Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 6. kapitola

24.02.2010 (17:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1305×

6. kapitola - (Ne)smrt Isabelly Swan

Pak už byla jen tma, necítila jsem bolest ani mrákoty, jen jedno velké nic.

Sbohem, Jacobe, tohle je konec Isabelly Swan...

Zklamu vás, ale žádné bílé světlo ani podobný kecy a výmysly se nekonaly. Bylo to, jako byste usnuli – ale k věčnému spánku. Věděla jsem, že umírám, cítila jsem, jak vyhasíná můj plamínek a už jsem se tomu ani nebránila.

Nevěděla, jsem jestli se mi to už jen zdá, ale myslím, že jsem cítila, jak mě někdo chytá a táhne pryč z vodního víru a také jsem tak nějak tušila, že mě asi dostaly ty příšery.

„Aspoň, že mě nedostali živou.“ Bože, já umírám a mé podvědomí má ještě čas na černý humor?! To snad není možné, já vážně nejsem normální, ale zato umřu s úsměvem na tváři. Ha!

Pak už byla vážně jen ta tma.

Zmatení, nehorázná bolest hlavy a pálení v krku a také velká únava – první pocity, které mě vítaly, když jsem jakžtakž začala zase vnímat.

Ach jo, já tušila, že se asi dostanu do pekla, ale stejnak jsem tak nějak doufala i v to, že se bůh smiluje a pustí mě k sobě do ráje. Škrt jeden, ani ten metr čtvereční na mráčku mi nepronajal. Prej svatej, houby svatej!

Byla jsem si vážně natuty jistá, že se nacházím v pekle, protože v ráji by mi asi tolika bolesti nepůsobili. Chtělo se mi brečet a křičet, určitě ještě nebyl můj čas! Chudák máma a táta... proč jsem musela umřít?!

Byla jsem zvláštní člověk, už od raného dětství jsem pořád někde lítala, lezla po stromech a vyváděla podobné kousky. To s sebou neslo samozřejmě úrazy a některé byly i dost vážné. Jednou jsem spadla z pětimetrového stromu a údajně si zlomila obě dvě nohy, které se nacházely v nepřirozeném úhlu a snad si poškodila nějaké vnitřní orgány, či co. Byla jsem prý dokonce chvíli mrtvá, ale pak jsem se najednou zase restartovala  a do příjezdu doktora už mě ani nohy nebolely. Pro doktora to byla velká záhada, ale pak seznal, že nohy mám úplně v pořádku a že jsem si možná jen na chvíli vyrazila dech a omdlela a rodiče že si to prostě jen špatně vyložili a mysleli, že jsem umřela... No, nevím, co je na této báchorce pravdy, ale vždy jsem se zkrátka ze všeho vyškrábala, tak proč né teď?! Proč jsem musela umřít?!  Tyto úvahy mě zaměstnávaly dobrých pět minut, až pak mi došlo, že slyším čísi hlasy. Docela mě zajímalo, jak se asi mluví v pekle a jestli je i tady mezinárodním jazykem angličtina. Takže jsem se začala soustředit na to mumlání.

„Nevím,... možná by... musíme... ale nevím to jistě...“ Nejprve jsem pochytávala jen útržky vět vzdáleného rozhovoru. Mluvili opravdu potichu a můj oslabený organismus se musel zplna soustředit, aby pochytil aspoň těch pár slov. Pak už jsem ale vnímala docela dobře.

„Nemůže tady zůstat, co pak to nechápeš?! To riziko je příliš velké a tohle není náš boj.“ Uslyšela jsem melodický a zároveň rázný ženský hlas. „Rose, ale ven jí teď vyhodit taky nemůžeme,“ ozval se další sopránový dívčí hlásek.

„Je vám ale doufám jasné, že tohle už se zastavit nedá. Bude válka a my toho budeme součástí, ať chceme nebo ne. O to už se někdo postaral.“ Přidal se i věcný mužský hlas a poslední větu cynicky zabarvil. „Carlisle za nic nemůže, Jaspere.“ Ozval se káravě opět ten dětský dívčí hlas. Chvíli bylo ticho.

„A víš jistě, že je to ona?“ znělo to spíše jako prosba o negativní odpověď než-li otázka, kterou pokládal jemný ženský hlas. Následovalo opět ticho a pak hlasité zalapání po dechu, které v sobě neslo ztroskotání posledních nadějí, a pak povzdych.

„Myslím, že nemůže být pochyb. To, jak rychle se dala do kupy. Zahojení pro jiné bytosti smrtelných ran. Síla a ta schopnost,“ vyjmenovával mužský hlas, jenž, myslím, patřil osobě pod jménem Carlisle.

„Ede, vážně se ti to ještě nikdy nestalo?“ tázal se... Jasper? Nevím to jistě, ale tak nějak ho asi předtím nazvali.

„Ne, vážně ještě nikdy. Nic neslyším, jako by snad neměla žádné myšlenky.“ Zněla odpověď.

Ta diskuze mi nedávala vůbec žádný smysl, ale začalo mi docházet, že tuhá asi nebudu. Zhluboka jsem se nadechla a posadila se.

„Pššt, už se probouzí.“ Znovu jsem uslyšela jemný dívčí hlásek. Když dorazili do pokoje, už jsem seděla na pohovce. Všichni se na mě mile usmívali a já, jak jsem je spatřila, jsem měla co dělat, abych zarolovala jazyk zpátky do pusy a utřela sliny. Byli, tak krásní, neuvěřitelně krásní, až nelidsky přenádherní... a tady jsem se zarazila, teď mi to trklo. V prvním okamžiku, jsem se zaobírala jen jejich celkovým vzhledem, pak jsem se ale přesunula k jejich obličeji a jako první mě hned zaujaly jejich oči. Byly to TY oči. Ty oči, co mě pronásledovaly lesem. Za denního světla sice tolik nezářily, ale i beztak bych je poznala na sto honů. V noci měly zlatou fosforeskující barvu, za dne zlatavě hnědou a rozhodně nenapodobitelnou.

Začínala jsem v tom mít zmatek, ve vodě se mnou byly karmínové oči. Oči z toho přeludu co jsem měla tenkrát v malé řecké uličce s tou sjetou fuchtlí. Bytosti, co právě teď stály přede mnou, měly oči zářivě bronzové. Ty, co měla ta obluda, kterou jsem potkala hned první den tady v lese. Každopádně ani jedny nebyly lidské, což nevěstí nic dobrého.

„Aaaa! Příšery mě dostaly!“ křičel mi v hlavě můj vnitřní hlas, já instinktivně vyskočila z pohovky a rozeběhla se po chodbě. Úsměvy světlometových oblud hnedka pohasly a jejich celkový výraz se změnil v šok a nechápavost. Nedbala jsem na to a snažila se najít východ. Nohy mě donesly ke vchodovým dveřím, ty však byly zavřené. Za mými zády se objevili oni a já už neměla kam utíkat, couvala jsem, dokud jsem nenarazila na zeď a po ní jsem se pak sesula až k zem na bobek.

Koukali na mě jak na úplného magora a chvíli bylo hrobové ticho.

Určitě si v hlavě sestavovali plán, jak mě zkonzumují. Trklo mi. Při této představě jsem na sucho polkla.

Hrobové ticho prolomil ten, co z nich vypadal jako nejstarší. „Neboj se, mi ti nechceme ublížit.“ Snažil se být milý, ale na tohle mu teda rozhodně neskočím. Vlk taky sliboval...

„Zkus udělat ještě jeden krok mým směrem a předvedu ti malajskou techniku kastrace bez narkózy,“ zavrčela jsem varovně a v hlavě si přehrávala scénu z filmu Slečna drsňák. Takže, zaměřit se na čtyři citlivá místa. Opakovat si slovo únor, Ú-N-O-R = Úder na solar, Noha, Oko, Rozkrok. Fajn, to dám. Koukala jsem vražedně na toho tajtrlíka a přehrávala si svůj plán útoku.

Ta malá, co vypadala jako elfka, se ale najednou rozesmála jak smyslu zbavená, hned po ní následoval nějaký brunet v béžové košili. Všichni, mně nevyjímaje, se na ně koukali jako na blázny.

„Měl by sis dát pozor, už má připravený plán, jak tě zkosí,“ soukal ze sebe ten elfí prcek. Začali se smát i všichni ostatní, z toho nejhlasitěji se smál jeden maník, co měl dobrý 2 metry na výšku a svalové hmoty na 2 tuny.

Ten blonďák, co stál přede mnou, se na ně otočil a já hned využila jeho chvilkové nepozornosti. Skočila jsem mu na záda a zakousla se mu do ramene. Měla jsem pocit, jako bych kousala železo nebo kámen a bála se, že si o něj snad vylámu zuby, ale stejně jsem se nevzdala. Naopak jsem ještě přidala na síle svého skusu a nakonec se mi povedlo prokousnout jeho neobvykle tvrdou pokožku.

„Auuu!“ zavřískal a v tu ránu stál vedle mě ten brunet v béžové košili. I navzdory tomu že jsem se zuby nehty držela toho blonďáka, co jsem mu seděla na zádech, mě brunet a dvoumetrový hromotluk sundali bez jakékoliv námahy.

„Páni, tak i koušeš, jo? Většinou koušeme my,“ řezal se ten dvoumetrový Golem. „Jo, a taky škrábu a kopu, tak mě ihned pusť, bo taky jednu schytáš,“ prskala jsem na něj. Čučel na mě jak vyvrženej vorvaň a pak se začal zase gebit.

„Carlisle, vážně tě prokousla?“ zírala na něj nějaká bloncka alá Pamela Anderson. „To ale není možné,“ zvolala další přítomná persóna a já si byl skoro jistá, že dle hlasu a intonace je to Jasper. Byl to také blonďák, ale na rozdíl od toho prokousnutého je měl jemně kudrnaté. „Ano.“ Díval se na mě, jak jsem měla možnost pochytit – Carlisle, s fascinovaným až komickým výrazem v obličeji a pak se dokonce pousmál.

„To ale znamená, že je to...“ začal něco mektat brunet, co mě držel, ale Carlisle ho nenechal domluvit. „Ano, je to ona, konečně, tak dlouho jsem čekal,“ usmíval se na mě Carlisle zase jako by byl retardovaný a já měla pocit, že mě snad chce i obejmout. Pche, to tak, to si, chlapeček, zkusí jednou. Kousanců mám v zásobě ještě habaděj. Požívám zubní pastu Signal total strong, takže si se mnou raději nezačínejte.

Nasadila jsem opět bojový výraz a tím mu dala najevo, že žádný tuli-tuli nebude. Pochopil a zařadil zpátečku. Shovívavě se usmál a podíval se na brunetku, která stála po jeho pravici a vypadal na to, že je tak v jeho věku. Do tohoto okamžiku neprohodila ani hlásku a měla milý, mateřský výraz v obličeji. Ten se však rychle změnil v grimasu odporu, nenávisti a bolesti. Carlisleovi se v očích začala také zračit lítost a bolest totožná s tou, která vyzařovala z krásné brunety. A já už se začala ztrácet v ději.

„Hej, tak co bude?! Zabijete mě nebo ne? Jestli ne, tak já bych si s dovolením dala odchod a vy tady můžete klíďo pokračovat v té své scéně alá Santa Barbara,“ řekla jsem věcným tónem a vážně si připadala, jako bych koukala na nějaký díl „Vyvolených“.

*No protože jste co? Přeci hovada. A jaký hovada? No bezobratlí! (ha, ha, jediná dobrá hláška, jinak to byla vcelku pěkná ptákovina...)*

Zase na mě vejrali jak na nahého Homera Simpsona (ou, fakt nechutná představa) a opět propukli v hurónský smích.

„Bože, ta perlí,“ dusil se svalouš a snažil se mě odtáhnout kamsi neznámo kam – já se samozřejmě odmítala pohnout a stavěla se na odpor.

„No, když jinak nedáš,“ protočil oči a i přes mé protesty si mě přehodil přes rameno a já sebou hned začala házet na všechny strany.

„Klid, jdeme jen do kuchyně, kde ti Esmé dá najíst a napít.,“ vysvětloval. „Jasně a já pak budu co? Zákusek?“ V hlase mi zazněly stopy hysterie. Na to už mi ale neodpověděl, jen se mnou švíknul na sedačku před velkým jídelním stolem. Pak , jako zbytek přítomných, přešel k druhé straně stolu a sednul si hned naproti mně. Já se tak ocitla pod drobnohledem hned sedmi párů očí.

„Okej, tak o co tu jde? Nějaká reality show, bo tak něco? Já vám ale žádnou smlouvu nepodepíšu a bez mého souhlasu tohle vysílat nemůžete. HA!“ nasadila jsem vítězoslavný výraz a vztyčila slavnostně prst.

Jediný, kdo se zasmál, byl ale tentokrát pouze ten Kink kong, ostatní nejevili žádné značné jevy humoru.

„Tady nejde o žádnou reality show, ale o konec světa, který se rychle blíží, ty huso,“ zamračil se na mě Jasper a bylo jasné, že se mnou asi nebude mít zrovna moc trpělivosti. Já sama však začínala chápat, že tohle asi není jen tak a že veškeré mé zážitky z uplynulých dní nebyly jen náhodné popudy osudu, ale budou mít odezvu i v blízké budoucnosti...

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 7. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 6. kapitola: