Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 6. kapitola

21.07.2010 (16:45) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4160×

6. KAPITOLA

Bella

Když jsme vstoupili do korunovačního sálu, konečně Demetri usoudil, že mě může postavit na zem. Naproti mně, uprostřed sálu, stáli mí strýcové s otcem. Rozběhla jsem se svou upíří rychlostí a skočila jsem do otevřené náruče mého otce, to samé udělala i Renesmé. Stáli jsme tu všichni tři v objetí, jako první prolomil to ticho můj otec.

„Holčičky, tak moc jste nám tu všem chyběly. Věřte mi, ale když tu nejste, je to tu hrozně smutné, moc mi chybí váš smích, který se vždy rozléhá přes celý hrad. Jsem rád, že jste tu zase s námi.“

„Taky jsi nám moc chyběl.“ Víc jsem nestihla říci, protože to už nás vyrušil Marcus.

„Aro, neměl bys být tak majetnický, nezapomínej, že tu nejsi sám. My se taky chceme s nimi přivítat,“ řekl s úsměvem. Otec nás pustil a já skočila Marcusovi přímo do náruče. Asi to nečekal, protože teď jsme oba dva leželi na zemi a nemohli jsme se přestat smát. Bylo mi tak krásně, zase jsem se cítila uvolněná, věděla jsem, že Volterra je můj domov. Rozhodla jsem se, že si tu užiji každou chvíli, kterou tu strávím, předtím než zase odjedeme do Forks.

„A na svého druhého strýčka nemyslíš?“ Vyrušil nás teď pro změnu Caius.

„No nevím, ale já si nepamatuji, že bych měla ještě nějakého strýčka, nebo ty o někom takovým víš?“ zeptala jsem se laškovně Marcuse, který pomalu vstával na nohy.

„Ne nevím, teda aspoň si nikoho takového nepamatuji,“ odpověděl mi Marcus a mrknul na mě. Když jsem uviděla, jak se Caius tváří, musela jsem se smát. Rychle jsem mu skočila okolo krku.

„Ale, strýčku, přece bys má slova nebral vážně. Vždyť víš, že tě mám moc ráda.“

„Nezapomínej, že mám dokonalou paměť. Jednou ti to vrátím i s úroky.“ Víc už se Caius nedokázal hrát na uraženého a silně mě objal. Poté, co mě pustil, jsem si teprve všimnula, jak Aro těká očima mezi Edwardem a Renesmé. Ale než jsem stihla cokoliv říci, už Aro po Edwardovi skočil a chytil ho pod krkem. V tu chvíli se všichni Cullenovi napjali a skočili po členech gardy, kteří stáli za Arovými zády, kteří ho chránili před Cullenovými.

„Dost přestaňte všichni! Všichni členové gardy teď opustí sál a ty, otče, pusť Edwarda,“ křičela jsem na ně. Udivilo mě, že mě garda poslechla a odešla. Aro pořád svíral Edwarda pod krkem. Vůbec se mu nebránil. Na mém otci bylo vidět, že má, co dělat, aby se ovládnul.

„Jak se opovažuješ, tu ukázat. Copak jsi takový sebevrah?“ křičel mu do obličeje můj otec. Věděla jsem, co se teď mezi nimi odehrává. Můj otec dokáže totiž číst myšlenky pouhým dotekem. Dokázal číst všechny myšlenky, na které jen na krátký okamžik Edward pomyslel. Viděl v nich všechno. Nevím, jak dlouho tam takhle stáli, ale konečně ho pustil.

„Ano, chápu tvé rozhodnutí, proč jsi ji opustil. A vlastně bych ti měl být vděčný, protože jen díky tobě mám tak skvělou vnučku a dceru. Děkuji.“ Nechápala jsem jeho reakci, i když jsem Edwarda milovala a nechtěla jsem, aby mu někdo ublížil, ale to že po něm můj otec, tak vystartoval, mě potěšilo. Potěšil mě fakt, že se mě někdo zastal. Oba mí strýcové tam stáli a pořád nechápavě koukali na Ara s Edwardem.

„Nemohl by nám někdo vysvětlit, co se tu děje?“ zeptal se Marcus a pohled upíral na mě. Věděl, že se to týká mě. Nevěděla jsem, jak mám začít. Když už uběhla minuta a já stále nevěděla, jak bych měla začít, ujal se slova Aro.

„Bratři, dovolte, abych vám představil otce naší Renesmé.“ Oba dva se podívali na Edwarda a pak na Renesmé a nakonec pohleděli na mě. Viděla jsem, že mají napjaté obličeje.

„Ano, otec má pravdu.“ Víc jsem prostě neřekla a čekala jsem na jejich reakci. Jejich reakce byla stejná jako Arova, ale než stačili Edwarda chytnout pod krkem. Stála před Edwardem Renesmé, která se tvářila jako bůh pomsty.

„Marcusi, Cauisi, zapomeňte na to. Jestli mu jen jeden jediný vlásek zkřivíte, tak odsud odejdu a už nikdy, ale opravdu nikdy, se sem nevrátím. Nezapomínejte, že je to můj otec,“ křičela na ně Renesmé.

„Ale holčičko, to přece nemůžeš myslet vážně. Proč se ho zastáváš? Vždyť tvojí matce zlomil srdce. A nezapomínej, že to my a tvá matka jsme tu byli po celou dobu tvého života. To my s tvou matkou se o tebe starali. On se o tebe nezajímal, tak proč ho tolik bráníš?“ zeptal se ji Marcus. Cauis byl pořád zaskočen Renesminým jednání, že nedokázal ani uvažovat.

„Ale myslím. Ano máš pravdu, to vy a moje matka jste tu byli po celou tu dobu, ale on o mně nevěděl, dozvěděl se to až nedávno. Vím, že mojí matce ublížil, ale prosím, vyslechněte si ho. A pak se teprve rozhodněte. Prosím, udělejte to pro mě, protože já nechci přijít o svojí rodinu, kterou tady mám. Prosím, zkuste ho respektovat jako mého otce,“ říkala teď Renesmé už vyrovnaným hlasem a v očích se jí leskly slzy.

„Tak dobře, vyslechneme si ho, ale jen kvůli tobě. Tak začni, Edwarde,“ řekl Marcus a přitom ho probodával nenávistným pohledem.

„Renesmé měla pravdu, že jsem o ní nevěděl, kdybych věděl, že je Bella těhotná, nikdy bych ji neopustil. Ani nevíte, jak moc jsem se proklínal za to, že jsem tenkrát Bellu opustil, ale já to musel udělat.“

„No moc hezky sis naplánoval svoji řeč, ale mě by spíš zajímalo. Proč si musel Bellu opustit?“ ozval se teď pro změnu Caius.

„Věřte mi, nebo ne, ale já Bellu nikdy nepřestal milovat. Miluji ji stejně jako tenkrát.“

„Laskavě si tyhle svoje slova někam strč, protože jestli si myslíš, že tím mě dojmeš, tak to se moc pleteš,“ řekla jsem mu, aniž bych dala najevo, jak moc mě jeho slova potěšila. I když jsem ho taky milovala a nikdy nepřestanu, nemohla jsem mu odpustit. Ne, že bych nemohla, spíše nechtěla. Ve mně se ozývalo mé uražené já. Chtěla jsem odejít ze sálu, když mě zadržel Aro.

„Myslím, že se tě to taky týká. Tak nechápu, proč odcházíš.“

„Tati, já se nechci účastnit toho jeho divadélka, kdy bude akorát hrát na city těma jeho sladkýma řečička o tom, jak moc mě miluje, a já nevím, kde si co si. Opravdu si myslím, že u toho nemusím být. Věřím, že to dokážete i beze mě vyřešit,“ řekla jsem mu a dívala jsem se mu přitom do očí.

„Já vím, že ti tato situace není zrovna dvakrát příjemná, ale přesto si myslím, že by si ho měla vyslechnout. Proto tu zůstaň,“ odpověděl mi.

„Dobře, ale jen kvůli tobě tu zůstanu a vyslechnu si ho.“ A při těchto slovech jsem zamířila směrem k trůnům a posadila jsem se na Arův. Všichni Cullenovi na mě zírali s pusou otevřenou dokořán, protože nikdy nezažili, aby si na Arův trůn sednul nikdo jiný než on sám. Musela jsem se tomu v duchu pousmát. Ale nějak jsem cítila, že se potřebuji sednout, i když bych klidně mohla stát, klidně celou věčnost bez pohnutí a já bych neucítila sebemenší náznak únavy. Doufala jsem, že když si sednu, že mi to pomůže se udržet a neskočit po něm, zatímco mi tu bude mazat med kolem pusy.

„Nemohl bys už, prosím tě, vysvětlit mému strýci, proč jsi mě opustil. Ráda bych už měla to tvoje divadélko za sebou. A opravdu bych tu nechtěla strávit svojí věčnost,“ pronesla jsem směrem k němu, aniž bych o něj jen koutkem oka zavadila.

„Dobře to, že jsem tě tenkrát opustil, bylo mé nejtěžší rozhodnutí v mém životě. I když jsem tě miloval, musel jsem to udělat, protože jsem tě chtěl, tak uchránit před mým světem. Potom, co tě Jasper napadl, uvědomil jsem si, že jsi tak zranitelná, a že nemůžu být tak sobecký a upírat ti právo na normální život po boku člověka, který by ti mohl dát dítě a hlavně bezpečí. Věř mi, že kdybych jen tušil, že jsi těhotná, nikdy bych tě neopustil.“ Po celou dobu, co to říkal, na mě upíral svůj zrak, ale já jsem se na něj ani nepodívala.

„Jo, tak pán mě chtěl uchránit, dovol, abych se zasmála.“

„Bello, věř mi. Prosím. Musel jsem tě opustit, abych tě uchránil před Victorií, byla jsi tak zranitelná. Věděl jsem, že Victorie chce mě a ne tebe, ale když jsi byla v mojí blízkosti, tak ti hrozilo nebezpečí. A představa, že by ti něco udělala… Rvala mi srdce, proto jsem se rozhodl v zájmu tvého bezpečí tě opustit.“ To už jsem se neudržela.

„Renesmé ustup prosím. Nechci ti ublížit,“ řekla jsem ji, protože celou dobu stála před ním.

„Ne, mami, neustoupím. Nedovolím, abys mu ublížila, protože vím, že by si tím ublížila i sobě,“ odpověděla mi s klidem Renesmé. Vzala jsem Renesmé za ramena a postavila jsem ji  za mě a já teď stála naproti Edwardovi a dívala jsem se mu do očí. Chytila jsem ho a mrštila jsem s ní o zeď. Narazil zády do zdi, ve které teď byl otisk Edwardova těla. Jeho tělo se sesunulo po zdi a zůstal ležet. Přiskočila jsem k němu a okolo nás jsem roztáhla svůj štít, takže teď se k nám nemohl nikdo dostat. Slyšela jsem, jak na mě Renesmé něco křičí, ale nedokázala jsem ji vnímat. Nedokázala jsem ji vnímat, protože jediné, co jsem vnímala, byl můj vztek na Edwarda, který tu jen ležel a nijak se mi nebránil, což mě ještě víc rozčilovalo.

„Ne, já ti nevěřím, že jsi to udělal jen proto, abys mě uchránil před Victorií a nástrahami tvého světa. Nechápu, jak jen dokážeš takhle lhát, i když jak si vzpomínám, vždy jsi byl skvělý herec. Jediný, o co ti šlo, bylo se pobavit se mnou a pak mi zlomit srdce, protože kdyby si mě doopravdy miloval, jak říkáš. Přeměnil bys mě a my bychom mohli strávit naši věčnost společně,“ křičela jsem mu vzteky do obličeje.

„Bello, věř mi, že tě doopravdy miluji. Opravdu jsem tě opustil jen proto, abych tě uchránil před Victorií a mým světem. I když tě miluji, nikdy bych nedokázal v tobě zabít toho člověka. Nechtěl jsem, aby si byla stejná krvelačná zrůda jako já. Nemohl jsem tě připravit duši.“ Najednou jsem se musela smát. Musela jsem se smát tomu, jak moc se snažil být vůči mé duši, tak ohleduplný. Nevím, jak dlouho jsem se smála.

„Takže bych ti vlastně měla poděkovat. Měla bych ti poděkovat za to, jak moc jsi byl ohleduplný vůči mému životu a mé duši. Děkuji,“ pronesla jsem ironicky.

„Já nevím, jestli ti to dochází, ale potom, co jsi mě opustil a já už jsem nebyla schopná vydržet tu bolest, co jsi mi způsobil, tak jsem chtěla zabít. Jen díky tomu, že jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem to neudělala. Chápeš to. Já se chtěla zabít, protože jsem si neuměla představit svůj život bez tebe. Ale ty si byl tak ohleduplný, že jsi myslel na mojí duši.“ Ještě jednou jsem s ním vší silou mrštila o zeď, jen vzdáleně jsem si uvědomovala, že Renesmé brečí, slyšela jsem její prosby, abych stáhla svůj štít, ale úplně jsem to ignorovala.

„Z celého svého srdce tě nenávidím, Edwarde Cullene!“ zakřičela jsem na něj naposled a rozběhla jsem se ze sálu. Utíkala jsem, jak nejrychleji jsem dovedla, tak moc jsem si přála být odsud pryč. Musela jsem utéct, protože nevím, jak dlouho bych se vydržela ovládat, už moc nechybělo a málem jsem ho roztrhala na kousky, ale věděla jsem, že to nemůžu udělat, protože tím bych ublížila Renesmé, ale vlastně i mě, přestože mi rozdrtil srdce na milión kousků, stále jsem ho milovala. Rozčilovalo mě, jak rozhodnul, aniž by se zeptal na můj názor… jak se snažil za každé situace se zachovat správně.

Renesmé

Pozorovala jsem, jak Aro skočil po mém otci a držel ho pod krkem. V tu chvíli jsem byla ochromená strachem, že jsem nebyla schopna nic udělat. Samozřejmě, že Cullenovi skočili po Arově gardě, která za ním stála, ale matka poslala všechny členy gardy pryč, byla jsem ráda. Jen tiše jsem pozorovala, jak se na Arově obličeji mění pomalu výraz a postavil Edwarda zase zpátky na nohy. Když představil Edwarda mým strýcům jako mého otce. Nečekala jsem, co udělají a pro jistotu jsem se před něj postavila. Věděla jsem, že mně nic neudělají a doufala jsem, že když jim to celé vysvětlí, že ho pochopí, tak jak ho pochopil Aro. Stála jsem před ním a rozkřičela jsem se na ně. Nechápali, proč se ho zastávám, ale nakonec ustoupili a svolili, že si to nechají vysvětlit, ale pro jistotu jsem pořád před ním stála. Po chvilce ho přerušila matka. Zase, jako vždy, po něm vyjela a chtěla odejít ze sálu, ale Aro ji zadržel, chtěl, aby si ho vyslechla. Nechápala jsem matku. Věděla jsem, že ho pořád miluje, i když říká, že to tak není, ale já jí nevěřím. Na to ji znám až moc dobře. Proč už mu neodpustí, neudělá za tím vším tlustou čáru a my bychom mohli začít od nuly jako rodina. Otec zase začal vysvětlovat svoje důvody, ale to už se matka neudržela a během vteřiny vstala z Arova trůnu a stála přede mnou. Chtěla, abych kousek podstoupila, ale já jsem nechtěla. Tak mě prostě chytila za ramena a postavila za sebe. S tátou mrštila o zeď, kde byl otisk jeho těla, když se sesunul k zemi. Sedla si na něj obkročmo a roztáhla kolem nich štít.

„Né, mami okamžitě stáhni ten štít a nech ho. Slyším. Prosím neubližuj mu!“ Stála jsem u štítu a hystericky křičela. Pořád jsem na ni křičela, aby ho nechala být, ale neposlouchala mě. Byla ovládaná jenom svým vztekem. Začala jsem brečet. Aro mě objal a snažil se mě utišit, ale vůbec se mu to nevedlo. Hrozně mě bolel pohled na to, jak na něj křičí. Pořád jsem jen brečela a prosila jsem ji, aby ho nechala, ale pořád mě nevnímala. Naposledy hodila otcem o zeď a utekla pryč. Na nic jsem nečekala, přiskočila jsem k němu a se mnou celá jeho rodina jen Aro a mí strýcové to pozorovali z povzdálí.

„Tati, je ti něco? Udělala ti něco?“ ptala jsem se ho.

„Ne, holčičko, neboj, jsem v pořádku,“ odpověděl mi a jednou rukou si mě přitáhl do své náruče a druhou mi otíral tváře, které zmáčely moje slzy.

„Tati, promiň, že jsem ji nezastavila. Moc mě to mrzí, měla jsem něco udělat, abych jí v tom zabránila. Omluvám se,“ ale to se můj hlas zlomil a já začala ještě více plakat.

„Ne, ty se mi nemáš za co omlouvat. Nemohla jsi nic udělat. A jenom tím, že jsi mě chtěla obránit před tvými strýci a matkou, dokazuje, jak moc jsi statečná. Pššt. Už je to dobrý. Jsem v pořádku.“ Stále mě držel ve své náruči a objímal mě, protože mé slzy neměly konce, poprosil Jaspera, aby na mě použil svůj dar a uklidnil mě. Po chvilce se mu to povedlo. Otec vstával ze země a mě stále svíral v náručí. Šel za Arem a poprosil ho, aby mě mohl odnést do mé komnaty. Dovolil mu to, jen ho poprosil, aby se vrátil, že s ním a jeho rodinou potřebuje něco dořešit. Tak mě nesl do mé komnaty, kde mě položil na postel.

„Lež hezky, holčičko, a odpočiň si. Přijdu za chvíli, jen co si promluvím s Arem, ale jestli nechceš, můžu tu zůstat s tebou.“

„Ne, tati, jen běž. Jen mi prosím pusť hifi věž a já se zatím trošku prospím, nedělej si o mě starost. Už jsem v pořádku.“ Viděla jsem, že mě tu nechce nechat samotnou, ale já mu prostě nedala na výběr. Moc jsem chtěla být u toho rozhovoru, ale nějak jsem neměla sílu. To co se stalo v korunovačním sále, mě totálně vyčerpalo. Přikryl mě a políbil na čelo a odešel. Chtěla jsem přemýšlet nad tím, co se tam stalo, ale jakmile mě přikryl, usnula jsem.

Aro

Stáli jsme v korunovačním sále a čekali na Edwarda, který šel uložit Renesmé do komnat. Bylo na ní vidět, že je opravdu vyčerpaná, a protože je jen poloviční upír, potřebovala spánek, stačilo jí jen 4 hodiny. Na všech Cullenech šlo poznat, že jsou nervózní, protože nevěděli, co mohou ode mě očekávat. Za chvíli přišel Edward.

„Takže, když jsme si to vše vysvětlili. Chtěl bych vám oznámit, že Edwarda oficiálně oznámím jako otce naší Renesmé, ale to znamená, že jakmile to oznámím. Budeš i ty oficiálně patřit do naší rodiny. Takže si to dobře promyslili, protože vím, jak moc nesouhlasíš s tím, jak se chováme vůči ostatním upírům. Věř mi, že kdybychom to nedělali mi, byl by to někdo jiný, kdo by určovala zákony.“ Po celou dobu co jsem mu to říkal, díval jsem se mu do očí.

„Moje rozhodnutí se nikdy nezmění. Renesmé je moje dcera a moje svědomí by mi ani nedovolilo, kdybych se k ní neměl veřejně přiznat.“

„Dobře, ale musím tě upozornit, že to ovlivní nejen tebe, ale i tvou rodinu. Takže, jakmile tě přijmeme do naší rodiny. Musíš dbát na dodržování zákonů a to striktně. Myslím si, že s tím byste neměli mít žádné problémy, protože vy jste je vždy dodržovali. Taky ti z toho budou vyplívat určité povinnosti. Budete se muset účastnit všech formalit, které se týkají Volturiových, což znamená, že se budete muset účastnit nejen plesů, ale i velkých soudů, při kterých se budou řešit, ty nejhorší prohřešky vůči našim zákonům. Pokavaď by někdo chtěl na nás zaútočit, tak musíte stát po našem boku a bojovat za nás. A možná bych vás výjimečně povolal taky na nějakou misi, ale pouze jen tehdy, kdybych věděl, že si to situace vyžaduje. Takže tě, prosím, ještě jednou si to promysli, protože tvé rozhodnutí opravdu ovlivní tvou rodinu. Jestli chcete nechat soukromí, tak se na chvíli vzdálíme a vy si to můžete v klidu rozmyslet,“ řekl jsem a čekal jsem na jeho rozhodnutí. Věděl jsem, že nesouhlasí s tím, jak žijeme. A přesto jsem doufal, že se rozhodne přiznat Renesmé za svou dceru, protože bylo poznat, že ona ho má moc ráda a já jsem nechtěl, aby ji ublížil.

„Aro, my jsme se už doma o tom bavili. A naše rozhodnutí je pořád stejné. Edward je můj syn a já i moje rodina ho podpoříme, ať se rozhodne jakkoliv. Pořád budeme stát po jeho boku,“ řekl Carlisle. Hned na to se ujal slova Edward.

„Aro, moc dobře si uvědomuji, jak svým rozhodnutím změním svoji existenci, ale i existenci svoji rodiny. A přesto všechno ti musím říct, že pořád trvám na svém rozhodnutí. Přiznám Renesmé veřejně za svoji dceru. Jen jedno bych k tomu chtěl dodat. Nikdy nezměníme naše stravovací návyky a byl bych vděčný, kdybyste to pochopili a nenutili nás do pití lidské krve.“

„Jsem rád, že tvoje rozhodnutí se nezměnilo. A věř mi, že nikdo z nás vás nebude nutit do pití lidské krve, protože jak sis mohl všimnout. Bella je také vegetariánka a my její rozhodnutí respektujeme, a tak stejně budeme respektovat to vaše. A teď jestli nás omluvíte, rád bych to celé probral se svými bratry a vydal potřebné rozkazy, abych to mohl na plese oznámit.“

„Demetri,“ zavolal Marcus. „Mohl bys prosím Cullenovi zavést do komnat a odnést jim tam jejich zavazadla. Budou mít komnaty hned vedle Renesminy a Alecovi.“

„Ale pane, vždyť tam mají komnaty jen členové rodiny Volturiových., řekl mi nejistě Demetri, který stál celou tu dobu před dveřmi korunovačního sálu.

„Ano, já vím. Tak běž a udělej, co jsem ti řekl, nebo budeš pochybovat o mém rozhodnutí?“ zeptal jsem se ho trošku podrážděně.

„Promiňte, pane,“ poklonil se. A požádal Edwarda s jeho rodinou, ať ho následují.

5. kapitola x Shrnutí x 7. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 6. kapitola: