Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rising moon - Prolog

29.05.2011 (15:15) • Missao • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1213×

Cestujeme po světě už velmi dlouhou dobu. Mé sestře to občas vadilo, když jsme se museli odstěhovat, když se jí někde začalo líbit. Když našla Šiničiho, neměla s tím vůbec problém.

Měli jsme dvě magické podoby. Jedna byla kitsune podoba. Měli jsme normální vzhled, ale když jsme si přidali něco z kitsune, byli jsme o hodně krásnější. Když se do této podoby měníme, vůbec to nebolí. Měníme vzhled. Změní se nám obličej, takže vypadáme až magicky krásně. Vlasy se nám prodlouží a zčernají. Já je mívám v kitsune podobě až po pás. Jediné, v čem sou naše vlasy zvláštní, jsou jejich konečky. Jsou křišťálově modré a v noci září. Nevíme čím je to způsobeno, ale je to tak. Křišťálově modré konečky mám jenom já. Misao je má čistě bílé a Šiniči rudé. Taky v noci září. Naše oči se mění. Září tou barvou, kterou máme barevné konečky našich vlasů.

Druhá podoba je liščí. Měníme se v krásnou lišku s několika ocasy. Není to jen tak obyčejná liška, až na ty ocasy. Oči nám září jako v kitsune podobě a na každém ocasu je pruh zářící barvy. Nejsme malé lišky. Jsme velké jako normální, mírně větší vlk. Takže kdyby nás někdo takhle viděl, myslel by si asi, že má přelud. Já mám v naší malé smečce největší autoritu. Je to počtem ocasů v liščí podobě. Já jich mám pět - šest ocasů je největší a může toho dosáhnout jenom jeden kitsune. Misao má tři ocasy a Šiniči čtyři. Ocasy jsou odznakem cti a vyhraných bojů. Jsem něco jako kitsune vůdce. Já, Misao a Šiniči jsme jediní kitsune vůbec. Byli jsme a jsme jediní.

Nedokážeme z člověka stvořit kitsune. Nemáme žádný jed ani nic podobného. Máme ale velikou sílu a obrovskou rychlost, a to v podobě kitsune a liščí. Nikdy mi nevadilo to, čím jsem se stala. Já ani nevím, jak jsem vznikla. Moje vzpomínky na tu dobu byly strašně nečitelné.

Zrovna jsme se stěhovali do Forks - malého zapadákova, kde téměř nikdy nesvítí slunce. Nevadilo nám to. Cestovali jsme v kitsune podobě. Připomínali jsme spíše světelné šmouhy - jak nám zářily konečky vlasů a oči. Mohly nás zachytit jen nadpřirozené smysly. Nic jsme si z toho nedělali. Byli jsme velice silní a v případě nouze i rychlí.

Žijeme velmi dlouhou dobu, tudíž máme i mnoho peněz. Moc je nepotřebujeme. S naší mocí jsme si dokázali vytvořit dům podle našich představ. Bylo to velmi výhodné.

Když se proměňujeme z liščí podoby na člověka, máme na sobě oblečení. V liščí podobě nám zmizí a při proměně zase ukáže.

Věděli jsme, že na světě nejsme jediné magické nebo nadpřirozené bytosti. Existovali ještě vlkodlaci a upíří, o kterých jsme dobře věděli. Jenže špatně se dozvídalo, čím vlastně jsou. Takováhle chyba se stala, když upalovali před dlouhými časy čarodějnice. Doufali totiž, že měli nějakou jinou bytost. Jenže chytit nás a ty ostatní bylo samozřejmě o hodně těžší. Spíše nemožné.

Jednou jsme potkali i kožoměnce. Dívku, co se proměňovala v kojota. Potkali jsme ji asi před dvě stě lety, takže nevíme, jestli ještě žije. Byla jediná svého druhu. Vlkodlaci je vyhubili, tak, jako jedni upíři téměř vyhubili vlkodlaky. Prý napadli jednoho z jejich družiny. Více jsme se o nich nedozvěděli.

Na upíry jsme narazili jednou, a to před sto nebo sto padesáti lety. Byli překvapení, že nás viděli. Nevěděli ani, že něco jako my existují. Potkali jsme je v Evropě, kde zrovna lovili. Byli to kočovní upíři, takže jsme je už neviděli.

Živili jsme se jako normální lidé. Nepotřebovali jsme jinou stravu.

Přestali jsme stárnout v plnoletosti. To se stalo asi pře devíti sty lety. Dlouhá doba. Velice dlouhá doba. Myslíme, že jsme na svět přišli tím způsobem, jako na svět přišli první upíři a první vlkodlaci. Nikdo nás neproměnil nebo nějak tak. Prostě jsme vznikli.

Měli jsme v plánu nastoupit na místní střední. Měli jsme za sebou jen několik škol. Když jsme neměli co dělat, vystudovali jsme ji. Škola nás nudila tak, jako nudí ostatní děti. Proto jsme ji nestudovali každých několik let. Byli jsme velmi chytří, takže nám šly všechny předměty. Hlavně dějepis. Jednou se nám stalo - asi před padesáti lety -, že jsme opravili učitele ve výkladu. Samozřejmě, že to v učebnici nebylo. Pak jsme museli ze školy odstoupit, protože by to bylo dost nápadné.

Nikdy jsme nezjistili, jestli můžeme mít děti. Misao a Šiniči byli šťastní spolu, takže na to ani nepomysleli. Já ano. Představa, jak chovám v náručí malé miminko, moje miminko, byla velmi zvláštní. Musela bych to děťátko mít s někým, koho bych milovala. Když jsem se cítila sama - a to se mi stalo málokrát. O svou mladší sestřičku jsem se starala až do osmnácti. Pak si mohla dělat, co chtěla. Jenže ona zůstala se mnou. Byla jsem jí za to vděčná.

Jednou jsem se své sestry ptala, jaké to je být zamilovaná.

„Víš, Bello, to je zvláštní popsat. Udělala bys pro tu osobu cokoli. Je pro tebe nade vše a nevíš, co bys bez ní dělala. Nedokážu si představit, že bych žila bez Šiničiho,“ rozplývala se. Byla jsem velmi ráda, že pro ni tak moc znamená. Jenže ona chtěla, abych si konečně někoho našla. Snažila se mi i pár kluků dohodit. Nenašla jsem v nich absolutně nic.

Doufala, že někoho najdu ve Forks. Proto jsme sem přijeli.

Prolog byl krátký. Bylo v něm něco málo o jejich životě. Byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali, jestli vůbec má cenu pokračovat.

Jestli jste se zadrhli u kožoměnce, tak vám rovnou říkám, že jsem se inspirovala knížkou Měsíční svit.

Mám pokračovat?

Autor: Missao (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rising moon - Prolog: