Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 7. kapitola

05.03.2010 (17:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1239×

7. kapitola - Cullenovi

„Uff!“ vydechla jsem hlasitě a tím si pročistila hlavu.

„Takže to vezmeme od znova. Jsem mrtvá?“ vybalila jsem na ně svou první a nejdůležitější otázku (přeci jen, jestli už jsem třeba vážně odhodila kopyta, tak si můžu sbalit svoje saky-paky a zmizet z tohohle cvokhausu).

„Ee,“ zavrtěl hlavou ten namakaný pakoň a jen stěží dusil smích.

„A vy jste vlastně kdo?“ I tato otázka byla celkem aktuální.

„Toto je má rodina, rodina Cullenových,“ ujal se slova ten blonďatý frajer, na kterém jsem si před chvílí pošmakovala. Na prokousnutém rameni si stále ještě držel kus nějaké látky.

„Já osobně se jmenuji Carlisle, toto,“ ukázal na tu krásnou brunetu s mateřským výrazem v obličeji. No, vlastně ten mateřský výraz uplatňovala pouze na členy své rodiny. Mně obětovala pouze chladný zdvořilostní úsměv, „a tady jsou naše děti,“ ukázal na zbytek přítomných.

„Cože, tohle všechno jsou jejich děti? Proboha, ti museli v mládí dovádět jak králíci,“ proletělo mi hlavou. Ale počkat, vždyť tyhle děti vypadají tak na dvacet. A samotný Carlisle s Esme vypadli ani ne na třicet.

„Bože můj, to jste je snad počali ještě ve školce, ne?“ vypadlo ze mě nečekaně. Auuu! Takový trapas! Cítila jsem se strašně neomaleně a hloupě, bylo to ode mě velmi netaktní a já si rychle dala ruku přes pusu. Carlisle se shovívavě usmál a dělal, jako by si mé poznámky nevšimnul.

„Toto je Jasper,“ ukázal na kudrnáče a ten mi beze slova podal ruku. Ne jakožto v přátelském, ale ve zdvořilostním a nutném gestu.

„Hmm, tebe už znám. Jsi příjemný jak osina v zadku,“ stiskla jsem jeho ruku a ta malá elfka se div neudusila vlastní slinou, když začala smíchy pískat jak rychlovazná konvice.

„Alice,“ pronesli všichni unisono a znuděně. Mě tak nějak došlo, že oslovení „Alice“ patří zřejmě tomu poskakujícímu trdlu.

„Moc mě těší, uvidíš, budeš mě milovat,“ švitořila o sto šest a hned mi skočila kolem krku, já jen kulila oči.

„No, nechci tě zklamat, ale tohle asi klapat nebude. Přeci jen dávám přednost pánskému obecenstvu,“ vyhrkla jsem. „Je úžasná!“ vypískla a už běžela k Jasperovi a políbila ho.

„Ježíš, to sis teda vybrala. Takovej zaraženej prd,“ mumlala jsem si tiše sama pro sebe, ale asi ne dost tiše. Všichni se totiž začali hlasitě smát (teda až na Jaspera). STOP! Ona ho políbila?! Na obličeji se mi objevil znechucený výraz, vždyť jsou to sourozenci!

„Tak to je teda nechutný,“ pronesla jsem otráveně. Ani tohle však Carlisla neodradilo a pokračoval dál ve svém monologu.

„Rose,“ přistoupila ke mně ta zvláštní směsice Claudie Schiffert, Heidy Cloom a Michael Pfeiffer. Jak jsem na ní koukla, hned jsem si připadala hůř jak rohožka před vstupními dveřmi a kartáč na boty. Tohle by neměli vypouštět ven, teda jestli nechtějí, aby stoupnul počet sebevražd mladých dívek. Nehnula ani brvou, podala mi ruku a šla si sednout zase zpátky k oknu.

„A já jsem Emmett. Tak pojď sem ty dračice,“ skočil Carlisleovi do řeči ten obrovitý neandrtálec. Jedním krokem už byl u mě a tisknul mou malou siluetu k sobě. Svými obrovitými pažemi mě nadzvedl až už jsem se ani špičkami prstů nedotýkala země.

„O... xy... ge... ni... um, Oxyge... nium, Oxygenium,“ sípala jsem a počítala tak se třemi až čtyřmi zlomenými žebry. Začal se zase smát a hned mě pustil. Můj let trval dokud má zádnice nepřistál na tvrdé zemi.

„A nakonec Edward,“ přihlásil se opět o slovo Carlisle a dokončil tak to trapné a zbytečné představování. Stejně odtud do hodiny vypadnu.

Edward se vyklubal z toho bruneta v béžové košili. Chtěl mi podat ruku a poct mi vstát, zároveň se také přivítat, ale já už vážně ztrácela nervy. Sama jsem hbitě vyskočila a obrátila se ke svému kousátku.

„To je všechno moc, moc milé, ale co chcete po mně?“ vypálila jsem na něj. Nechápu, proč mě tady zdržuje takovými hloupostmi, jako je nějaké představování a podobně.

„Proč mě chcete zabít?“ pokračovala jsem. Carlisle na mě koukal trochu překvapeně, ale za chvíli se vzpamatoval. „Co? My že tě chceme zabít? Jak jsi přišla na takovou hloupost?“

„Ale no ták, si myslíte, že jsem blondýna nebo co?“ Jak jsem tohle dořekla, ozvalo se ze strany Rosalie zavrčení.

„Upss, pozor, Bello, minové pole...“ musela jsem se napomenout.

„Ty vaše bulvy si pamatuji až moc dobře. Tenkrát v lese, pak ve vodě, i když ne, v té vodě měla ta příšera oči červené. Ale to je vlastně jedno. Jen mi laskavě netvrďte, že se mnou máte dobré úmysly,“ odfrkla jsem si.

„Máme s tebou pouze dobré úmysly,“ zopakoval a zdůraznil má slova.

„Ano, jistě, o tom svědčí už jen vaše ignorace incestového tabu,“ pohodila jsem hlavou k Alici jež seděla Jasperovi na klíně a něco mu slastně šeptala do ucha (brr, musela jsem se při představě jejich soužití otřást).

Emmett se zase začal smát jak vystřelený z děla.

„No, Carlisle, to chci vidět, jak jí tohle všechno vysvětlíš, aniž bys jí prozradil naše malinkatý tajemství.“ Jak se dosmál, přistoupil k tatíčkovi a soucitně ho poplácal po rameni. „Nijak, řekneme jí pravdu,“ odpověděl mu ledabyle a všichni na něj stočili svůj zrak.

„To ale nemůžeš...“

„Neznáme ji, je to nevěrohodná osoba...“

„Tohle nás zničí...“

„Neblázni, já bych jí prostě vykopla komínem a bylo by po problémech...“

„Hej! Trochu víc důvěry, ne? Bude sranda, sázím pětku, že až jí to řekneš, tak to s ní šlehne...“

Překřikovali se navzájem. Bože, to je jak na nějakém mítinku nebo na stávce dopraváku. Strčila jsem si ukazováček a palec do pusy a hlasitě zahvízdala. Efekt se dostavil ihned – všichni ztichli.

„Tak hele, mě nějaké vaše rodinné trapnosti nezajímají, myslím, že už jsem toho i beztak viděla ažaž. Já jsem člověk, ale co jste vy?“ nastalo ticho... ticho pokračovalo... a pokračovalo... už bylo celkem trapné... ale pořád žádný zvuk... jen ticho... ticho... a zase ticho. Edward se však najednou otočil k Alici.

„Alice, co se děje?“ zeptal se jí, ale ona jakoby ho vůbec neslyšela, jen tam tak stála. Zase jsem si připadala jako páté kolo u vozu, kdy všichni chápou oč kráčí, jen já jediná tam stojím jako mimoň. Alice hlasitě vydechla, ztratila rovnováhu a spadla na Jaspera.

„Už jdou, musíme ji schovat,“ ukázala na mě prstíkem a všechny pohledy v místnosti se střetly na mé osůbce. Ani jsem to nepostřehla a už mě Edward táhnul kamsi neznámo kam.

„Hej, hej, hej! Počkat, nejsem sakra žádný kus nábytku, který odstěhujete do vedlejšího pokoje a on ani nevznese protest. Chci vědět, co se to tu děje!“ vyškubla jsem se mu zpod rukou a naštvaně mu hleděla do očí.

„Na vysvětlování teď není čas. Je logické, že nám nevěříš, když jsme... jiní. Ale prosím, věř alespoň tomu, že my nejsme ti, co ti chtějí ublížit, naopak, mi ti chceme pomoci. Ti, co usilují o tvůj život však během pěti minut přijdou, tak si od nás prosím nech pomoct a na nic se neptej. Aspoň ne teď,“ opětoval mi můj pohled z očí do očí a autoritativním hlasem mi odpověděl a zároveň vlastně i neodpověděl – stejnak jsem se z toho jeho mudrcování nedozvěděla nic užitečného. Možná, že mi teď opravdu jde o život, ale já prostě chci, musím vědět, co jsou tyto bytosti zač a to hned.

„Edwarde, prosím, musíš ji ihned odvést, budou tu z minuty na minutu.“ Přišel Carlisle a prosebně se podíval na synáčka světlomeťáka.

„Ne, nikam se nehnu, chci vědět, co jste zač,“ nedala jsem se a užila stejně autoritativního hlasu, jako před chvílí Ed.

„Dobře!“ vyhrknul nečekaně, bylo vidět, že už ztratil trpělivost, „řekla jsi si o to sama. Chceš vědět, kdo jsme?! Fajn, máš to mít. Jsme upíři!“ vystartoval a nakvašeně přitom rozhazoval rukama jak větrný mlýn.

„Ha, ha, ha!“ začala jsem se smát o sto šest. Bože, ten je ale prdlej, tady snad baštil nějaký houbičky či co, protože jinak už vážně nevím. Smála jsem se a smála a čekala, kdy se přidají i ostatní, ti však na mě jen konsternovaně hleděli. Můj smích postupně začal nabírat hysterický spád. Ne, to přeci není možné žádní upíři ani mimozemšťané neexistují, nebo snad...

„A do prd*le,“ vydechla jsem značně šokovaně a začala se potýkat s nevolností a ztrátou vědomí.

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 8. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 7. kapitola: