Další díl pokráčka.
19.11.2009 (14:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2957×
2. Kdo jsem?
Pohled - Isabelly (Romči)
Padala jsem do hlubin temnoty. Až do doby, kdy se přede mnou objevil anděl. Byl nádherný, měl bronzové rozcuchané vlasy, láskyplný úsměv. Usmíval se na mě a poté mě pohladil. Měl studený, ale přesto příjemný dotyk. Najednou se začal vzdalovat a já ucítila obrovskou bolest v hrudi. Čím byl ten anděl dál, tím byla moje bolest silnější. Až úplně zmizel a já ucítila obrovskou nesnesitelnou bolest. Ta mě vynesla až z hlubin temnoty.
Uslyšela jsem pravidelné pípání, které mě donutilo otevřít oči. Osvítilo mě světlo a já musela zamrkat než si na něj moje oči zvykly. Byla jsem v bílé místnosti a vedle mě byly přístroje, které způsobovaly to pípání. Takže jsem byla v nemocnici.
Ale kdo vlastně jsem já? Zhrozila jsem se nad svou nevědomostí. Co se tu stalo? Najednou do pokoje vešel doktor. Byl mladý a docela hezký, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Mile se na mě usmál, ale mně do smíchu vážně nebylo.
„Tak, slečno Reed, konečně jste se vzbudila. Jak se cítíte?“ zeptal se mile.
„Kde jsem? Kdo jsem? Co se stalo?“ vypálila jsem na něj otázky, které mě nejvíc tížily.
„Jste Isabela Reed. Měla jste těžkou nehodu před dvěma lety.“ Vytřeštila jsem oči a čekala.
„Je vám už 17 let. Vaši rodiče za chvíli přijdou a ti vám určitě vše poví,“ poté zkontroloval přístroje a mě. Když jsem pak byla v pokoji sama, pokoušela jsem se na něco si vzpomenout, ale nic. Nic, krom černa a bolesti. Po dlouhé době někdo vešel do místnosti.
Byli to dva muži a žena. Jeden z mužů, nejmladší z nich, měl blond krátké vlasy a známé modré oči. Druhý muž, tipovala bych ho kolem 40 let, byl o něco menší. Měl tmavě hnědé vlasy i oči. A jako poslední tam stála žena. Byla malé postavy, měla světle hnědé vlasy a modré oči. Jak jsem se později dozvěděla, byli to mí rodiče a bratr Troy.
Vyprávěli mi, co se stalo. Před tou nehodou a o té nehodě. Jela jsem s přáteli na výlet. Ale měli jsme nehodu. Všichni to přežili, všichni byli v pořádku, kromě mě. Když nepočítám kóma a ztrátu paměti, museli mi několikrát operovat koleno, abych mohla vůbec chodit. Také se u mě za tu dobu objevila cukrovka, kterou má i Troy.
Skoro denně mi dělali nějaké testy. A všichni pořád opakovali do kola. „Časem se paměť vrátí a nebo díky Městu kdes vyrůstala,“ a mě to vše už štvalo. Denně u mě byl někdo z rodiny. Nejčastěji ale Troy. Po měsíci mě konečně propustili domů. Ještě předtím mě učili věci ohledně cukrovky a kolenu. A musela jsem mít berle, prý tak na dva měsíce, a ortézu, abych na to nešlapala.
Takže, co jsem se vlastně za ten měsíc dozvěděla. Jmenuju se Isabela Reed. Je mi 17.let. Mám o rok staršího bratra Troye. Milované rodiče, i přesto že mám s otcem komplikovaný vztah, jak jsem pochopila. Bydlíme v Chicagu. Mam blond dlouhé vlasy a tmavě hnědé oči. Štíhlou sportovní postavu. A pořád si nic nepamatuji.
Přijeli jsme domů. Byl to velký a luxusní byt. Troy mi nesl věci a já se na berlích pokoušela dostat na místo. Vedl mě do mého pokoje. Otevřela jsem dveře a zůstala zírat. Myslela jsem, že mě klepne. Vše bylo do růžova. Zírala jsem do toho pokoje a byla si jistá jen dvěma věcmi.
Zaprvé, nenávidím růžovou, a za druhé, ten pokoj mi nic neříká.
Stála jsem uprostřed pokoje a z té růžové mi bylo až blbě. Troy položil můj batoh na postel a odešel. Cítila jsem se v tomhle pokoji nejistě. Otevřela jsem skříň s oblečením. Něco tu vážně nesedělo, jelikož ve skříni byly samé tmavé věci a žádná růžová. Přišlo mi tu hrozné ticho a tak jsme zapnula věž. Ozvala se z ní skupina Evanescence. Alespoň něco jsem poznávala. Dobelhala jsem se k posteli a začala se přehrabovat v batohu.
Byli tam věci, co jsem měla s sebou při nehodě. Bylo tam oblečení. Normální modré džíny, modrou mikinu a triko bylo také modré. Jo tu barvu mám ráda. Pak tam bylo ještě učení. A nakonec pytlík z nemocnice. Osobní věci, které jsem měla na sobě nebo v oblečení. Byla tam peněženka, ve které byly nějaké peníze a občanka. Nic víc. Poté na mě vypadl stříbrný prstýnek. Automaticky jsem ho nasadila na pravý ukazováček. A jako poslední byl řetízek s přívěškem. Byl stříbrný a ve tvaru srdíčka, na přívěšku bylo ozdobně vyryto písmeno E. A zezadu „Miluji tě.“
Najednou se mi ale vrátila jedna vzpomínka. A já si uvědomila, že mi něco chybí. Čapla jsem berle a mazala, jak jen to šlo rychle, za Troyem.
„Kde mám svou motorku?“ vypálila jsem na něj mezi dveřmi. Narážela jsem samozřejmě na přívěšek motorky, který, jak se mi vybavilo, jsem nosila na krku stále.
„To se neví, asi se při nehodě ztratila,“ řekl a díval se na mou ruku, ve které jsme svírala ten jiné přívěšek.
„A kdo je E?“
„Ten přívěšek jsi našla a začala ho nosit. Nikdo neví, komu patřil.“ S přikývnutím jsem se vrátila do pokoje.
Celou noc jsem seděla na okně. Dívala jsem se na ten kulatý měsíc, co svítil a ozařoval můj pokoj. V ruce jsem si hrála s přívěškem a pokoušela se vzpomenout si alespoň na něco.
Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Return - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!