpřed. Jenže já byla já a odhodlání, kterým jsem oplývala uvnitř auta, se ze mě venku jakoby rázem vypařilo do neznáma. Ušla jsem sotva pár metrů a můj krok se značně zpomalil. Čím víc se ode mě Edward vzdaloval a roh ulice přibližoval, tím víc jsem byla nesvá a začala se otáčet přes rameno. Možná jsem doufala, že mě neposlechl a půjde mi na pomoc…

Zhluboka jsem se nadechla a zatnula zuby. Zahnula jsem za roh a téměř okamžitě spatřila menší rodinný domek s červenou fasádou a bílým plotem. Zabrzdila jsem a s mělkým dechem zírala před sebe. Pokoušela jsem se ignorovat zpocené dlaně, žaludek plný kamení a srdce, jehož nepřirozeně hlasité bušení přehlušovalo všechny ostatní zvuky v okolí. Byla jsem si jistá, že kdyby se na mě řítil kamion, neslyšela bych ho.

Tohle nezvládnu, řekla jsem si v duchu a otočila se na patě. V ten moment jsem do někoho vrazila. Zapotácela jsem se, ale ta osoba stihla zareagovat v čas a já se tak neocitla obličejem na zemi. Ten sval v mém hrudníku udělal nejméně sto přemetů od radosti, když jsem zjistila, že mě nepřekvapil nikdo jiný než Edward. Musel vědět, jak se s tím peru a tak mě přišel zachránit.

Ani jeden z nás nic neřekl. Nebylo třeba, neboť ten balvan, co mi právě spadl ze srdce, musel slyšet. Edward mě chytil za ruku a společně bok po boku jsme pokračovali dál v cestě. Sice jsem měla vedle sebe oporu, ale i to mi nezabránilo cítit se jako školačka, která to má právě namířeno do kanceláře ředitele. Párkrát mi odmítly nohy spolupracovat a vyhlašovaly stávku. Nejvíce ve chvíli, kdy Edward prošel brankou a stoupl tak na chodník vedoucí k vchodovým dveřím.

Byl to pak on, kdo stiskl zvonek. Já raději zavřela oči a sklopila hlavu dolů k zemi, jen abych z toho nevycouvala. Celým domem se rozezněla opakující se melodie a hned po ní se k našim uším donesly blížící se kroky. To už jsem Edwardovi drtila ruku a sama se snažila dostat vzduch do plic, na kterých mi asi někdo stál, nebo jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč to nešlo. Rychle jsem se taky pokoušela spolknout ten knedlík v krku, co se mi tak za těch pár vteřin stačil udělat. Letmo jsem ještě mrkla na Edwarda, který – jak jinak – vypadal v naprosté pohodě. Polkla jsem a pozornost přesunula na stále zavřené dveře. Čekala jsem na moment, kdy se otevřou a já spatřím tvář svého otce.

Dost mě proto zarazilo, když jsem místo muže nahlédla do tváře ženy. Leknutím jsem couvla o krok dozadu. Na prahu stála menší blondýna ve středních letech a pomněnkovýma očima střídavě těkala ode mě k Edwardovi. Přes břicho, které svou velikostí všem oznamovalo, že na svět co nevidět přibude další člověk, měla uvázanou zástěru, což vypovídalo o tom, že tu asi bydlí. Další překvapení se pak konalo v podobě asi čtyřletého chlapečka, který se stydlivě schovával za maminkou. O tom, že to bylo její dítko, nebylo pochyb.

 „Dobrý den, přejete si?“ usmála se na nás mile a nepřestávala hladit svého syna po světlých vláskách.

Otevřela jsem pusu, abych ze sebe něco vypustila, ale byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem ji po chvíli zase jen zavřela. S vykuleným výrazem ve tváři jsem se ohlédla po Edwardovi, který po mně taky nejistě pokukoval. V myšlenkách jsem ho prosila, aby to nebylo tak, jak jsem si myslela. Chtěla jsem, aby mi řekl, že si spletl dům, ale to by muselo být úplně poprvé, co by se Edward zmýlil, tudíž mi to na radosti nijak nepřidalo.

„Hledáte manžela?“ ozvala se znovu ta žena a podle jejího tónu už z nás začínala být nervózní. Ona si nejspíš neuvědomovala, co právě vyslovila, ale zato mě bylo jasné, jakým směrem se budou ubíhat mé následující kroky.

Překvapivě mě s jejími slovy nezasáhla bezmoc a smutek, naopak jsem si byla jistá, že to, co se chytám udělat, bude ta nejsprávnější věc, jakou v tuhle chvíli můžu udělat. Zmocnil se mě pocit zadostiučinění.

„Promiňte, ale asi jsme si spletli dům,“ pověděla jsem rozhodným hlasem se zrakem upřeným do té dětské tvářičky. Neušlo mi, jak mi Edward pevně stiskl ruku. „Omlouváme se, že jsme vás vyrušili. Nashledanou.“  

Usmála jsem se pro sebe a pak se zahleděla na Edwarda. Byla jsem smířená s tím, že se mu má náhlá změna rozhodnutí nemusí líbit, ale když usměvavě pokýval hlavou a objal mě rukou kolem ramen, vzpomněla jsem si na jeho slova, kdy říkal, že mě bude za všech okolností podporovat. Odcházela jsem odtamtud spokojená a s úsměvem.

Když se ukázalo, že je to jeho žena, věděla jsem, že jí to nemůžu udělat. Netušila, kdo jsem. Netušila, že před ní stojí dcera jejího manžela. Skrýval před ní velké tajemství, které jsem se rozhodla dále udržet v tajnosti. Kdybych jí řekla pravý důvod své návštěvy, všechno bych zničila. Tohle tvrzení jsem mohla odpřísáhnout. Nevěřila jsem, že by mě mateřsky objala a pozvala dovnitř. Sama jsem se pokusila zapřemýšlet nad tím, jak bych se v té situaci zachovala já. Pravděpodobně by se mi zbořil svět. Kdyby se objevila žena s Edwardovým dítětem, sebralo by mě to.

To jsem nechtěla. To jsem nechtěla pro ni. Pro děti.

On měl už jinou rodinu. S mojí matkou mu to možná nevyšlo, ale z toho, co jsem před okamžikem viděla, to tady bylo jiné. Lepší. Ne, nezáviděla jsem. Už jen to zjištění, že aspoň tady se James ujal role otce, mě uspokojovalo.

Já jsem bez otce žila celý svůj život, teď když jsem byla dospělá, už jsem ho vedle sebe nepotřebovala. Nejdůležitější osobou se pro mě stal někdo jiný. Někdo, kdo kráčel vedle mě. A kdoví, třeba to neznamenalo, že už se nikdy s Jamesem nesetkám tváří v tvář. Možná, že až jeho děti vyrostou, mohli bychom se sejít, nebo to možná celé bude jinak. Osud je přece jen nevyzpytatelný, jak jsem se za těch pár týdnů dokázala sama přesvědčit.

Zazubila jsem se na Edwarda a letmo ho políbila na rty. Moje chování a dobrá nálada ho zaskočila. Zůstal stát na místě jako opařený, zatímco já došla k autu a vyskočila na kapotu. 

„Nešlo to, Edwarde,“ začala jsem se mu svěřovat, proč jsme odtamtud tak vycouvali. „Když jsem viděla, že už má jinou rodinu, něco se ve mně zlomilo. Nerada bych jim to rodinné štěstí pokazila, chápeš mě?“ 

„Já vím. Chápu to a jsem na tebe pyšný,“ odvětil hrdě. Těšilo mě, že na to měl stejný názor jako já. „Ale nemrzí tě to?“ vyzvídal, ale přesto jsem věděla, že jeho otázka nemá nijak důležitý význam. Pouze ho to zajímalo. „Nemrzí tě, že sis s ním nemohla promluvit a zeptat se ho na to, co tě trápí?“

Bylo to asi zvláštní, ale s neskrývajícím pocitem radosti jsem zavrtěla hlavou. „Ne.“ Natáhla jsem ruku do vzduchu směrem k Edwardovi a vyzvala ho, aby šel ke mně. Nadšeně jsem pozorovala, jak kráčí ke mně, jak se naše prsty proplétají do sebe, jak se sklání ke mně, jak mě jeho sladký dech šimrá na tváři.

Nemohla jsem říct, že mi to nic nedalo, lhala bych. Jestli jsem z téhle zdlouhavé cesty měla vyjít jen s Edwardem, tak jsem vyhrála. Byla jsem nejšťastnější člověk na světě. 

„Miluju tě, Bello.“

„Miluju tě, Edwarde.“

Líbali jsme se pomalu a dlouze. Skoro jako bychom si chtěli vynahradit ty časy, kdy jsme kolem sebe jen tiše chodili a ještě netušili, jak nám jedna cesta změní život. Možná jsme se taky snažili oddálit náš odjezd, protože ač to ani jeden z nás nevyslovil nahlas, tak byl čas jít dál. Co se stalo na Route 66, zůstane na Route 66… A že se toho stalo. Na okamžik jsem přestala vnímat a zavzpomínala na všechno, co se nám za tu dobu přihodilo.

Vzpomínala jsem na svou nechuť používat přírodu jako koupelnu, na západ slunce po boku Edwarda, na večer, kdy se nám porouchalo auto, taky se mi nezapomněla vybavit tvář Jamese. Dál jsem myslela na Jacoba a na to, jak Edward žárlil. Znovu jsem prožívala náš úplně první polibek, který měl sice do romantiky hodně daleko, ale bylo to s Edwardem. Už jen proto, bych to neměnila.

Jak jsem říkala, byla toho hromada a rozhodně jsem to považovala prozatím za nejhezčí období svého života.

Než jsem nastoupila do auta, všimla jsem si složeného papíru, co se mi válel u nohy. Sehnula jsem se a zvědavě nahlédla, co na něm je. Obraz. Obraz, který to všechno odstartoval. Chvilku jsem se na něj jen mlčky dívala a pak ho začala pečlivě trhat na malé kousky. Ty jsem si nechala ve dlani do doby, než Edward nastartoval motor. Když se pak auto dalo do pohybu, vystrčila jsem ruku z okénka a rozevřela dlaň. Papírky se vznesly do vzduchu. Brala jsem to jako tečku za cestou po Route 66 a start pro cestu novou.

Zrakem jsem vyhledala Edwardův smaragdový pohled plný lásky.

Usmála jsem se.

Navždy už si budu stát za tvrzením, že cesta je důležitější než cíl.

»Shrnutí«

 Je to tu, vážení a milí. Povídka nám dospěla do zdárného konce a já tomu stále nějak nemůžu uvěřit.

Nemůžu uvěřit, že jsem to nevzdala, ačkoliv jsem k tomu párkrát neměla daleko, a celými deseti kapitolami prošla, aniž by se mi některá z kapitol vrátila zpátky na přepracování. A že to teda byla makačka splnit podmínku. Největší zásluhu na tom samozřejmě máte vy, čtenáři. Největší dík patří těch, co povídku četli od samého začátku a poctivě zanechávali komentáře, toho si vážně hodně cením. Děkuju taky těm, co si otevřeli pouze první kapitolu a poděkování patří i čtenářům, co si povídku přečetli v tichosti. Já jsem ráda i za tohle.

Taky bych chtěla ještě poznamenat, že kdyby tohle nebyla soutěžní povídka s omezeným počtem kapitol a upravená různými podmínkami, tak by celý příběh asi vypadal asi trochu jinak. To říkám jen proto, kdybyste náhodou měli k povídce nějaké výhrady.

Asi už jsem vám sdělila všechno, co jsem měla na srdci a je čas dát Edwardovi a Belle pápá. To znamená konec povídky a soutěže. Ještě by tedy mělo být nějaké hlasování, ale já vám rozhodně nebudu držet nůž na krku a nutit vás, abyste pro mě hlasovali. Pro mě je vítězství už jen ten pocit, že jsem se do soutěže přihlásila a dokončila ji.

Děkuju, že jste cestu po Route 66 prožívali se mnou. Děkuju, že jste přečetli necelých 65 stránek, což ve slovech činí 34 772.

Prostě a jednoduše - děkuju!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Route 66 - 10. kapitola: