Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 4. kapitola

09.02.2010 (14:30) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1634×

4. kapitola - Nesnáším Řím

I když jsem večer z holek odpadla jako první, můj spánek stál stejnak za starou bačkoru. Spala jsme neklidně a pořád dokola se mi vynořovala vzpomínka na předešlý den a především na večerní incident v lese. Stále jsem viděla ty oči, ty oči co prořízly klid i temnotu lesa a ukradly mi můj klidný spánek minimálně tak na dva měsíce...

Vstávání. Ten nejhorší trest, ten nejhorší druh mučení a ta největší hovadina, kterou lidstvo vyžmoulalo.

„Izzi, vstávej... Za půl hoďky je snídaně.“ Jemně mě Suzi pohladila po rameni – bože, to děvče si ale vážně koleduje o malér.

„Půl hodiny?! Bože, to ještě čínská flotila stihne třikrát změnit admirála. Odpal,“ zachrchlala jsem zpod peřiny.

„Belli, ale...“ nenechala jsem jí domluvit.

„Odpal, jestli chceš aby tvé kosti a celkové zdraví zůstalo ve stejném stavu v jakém jsou nyní.“ Můj hlas zněl už o něco přísněji.

Já vím, je to dětinské, ale vstávání je pro mě vážně snad ta nejtěžší procedura a ten kdo mě vzbudí, automaticky uvrhá sebe i vše jemu drahé do smrtelného nebezpečí.

Nejhorší jsou budíky. Aaaaaaaaaaaaaa, bože, jak já nenávidím ten odporný dzinčivý zvuk, opravdu mě dohání k šílenství. Jej, no kdyby se mi ten inteligent co s tímhle vynálezem přišel, dostal někdy pod ruku. Ajajajaj, ten by teprve okusil, co jsou to Tantalova muka...

Ten člověk prostě nemohl být svéprávný, ne, to rozhodně ne. Ten dotyčný měl totiž docela určitě nějakou zhoubnou žížalu v mozku, místo hlavy tykev a na nose okurku. Ovšem neměla bych diskriminovat zeleninu. Zkrátka řečeno : Byl to pěknej magor.

„Isabello Swan! Koukej hejbnout zadkem!“ zavřískala na mě Angela a strhla ze mě peřinu.

„Bože holky! Za tohle vám snad platí, protože jinak si zkrátka nedokážu vysvětlit, proč tak zbytečně a bezmyšlenkovitě hazardujete se svým zdravím,“ zavrčela jsem na ně a v myšlenkách mi kroužilo alespoň sedm způsobů jak přivodit opravdu bolestivou smrt.

Chápala jsem, že už jaksi nemám na výběr a po tomhle všem se mi stejnak usnout nepodaří. Rezignovaně jsem vylezla z postele a šla se seznámit s koupelnou (včera večer jsem byla v takovém šoku, že koupelna a nějaká večerní hygiena byly opravdu tou poslední věcí, na kterou jsem pomyslela).

Jak se říká: chceš-li člověka opravdu poznat, zajdi k němu na záchod... Koupelna i toalety byli opravdu v dobrém stavu a i mé obavy, že v chatkách nebude teplá voda se díky bohu nevyplnily.

Dnes byla na programu prohlídka Říma. Moc jsem se na to těšila. I když jsem s rodiči procestovala snad celou Evropu, z těchto „výletů“ mám opravdu jen chatrné vzpomínky na Itálii, přesné místo svého narození si už tuplem nepamatuji. Takže je právě načase, oprášit staré vzpomínky. :-)

Cesta do Říma byla celkem dlouhá, přeci jen to nebylo hned za rohem. Samotný Řím však překypoval krásou, bylo to velmi záživné a vůbec, slyšet o svých potenciálních „předcích“ je prostě nepopsatelné...

Opravu příjemně strávené dopoledne a odpoledne, i když jeden narušitel se našel...

Byl to nějaký hlupák, který již zřejmě nějakou dobu okrádal naivní turisty a v tomto řemeslu byl opravdu zručný. Během pár vteřin měl u sebe kabelku Suzany a zdral a kličkoval mezi lidmi, jako opravdový mistr.

Ale to si bohužel našel špatnou oběť, no, vlastně oběť si našel opravdu dokonalou, zkrátka ukázkový příklad z učebnice (Suzi tam jen tak stála a čučela, jak její kabelka se všemi doklady mizí vdáli), ale nevzal v potaz její společníky – mě.

Rozeběhla jsem se za ním a cestou jsem bezmyšlenkovitě sejmula snad osm lidí (nevím to jistě, u své čtvrté oběti která mou vinou lehla, jsem to přestala počítat). Zaregistroval mě a myslel si, že se mi ztratí v úzkých klikatých uličkách, ale i tam jsem mu byla neustále v patách. Nakonec to sám vzdal a kabelku raději na rohu odhodil.

„Stálo ti to za to?“ hulákala jsem na jeho záda, mizející v úzké uličce a přitom zvedala kabelku.

„Hmm, takže včera monstra, dneska sprint italskými uličkami. Jasně, proč by ne?! Chce si ještě někdo kopnout?! Tak pojďte, jsem tu jenom pro vás...“ breptala jsem si sama pro sebe.

„Signorina!“ vykřiknul z jednoho vchodu opodál skřehotavý ženský hlas.

„Signorina, per favore...“ zase. Šla jsem se tedy podívat co to.

Na schodech seděla jakási stařenka, snad cikánka, nevím. Měla na prstech mnoho prstenů, různá cinkátka na sukni a vůbec vcelku barevné oblečení. Na první pohled mi bylo jasné, kdo to je – věštkyně. Jej, tak té se teď nezbavím, tyhle lidi znám, nedají pokoj, dokud z tebe nevymaní nějaký „money, money“.

„Sakra, že já na to její skřehotání vůbec reagovala...“ nadávala jsem si v duchu. Otočila jsem se a měla se k odchodu.

„Non, per favore. Aspettare!“ Stařenka vyskočila a chytla mě za ruku, v okamžiku se mě však pustila a odskočila až ke zdi, vyděšeně na mě zírala.

,,Vaticinazione. Scusi, scusi, scusi...“ brekotala pořád dokolečka něco italsky. No pěkný, a s titulkama by to třeba nešlo? Koukala jsem na ní a nechápala ani „ň“.

„Procella, grossi procella!“ Začala mávat rukama k nebi.

No nevím v čem jede, ale doma mám jednoho kamíka, který by jí za 5 g „toho něčeho“ dal klidně 200 euro. Vzpomněla jsem si na jednoho našeho školního vihula (dodnes je mi záhadou, jak dodělal základku a jak se vůbec dostal na střední).

„OK, kolik chcete? 5 euro stačí?“ Vytáhla jsem ze suzaniny kabelky její peněženku a z ní 5 euro (no co, do této prekérní situace jsem se suma sumárum dostala kvůli ní, tak přeci nebudu platit ze svého).

Vážně už jsem se té dámy chtěla zbavit, tohle místo bylo opravdu divné a já se tu necítila zrovna moc fit. Až teď jsem si uvědomila, že se tu nacházíme úplně samotné, nikdo kromě mě a jí tu nebyl. Před, i za mnou jen ta proklatá ulice a já neviděla jejího konce. Sakryš, asi jsem vážně zaběhla až moc daleko.  Navíc jsem si vzpomněla na ten menší detail, tedy že jsem v cizím státě, v cizím městě a že má skupina už je zřejmě někde vtahu.

Děkujme bohu za Suzaninu kabelku.

Natáhla jsem k té cikánce ruku s pěti eury a doufala ve své vykoupení. Ona však na mě vypoulila své černé oči, vyrazila mi peníze z ruky takovou silou, kterou bych u takto křehké babči rozhodně nečekala a začala vztekle prskat na všechny strany světa.

„No sorry, ale víc ti teda nedám,“ pomyslela jsem si.

Ale než jsem se nadála, tak ta vochechule stála v mé zóně. Nevěřícně jsem na ní zírala a nechápala, o co jí jde.

Jak se ukázalo, paninka byla rozumově celkem bystrá, zřejmě jí došlo, že italsky nerozumím ani hlásku a tak se o nějaké verbální vysvětlování už ani nepokoušela.

„Vedi,“ řekla pološeptem. Čapla mě za pravou ruku a jakýmsi zvláštním chvatem mi zmáčkla dlaň, druhou ruku mi přiložila k levému spánku, zavřela oči a začala si něco potichu žbleptat. To už já ale nevnímala, mé vědomí už totiž bylo někde úplně jinde...

...na první pohled jsem nedokázala rozeznat, jestli to byly útržky z minulosti či budoucnosti, ale rozhodně to nebyly moc pěkné obrázky. Všude samá krev, mrtvoly a jednotlivé části těl. Všechno bylo jakoby potažené mlhou a rozmazané. Byla jsem zmatená, nechápala jsem, co se to děje.

Najednou se ale přede mnou začaly rýsovat obrysy nějakých postav. Šly pomalu a mé oči tak alespoň měly čas přivyknout té mlze. Pak už byly postavy vidět zřetelně, viděla jsem je do úplných detailů.

Měly dlouhé černé pláště, po okrajích s červenou obšívkou, ale jejich oči... Myslela jsem, že horší, strašidelnější oči než ty, které jsem viděla tenkrát v lese, už neuvidím, že horší už snad ani neexistují, ale mýlila jsem se. Oči těchto bytostí, co stály nadosah mé ruky, se nedaly srovnat s ničím, co jsem doposud viděla. Rudě, zářivě, krvavě karmínové oči plné zlosti, výsměchu a... a radosti? Cože?

Věděla jsem, no, tušila jsem někde v hloubi, v malém koutku své ještě racionálně uvažující mysli, že tohle není opravdové, jen iluze, výplod mé bujné fantazie. Ale i beztak jsem byla k smrti vyděšená, k smrti vyděšená z těchto stvoření.

„Vidíš, říkal jsem to, před tímhle neutečeš. Neutečeš před tím, čím jsi. Máš to v sobě. Tentokrát mi neutečeš,“ začal se jeden z nich smát tak strašlivým a strach nahánějícím smíchem, že by se ve mě za dané situace nikdo krve nedořezal.

Proč se mi smějí? Co ode mě chtějí? Nechápala jsem to. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe, ani nevím, co jsem chtěla najít. Všude byly jen zohyzděné tělesné schránky, ale najednou... ou, OH, COŽE, TO NE!!! uvědomila jsem si, že sedím na zemi, podívala jsem se dolů a srdce se mi zastavilo. Klečela jsem v blátě, byla jsem celá od krve a v náručí svírala tělo, Angelino rozdrásané tělo! Bože, to já! JÁ JI ZABILA! Chtěla jsem křičet, chtěla jsem také umřít, ale místo toho... ach, to ne, to nejsem já, ne! Místo toho se ta osoba, která jako by mi z oka vypadla, začala smát. Stejně odporným, povrchním a zlým, nelítostným smíchem jako ti, kteří mě obklopovali - teď již ze všech stran.

„Ach!“ Můj vyděšený výdech se nesl ozvěnou a já začala těkala očima po zašedlé uličce a pak po svém oblečení, žádná krev, žádné mrtvoly, nic, pusto.

Začala jsem zhluboka dýchat a došlo mi, že jsem zpátky, ať už jsem před chvílí byla kdekoli, teď už jsem zase tady v Itálii. Střetla jsem se s pohledem té cikánky. Chvíli se na mě jen tak koukala a pak jí začaly cukat koutky, za okamžik už se hrozivě smála jako pomatená. Bože, ten smích, ten smích mi trhal uši a naháněl husí kůži. Cikánka se mě stále držela za ruku a když jsem se chtěla z jejího sevření vykroutit, svůj stisk ještě zesílila.

„Morte viene...“ Poulila na mě zase ty své oči. Najednou jsem z ní měla strašný strach, škubla jsem silně svou pravou rukou, kterou svírala ve své dlaní, prudce jsem se otočila a začala utíkat uličkou ani nevím kam. Rukou jsem trhla až moc surově, jelikož cikánka se z toho skácela na zem a ten pád nevypadal moc hezky. Ale můj pud sebezáchovy byl silnější než slušné vychování.

„Si salvi chi può!“ Bylo slyšet, jak za mnou křičí a propuká v hurónský smích.

„Bože, co se to tu sakra děje! Proč já?“ Běžela jsem uličkami a ani nevnímala, kam se to řítím. V mých myšlenkách bylo jen jediné - dostat se co nejdál od té uličky a od té ženské, zdekovat se odtud!

Byla jsem v takovém šoku, že bych možná byla schopná takhle pěšourem doběhnout až domů do Anglie a jedním tempem přeplavat kanál LaManche – kdybych však nenarazila do něčeho tak tvrdého, že se mi nad hlavou doslova objevily létající hvězdičky (fíha, a to jsem si myslela, že vidět hvězdičky nad hlavou je možné jen ve filmech).

„Hou, hou, hou! Kam se řítíš? Tebe snad budeme vodit ven na vodítku... Abys pořád někam nezdrhala.“ Tenhle hlas bych poznala i mezi milióny jiných.

„No, já spíš radši implantaci čipu GPS.“ Pokusila jsem se o vtip, ale můj hlas i mě samotné zněl roztřeseně a chraplavě. Asi jsem vážně vypadala hrozně, protože  na mě zíral, jako bych spadla z Marsu.

„Co se ti stalo? Jsi úplně bledá. Udělal ti něco ten bandita?“ V jeho hlase jsem slyšela úzkost. Najednou mi bylo na omdlení. Mě?! Na omdlení?! Jej, tak to je vážný.

Nikdy jsem nepatřila mezi takové ty fífy, co omdlévají, propadají v hysterický pláč a pořádají velkolepé scény spojené s jejich labilní náladou.

Teď jsem však cítila, že bych byla schopná dát to všechno najednou.

Beze slova jsem Jacobovi podala suzaninu kabelku a na 3... 2... 1... omdlela. Ještě jsem slabě vnímala, jak mě chytají jeho ruce a jak křičí mé jméno, ale pak už byla jenom černočerná tma.

„Bello, slyšíš mě?“ Cítila jsem, že se začínám probouzet k životu. Ach ne, já vážně omdlela. JÁ JSEM OMDLELA?! Bože, tak tohle se rozhodně nesmí nikdy nikdo dozvědět.

„Kolik asi bude stát vytvoření nové identity? Musím se přestěhovat. No, možná bych měla pro jistotu změnit i pohlaví,“ honilo se mi hlavou „Prosím, ať tady ještě nejsou ostatní ze skupiny a nevidí mě takhle.“

Počítala jsem do tří a pak prudce vstala. !BÁC!

„Auuu!“ Následovaly naše výkřiky s Jacobem a já se hned na to zase skácela do té samé polohy, v jaké jsem původně ležela. Mé oči se automaticky otevřely.

Ležela jsem na lavičce a na zemi vedle mě klečel Jacob. Jak jsem vyrozuměla, ten se nade mnou zřejmě skláněl a já, jak jsem se prudce vztyčila, jsem mu dala pořádnou pecku do hlavy.

„Sakra, ty máš teda ránu.“ Hladil si pořád ještě čelo.

„No, tvoje kebule není o nic měkkčí,“ podotkla jsem.

Sednul si ke mě na lavičku a začal vyprávět, jak se on a Angela vydali za mnou, ale už mě nedoběhli. Ange a ostatní pak poslal do cukrárny, kde na nás pravděpodobně čekají doteď, a on se mě tedy vydal hledat sám. No a nakonec jsem mu sama vlétla do náručí.

Chtěl, abych mu řekla, kde jsem byla a co se to tam semlelo, že jsem s toho byl tak vyvedená z míry. Dlouho jsem váhala, jestli mu mám říct pravdu nebo lež, rozhodla jsem se pro „pravdivou lež“.

Vyprávěla jsem mu o mé honičce uličkami za tím lupičem a že pak sám odhodil tu proklatou kabelku a zdejchnul se. Já se pak vydala hledat naší skupinu. Vyděšená jsem byla kvůli tomu, že jsem je nemohla najít a bála se, že jsem zabloudila. No, a omdlela jsem zřejmě kvůli tomu stresu, vedru a dehydrataci (bože, takový ptákoviny, na tohle by mi skočil snad jen úplný idiot – což Jacob rozhodně nebyl). Koukal na mě dost nedůvěřivě, ale raději už se na nic neptal a prozatím to nechal být.

Vlastně jsem mu řekla pravdu, jen byla z mého vyprávění vypuštěna ta část s tou fetlou věštkyní...

Vydali jsme se k ostatním, kde mi Suzi div nohy nelíbala za to, že jsem jí zachránila kabelku.

„Děvče zlatý, kdybych jen tušila, co mě bude záchrana tvé kabelky stát, tak bych tomu lupiči dala klidně i SVOU kabelu a tebe bych mu darovala jako „pozornost podniku“. Jen aby co nejrychleji zmizel a já nemusela prožít to, co jsem byla nucena prožít,“ pomyslela jsem si hořce a dál se na všechny usmívala a hrála nebojácnou hrdinku.

Cestou zpátky do rezervace jsem se snažila rozptýlit a nemyslet na to, co se stalo. Vlastně se mi to celkem povedlo, když už jsme byli zpátky v rezervaci, tak jsem na to ani nepomyslela.

Na červen bylo až neobvyklé vedro (no co se divíte, u nás v Londýně sluníčko vysvitne jednou za uherák, pořád jen prší a prší... fujtajbl). Z toho horka se mi špatně dýchalo a najednou mě osvítil duch svatý a já dostala geniální nápad – jak jinak.

Došla jsem si do pokoje pro plastovou flašku a naplnila ji celičkou ledovou vodou. Slečny z mé chatky stály u hlavního vchodu a o něčem se živě bavily.

„Já tančím v dešti rááád, déšť je můj kamarááád!“ s tímto pokřikem jsem na ně vychrstla celý obsah mé PET lahve.

„No ty dostaneš!“ vykřikla Adri, dlouho neotálela a běžela se také vyzbrojit.

„Když chceš válku, máš ji mít!“ Ani Angela a Suzi na sebe nenechaly dlouho čekat.

Měla jsem je dokonale propočítané - každý jejich krok byl dopředu znám. Vydala jsem se zpátky do naší chatky, kde jsem si vzala ještě jednu flašku a čekala za dveřmi, však ony se za chviličku jistojistě objeví.

A také že ano, ani ne za dvě minuty se dveře začaly otevírat a já hned vytasila svou artilerii.

„Bansaj!“ můj bojovný výkřik se rozezněl chatkou a já bezhlavě lila a lila až jsem si uvědomila, že tak nějak liji na někoho úplně jiného, než jsem měla původně v plánu.

Ve dveřích stál Jake, doslova a do písmene zmoklý jako slepice. Tvářil se tak nějak... vyjeveně? Čím to asi? ;-)

„Ajtakrajta,“ zaklela jsem a nevěděla kam s pohledem.

„Jasně, díky. Aspoň už se dnes nemusím sprchovat,“ konstatoval a oklepal se.

„Já vážně nechtěla, mockrát se omlouvám, je to omyl,“ omlouvala jsem se a vymlouvala a tak nějak nevěděla, jestli se mám smát, nebo spíš brečet. Bože, ten mě musí nenávidět a jestli mě nenenávidí (to slovo zní ale divně, co?), tak si aspoň myslí, že jsem vážně strašná trubka. Nejdřív dveře a teď tohle... Bože, střelte mě někdo, prosím. Jen jedna rána, sem, mezi oči, prosííííím.

„No jo no, ono omlouvání ti jde, že?“ přerušil mé slovní výlevy. „Ale je ti doufám jasné, že tohle ti jen tak neprojde.“ Usmál se na mě dost nevyzpytatelným úsměvem.

„Válka?“ zeptala jsem se nesměle.

„To si piš, že válka!“ vykřiknul a začal se řehnit jak motorová pila (jeho optimismus mě vážně dostával do kolen).

Jeho slova pro mě byla jasným signálem k útěku a věřte mi, že dvakrát mě pobízet nemusel. Stál ve dveřích, takže byl hlavní vchod/východ zatarasený. No což, holt budu muset použít nouzový východ. Flašky s vodou mi proklouzly mezi prsty a spadly na zem, já se rozběhla k oknu a jedním skokem už byla venku.

Má vodní výbava zůstala v chatce a já tak zůstala neozbrojená, takže jsem utíkala dvojnásobní rychlostí. Jake letěl hned za mnou, ale aby toho nebylo málo, tak se přede mnou ještě vynořily i holky, plně vyzbrojené vodními náložemi.

„Přesila!“ vykřikla jsem zoufale a začala kličkovat mezi chatkami.

„Juj, tak tohle jsem nějak nedomyslela, to je až moc nepřátel na jeden podvečer,“ proletělo mi hlavou.

Adri mě dostihla u chatky číslo 5 a začal nelítostný boj o zbroj. Jak se říkává: ve válce neznám bratra; Adri neměla šanci. Skončila beze zbraně a navíc ještě pokropená.

Pelášila jsem dolů na louku po schodech a nemohla si nevšimnout našich „Miss perfection“, hned u zábradlí postávaly Jess s Laurou.

„Ach, to je ale horko,“ podotkla Jesica a Laura poslušně přitakala. Běžela jsem kousek od nich a bylo mi jich táááááák líto (no že je jim horko), že jsem se rozhodla udělat dobrý skutek a trochu je osvěžit.

Proletěla jsem kolem nich jako střela a obětovala pro ně trochu té vody.

„Aaaaaaa, jsi vůbec normální?!“ vypískly obě najednou.

„Ne, ne, to já už dávno nejsem!“ zněla má odpověď, kterou jsem na ně křikla přes rameno.

„Nemám rozmazanou řasenku, neteče mi make-up?“ Strachovala se Laura. Bože, ty dvě se mi snad zdají...

„Pche, to je ale blbka.“ Cítila jsem na zádech Jesičin vražedný pohled. Ale její poznámku jsem nevnímala, asi jsem se jen přeslechla. Určitě mi nechtěla nadávat, ale poděkovat za to, že jsem je tak příjemně osvěžila. No jo no, tak lidi si přeci mají pomáhat... ;-)

Ale má radost netrvala dlouho, hned pod schody stál totiž Jake s milým dárečkem v podání velké zahradní hadice. Hned jak jsem se objevila na obzoru, zpustil silný proud vody.

„Sladká pomsta!“ začal se škodolibě smát.

„Aaaaaaaaaa, počkej! Vždyť jsme rozumní dospělí lidé, můžeme do vyřešit čistě diplomatickou cestou!“ Můj chabý pokus o vyjednávání však přišel vniveč.

„No víš, já nejsem zrovna moc na vyjednávání. Já jdu radši hned na věc!“ gebil se jak lečo. Upss, zdálo se mi to, nebo ta poslední věta vyzněla dvojsmyslně?

„Ježíš, na co to myslím!“ Musela jsem si vynadat.

Přiběhla jsem k němu a snažila se mu tu zatracenou hadici vytrhnout. No, byl to celkem marný pokus, ale tak znáte to, za pokus nic nedáš.

Síly rozhodně nebyly vyrovnané, ale jak jsme se tak prali na tom trávníku a kolem stříkala voda, tak byl trávník najednou kluzký jako ledovka... LUP HO! a už jsme oba leželi. Spustila se salva smíchu a já slzela tak, že už jsem ani neviděla.

„Sakra, si snad budu muset pořídit stěrače, bo už nevidím ani zevnitř svoje zavřený víčka,“ dusil se Jake smíchy a mě touhle hláškou absolutně odrovnal. No, ještě chvíli a můžeme uspořádat soutěž v tom, kdo déle udrží moč v močovém měchýři, protože já už teď měla namále.

Hadice tam mezitím jen tak létala na všechny světové strany a kropila všecko, co jí přišlo do cesty.

Netrvalo dlouho a na scéně se objevily i holky s flaškami.

„No! Se na to člověk může taky *cenzura*.“ Všechny zklamaně a unisono zakleli. No, myslím že Jake jim na mě vážně nenechal ani kousek suchého místa. Pochopily, že tady už je vystaráno šly to zabalit. Což u nás samozřejmě spustilo opětovný smích.

„Tohle snad nikdy neskončí!“ pomyslela jsem si, ale to jsem se teda sekla. Na schodech se totiž objevil náš „šerif“. Jedním skokem byl u hadice, která už louku přetvořila v malý rybníček, a vypnul jí. Jej, tak tohle bude zlý.

„Jacobe Blacku, ihned se zvedni a jdi do penzionu,“ řekl ledovým hlasem a Jake už se nadechoval, že vznese nějakou námitku, ale tu „pan Kill Bill“ (jak jsme mu říkávali) zamítnul ještě v zárodku svým vražedným pohledem a zavrčením. Cože? Oni i vrčí? Jej, tak doufám že u něj platí takoví to: pes který štěká, nekouše, protože jinak nevím, nevím...

Jake se zvednul a hodil po mně naposledy ten svůj šibalský pohled.

„Tohle ještě není konec.“ Přihmouřil oči a mě hned bylo jasné, že tahle „válka“ bude mít pokračování. Jacob se otočil a vydal se do pensionu.

„Ne, nenechávej mě tu s ním samotnou! Jsem ještě mladá na to, abych umřela!“ Dívala jsem se žalostně na jeho záda, ale ten parchant se neotočil – zrádce!

Na louce jsem zůstala jen já a „Killík Billík kbelík“ (ha, ha, vymyslela jsem mu novou přezdívku).

Nevím proč, ale nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že na kafíčko mě asi nepozve. Jen tam stál a měřil si mě odtažitým pohledem. Vstala jsem a jeho pohled mu hrdě oplácela.

„Tak aby ti bylo jasno, děvenko. JEHO necháš NA POKOJI. Zakazuji ti, aby jsi s ním měla jiný, než-li přátelský vztah a vlastně ani to ne. Omezíš váš kontakt na minimum. Rozumíš?!“ spustil. Nekřičel na mě, ani mi nenadával. Ale o to horší byl ten jeho ledově klidný hlas, vyzařovala z něj opravdu silná autorita a i já jsem se při jeho proslovu nechtěně přikrčila.

„Nejste ani můj otec, ani můj manžel. Tak z čeho usuzujete, že vás budu poslouchat?“ Snažila jsem se napodobit vážný tón jeho hlasu. Nebylo to úplně to samé, ale i beztak to znělo lépe, než jsem doufala. Zíral na mě a pak se začal hořce smát (bože, co s tím smíchem dneska všichni mají?!).

„Ty hlupačko, ani netušíš, o co tady jde!“ vykřiknul nečekaně až jsem z toho nadskočila. Ledový klid a vážnost byly tytam, místo toho je vystřídal hlas ostrý jako břitva. „Ale ona tě ta drzost přejde, už brzy tě to přejde. Ani netušíš, co ti hrozí. Pak už ti nepomůže nic, ani ta tvá huba nevymáchaná. Takže mě pozorně poslouchej, mého syna necháš na pokoji dobrovolně, nebo ti s tím budu muset pomoc.“

Zdálo se mi to, nebo se mi ten „dědeček hříbeček“ snaží vyhrožovat?! (he, he, a mám pro něj další přezdívku :-D).

Hej, hej, počkat! Mám zase nějaký haldy, nebo v tom jeho monologu zazněla pasáž se slovy něco jako „mého syna“? Jacob je jeho syn? No, tak to mnohé vysvětluje...

Nevěřícně jsem na něj zírala a snažila se rychle vymyslet nějakej fakt hustej stěr, kterej by ho odrovnal aspoň na dvě hoďky a já bych tak měla čas ho utopit v tom malým rybníčku, který vznikl na místě louky. Ale najednou jsem byla dutá jako bambus a nemohla jsem si vzpomenout ani na vlastní jméno.

Náš Billča na nic nečekal a odkráčel si kamsi neznámo kam. Já tam stála a pořád ještě si nemohla vzpomenout na to své zatracené jméno...

Nějak na „B“ to bylo, ne? Herberta? Ježíš, to je přeci vod „H“... tak Bartoloměj? Proboha, vždyť to je mužské jméno!...  ha, už vím, Bella!

No, příjmení už si raději nechám na zítra...

Mlčky a ještě poněkud v šoku jsem odkráčela do chatky.

Nevím, co se to tu děje, ale nějakej starej páprda mi ohon rozhodně cuchat nebude. To si totiž našel špatnou kořist.

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 5. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 4. kapitola: