Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 3. kapitola

08.02.2010 (09:45) • Margarita • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1760×

3. kapitola - Ať žijou příšery!

A pak to přišlo, ani ne dva metry ode mě jsem uslyšela zlé, nebezpečné vrčení a z křoví se na mě cosi vyřítilo. V té tmě a rychlosti (s kterou se ke mě ta... . věc? blížila) jsem nerozpoznala tvar ani velikost útočníka, ale ty oči, na ty snad do smrti nezapomenu.

Nic podobného jsem ještě v životě neviděla. Měly takovou zvláštní barvu, něco mezi zlatou a hnědou, v té tmě však zářily jako fosfor.

Nikdy jsem nechápala, proč tolik lidí umírá kvůli tomu, že je srazí auto. Snad když vidím, že se na mě řítí auto, tak uhnu a nebudu tam stát jak přibitej trpajzlík, no ne?!

Ale právě tenkrát v lese jsem pro tyto lidi našla pochopení, protože i já tam v tom šoku, místo toho abych uhnula nebo utíkala, jen tak stála a civěla na tu věc se zvláštníma očima, která se na mě řítila vzduchem a užuž mě měla sejmout.

Najednou ale odněkud vyskočil nějaký medvěd, nebo přerostlý vlk... ?

„No já mam teda dost,“ pomyslela jsem si. To asi doznívají účinky té včerejší chlastačky v autobuse.

Ta chlupatá koule sejmula v letu druhou potvoru, odhodila ji na strom, jenž se pod tíhou nárazu v půlce zlomil a ulomená část s ohlušujícím rachotem spadla na zem, chlupáč ale neskončil a skočil na tu hromádku neštěstí, co ležela pod zpacifikovaným stromem.

„Páni, už schází jen popcorn, kola, nachossky se sýrovou omáčkou a jsem ve 3D kině,“ napadlo mě a má hysterie tak nějak začínala nabírala na obrátkách.

Nevěděla jsem, jestli mám zpívat: Aleluja!, že se tu objevil ten medvěd a zachránil mě, nebo omdlít strachy nad představou, že teď si na mě smlsnou DVĚ příšery.

Každopádně se mi do nohou vrátil cit, já ihned nastartovala motor a mastila si to lesem ani nevím kam, hlavně co nejdál odtud.

Letěla jsem lesem a nevnímala bolest od toho, jak mě šlehaly listy stromů do obličeje ani odřeniny a modřiny od pádů na tvrdou nerovnou zem. Už ani nevím po kolikáté jsem zakopla, ale teď už jsem se vážně nedokázala zvednout, jen jsem ležela a čekala, kdy přijde můj konec.

„Bello!“ slyšela jsem zase z dálky volání.

„Bože, hlavně ať to udělají rychle a pokud možno bezbolestně,“ skuhrala jsem si sama pro sebe.

„Ach Bello, ty jsi snad úplně ztratila rozum! Sakra, to jsi úplně blbá nebo co?! Jasně jsme vás žádali, abyste do lesa NECHODILI! A už vůbec ne v NOCI!“ kde se vzal, tu se vzal, objevil se vedle mě Jacob a začal na mě vřeštět jak na lesy (ha, ha, docela ironický, když jsme zrovna v lese).

„Uff, tak hostina se konat nebude,“ oddechla jsem si v duchu.

„Jsi v pořádku, nestalo se ti nic?“ zeptal se už trochu mírnějším hlasem a kleknul si vedle mě.

„No, myslím že jsem v pořádku,“ odpověděla jsem slaboučkým hláskem, který mi vůbec nebyl podobný.

„Pojď, pomůžu ti vstát.“ Podal mi ruku.

„Viděl jsi to taky?“ zeptala jsem se nejistě.

„No, viděl co?“ odpověděl mi nesměle další otázkou.

„No, ty, ty, ty, tvory?“ zakoktala jsem se, protože jsem nemohla najít to správné slovo.

„Jo, ty myslíš ty medvědy? Těch tady máme dost a to víš, je jaro, tak jsou rozdovádění.“ Usmál se a snažil se chovat přirozeně a jako by se nic nestalo, ale jeho nejistotu v hlase jsem stejně prokoukla a bylo mi jasné, že mi něco zamlčel, něco podstatného.

„Jak jsi mě vůbec našel?“ vypadlo ze mě.

„Když se začalo stmívat, tak tě začaly hledat holky. Rozhodl jsem se, že se po tobě půjdu kouknout do lesa. Uslyšel jsem řev a když jsem doběhl k epicentru toho rozruchu, už byly ti potvorové v sobě a tebe jsem zahlédl, jak utíkáš na druhou stranu do nejhlubší části lesa,“ (ach, jak jinak, mé orientační smysly jsou vážně na bodě mrazu...), „běžel jsme za tebou a takhle tě tu našel.“ Ukázal na místo, kde jsem ještě před chvílí ležela. Chvíli jsme šli mlčky, já už to však nevydržela, zastavila jsme se, otočila se k němu čelem a zpříma se postavila: „Fajn, tak to vyklop.“

„Co myslíš?“ dělal, že nechápe.

„No tak, nerada chodím dlouho kolem horké kaše. To nebyli medvědi a ty to víš, nauč se lépe lhát a vysvětli mi, co to k čertu bylo?!“ vypálila jsem na něj.

Koukal na mě jak vyoraná myš a pak se nevěřícně zeptal: „A co to teda podle tebe bylo?“

„Já nevím, ale medvědi to rozhodně nebyli!“ odpověděla jsem rázně.

„No, očividně jsi se při tom pádu praštila do hlavy a mluvíš z cesty. Protože to vážně byli medvědi, Bello,“ konstatoval, dal mi ruku kolem ramen a táhnul mě odsud pryč.

„Vážně?!“ setřásla jsem rozčileně tu jeho pařátu.

„Hmm, tak to tady máte opravdu divné medvědy, když mají místo očí světlomety! Tady snad chováte radioaktivní šelmy medvědovité, ne? Nemáte náhodou přímý dovoz z Černobylu?!“ začala jsem naštvaně rozhazovat rukama.

„Copak můžu za to, že jsi medvěda za celý svůj dosavadní život viděla možná tak čtyřikrát a i to v televizi! Vždyť ani pomalu nevíš, jak vypadá!“ vytasil na mě taky drápky.

„Fajn, jak myslíš, já stejně zjistím, o co tady kráčí...“ podívala jsem se mu zpříma do očí a nasadila odhodlaný výraz.

„Můžeš to zkusit, ale já stejnak trvám na tom, že jsi paranoidní.“ Dal mi jasně znát, že má jistá podezření o mé svéprávnosti.

„Jestli chceš, tak můžeš hledat pravdu hned teď, ale beze mě. Já se vracím do penzionu.“ S těmito slovy se otočil a štrádoval si to k malé nenápadné pěšince.

Rozhlídla jsem se kolem sebe. Byla černočerná noc a jako na potvoru zrovna v tenhle okamžik musela opodál zavřískat sova. To byla poslední kapka, zbytky mé nebojácnosti a hrdosti jsem ještě zahlédla utíkat do houští opodál a podvědomě chápala, že na jeden večer to bylo až moc zážitků.

„Fajn, tak počkej na mě. Hledat budu zítra.“ Přemohla jsem se a doběhla Jaka, který se jen vítězoslavně uculoval.

Celou cestu jsme mlčeli, já si pořád dokola přehrávala to, co jsem měla možnost okusit tam u pařezu a Jake.... no, ani nevím, ten jen tak čučel do blba (no, nebo taky NA blba).

Něco jako konverzace se začalo navazovat, až když už jsme byli skoro u tábora.

„Kdo všechno ví, že jsem byla pryč?“ zeptala jsem se, protože se mi konečně začal vracet rozumný a klidný úsudek. Chápala jsem, že jestli se to donese k „vyšším“, tak to bude malér. S mou minulostí a pověstí.... no, sice by se to mezi mými všemi resty ztratilo, ale stejnak, nač na sebe hned upoutávat pozornost... vždyť na to mám ještě celé dva týdny :-D.

„Když jsem odcházel, tak o tom věděli jen tvé spolubydlící. Každopádně za pár okamžiků už budeme vědět, na čem jsme.“ Mrknul na mě a já slyšela, jak k nám z tábora doléhá vůně páleného dřeva a písně doprovázené hrou na kytaru. To bylo dobré znamení, kdyby věděli, že jsem zmizela a nejspíš šla do (převelice nebezpečného – vím, o čem mluvím) lesa, tak už by určitě dávno bili na poplach a nebrynkali tady na kytaru.

No, i když kdo ví, můj třídní by byl snad i rád, kdybych se ztratila a pokud možno už nikdy nenašla, třeba už ví, že jsem pryč, a tak oslavuje mé zmizení... Ha,ha, tak to mu teď asi trochu zkazím náladu. :-P

„Jo a co jim chceš když tak říct...?“ zeptal se jen tak mimoděk a vytrhnul mě z mého uvažování.

„Neboj, o těch příšerách se ZATÍM nezmíním. Díky, ale myslím, že prohlídky italského blázince se zřeknu. Lákavá nabídka, ale díky, nemusí být,“ odpověděla jsem a zdůraznila slovo zatím, ať si nemyslí, že to jen tak nechám být. Nejsem hloupá a vím, že se tady děje něco nekalého. Cítím to v morku kostí, úplně to křičí.

Jake neodpověděl a já natruc (že mi nechce říct to, co ví) taky mlčela.

Nenápadně jsme se přimíchali k ostatním a ten večer už  se raději jeden druhému vyhýbali. Holky o mě měly vážně strach, ale mou báchorku o tom, že jsem usnula na loučce na okraji lesa mi zbaštili i s navijákem, díkybohu.

Většinou, když jsem na nějakém místě poprvé, mi prvních pár dní dělá problémy usnout, ale po tom všem co se semlelo, jsem usnula hned, jak jsem lehla.

Hmm, tak jestli tady budou všechny dny aspoň vzdáleně připomínat ten dnešní, tak to abych už si šla rezervnout nějakej ten flek na hřbitově.

Protože možností moc není, buď si mě najdou ty příšerky a dokončí to, co se mnou začaly v lese no anebo (což bych snad brala smířlivěji) mě klepne pepka.

Každopádně živá, nebo alespoň ve stejném stavu v jakém jsem sem přijela, odsud určitě nevyváznu.

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Pokračování - 4. kapitola

Shrnutí

Předešlá kapitola

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈   ≈≈ ≈≈   ≈≈   ≈≈  

≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈≈

Autor: Margarita (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe - 3. kapitola: