Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Řezník - 7

19.11.2012 (13:30) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2703×

Řezník – 7

Můj pohled se zaměřil na protivné světlo, které prosvítalo skrz tmavé závěsy. Znechuceně jsem se zatvářil a odvrátil jsem pohled. Na hrudi jsem ucítil nepatrné šimrání. Podíval jsem se na břicho, po kterém běhaly štíhlé, bílé prsty. Hladila mě po černých chloupcích a jezdila nahoru a dolů, až se zastavila u mé brady. Pootočila si ji k sobě a zadívala se mi do očí.

„Dobré ráno,“ zašeptala s úsměvem a natáhla se pro polibek, který jsem jí nedal. Odtáhl jsem se od ní a vytrhl se z jejího sevření. Vyhoupl jsem se do sedu a následně se postavil zády k ní. V nosu mě šimral její parfém, moje kolínská a vtíravý pach sexu. Nenáviděl jsem ta rána, kdy jsem se probudil, a cítil jsem se špinavý. Opotřebovaný.

Někdo popotáhl. Přes rameno jsem se na ni zadíval, utírala si tváře hřbetem ruky a snažila se zabránit slzám. Neúspěšně. Rád jsem se díval na trápení druhých, měl jsem z toho škodolibou radost.

„Nebreč, chováš se jako nána,“ okřikl jsem ji ochraptělým hlasem a udělal pár kroků ke koupelně. Věděl jsem, že mě sleduje, že se na mě dívá a mě to znervózňovalo. Nesnášel jsem, když mi někdo stál za zády.

Rychle jsem zalezl do koupelny a nahý si stoupl pod sprchu. Pustil jsem na sebe proud vlažné vody a sesul se k zemi. Kolena jsem si přitáhl k sobě, dlaněmi jsem se dotýkal míst, kterých se dotýkaly její ruce, a snažil se je očistit. Vzal jsem do ruky žínku, pořádně ji namydlil a začal si s ní drhnout tělo. Ačkoli jsem byl čistý a kůže mě pálila, drhl jsem dál. Stále jsem měl pocit, že na sobě cítím pach několikanásobného orgasmu, který jsem měl. Hnusilo se mi to a byl jsem sám ze sebe znechucený, ale naučil jsem se to brát jako svou podstatu. Bylo to lidské a byl to i můj případ.

Když jsem zacítil ryzí pach krve, věděl jsem, že jsem zcela čistý. Odhodil jsem žínku do kouta a nechal dopadat kapky na své tělo, aby vše smyly. Vypnul jsem sprchu, omotal si ručník kolem pasu a vyšel z koupelny, aniž bych se na sebe zadíval do zrcadla. Jen co jsem vstoupil do ložnice, znechuceně jsem se ušklíbl. I tady byl ten pach.

Zadíval jsem se na postel, která byla už teď prázdná, ale nebyl jsem tu sám. Stála u okna a oblékala si spodní prádlo. Rychlým pohybem jsem se k ní přemístil a pomohl jí dopnout podprsenku. Zajíkla se. Otočil jsem ji čelem k sobě, držel jsem její obličej pevně v dlaních a prohlížel si kontury jejích rtů. Pravý koutek měla natrhnutý a pod levým okem měla modřinu hrající všemi barvami. Přejel jsem palcem po její tváři a uslyšel syknutí.

„Ticho!“ zašeptal jsem výhružně. Z ničeho nic jí po tváři začaly téct slzy. Ruce jsem měl celé mokré. Zesílil jsem stisk a zadíval se jí do očí. Byl v nich strach, bezmoc a kousek odhodlání, který mě podráždil.

„Pr-oč? Proč jsi ta-k neci-tel-ný?“ zakoktala mezi vzlyky. Hruď se jí zvedala v nepravidelném rytmu. Srdce jí uhánělo neuvěřitelnou rychlostí, skoro jsem si myslel, že chce přede mnou utéct. Usmál jsem se, a tak odhalil řadu bílých zubů.

„Už jsem ti několikrát řekl, že si nepřeju, aby ses takhle chovala, je ti to jasné?!“ Zaryl jsem jí nehty do kůže. Pach sexu se začal mísit se strachem a mě se opět zmocňovala vzrušení. Vzrušení z toho, že má strach. Ze mě. Bojí se toho, co udělám.

„Nic špatného jsem neudělala, chtěla jsem na tebe být jen milá a -“

„Nesnáším dotyky, nesnáším, když na mě někdo sahá, já přebírám iniciativu, ne ty! Ale tohle jsem ti říkal už několikrát, není-li pravda? A jelikož neposloucháš,“ pronesl jsem výhružný tónem, „zasloužíš si potrestání, zlatíčko.“ Zorničky se jí rozšířily. Najednou byly velké jako měsíc v úplňku. Začala se mi v sevření kroutit, svíjela se až k zemi, kde dopadla na kolena. Nechal jsem ji, aby přede mnou klečela. Aby si uvědomila, jak se ke mně má chovat a že není radno si se mnou zahrávat. Zatahal jsem ji za vlasy a donutil ji, aby zaklonila hlavu.

Nekřičela. Se slzami v očích se mi zadívala do očí a zpříma si mě prohlížela. Cítila se poníženě a to mi dělalo radost. „Takového se tě bojím, co to do tebe vjelo?“ ptala se roztřeseným hlasem. Hrdelně jsem se usmál.

Chytil jsem ji za loket, vytáhl ji na nohy a hodil s ní na postel. Ihned jsem se ocitl nad ní. Prstem jsem přejížděl od brady až po nahé boky. Předloktí měla modřiny, stejně tak na prsou. „Ach můj Bože, prosím, nedělej to,“ zanaříkala, když spatřila v mých očích známý chtivý lesk. Zazubil jsem se a chytil ji pevně za zápěstí. Tím, že sebou začala mlátit jako ryba na suchu, nic nezmírnila. Ba naopak si to celé zhoršila. Milovala sex se mnou, ale nesnášela, když jsem ji k tomu nutil a vše probíhalo podle mého.

Silou jsem ji donutil, aby vzpažila, drtil jsem její zápěstí, zatímco jsem ji začal líbat na krku. Pomalu, ale surově. Na nějaké něžnosti nebyl čas. Po tváři jí kanuly slzy jako hrách, ale já neměl pochopení. „Prosím, nedělej to,“ žadonila dál, očividně netušila, že nemá šanci. Nenáviděl jsem to, ale když jsem cítil strach, nedokázal jsem tomu vzdorovat. Roztáhl jsem jí nohy do stran, až vyjekla bolestí. Strhl jsem ze sebe ručník a vklínil se mezi její obnažená stehna. Její strach a bezmoc mě natolik vzrušila, že jsem byl nucen jí to dokázat. Sehnul jsem se těsně k jejímu klínu a strhal jsem z ní maličký cár látky, co jí halil klín.

Přiblížil jsem se k ní, dotkl jsem se jí jen svou malou podstatou částí. V tu chvíli si uvědomila, že nemá cenu vzdorovat. Já ji stejně dostanu. Přestala sebou házet a ochotně mi rozevřela klín ještě víc.

„Tak maličká, vidíš, že umíš poslouchat, když se chce, a jde to i bez facek,“ pochválil jsem ji. V duchu jsem si vybavil dnešní noc, kdy jsem se uvolňoval ve všech možných polohách. Musel jsem ji párkrát přinutit násilím, ale vždy se ochotně poddala a do okolí vznesla vlnu vzrušení. Bez dalších řečí jsem se napjal a tvrdě přirazil. Jedním pohybem jsem nás spojil v jedno a na důkaz nepříčetné touhy jsem zavrčel.

Místnost proťal slabý, přesto bolestivý křik.

Stála jsem na rohu ulice a celá se třásla. Kolena jsem měla jako z rosolu, popravdě jsem se divila, že se vůbec udržím na nohou. Sejdeme se v kavárně BlackTea ve dvanáct hodin přesně, jeho hlas mi v hlavě zněl stále dokola, měla jsem pocit, že jsem se zbláznila. Bylo to sice pracovní setkání, které vůbec nic neznamenalo, ale nervózní jsem byla, jako kdybych šla na svoje první rande. Shodou okolností bylo právě s Edwardem.

„Čekáš tu na mě dlouho?“ vyrušil mě jeho hlas a mně se jako na povel zastavilo srdce. Sáhla jsem si na hruď a pomaličku vydechla. Jeho oslnivý úsměv mi v tom moc nepomáhal. Moc dobře věděl, co to se mnou dělá, obzvlášť ten jeho pokřivený úsměv. K čertu s tebou, Cullene! křičela jsem na něj v duchu.

„Ne, moc dlouho ne,“ odkašlala jsem si, abych nabrala znovu ztracený dech. Jako obvykle se zachoval jako gentleman. Šel přede mnou, otevřel mi dveře a pokynul mi, abych vešla. Celá červená jsem poslechla. Jakmile jsem vešla do dveří kavárny, rozhostilo se ticho. Nebylo tu hodně lidí, aby bohatě to stačilo na to, abych se necítila ve své kůži.

Edward nechal výběr stolu na mně, a tak jsme se posadili úplně na konec do stinného koutku, kde nás nebude nikdo rušit. Posadila jsem se a koutkem oka pozorovala číšnici, která nemohla spustit pohled z Edwarda. Neznámý pocit žárlivosti se v malé dávce ozval, ale mávla jsem nad tím rukou a přinutila se si sednout, ačkoli bych nejraději brala nohy na ramena. Mohla jsem na setkání poslat Steva, ale bylo mi ho líto. Probudil se těsně před tím, než jsem odešla z kanceláře, a soudě podle jeho zarudlých očí měl pernou noc.

„Počkej, pomůžu ti,“ nabídl se a dotkl se mé ruky, když mi pomáhal svlékat kabát. Odtáhl jsem se od něj, na tváři se mi objevil křečovitý úsměv. Edward se zatvářil podivně stejně jako já, a tak jsem ho nechala, aby mi pomohl. Nechtěla jsem mu dát košem na veřejnosti. Když jsem se usadila, nemohla jsem si nevšimnout jeho výrazu. Byl… nedočkavý? Posadil se přímo naproti mně, viděli jsme si do očí a moje tváře se začaly barvit do červena.

„Pořád stejná,“ zkonstatoval můj stav, načež já se zašklebila. Usmál se a pokynul číšnici, aby přišla. Ta na to jen čekala. Přiběhla, div se za ní neprášilo. Edward si objednal jen vodu, kdežto já poprosila o pořádně silné kafe. Tohle bude ještě dlouhé odpoledne, pomyslela jsem si a zkusila se pohodlněji usadit.

Odkašlala jsme si. „Asi přejdeme rovnou k věci,“ nekompromisně jsem jej sjela pohledem, dala jsem si nohu přes nohu a založila si ruce na prsou, „cos zjistil a jaký je důvod, že to musíš řešit nevyhnutelně se mnou?“ zeptala jsem se vážně a v duchu se modlila, aby se mi nezlomil hlas. Sledovala jsem jeho samolibý úsměv. I po těch letech, které jsem ho neviděla, se nezměnil. Jak taky mohl, byl to upír, jenž zamrzl ve stejném věku. Edward se už chystal ke slovům, když k nám opět přiběhla číšnice s čerstvým nánosem lesku na rtech.

Znechuceně jsem se ušklíbla. Odvrátila jsem pohled, abych se nedívala na jejich nenápadné pohledy, kterými se div nesnědí navzájem. Když odešla, Edward se stále pitomě usmíval. Mně to ale tak zábavné nepřipadalo.

„Řeší se tu vražda, Edwarde, vražda, která není jen nějako přestřelkou. A ty se tady směješ? Co ti přijde tak k smíchu?“ zeptala jsem se namíchnutým hlasem a hnedka jsem měla po dnešní dobré náladě. To byla jeho specialita. Vždy mě uměl rozčílit doběla, ať už se jednalo o vážnou věc nebo ne. Odstrčil sklenici vody stranou a natáhl se přes stůl blíž ke mně. Hrbil se a vypadal při tom mužsky, neskutečně mužsky. Jeho ohromná, svalnatá ramena se ke mně přiblížila a já tak měla výhled na jeho tělo. Černý svetr obepínal jeho hruď, jako by měl na hrudi přišitou cedulku ‚Jsem k mání‘.

„Člověk se nemůže ani zasmát? Co by to bylo za život, kdybych se jen mračil, taky bys to někdy měla zkusit,“ utahoval si ze mě, užíval si tu chvíli, kdy jsem jej vraždila pohledem. „Co si pamatuju, tak ti moc slušel."

Nasypala jsem si do kávy dva cukry a přisypala tam smetanu. Zatímco jsem lžičkou míchala černou kávu. Ušklíbla jsem se. „Jistě, je normální si z vážné situace dělat srandu, ale pro lidi, ne pro mytické osoby, jako jsi ty,“ naznačila jsem mu nepřímo. Zamračil se. Mezi očima se mu objevila zřetelná vráska.  Díval se na mě skrz zlaté duhovky, v nichž jsem nedokázala číst. Ostatně jako nikdy. Vždy pro mě byl zavřenou knihou, a ať jsem se snažila sebevíc, nikdy mi nedal prostor, abych mu nahlédla do duše. Do něho.

„Nikdy jsi mi to neodpustila, viď?“ Obočí mi vylétlo nahoru.

„O čem to mluvíš?“ Tušila jsem, na co naráží, ale uchovala jsem si tvrdou masku. Za ta léta na policii jsem v tom uměla chodit, ale má maska se pod tíhou jeho pohledu začínala mírně prolamovat.

„Moc dobře víš o čem. Nikdy jsi mi neodpustila to, co jsem ti řekl tenkrát ve škole, že?“ Usmál se, až se mu udělaly dva ďolíčky. „Ten moment si pamatuju do teď. A věř mi, nebo ne, první dva roky jsem si to vyčítal. Asi jsem se ti neměl den před tím zmiňovat, kdo doopravdy jsem, ale myslel jsem si, že bys to měla vědět. Nechtěl jsem před námi skrývat žádné tajnosti. Chtěl jsem, abychom začali s čistým, bílým štítem.“ Sklopila jsem pohled do černých kruhů, s nimiž se mísily i světlé hnědé. Vzpomněla jsem si na tu chvíli, kdy mě jeho slova zasáhla… ale mohla jsem si za to sama. Věděla jsem to.

Poposedla jsem si, abych si udělala více místa. Při takovém rozhovoru se mě zmocňovaly návaly horka, chtělo by to změnu, pomyslela jsem si. „V minulosti se zásadně nehrabu, pane Cullene,“ oslovila jsem ho příjmením a dodala velký důraz na poslední slova, „a teď k věci. Co jste zjistil o Erice Heise?“ zeptala jsem se. Sebrala jsem veškerou svou odvahu a podívala se mu zpříma do očí.

Ano! Byli jsme si rovnocenní, cítila jsem to. Konečně jsem se po letech dokázala rovnat s jeho zatraceným pohledem, který mě ubíjel a ve snech pronásledoval.

„Jistě, šerife!“ Zasalutoval. Přistihla jsem se, jak mi povyjela koutky nahoru. Edward se pustil do vyprávění toho, co zjistil. Předložil mi papíry, na kterých byly detailní fotografie oběti. Zahlédla jsem dva červené vpichy, což byl zřejmě důvod toho, proč jsem kolem oběti nezahlédla kaluže krve. O tom, že nějaké orgány chyběly, jsme věděli a to byla druhá nejzapeklitější otázka. Co s nimi ten parchant dělá? Černý trh?

Co mě ale zarazilo nejvíce, byla jeho iniciála. Vyřezané Ř do jejího stehna bylo do očí bijící. Obrázek jsem si prohlížela delší dobu z různých úhlů. Bylo neuvěřitelné, jak se svou obětí zacházel. Celou ji zmrzačil, nezbyla z ní ani její maličká část. A přitom to byla opravdu atraktivní žena, odmyslím-li si to, že nebyla tak fialová a hlavně – byla celá.

„Teď už chápeš, proč jsem musel mluvit s tebou. Nelíbí se mi fakt, že zabíjí takhle okatě, a jestli je to někdo z našeho druhu, budeme to muset zastavit dříve, než se do toho začnou vrtat ti nad námi.“ Přikývla jsem. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsme na stopě bláznovi, co nejenže obchoduje s orgány oběti a bere si její údy jako suvenýry, ale jejich krev je neznámo kde. A tohle se musí zastavit.

Zrovna jsem chtěla promluvit k případu, když mi zazvonil mobil.

„Prosím,“ ozvala jsem se do telefonu. Můj výraz přecházel z veselého do ponurého, až jsem vytřeštila oči. Třes ovládl celé mé tělo; ne strachem, ale nervy. „Hned tam jedu.“ Byla moje poslední slova, než jsem zavěsila. S rozklepanýma rukama jsem telefon schovala. Ledové prsty se dotkly mých.

„Co se stalo?“ Jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Připadala jsem si jako v transu, dokud do mě něžně nedloubl.

„Řezník znovu udeřil.“

My jsme se dlouho neviděli a vím o tom. :)) Chci se vám omluvit, ale nálada ani chuť nebyla, navíc čas taky nebyl nijak shovívavý. Něco napsaného ale dopředu mám, a tak než se znovu zajedu do starých (možná i lepších) kolejí, ráda bych vám je sem postupně dala. :)) V příští kapitole se podíváme, jak si s námi ten náš floutek hraje. Chtěla bych poděkovat těm, kdo vydržel čekat a i nadále čte - máte můj velký obdiv!

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Řezník - 7: