Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Road Trippin - 3. kapitola

27.12.2010 (20:45) • elibartoskova • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 909×

Rose:

Stály jsme na té terase a ani jedna z nás nebyla schopna slova. Takovou nádheru žádná z nás zatím neviděla. Tupě jsem zírala na most a představovala si, jak na téhle terase stojím se svou životní láskou. Z toho transu mne probudil až zvonek u dveří. Jemně jsem zatřásla hlavou, abych se zbavila těch šílených myšlenek. Došla jsem ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál poslíček a jakmile mě spatřil, koketně se usmál. Pouze jsem si odfrkla a on se zatvářil šokovaně. Asi na odmítnutí nebyl zvyklý, ale brzy se vzpamatoval.

„Mám vám vyřídit, že pan Philipson vás dnes v šest hodin večer očekává dole v hale."

„Kdo?"

„Ten člověk, který vám poradil cestu. Doufám, že si pamatujete. Prý jste se ho zeptaly na cestu, a díky němu zde taky bydlíte."

„Jo! Aha. Dobrá. Vyřiďte mu, že tam budu. Možná." Chtělo se mi řvát radostí, ale své pocity jsem schovala za klidnou masku. Jakmile jsem zavřela dveře, běžela jsem za Bellou a Alice.

„Holky! Neuhádnete, kam a s kým jdu dnes večer!" zapištěla jsem radostí.

„Vsadím se, že jdeš ven se Slaďoušem." Otočila se na mě Bella a zářivě se usmála. Na nic jiného než na zběsilé kývání hlavou jsem se nezmohla.

„Tak to tě musíme náležitě připravit!" vypískla Alice, čapla mě za ruku a už mě táhla smykem za sebou k našim taškám. Tam popadla tu mou a zabouchla nás v místnosti, která byla nejspíše ložnice.

„Ták. Copak ti oblečeme?" zeptala se Alice a otevřela mou tašku, až mi málem utrhla zip. Pouze jsem si oddychla, když jsem zjistila, že moje taška stále drží pohromadě. Alice se ihned pustila do přehrabování všeho oblečení v tašce, ale nejspíše tam nenašla nic, co by ji potěšilo, tak si došla pro svou tašku, ve které se chvilku přehrabovala, až nakonec vytáhla krémovou šifonovou sukni a k ní top ve stejné barvě bez potisku. Doplnila to černým bolerkem, lodičkami a černým psaníčkem.

„Pojď!" křikla Alice a už mě tahala do koupelny. Zabouhla dveře a začala chodit sem a tam po koupelně. Asi chtěla, aby to vypadalo, že přemýšlí, ale moc jí to nešlo.

„Už to mám!" zavřeštěla a vyběhla světelnou rychlostí z koupely. Když se vrátila, měla sebou nějaké šampony a různé jiné věci. Začínala se mě zmocňovat panika.

„Alice? Na co je tohle všechno?" zeptala jsem se, i když jsem věděla, na co to všechno je. Alice se na mě skepticky podívala. Pouze jsem pokrčila rameny. Alice si podepřela bradu rukou a zatvářila se zamyšleně. Koukala se na mě docela dlouho, a pak mi náhle začala sundavat top. Šokovaně jsem se na ni podívala a ucukla jsem.

„Rose! To musí dolu!" zvýšila na mě káravě hlas. Nechápavě jsem se na ni podívala, jen protočila oči a začala se ke mně přibližovat. Vyděšeně jsem ustupovala.

„Sakra, Rose! To vážně nechápeš, že se musíš vykoupat a převléknout?!" Alice zařvala jak tur. Náhle mi to došlo.

„Promiň."

„Blondýno," mrmlala Alice. Opět jsem protočila oči a začala se svlékat. Alice se usmála s jistou dávkou spokojenosti a začala napouštět vanu. Když jsem byla zcela nahá, a Alice měla napuštěnou vanu, tak jsme začaly spolupracovat. Já dobrovolně vlezla do teplé vody ve vaně a Alice mi dala jasné pokyny, co mám po koupeli se svým tělem a vlasy provést.

Chvíli jsem lenošila ve vaně a pouze si se zavřenýma očima užívala ten okamžik klidu. Co když to skončí jako s... Ne! Tentokrát se nic nestane! Nevím kde, ale náhle se dostavily mé staré vzpomínky. Prudce jsem otevřela oči a posadila se. Nadechla jsem se a pomalu vydechla. Někdo zaklepal na dveře. Trhla jsem sebou, až jsem vylila trochu vody z vany.

„Rose! Už jsi hotová?" Alice. Zatřásla jsem hlavou a vylezla z vany.

„Ještě ne, Alice!" zakřičela jsem na oplátku.

„Tak pohni tím svým hubeným zadkem!" zasmála se Alice. Pobaveně jsem zakroutila hlavou a začala si do vlasů patlat ty věci, co mi nakázala Alice. Vylezla jsem ven a tam se mě chopila Alice. Posadila mě na židli a začala něco provádět s mými vlasy. Přivřela jsem oči. Líbilo se mi, když si někdo hrál s mými vlasy. Potěšeně jsem se usmála, ale když se Alice z mých vlasů přesunula na obličej, nespokojeně jsem zamručela. Alice se pobaveně zasmála a dál pokračovala v mých úpravách.

„Můžeš," vypískla Alice radostně. V tu chvíli, kdy jsem otevřela oči, tak jsem otevřela i ústa. Úžasem. V zrcadle, které přede mnou Alice držela, byl můj odraz, tedy spíše odraz krásné dívky. Její blond vlasy byly zauzlovány do zajímavého účesu, obličej měla jemně nalíčený, že vypadal jak z porcelánu. Už jenom oblečení.

„Děkuju, Alice," otočila jsem se na ni s úsměvem. Jen kývla a objala mě. Obětí jsem jí ráda oplatila.

„Tak, a už jen obléknou tě a méme to celé." Alice se spokojeně pousmála. Zase. Zasmála jsem se a dala se do oblékání. Když bylo vše hotovo, tak jsem mohla vyrazit. Rozloučila jsem se s Alice, která mi popřála hodně úspěchu a vyrazila jsem vstříc své schůzce.

Když jsem vešla do haly, už tam čekal. Světle hnědé vlasy měl rozcuchané a na sobě měl tmavé jeansy a krémovou košili. Musela jsem se zaradovat. Krásně jsem spolu ladili. Když mě uviděl, tak pomalu přešel až ke mně.

„Vypadáš nádherně... "

„Rose. Tobě to taky sluší... "

„Tom."

„Tome." Začervenala jsem se. Všimla jsem si jeho úsměvu a usmála se taky.

„Můžeme jít?"

„Jistě, Tome." Tom se zase usmál. Cítila jsem jak mi rosolovatí nohy.

„No, a tak jsem se stal kapitánem školního týmu." Usmál se na mě Tom. Otvráveně jsem přikývla. Jsme v téhle restauraci asi dvě hodiny a on pořád mluví jen o sobě. Koukla jsem se na hodiny na zdi. Už je deset?!

„Já... už musím," vykoktala jsem. Tom se zamračil.

„Ale, ještě jsem ti neřekl všechno."

„Nevadí."

„Když myslíš."

„Doprovodil bys mě, prosím?"

„Jistě," odpověděl a vstal od stolu. Udělala jsem to samé a usmála se na něj. On se na mě jen kysele zašklebil a protočil oči. Nechápavě jsem se na něj podívala a on se na mě vytasil s tak falešným úsměvem, že mi z toho bylo na zvracení. Tom odešel zaplatit a já mezitím vyšla před restauraci. Byla mi zima, až mi naskočila husí kůže. Tom vyšel před restauraci a stoupl si vedle mě.

„Pojď," rozkázal. Poslušně jsem za ním cupitala, když on náhle zatočil do tmavé uličky. Sice jsem měla strach, ale přede mnou šel Tom, tak jsem se uklidňovala, že on mi nic nemůže udělat. Byla jsem tolik zaměstnána svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, že Tom zastavil, tak jsem do něj narazila.

„Proč zastavuješ?"

„Jsi nějaká zvědavá. A navíc jsem měl s tebou na dnešek jiné plány, ale když tak spěcháš." Tom se oplzle usmál a chytil mě za zápěstí.

„Co to děláš? Pusť mě!" zakřičela jsem na něj, ale vůbec to nepomohlo. Odpovědi jsem se nedočkala a navíc mě Tom přirazil na zeď. Volnou rukou jsem mu dala facku, což ho rozzlobilo tak, že mi ji hned vrátil. Držela jsem si tvář a snažila se utišit své vzlyky a slzy, které se mi začaly nekontrolovatelně řinout z očí, který mi zakrývaly vlasy. Tom mě donutil vstát a chytil mě surově zezadu za vlasy, což mi připomnělo tu osudnou noc.

„Rose, pojď tudy, je to zkratka!" chytil mě za ruku Mike. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval, ale v jeho očích bylo něco, co mi říkalo, že bych s ním neměla jít, ale já neposlechla a šla jsem s ním. Hned po tom, co jsem zašli do té uličky, mě Mike chytil za ruce a přimáčkl ke svému tělu. Volnou rukou mě chytil zezadu za vlasy a drsně políbil.

Mé vzlyky začaly nabírat na intenzitě, když jsem náhle cítila, že mám volné ruce. Otevřela jsem oči. Přede mnou už nestál Tom, nýbrž vysoký muž. Mnohem vyšší než Tom. Ustrašeně jsem se schoulila do klubíčka. On ke mně natáhl ruku a pokusil se na mě usmát, nejspíš, jelikož jsem přes své uslzené oči skoro nic neviděla. Odtáhla jsem se od něj co nejdál.

„Neboj se mě, nechci ti ublížit." řekl melodickým hlasem. Chvilku jsem těkla očima mezi jeho obličejem a jeho rukou, která byla natažena směrem k mé maličkosti. Nejistě jsem k němu natáhla svou ruku a on mi pomalu pomohl vstát. Opět se na mě usmál a já sklopila pohled k zemi. Nedokázala jsem přestat myslet na to, jak jsem Tomovi věřila. Já blbá! Znovou jsem začala vzlykat. Ten neznámý muž mě vzal do náruče. Z šoku jsem mu začala mlátit rukama do hrudníku.

„Pusť mě! Pusť! Nech mě být, sakra!" řvala jsem na něj. Počkal, až mi dojdou síly a objal mě. V jeho objetí jsem pocítila jisté bezpečí, ale rozum mi říkal, že je to špatné, avšak já byla vyděšená a objetí jsem potřebovala. Chytla jsem se ho kolem krku a rozvlykala jsem se naplno. Začal mě utěšovat.

„To bude dobré. Nebojte se, slečno," mluvil tak klidně a já cítila jak se pomalu mé vzlyky stávají tiššími, až jsme tam nakonec stáli bez jediného zvuku. Pouze mé zrychlené dýchání a zvuky jezdících aut narušovaly to ticho.

„Děkuji za mou záchranu."

„Není zač. Spíše děkujte náhodě, že mě do této ulice zavedla. Chcete doprovodit domů? Kde bydlíte?"

„Hotel Phi... " zadrhla jsem se. Jakmile jsem si vzpomněla na to jméno, bylo mi do breku.

„Philipson." dokončil za mě neznámý. Přikývla jsem a on se dal do chůze. Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. Když jsme došli před hotel, tak jsem mu chtěla z náruče vylézt, ale on mě odmítl pustit. Nesouhlasně jsem zamručela a on se pousmál. Jestli jsem mi při úsměvu toho hnusáka podlomovala kolena, tak při pouhém pousmání tohoto muže jsem umírala blahem. Poprvé od našeho setkání, pokud se tomu tak dá říct, jsem se mu podívala do tváře a ústa se mi samovolně otevřela do písmene O. Ten muž byl krásný. Ne! Nádherný. Ne! Na toho pouhá slova nestačila. Jeho krátké hnědé vlasy se leskly ve světlech pouličních lamp, jeho pleť kontrastovala svou světlostí s vlasy, perfektní rysy, ale nejúžasnější byly jeho oči. Tekuté zlato. Nedokázala jsem se od nich odpoutat. Někdo si odkašlal. Polekaně jsem sebou trhla.

„Vyděsil jsem tě? Omlouvám se, ale vypadala jste jako zhypnotizovaná." Cítila jsem, jak mi hoří tváře.

„V pořádku. Mohl bys... byste mě pustit?" zeptala jsem se koktavě.

„Jistě." Pomalu mě pustil na zem. Děkovně jsem se na něj usmála. Nebo jsem se aspoň snažila usmát.

„Děkuji moc za doprovod a za... za... za záchranu." Neznámý se pousmál.

„Nechcete doprovodit?"

„Ne. Nemůžu vás přeci takhle obtěžovat, už jste mi navíc pomohl dost."

„Ale mě neotravujete."

„Dobrá."

Vešla jsem do hotelu a nedbala pohledu toho divného recepčního. Zmáčkla jsem knoflík, který přivolává výtah a vyčkávala. Když výtah přijel, oba jsme nastoupili. Občas jsem se na něj koukla, jelikož jsem stále nevycházela z údivu, jak může být někdo tak dokonalý. Zmerčil můj pohled a usmál se na mě. Díky Bohu, že jsme dorazili do našeho patra. Oba jsme vystoupili a já jsem rovnou zamířila k našemu pokoji. Zaklepala jsem na dveře. Slyšela jsem kroky a pak Alice otevřela dveře. Její oči byly celé zarudlé.

„Alice? Ty jsi plakala?" zeptala jsem se. Pouze přikývla a padla mi kolem krku.

„Když... když... to bylo tak krásný a romantický a smutný! Já už se na ten film nikdy koukat nebudu, jelikož se potom vždy chovám takhle!" Zase se koukaly s Bellou na Mrtvou nevěstu. Tiše jsem se zasmála, když mi došlo, že ta, která má důvod brečet, jsem já. Úsměv mi zamrzl a vystřídal ho nápor vzlyků, který se nedal unést. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy, ale než jsem stačila dopadnout na zem, tak mě někdo chytil. Otočila jsem se na něj, na svého zachránce. Ovšem, kdo jiný by mě mohl chytit. Nevím proč, ale schoulila jsem se mu do náruče a pevně ho objala kolem pasu. Ucítila jsem, jak se šokovaně napnul. Nejspíše mou reakci nečekal, ale pak mě objal také. Vzal mě opět do náruče a donesl až do obýváku.

„Co se stalo?" vyskočila na nohy Bella.

„On... on... byl jak... jako... Mike."

„Shhhhhh." zašeptal zachránce.

„Ten... ten... ten..." Alice už nebyla uslzená, nýbrž slušně řečeno neskutečně rozzlobená a pochodovala sem a tam po pokoji. Zachránce mě spustil na zem a Bella mě ihned objala.

„Děkujeme vám..."

„Emmett."

„Já jsem Bella, ta co vypadá, že každou chvíli vybuchne je Alice a ta, co jste ji přivedl, je Rose," odpověděla mu Bella.

„Rád jsem vás poznal, dámy," řekl Emett a než jsem mu stačila něco říct, odešel.

Brečela jsem ještě asi dvě hodiny a potom jsem usnula.

Pohled Alice:

Ničilo mě Rose takhle vidět. Před chvilinkou usnula. Ani se nedivím, když brečela dvě hodiny. Vešla jsem do obýváku.

„Bello, zítra odjedeme. Myslím, že pro Rose to bude nejlepší a měla by také podat žalobu."

„Taky jsem to chtěla říct." odpověděla mírně nezaujatě, ale v jejích očích byla vidět starost.

„Bello? Co se děje?"

„Alice, já ho viděla!"

„Potichu! Rose spí! Koho jsi viděla?"

„Jacoba."

„Jacoba?" vypadlo ze mě. Tomu jsem ani za mák nevěřila. Jacob zůstal doma, v Los Angeles. Nevěřícně jsem se na Bellu podívala.

„Já věděla, že mi nebudeš věřit, ale on tam byl. Já jsem se šla projít a viděla jsem ho. Běžela jsem za ním, ale po něm jako by se slehla zem."

„Třeba se ti to jen zdálo."

„Ne, Alice! Nezdálo!"

Z toho, co mi řekla Bella, jsem se necítila dvakrát dobře. Pamatuji si, že když se Jacob vyspal s Jessicou hodně to Bellu vzalo, ale nakonec se sebrala a začala ho ignorovat, ale on jako by nepochopil, že s ním Bella skončila, za ní pořád chodil. Když jsme odjeli, oddychla jsem si, že má od něj pokoj, ale jestli má Bella pravdu tak...

Ani jsem si nevšimla, že Bella odešla a zůstala jsem v obýváku sama.

„Alice, pojď spát. Je pozdě a zítra brzy odjíždíme," křikla Bella.

„Už jdu."

Zalezla jsem do koupely, kde jsem si dala rychlou koupel a vyčistila jsem si zuby. Lehla jsem si vedle Rose stejně jako Bella. Usmála jsem se na ně, zavřela oči a už jsem o ničem a o nikom nevěděla.

Autor: elibartoskova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Road Trippin - 3. kapitola: