Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 4. kapitola

09.07.2010 (21:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4407×

4. KAPITOLA

Alec

Od té doby, co měla Renesmé nehodu, muselo uběhnout spoustu dní. Nevím, jak dlouho to bylo. Ani mě to vůbec nezajímalo. Nechtěl jsem se tím zaobírat. Moje myšlenky patřily jen a jen mojí milované Renesmé, která tu jen nehybně ležela. Vypadala tak nádherně. Vypadala, jako kdyby jen spala. Nevím, jak dlouho jsem tu seděl a držel jsem ji za ruku a hleděl do její tváře, ve které jsem se snažil najít sebemenší náznak toho, že otevírá oči. Po celou dobu jsem ji hladil po vlasech a šeptal slova lásky. Mojí lásky, která se nedá popsat slovy. Renesmé byla pro mě vším v celé mé existenci. Přesně si pamatuji den, kdy přišla na svět. Už tehdy byla nádherná, ale i tak zranitelná. Od prvního okamžiku jsem měl neskutečnou potřebu ji chránit. Byl jsem ochoten udělat cokoliv, jen abych uslyšel její nádherný smích, který mi prostupoval celým mým mrtvým srdcem. Byl jsem neskutečně šťastný, když jsem byl s ní. Ty chvíle, kdy jsem nemohl být v její blízkosti, pro mě byla muka. Nechápal jsem svoje pocity. To byly Renesmé dva roky, když ke mně přišla Jane a já se jí svěřil se svými pocity, ve kterých jsem se nevyznal. Jane jen prostě pronesla, že jsem se zamiloval, ale já jí odporoval, protože jsem nechápal, jak bych mohl milovat malé dítě. Vysmála se mi a řekla mi, že jednou si to budu muset přiznat. Měla pravdu, jak Renesmé rostla, miloval jsem ji víc a víc. Samozřejmě, že si toho všichni ve Volteře všimnuli, ale nikdo to nahlas nevyslovil. Až přišel den, kdy jsem se už nedokázal ovládnout a nechal své pocity proplout na povrch. Ten den se konala oslava Renesminých narozenin, bylo jí 17. Už jsem nechtěl stát vzadu a jen tiše pozorovat, jak se jí ostatní upíři dvoří. I když jsem se bál její reakce na mé city, musel jsem jí to říct. Její reakce byla pro mě naprosto šokující, protože se mi přiznala, že mě také miluje. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel, bylo pro mě nepochopitelné, jak může mě milovat. Vždyť jsem byl jen obyčejná krvelačná stvůra, která zabíjela lidi jen proto, abych ukojil svoji žízeň. Renesmé nikdy nikoho nezabila. Pila stejně jako Bella jen zvířecí krev. Jen díky její pomoci a jí jsem se změnil. Začal jsem pít jen zvířecí krev. Bellina reakce na to, když jsme jí s Renesmé oznámili naše city, byla také šokující. Čekal jsem, že mě bude nenávidět, že mě bude chtít zabít, ale ona byla šťastná, protože viděla svojí dceru šťastnou. Z mých myšlenek mě vytrhl telefon. Byl to Aro.

„Aro, jak se ti vede?“ zeptal jsem se.

„Dobře, Alecu. Jen jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi mohl dát Bellu, nemůžu se jí dovolat.“

„Jistě,“ odpověděl jsem mu a podával jsem telefon Belle. A víc jsem nevnímal své okolí a upíral zrak na Renesmé. Jediné, co jsem byl schopen vnímat, bylo to, jak Renesmé slabě bilo srdce a to mě uklidňovalo, protože jsem věděl, že je stále naživu. Chtěl jsem ji úplně přeměnit, ale Bella mi to nedovolila, chtěla, aby toto rozhodnutí udělala Renesmé. Ano, měla pravdu, tuto volbu musela udělat jen Renesmé. Ale věděl jsem, že kdyby měla doopravdy zemřít, tak že by to byla Bella, která by ji sama přeměnila.

„Alecu, Aro nás pozval na ples, který bude na Halloween,“ řekla mi Bella.

„Za jak dlouho to má být?“

„Za týden. Jen doufám, že se Renesmé probudí,“ odpověděla mi se strachem v hlase, protože nikdo ve Volteře nevěděl, co se tady Renesmé stalo. Bella mi to zakázala, protože věděla, že by z toho Aro vinil jen Cullenovi, tedy Edwarda. Bella nechtěla, aby se někomu z nich něco stalo.

„Neboj, Renesmé už bude v tu dobu v pořádku, musí být už v pořádku. Určitě přídeme na něco, co jí pomůže,“ řekl jsem jí, i když jsem si svými slovy nebyl zcela tak jistý. Do pokoje vešel Carlisle. Zase kontroloval zda-li se něco na stavu Renesmé nezměnilo.

„Měli byste si dojít na lov. Už tu sedíte měsíc a její stav se stále nemění,“ řekl nám, ale nikdo jsme na to nereagovali.

„Běžte. Nebojte, budu tu celou dobu u ní, kdyby se cokoliv změnilo, zavolám vám,“ zkoušel to dál Carlisle, když viděl, že nikdo na jeho slova nereaguje a s povzdechem odešel. Nechtěli jsem Renesmé opustit ani na jediný okamžik. Můj pohled spočinul na Belle, na které bylo vidět, jak moc si vyčítá to, co se stalo. Vedle ní seděl Edward a držel Bellu za ruku a pohled upíral na Renesmé. Bylo vidět, že i když je to teprve chvíle, co se dozvěděl o Renesmé pravdu, tak ji bezmezně miloval a udělal by cokoliv, jen aby se konečně probrala. Po chvíli do pokoje vpadnul Emmett, který svíral v náručí medvěda. Vedle něj stál Jasper s pumou a za nimi Rosalie taky s pumou.

„Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře,“ řekl jen Emmett s lehkým úsměvem na tváři. Na nic víc jsem nečekali a každý z nás se vrhl na svoji oblíbenou pochoutku. I když jsem vysál medvěda do poslední kapičky, žár v mém hrdle pořád zůstával.

„Díky, Emmette, ale co takhle repete?“ zeptal se Edward s úsměvem na tváři, ale než to stihl doříct, už byli pryč, aby za chvíli přinesli další. Teprve po třetím medvědovi jsem uhasil žár, který naplňoval moje hrdlo. Uvědomil jsem si, že i kdybych šel na lov, jak nás Carlisle posílá, nebyl bych schopen nic ulovit, tak moc jsem byl vyhladovělý a zesláblý.

„Já vím, co by jí mohlo pomoct,“ vykřikla Bella a začala se smát.

Bella

Tyto chvíle byly nejhorší v mém životě. Renesmé jen tam nehybně ležela. Kdybych neslyšela její srdce, jak slabě bije, myslela bych si, že je mrtvá. Nevím, jak dlouho tomu je, ale věděla jsem, že to je jenom moje chyba. Nemůžu to nikomu vyčítat, jen sobě. To já z ni stáhla svůj štít, který ji měl ochraňovat. I když jsem to udělala nevědomky, přesto si to budu vyčítat do konce své existence. Nejhorší byla ta bezmocnost. Nic jsem pro ni nemohla udělat a to mě hrozně zraňovalo. I když mi Alec navrhl, abychom ji proměnili, ale to jsem nechtěla. To jen ona se mohla rozhodnout, nechtěla jsem zabít v ní tu polovinu člověka, která mi připomínala to, že já jsem jím taky kdysi bývala - člověkem. Nemohla jsem to udělat, ale na druhou stranu jsem věděla, že kdyby mi Carlisle řekl, že nemá žádné šance na přežití, že to udělám, protože jsem nemohla nechat zemřít mou jedinou dceru, kterou nade vše miluji. Jediné, co jsem pro ni mohla v tuto chvíli udělat, bylo to, že jsem tu s ní byla, držela jsem ji za ruku a pobrukovala jsem jí její oblíbenou ukolébavku, kterou mi složil Edward. Edward se na mě podíval a povytáhnul obočí.

„Miluje ji, vždy ji uklidní. Od narození ji tu ukolébavku pouštím na tom CD, který jsi mi tenkrát dal,“ ledabyle jsem mu odpověděla. Poznala jsem, že ho má odopověď hodně potěšila. V ten moment mě uchopil za ruku, stisknul ji. Začal mi na hřbetě ruce kreslit uklidňující kolečka. Za toto gesto jsem mu byla nesmírně vděčná, protože jsem věděla, že na to nejsem sama. Ano, potřebovala jsem od něj podporu. V ten moment mi Alec podával telefon, volal Aro, aby nás pozval na ples, který se měl konat na Halloween, i když se mi moc nechtělo, ale musela jsem to přijmout, protože kdybych to teď odmítla. Věděla jsem, že by si Aro domyslel, že něco není v pořádku. Nechtěla jsem mu říct, co se stalo Renesmé, protože mi bylo jasné, že by ze všeho vinil jen Edwarda a jeho rodinu. Nechtěla jsem, aby jim nějak ublížil. Proto jsem s ním mluvila a dělala jsem, jak moc jsem šťastná, i když to pro mě bylo strašné. Hrozně nerada jsem se přetvařovala a lhala, ale nejvíc mě bolelo, že jsem musela lhát někomu, kdo nás bezmezně miluje. Nejhorší na tom bylo, že se ten ples měl konat za týden a já nevěděla, jestli se do té doby Renesmé probudí. Alec mě začal uklidňovat, že tu dobou bude už určitě vzhůru a bude vše v pořádku, ale bylo na něm poznat, že sám těm slovům moc nevěří. Carlisle zase přišel a zkoušel nás poslat na lov, ale nikdo z nás se od Renesmé nechtěl ani na okamžik pohnout. Po chvíli odešel jen s povzdechem. Do pokoje vpadnul Emmett , Jasper a Rosalie, kteří svírali ve svých náručí kořist. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem žížnivá a slabá. Teprve po třetí pumě jsem uhasila žár v mém hrdle a ucítila jsem, jak se mi konečně vrátila má síla. V tom mě to napadlo a začala jsem se smát.

„Carlisle,“ zavolala jsem do domu.

„Ano, Bello, děje se něco?“

„Ne, ne, jen mě napadlo, co by mohlo Renesmé pomoci. Krev, je přece z poloviny upír a třeba by jí dodala sílu,“ řekla jsem svůj nápad nahlas.

„Vidíš, to mě vůbec nenapadlo. Pořád jí dávám nějaké kapačky, ve kterých jsou různé vitamíny a tak. Ale myslím, že krev je to jediný, co jí může pomoci. Proč jen jsem na to vůbec nepomyslel, pořád jsem myslel na ni jako na člověka,“ řekl Carlisle a bylo na něm poznat, že věří tomu, že jedině krev jí dodá potřebnou sílu.

„Hned jsem zpět,“ řekl Carlisle a ve vteřině byl pryč.

„Kam jel?“ Nechápala jsem

„Jel do nemocnice koupit transfúze krve. Carlisle si myslí, že nejlepší by byla lidská krev,“ odpověděl mi na mou otázku Edward. Asi za půlhoďky tu byl Carlisle zpět s několika pytlíky lidské krve. Jakmile vstoupil do pokoje všem okamžitě zčernaly oči žízní, až na mě.

„Prosím, abyste na chvíli odsud všichni odešli,“ slušně nás požádal. V tu ránu se všichni sebrali a odešli z místnosti.

„Proč?“ Nechápala jsem.

„No, nerad bych se tu s někým přetahoval o tu krev, kdybyste se neudrželi,“ odpověděl mi Carlisle.

„Carlisle, neboj, ale mě lidská krev nevoní, spíše k ní mám odpor. Ani jako novorozená jsem ji neochutnala a neměla jsem nikdy na lidskou krev chuť.“

„Tak to je pozoruhodné, ještě jsem se nesetkal s upírem, který by měl odpor k lidské krvi,“ odpověděl mi Carlisle a se zájmem si mě prohlížel. Do druhé ruky jí zavedl kapačku, ale tentokrát s krví. Jakmile jí začala transfúze proudit do její krve, byly poznat nepatrné rozdíly. Její pleť už nebyla tak bledá a do tváří se jí začala vracet barva. Věděli jsem, že to zabírá, že krev byla to, co potřebovala. Po třetí dávce transfúze Carlisle usoudil, že by to mohlo už stačit. A měl pravdu. Její víčka se začala nepatrně chvět a na ruce jsem ucítila slabý stisk.

„Holčičko moje, neboj se, vše bude v naprostém pořádku, jen lež a nehýbej se.“ Pomalu otvírala oči a snažila se mi něco říct.

„Nemluv a odpočívej. Jsem tu s tebou. Miluji Tě. Jediný, co teď musíš dělat, je odpočívat,“ řekla jsem jí a políbila jsem ji. Ani nevím kdy, ale najednou tu byli všichni. Nepotřebovala jsem Jasperův dar, abych cítila, jak se všem ulevilo, jak byli všichni šťastný, že se konečně probrala. Najednou než jsem stihla reagovat. Stál u mě Edward, který mě držel jednou rukou v pase a druhou mě chytil za zátylek a přitahoval si moji tvář. Než jsem se stihla vzpamatovat, cítila jsem, jak mě líbá. Drtil své rty o ty moje a se mnou se zatočil celý svět. Cítila jsem jen tu moji lásku k němu, která postupovala každým kousíčkem mého těla. Chtěla jsem cítit jeho doteky na svém těla, chtěla jsem, aby mi šeptal slovíčka lásky, jako tenkrát než mě opustil. Bylo to poprvé od té doby, co mě líbal. Jeho polibky byly tak nádherné a zároveň tak jiné. Bylo poznat, že dává do polibku všechnu tu lásku, kterou ke mně cítí a všechnu tu touhu, která spalovala jeho tělo. Já jsem na tom byla podobně, mým těla prostupovala neskutečná touha. Touha po mém Edwardovi, touha po jeho dotecích. Nevím, jak dlouho jsem se líbali než jsem si uvědomila, co dělám, i když to bylo neskutečně krásné, odtáhla jsem se od něj. Vytrhla jsem se mu z objetí a podívala do očí.

„Co si myslíš, že děláš, Edwarde?“ zeptala jsem se ho.

„Líbám tě, Bello, nebo bych měl říct líbal jsem tě a tys mi mé polibky s chutí vracela,“ drze mi odpověděl. Na tváři mu hrál úsměv a oči měl zčernalé touhou. Měl pravdu, líbilo se mi to, toužila jsem po jeho polibcích a dotecích po celých 80 let, co jsem ho neviděla. Ale někde v mé hlavě mi blikalo červené světýlko a přehrávaly se mi vzpomínky na to, jak mě tenkrát opustil. I když jsem ho pořád milovala, bála jsem se, že mi znovu ublíží, že mi znovu rozcupuje moje srdce, proto jsem se raději řídila mým rozumem než srdcem.

„Tenkrát, když jsi mě opustil, jsem si přísahala, že už mi nikdy neublížíš. Takže nikdy a myslím to opravdu vážně, že už nikdy mě nelíbej, jestli nechceš skončit tak, že si tě opeču nad ohýnkem,“ řekla jsem mu s nenávistí.

„Ale, Bello, nemůžeš popírat fakt, že si mě milovala a stále miluješ. Vždyť máme spolu dceru. Řekni mi, co mám udělat, aby si mi odpustila a já to udělám. Udělám cokoliv na světě, jen abys mi uvěřila a byla zase jen a jen moje.“

„Edwarde, já nepopírám, že jsem tě milovala. Část mě tě stále miluje a bude do konce mojí věčnosti, ale ty jsi náš vztah zničil. To ty jsi mě opustil, ty sis vybral. A tím jsi ve mně objevil novou část, která tě nenávidí za to, co jsi mi udělal. Jediný náš vztah, který jsem ochotna s tebou sdílet a akceptovat je jen přátelství a to jen díky Renesmé. Buď to ber nebo nech mě být. Víc ti nejsem schopna nabídnout a ani dát.“

„Mami, prosím, dej mu ještě jednu šanci.“ Žádala mě Renesmé se smutnýma oči.

„Holčičko, ty víš, že tě miluji nejvíc na světě. Udělám pro tebe všechno, jen tohle po mně nechtěj. Nezlob se na mě,“ řekla jsem jí a objala ji.

„Dobře, mami, ale nech si to prosím projít hlavou. Ještě jsem se ti chtěla omluvit za to, co jsem ti předtím říkala. Ani nevíš, jak moc mě bolí, že jsem ti ublížila. Můžeš mi to odpustit,“ prosila mě

„To nic. Já se na tebe nezlobím. Netrap se tím,“ řekla jsem jí a usmála jsem se na ni.

Edward

Všichni jsme byli v obýváku a čekali jsem, až nás zavolají. Podle Carlisleových myšlenek jsem poznal, že jí ta krev pomáhá. Když konečně dokapala třetí transfúze, což mi připadalo jako celá věčnost. Zavolal nás Carlisle dovnitř. Vešli jsem do pokoje. Renesmé měla konečně svoji barvu, ale pořád bylo poznat, že je stále vyčerpaná a slabá. Bella koukala na Renesmé s neskonalou láskou a oddaností. Měl jsem chuť obejmout Bellu. Držet ji v mé náruči a líbat ji a nikdy nepřestat. Mé tělo naplnila neskutečná touha, nemohl jsem se více ovládnout. Přiskočil jsem k ní, jednou rukou jsem ji objal v pasu, druhou jsem ji zachytil za zátylek, aby se mi nemohla vytrhnout. Bella se na mě nechápavě podívala, čekal jsem, že mě odstrčí, ale než se stihla vzpamatovat. Líbal jsem ji. Líbal jsem ji s celou svou láskou a touhou, která naplňovala každičký kousek mého těla. Cítil jsem, jak podléhá mým polibků a jak mi je se stejnou měrou vrací. Bylo to něco tak nádherného, že se to nedá slovy ani popsat. Tento polibek byl o tolik jiný než ty naše předešlé, protože už jsem si nemusel držet, už nebyla tak zranitelná a já mohl ji líbat tak jako nikdy předtím. S chutí jsem si vychutnával její polibky, když se najednou vytrhla a ptala se mě, co si myslím, že dělám. Řekl jsem jí, že ji líbám, a že i ona mi ty polibky s chutí vracela. Trošku se na mě zamračila a řekla mi, že už to nemám nikdy dělat, ale já věděl, že mě stále miluje. V tu chvíli jsem věděl, že udělám cokoliv, aby mi jen uvěřila a byla zase mojí Bellou. Věděl jsem, že to nebude určitě nic snadného, ale já ji přesvědčím o svých citech. A ona bude zase jen a jen mou. Ale věděl jsem, že potřebuje čas a ten jsem jí byl ochoten dát, protože co je mi trocha času oproti celé věčnosti, kterou s ní strávím. Poznal jsem, že mě stále ještě celým svým srdce miluje, i když se mě snažila přesvědčit o opaku, ale její polibky mluvily za vše. Vracela mi je se stejnou vášní a láskou. Ale co mě nejvíc potěšilo, byl fakt, že i má dcera zkoušela Bellu přesvědčit, aby mi dala druhou šanci.

Renesmé

Po celou dobu, co jsem jen tu ležela, jsem dokázala vnímat vše, co se kolem dělo. Slyšela jsem i to, jak máma křičí na Edwarda na mého otce. Ty slova, která mu řekla, nebyly zrovna nejhezčí a tušila jsem, že ho to musí hodně zraňovat. Tak moc jsem chtěla vstát a říct mámě, aby mu odpustila, ale byla jsem tak slabá, že jsem nebyla schopná jakéhokoliv pohybu. Po celou dobu, co jsem tu jen ležela, jsem věděla, že tu je se mnou Alec, drží mě za ruce, hladil mě po vlasech a opakoval slova lásky, kterou ke mně cítí. Já jsem mu ve své mysli odpovídala. Slyšela jsem mamku, která mě také držela za ruku a přitom mi pobrukovala ukolébavku, kterou pro ni tenkrát složil táta. Edward tu byl také po celou dobu. Byla jsem ráda, že tu jsou lidi, kteří mě milují, ale vadila mi ta myšlenka, jakou bolest jim musí způsobovat pohled na mě, když tu jen tak ležím a ani se nepohnu. Ze všech sil jsem se snažila pohnout a dát jim tak najevo, že vím, že tu jsou u mě. Tak moc jsem se chtěla omluvit mámě za slova, který jí ublížily. Ale jako by mě moje tělo zradilo. Má síla vyprchala neznámo kam. A já jen tu ležela a nemohla jsem se pohnout a ani na ně promluvit. To mě neskutečně mučilo. Mučila mě ta bezmocnost, že jsem jim nemohla dát nijak najevo, že o nich vím, a že jsem za to neskutečně šťastná, že tu jsou po celou dobu se mnou. Carlisle jako vždy se je snažil dostat na lov, ale zase bez úspěchu. Mučila mě ta myšlenka, že jen díky mně jsou určitě moc žízniví a zesláblí. Ale čím víc jsem se snažila jakkoliv se pohnout, tím víc mě naplňovala ta bezmocnost a bolest z toho, že jen díky mě trpí. Bylo to tak frustrující jen ležet a nic nemoci udělat. Naštěstí někoho napadlo jim přinést svačinku, za to jsem byla tomu dotyčnému neskutečně vděčná a věděla jsem, že jakmile budu moct promluvit, že mu za to poděkuji. V tom dostala mamka nápad, že by mi mohla pomoci krev. Já jen doufala, že má pravdu, hrozně moc jsem se chtěla dostat z toho letargického stavu bezmocnosti a moci zase ovládat své tělo.

Opravdu, jakmile jsem ucítila, jak mi ta krev proudí do těla, cítila jsem, jak se mi pomalu vrací má síla. Konečně jsem mohla otevřít oči a já spatřila mamky tvář, která zářila štěstím. Ani nevím, jak rychle se to seběhlo, ale Edward líbal mamku a já jsem myslela, že se štěstím zblázním z toho pohledu. Nevím, jak dlouho to trvalo. Ale já jen doufala, že mu konečně mamka odpustí, tak moc jsem si to přála. Přála jsem si ji vidět šťastnou po boku mého otce. Věděla jsem, že přesně tohle jí chybí, ale jako vždy mamka nezklamala. Bylo na ní vidět, že se jí to hodně líbí, ale zase uvažovala svým rozumem a ne srdcem. Nevím, co mě to popadlo, ale snažila jsem se i já přimluvit za mého otce, ale ani moje slova ji neobměkčila. To bylo poprvé, co mi odepřela něco, co jsem si přála. Byla jsem tím zaskočená, ale věděla jsem, že potřebuje jen trošku času a já doufala, že ten jí táta dopřeje. Bylo na něm vidět, že udělá cokoliv, co bude jen moct, aby si mamku zase získala. Prozatím jsem se s tím spokojila. Pohledem jsem zavadila o Aleca, který se na mě celou dobu usmíval a nevnímal okolí. Pochybuji, že zaregistroval, co se tu děje. Jeho oči se láskyplně upíraly jen a jen na mě.

„Alecu, lásko moje, prosím, obejmi mě,“ poprosila jsem ho, protože tam pořád stál jak socha.

„Miláčku,“ přiskočil ke mně a objímal mě. Opatrně mě nadzvedl a políbil mě. Do toho polibku dal všechny své pocity, které cítil, když jsem tu jen ležela. S chutí jsem mu je oplácela, jednou rukou jsem ho chytila za zátylek, přitáhla jsem si ho blíž, protože jsem chtěla cítit jeho dokonalé tělo, nechtěla jsem, aby mezi námi byl sebemenší kousek místa. Druhou ruku jsem mu zajela pod tričko a hladila jsem ho po jeho zádech. Z úst mi unikl tichý vzdych. V tu chvíli si někdo odkašlal a já ač velmi nerada, jsem se musela odtrhnout od jeho rtů.

„Miluji Tě,“ zašeptala jsem mu do ucha, než jsem se úplně odtáhla.

„Miluji Tě,“ odpověděl mi, jeho oči byly plné lásky a černé touhou.

„Renesmé, Alecu, dovolte, ale nejste tu sami,“ oznámila mi mamka taktně.

„A nechtěli byste nám tu chvilku samoty dopřát?“ zeptala jsem se mamky s úsměvem na rtech.

„Já bych ráda, ale myslím, že ty bys měla ještě odpočívat a ne se více vyčerpávat,“ odpověděla mi mamka a do toho se vložil i Carlisle.

„Ano, Renesmé, teď by si opravdu měla odpočívat, proto všechny prosím, aby opustili pokoj a nechali tě ještě trošku prospat,“ řekl Carlisle s důrazem na svá poslední slova.

„Ne, ja nechci být sama. Carlisle, dovol, ať tu může být se mnou aspoň Alec, jinak opravdu neusnu,“ zeptala jsem se ho a poslala jsem k němu svůj prosící pohled, o kterým jsem věděla, že mi nebude schopný oddolat.

„Dobře, ale jen pokuď mi slíbíš, že opravdu budeš spát a nebudeš se vyčerpávat mluvení či jinou aktivitou.“

„Slibujeme,“ řekli jsem současně s Alecem. Každý mě ještě obejmul a odcházel z pokoje.

„Odpočiň si, holčičko moje,“ řekla mi mamka a políbila mě. To samé udělal Edward, ale ještě stihl hodit vražedný pohled po Alecovi, který ho naprosto ignoroval. Když všichni odešli, Alec si vedle mě lehnul a vzal mě do náručí. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a on si mě přitáhl ještě více k sobě.

„Odpočívej, lásko, máme na sebe celou věčnost. Miluji Tě,“ řekl mi Alec, ale než jsem stihla cokoliv odpovědět, cítila jsem, jak se propadám do říše snů.

3. kapitola x Shrnutí x 5. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 4. kapitola: