Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 5. kapitola

15.07.2010 (08:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4806×

5. KAPITOLA

Renesmé

Leželi jsme s Alecem na posteli v objetí a užívali jsme si chvíle, kdy nás nikdo nerušil. Nemuseli jsme spolu mluvit, abychom pochopili, co cítí ten druhý. Dívala jsem se do jeho očí, ze kterých bylo snadné vyčíst tu lásku, kterou ke mně cítí. Usmál se na mě a začal zmenšovat tu nepatrnou mezeru mezi našemi rty, věděla jsem, co má v úmyslu. Opatrně jsem pootevřela rty a smyslně si je olízla, přičemž jsem se jako omylem dotkla těch jeho. Jeho oči zčernaly touho po mně. Když v tom někdo bez zaklepání vtrhl do pokoje. Alec naštvaně zavrčel a já se podívala ke dvěří. Nebyl to nikdo jiný než Emmett, začala jsem ho pomalu nenávidět, protože dokonale pokazil naši chvilku, kdy jsem si mohli užívat naši samotu, která byla pro nás tak vzácná. Protože od té doby, co jsem se probrala, jsem chtěla jen jedno Aleca. Chtěla jsem cítít jeho doteky na mém těle, chtěla jsem, aby laskal mé tělo s láskou, tak jak to dokáže jen on. Ale bohužel nám tato chvíle nebyla ještě dopřána.

„Emmette, já tě snad zabiju! Můžeš mi říct, co tu chceš?“ zeptala jsem se ho naštvaně a zavrčela jsem.

„No, nechtěl jsem rušit. Ale zase když se na to podíváte z druhé strany, aspoň mi Edward poděkuje, že jsem uchránil tvou nevinnost,“  odpovídal mi s úsměvem na rtech.

„Bohužel tě musím zklamat, Emmette, jestli si chtěl uchránit moji nevinnost, tak to si měl přijít před 60. lety. Teď už je pozdě a vypadni odsud a neopovažuj se sem ještě strčit jen nos, dokavaď tě nezavolám. Mám teď důležitější věci na práci, takže nás omluv. A zavři dveře z druhé strany.“ Stál tam a koukal na mě jak vyvoraná myš. Asi nečekal mojí odpověď. To si snad myslel, že jsem ještě poctivá, při téhle myšlence jsem se musela rozesmát.

„No, tak holka nevím po kom jsi, protože tvůj otec by byl pořád panic, kdyby ho tvoje máma o to nepřipravila. A u tvojí mámy stačila vždy jen sebemenší sexuální narážka a už byla rudá jako rajče, což bylo docela roztomilý. A ty, Alecu, by sis měl dávat pozor, protože až se to Edward dozví, tak tě bude chtít určitě rozcupovat na kousky.“ Jak to říkal začal se smát na celé kolo. Asi po dvou minutách si uvědomil, proč přišel a narovnal se.

„Jo, volala Alice, že za patnáct minut tu budou zpátky z lovu. Bella chce s váma mluvit, tak máte přijít do obýváku,“ řekl a odešel. Nechtělo se mi vstávat, ale musela jsem. Věděla jsem, že by nebyl táta nadšený, kdyby mě tu našel s Alecem v tak těsným objetí. Aleca zrovna moc nemusel a dával mu to jasně najevo. Stačilo, aby se mě Alec jen dotknul a už vyšiloval. Moc dobře jsem věděla, jak pohrdá a nesnáší Volturiovými, tak jako ostatní obyvatelé tohoto domu, ale oni neznali jejich pravou tvář. Dala jsem si předsevzetí, že jim ukážu a dokážu, že mají city, že to nejsou jen krvelačné stvůry. S povzdechem jsem vstala, nechtěla jsem, aby si zase s Alecem skočili po krku, jako posledně. Rychle jsem políbila Aleca a šla se ještě přečesat vlasy. V ruku v ruce jsme se vydali do obýváku, kde seděl Emmett s Rosalie. Alec si sedl do křesla a já jsem si sedla do jeho klína, i když jsem věděla, že to bude tátovi vadit, ale musí si aspoň po malých dávkách zvykat, že Alec je součást mého života, a že se ho nikdy nevzdám.

Bella

Vraceli jsme se z lovu, vedle mě běžela Alice s Jasprem.

„Alice, nevíš, kde je Edward? Potřebovala bych s ním mluvit,“ zeptala jsem se jí.

„Nevím, ale určitě je někde vepředu. Počkej tu, poslala jsem mu myšlenku, že s ním chceš mluvit, bude tu za chvíli.“

„Díky.“ Zastavila jsem se a rozhlížela okolo. Během pár vteřin stál naproti mně.

„Děje se něco, Bello? Alice říkala, že se mnou chceš mluvit.“

„Edwarde, vím, že ti tento rozhovor nebude moc příjemný, ale musíme si něco vyjasnit.“ Začala jsem a hledala jsem ta správná slova.

„O co jde?“

„Edwarde, určitě sis všimnul, že z Renesmé je žena, proto tě chci požádat, abys jí nemluvil do života. Já to také nedělám, je to její život a její volba. Ona se rozhodla pro Aleca a proto tě prosím, respektuj její volbu a snaž se být aspoň trochu na něj milý.“ Viděla jsem, jak jeho oči zčernaly touhou, aby mohl Aleca zabít.

„To po mně nemůžeš chtít. Jediné, co si přeji pro naši dceru, je štěstí, ale né po jeho boku. Moc dobře víš, jaký odpor a nenávist cítím vůči každému, kdo má co dočinění s Volturiovými. Nedovolím, aby mu patřila, to nejde. Ona si zaslouží někoho lepšího a né tu krvelačnou zrůdu.“ Křičel mi vztekle do obličeje.

„Dobře, ale pamatuj, že i tvoje dcera je Volturiová, i když jen přijala jejich příjmení, na které je pyšná, protože moc dobře je všechny doopravdy zná a vím, jak moc ji milují. Svým chováním docílíš jen jednu jedinou věc a to tu, že tě bude tvoje dcera nenávidět. Pochop konečně, že ve Volturiových našla milující rodinu. Renesmé se jich bude pořád jen zastávat a jestli budeš dávat tvůj odpor vůči Volturiovým najevo, bude to cítít tak, že ji také nenávidíš, protože ona je Volturiová. Takže jestli nechceš ztratit i ji, snaž se být aspoň trochu vůči nim milý. A jen doufám, že jednou ty i tvá rodina přehodnotíte názor na mou rodinu ve Volteře,“ řekla jsem mu s naprostým klidem, až jsem nechápala, jak jsem to dokázala.

„Dobře, jen kvůli mojí dceři se pokusím být milý, ale nezaručuji ti, že se dokážu ovládnout,“ řekl mi s mučednickým výrazem ve tváři. Jakmile to do řekl otočil se a rozběhl se směrem k domu.

Edward

Věděl jsem, že Renesmé je po Belle tou nejdůležitější osobou v mém životě. Proto jsem se rozhodl, že udělám cokoliv, jen abych ji neztratil. Vešel jsem do obýváku, kde všichni seděli krom Belly, protože ta musela být teprve na cestě do domu. Podíval jsem se na Renesmé, která seděla Alecovi na klíně a viděl jsem, jak moc ho miluje. Její láska k Alecovi jí přímo vyzařovala z očí a celého jejího těla. Došel jsem k nim.

„Renesmé, Alecu, mohu s vámi na chvíli mluvit o samotě,“ zeptal jsem se jich.

„Ano, jistě, tati,“ odpověděla mi Renesmé, vstala a chytila Aleca za ruku a následovali mě do mého pokoje. Pokynul jsem jim, aby se posadili na postel, já jsem si sedl naproti nim na pohovku.

„Alecu, chtěl jsem se ti omluvit za moje chování, které nebylo zrovna milé, ale snaž se pochopit i ty mne. Moc dobře víš, jaké jsou moje názory ohledně Volturiových, a proto doufám, že chápeš, proč jsem se tak choval. Jediné, co si přeji, je to, aby má dcera byla šťastná a jsem ochoten překousnout ten fakt, že tě miluje a jedině po tvém boku bude šťastná. Tímto vás oba prosím o trochu shovívavosti a trpělivosti se mnou, není to pro mě zrovna moc jednoduché. Před nedávnem jsem se dozvěděl, že mám dospělou dceru, která je zamilovaná do tebe. Dejte mi prosím trochu času, abych to vstřebal. O nic víc vás nežádám,“ řekl jsem jim. Renesmé mi skočila okolo krku.

„Děkuji, tati, miluji tě. Vím, že to není pro tebe zrovna jednoduché a věř, že se budu snažit ti to co nejvíce ulehčit,“ odpověděla mi moje holčička. Její slova byla balzámem na mé srdce. Pevně jsem ji objal a políbil do vlasů. Alec vstal a beze slova ke mně napřáhnul ruku i já udělal to samé, podali jsem si ruce a podívali jsem si do očí, věděl jsem, co to znamená. Přijal moji omluvu.

„Děkuji vám oběma. Taky tě miluji, Renesmé.“ V ten moment vešla do pokoje Bella, která byla potěšená tím, co zde viděla a slyšela.

„Mohli byste jít na chvíli do obýváku, chci vám všem něco říci,“ řekla nám Bella a my ji beze slova následovali.

Bella

Poté, co jsem vešla do obýváku, jsem zjistila, že tu Renesmé, Alec a ani Edward není. Ale slyšela jsem celý jejich rozhovor, který se odehrával v Edwardově pokoji. Ostatní tu seděli a napínali svoje uši, aby jim neunikl ani kousek jejich rozhovoru. Vydala jsem se za nimi, když jsem otevřela dveře, spatřila jsem jak Edward objímá naši dceru a druhou ruku podal Alecovi, v tomto gestu jsem vyčetla jen jedno mír. Mír mezi ním a Alecem. Byla jsem ráda, že se takhle Edward rozhodl.

„Mohli byste jít na chvíli do obýváku, chci vám všem něco říci,“ pronesla jsem směrem k nim a šla jsem do obýváku, kde byl zbytek rodiny. Když jsem tam došla, stoupla jsem si doprostřed obýváku, abych viděla na všechny, počkala jsem než si Alec s Renesmé a Edwardem sednou a začala jsem.

„Jak víte, tak za pět dní je ve Volteře ten ples. Všichni jistě víte, že my s Renesmé a Alecem tam nesmíme chybět.“ V tom mě přerušil Carlisle.

„Ano, Bello, o tom jsem chtěl také s tebou mluvit, protože dnes ráno mi přišla pozvánka, abych tam dorazil i se svojí rodinou. Ještě jsem se o tom nestihl s tebou poradit.“

„Dobře, Carlisle, ale teď mě prosím nepřerušuj. Takže teď záleží nejen na Edwardovi, ale i na vás ostatních, jak se rozhodnete. Protože vím, že nikomu neunikne ta podoba Renesmé s Edwardem. Nikdo z Volterry netuší, kdo je otcem Renesmé. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Takže jestli pojedete s námi do Volterry, všem okamžitě dojde, kdo je otcem mé dcery. A proto se tě ptám, Edwarde, zda jsi schopný přiznat před Arem, že jsi otcem Renesmé.“ Tentokrát mě přerušil Edward.

„Bello, jak se mě můžeš takhle hloupě ptát. Nikdy bych nedokázal zapřít svoji dceru a jsem ochoten přiznat své otcovství klidně před celým světem. Jsem hrdý na to, jakou mám nádhernou dceru.“

V očích Renesmé jsem zahlédla slzy, ale nebyly to slzy bolesti, ale štěstí. Věděla jsem, že je šťastná, protože ona si vždy přála poznat svého otce a přála si, aby ji přiznal za svoji. Renesmé vyskočila a dnes už podruhé ho objala okolo krku.

„Děkuji, tati, ani nevíš, co pro mě tvoje slova znamenají. Děkuji,“ šeptala mu do ramena, když ji objímal.

„Dobře, Edwarde, ale uvědom si, že jakmile přiznáš Renesmé před Arem za svoji dceru, bude tě brát jako člena rodiny Volturiových. Protože jak moc dobře víš, Aro mě pojal za svoji dceru a já ho také považuji za svého otce. Takže se prosím rozhodni, protože vím, jaký je tvůj postoj ohledně Volturiových. Nechci tě do ničeho nutit. Proto si to prosím pořádně promysli. Tvé rozhodnutí totiž určitě ovlivní i tvoji rodinu, protože v tu chvíli kdy přiznáš Renesmé za svoji dceru, se staneš součástí Volturiových, a to i s tvou rodinou.Takže si to opravdu dobře rozmysli, protože to neovlivní jen tebe, ale i celou tvou rodinu,“ řekla jsem mu. Doufala jsem, že i přes jeho odpor vůči mojí rodině ve Volteře se rozhodne Renesmé veřejně přiznat, protože jsem věděla, že kdyby to neudělal, že by ji to hodně zranilo a to jsem nechtěla. Už jen pomyšlení na to mě zraňovala.

„Bello, přesně chápu, jak mě a mou rodinu ovlivní mé rozhodnutí, ale přesto se mé rozhodnutí nemění. Přiznám svoji dceru a v mém rozhodnutí mě nedokáže, nikdo přemluvit,“ odpověděl mi a já jsem byla šťastná, že se jeho rozhodnutí nemění.

„Edwarde, ty víš, že ať se rozhodneš jakkoliv, budeme tě pořád milovat a nikdy tě neodsoudíme. Vždy se postavíme po tvé boku. Jsem rád, že jsi se k tomu postavil čelem, protože možná si to neuvědomuješ, ale tím tvým rozhodnutím jsi mě a Esmé oficiálně prohlásil za prarodiče. Děkuji ti a také Belle, že jste mi dali něco, v co jsem nikdy nedoufal, že by se mi mohlo splnit. Dali jste mi vnučku,“ pronesl k nám dvěma Carlisle a objal mě a pak Edwarda. Z Carlisleových očích jsem poznala, že ta slova pronesl přímo ze svého srdce. Esmé mě taky objala, vzlykala mi do ramena a přitom mi šeptala, jak moc mi děkuje. Teprve teď jsem si uvědomila, že oficiálně přijali Renesmé do své rodiny, věděla jsem, že Carlisle, to chtěl se mnou probrat už dřív, ale ještě k tomu nebyl nějak čas. Je to teprve jeden den, co se Renesmé probrala. Všichni mě a Renesmé objímali. Renesmé jen pořád plakala štěstím, protože se splnil její sen.

„Dobře, takže když jsem si to teď vyjasnili. Měli bychom se domluvit, kdy vyrazíme,“ zeptala jsem se jich.

„Myslím, že můžeme klidně už zítra, teda jestli s tím souhlasíte.“ Navrhl Carlisle, a protože nikdo nebyl proti, šel si každý balit. Carlisle slíbil, že zabukuje letenky pro všechny. S Renesmé a Alecem jsme se rozloučili, vydali jsme se k našemu domu, abychom sbalili vše, co budeme potřebovat. Jakmile jsme dorazili do našeho domu, začal mi zvonit telefon, byl to Carlisle. Oznámil mi, že zabukoval letenky na čtvrtou odpoledne. Do Volterry bychom měli doletět po desáté večer. Poděkovala jsem mu a začala jsem vytáčet Ara.

„Ahoj, tati, volám ti, abych ti řekla, že přiletíme zítra v deset.“

„Ahoj, holčičko, to je dobře, že přiletíte už zítra. Nemůže se vás už dočkat. Chceš, abych pro vás někoho poslal na letiště nebo mám jen nechat přistavit auto?“

„Tati, zítra s námi přiletí i Cullenovi, tak prosím nech přistavit na letišti více aut. Jo a prosím tě, řekni všem, ať na nás čekají v hradě, nechci na nás strhávat pozornost na letišti.“

„Jistě, holčičko, jak si přeješ. Proč si mi neřekla, že si narazila na Carlislea a jeho rodinu?“

„To je na dlouho, vše ti zítra řeknu. Moc se na vás všechny těším. Takže já jdu balit a uvidíme se zítra. Pozdravuj od nás všechny a ahoj.“

„Taky se na vás všichni už moc těšíme. Ahoj a také pozdravuj.“

Položila jsem telefon a začala jsem balit. Sbalila jsem si sebou jen jeden malý kufr, protože jsem věděla, že ve Volteře mám plnou šatnu oblečení. Během chvilky jsem měla sbaleno. Tak jsem se natáhla na postel a přemýšlela jsem o všem, co se událo od té chvíle, co jsme se rozhodli opustit Volterru. Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhla Renesmé.

„Mami, už je čas, musíme vyjet na letiště. Zrovna volal táta, že nás vyzvedne za dvě minuty.“ Zhrozila jsem se, protože to znamenalo, že jsem se na zbytek noci a polovinu dne soustředila na své myšlenky, že jsem ani nevnímala své okolí. To se mi ještě nikdy nestalo. Vstala jsem, rychle jsem se převlékla do lehkých šatů, pročesala vlasy. Alec mezitím odnesl můj kufr ke dvěřím, jakmile jsem scházela po schodech dolů, uslyšela jsem na příjezdové cestě auto.

Na letišti na nás čekal zbytek Cullenovic rodiny. Alice se zhrozila, když uviděla naše malá zavazadla. Všichni z jejich rodiny měli nejméně tři.

„Co? To jste se zbláznili. Přece vám nemůžou stačit, tak malé kufry,“ zeptala se nás s určitou hysterií v hlase Alice.

„Alice, ty zapomínáš, že jsem se teprve nedávnou přestěhovala z Volterry a tudíž tam mám narvanou šatnu oblečením.“ Moje odpověď ji určitě Alice uspokojila.

V letadle jsem si sedla vedle Edwarda. Dala jsem si do uší sluchátka a pustila jsem si mp3. Přemýšlela jsem, jak mám Arovi oznámit, že Edward je Renesmin otec. Edward do mě strčil.

„Už jsem ve Volteře,“ oznámil mi a vystoupil.

Na letišti na nás čekal upír, kterého jsem znala jen od vidění. Představil se jako Patrik, vyšli jsem před letiště, kde na nás čekali dvě limuzíny. Sedla jsem si do limuzíny s Alecem, Renesmé a Edwardem, vyjeli jsem vstříc mému domovu. Hrozně jsem se tam těšila, ale i trošku bála. Bála jsem se reakce na to, jak přijmou fakt, že Edward je otcem Renesmé, ale co rychle jsem obavu hodila za hlavu. Radši jsem se myslela na to, jak moc se těším, až zase budu moct všechny ve Volteře obejmout. Zastavili jsem před vchodem, kde už na nás čekali Jane, Demetri a Felix. Než jsem stihla vystoupit, už mě čísi ledové paže objímaly a vytahovaly z auta. Byl to Demetri, který mě drtil v objetí. Všimnula jsem si, jak Felix objímá Renesmé a Jane Aleca.

„Demetri, taky tě ráda vidím, ale prosím, mohl bys mě už pustit,“ řekla jsem mu se smíchem.

„Ne ne, já už tě totiž nikam nepustím, hrozně se nám tu po vás stýskalo,“ odpověděl mi také se smíchem.

„Demetri, nebuď lakomý a okamžitě ji pusť, nejsi tu sám,“ ozval se Felix současně s Jane. Musela jsem se jenom smát. Demetri mě s neochotou pustil, ale než jsem se stačila sotva dotknout nohou země, drtil mě v objetí pro změnu Felix.

„Felixi, víš, jak moc tě mám ráda, proto doufám, že mě nerozdrtíš. Nezapomínej na svou sílu, nechtěla bych, aby ti Aro ublížil,“ řekla jsem mu s pusou od ucha k uchu.

„Promiň, moc se ti omlouvám. Ale jsem moc rád, že tě zase vidím. Ani si to neumíš představit,“ odpověděl mi.

„Věř Felixi, že si dokáži, podle tvého objetí představit, jak moc jsem ti chyběla. A musím jen dodat, že u mě je to stejné.“

„A co já, sestřičko, já jsem vosk, či co?“ zeptala se mě naoko uraženě Jane. S radostí jsem jí skočila do náruče a společně jsem se točily kolem dokola. Když konečně přešla první uvítací vlna, konečně si všimnuli s kým jsme přijeli. Všichni tři těkali očima mezi Edwardem a Renesmé, viděla jsem, že jim to dochází.

„Vše vám potom vysvětlím. Kde je můj otec a strýcové?“ zeptala jsem si jich.

„V korunovacím sále a už vás očekávají, pojďte honem určitě jsou celý netrpělivý,“ odpověděla mi Jane. Než jsem stihla cokoliv udělat, někdo mi podrazil nohy a svíral v náručí.

„Demetri, okamžitě mě postav,“ řekla jsem mu naoko rozzlobeně.

„To nemůžu. Aro nám přikázal, že máme tebe a Renesmé na rukou nosit a splnit vám každé vaše přání,“ odpověděl mi s úsměvem. Všimla jsem si, že Felix udělal to samé s Renesmé, které se to nelíbilo stejně jako mně. Jane chytla Aleca za ruku a táhla ho za sebou.

„Demetri, jsem si jistá, že to Aro myslel jen jako metaforu, tak mě prosím postav,“ řekla jsem mu s prosícím pohledem.

„Ne ne, máš to marný,“ odpověděl mi a ještě víc se začal smát. Všimnula jsem si, jak všichni Cullenové jsou zaskočení jejich chováním. Takové chování určitě nečekali od někoho, kdo je v Arově gardě, protože všichni tři se právě chovali jako puberťáci.

4. kapitola x Shrnutí x 6. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 5. kapitola: