Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život - 21. kapitola

23.05.2011 (09:30) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2814×

Z předchozí kapitoly:

Tak konečně byl Michael i s Davidem zničeni a my se tak mohli vrátit do Volterry, kde na mě čekala moje Renesmé. Ani jsem nedoufal, že tak rychle bychom je mohli najít, ale oni překvapivě se ani nepokoušeli nějak chytře se ukrýt, čímž nám ulehčili práci. Právě se letadlo odlepilo od země a mě dělí už jen několik málo hodin, kdy budu moct sevřít mou Renesmé v náruči. Tak moc jsem jí chtěl zavolat, abych jí řekl, že za pár hodin už budu u ní, ale Alice s Bellou mi to zakázaly. V ruce jsem svíral svůj mobil a tak neskutečně veliké jsem měl nutkání vytočit její číslo a říct jí to. Podíval jsem se na Bellu s Edwardem, kteří seděli naproti mně. Bella měla položenou hlavu na Edwardově rameni a vypadala spokojeně, šťastně. A mě napadlo, že bude ta nejlepší chvíle, abych si s nimi promluvil o tom, na co musím celou tu dobu, kdy jsme vyjeli hledat ty dva, myslet.

„Edwarde, Bello, já bych se vás chtěl na něco zeptat,“ řekl jsem.

„Tak se ptej,“ řekl Edward, který už věděl, oč tu kráčí.

21. KAPITOLA

Alec

„Až se vrátíme do Volterry, chtěl bych požádat Renesmé o ruku, a proto se vás ptám, jestli nejste proti tomu,“ zeptal jsem se, i když jsem moc dobře věděl, že jejich nesouhlas by mě nedokázal zastavit. Neexistuje žádná síla, která by mi mohla zabránit v tom, abych si vzal moji Renesmé. I když jedna věc by mě přeci jen mohla zastavit a to byl její nesouhlas a já jen pevně věřím a doufám, že toho se nedočkám.

„Alecu, já už myslela, že to nikdy neuděláš. Pořád jsem tak nějak očekávala, že budeš čekat snad ještě minimálně několik dalších století. No, můj názor na tuto věc znáš už hrozně dlouho, takže ti musí být naprosto jasné, že já žádné námitky vůči tomu nemám. Právě naopak, protože ty jediný dokážeš mou holčičku udělat šťastnou, jsem ráda, že jsi to ty a ne nikdo jiný,“ odpověděla mi a vrhla se mi kolem krku, aby mě objala. Ano, Bella mi svůj názor na toto téma řekla už hodně dávno, jen jsem netušil, že bude stále stejný jako tenkrát. Když mě Bella pustila, podíval jsem se na Edwarda a čekal, co mi na to poví.

„Moc dobře vím, že i kdybych byl proti, že by tě to nijak neodradilo. A také vím, jak moc Renesmé miluješ, což je pro mě rozhodující, a proto i já nejsem proti, jen by mě zajímalo, proč až teď? A co tím Bella myslela, když říkala, že její názor na vaši svatbu znáš už dlouho?“ zeptal se mě a já se musel usmát, že se mi podařilo nemyslet na náš rozhovor s Bellou, který se odehrál před sedmdesáti lety.

„Alecu, mohla bych s tebou mluvit?“ zeptala se mě Bella, když mě zastihla zrovna v tělocvičně s Felixem, kde jsem se procvičoval v boji tělo na tělo, i když jsem to vlastně kvůli svému daru nepotřeboval, ale jeden nikdy neví, kdy by se mi to mohlo hodit.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se jí.

„No, raději bych s tebou mluvila soukromě,“ řekla a omluvně se podívala na Felixe.

„Dobře, tak já jdu, abyste si mohli spolu v klidu promluvit. Tebe si přeci můžu podat i později,“ řekl Felix a odešel.

„Tak, co se děje?“ zeptal jsem se znovu, jakmile se za Felixem zavřely dveře od tělocvičny.

„No, víš, poslední dobou mi připadá Renesmé nějaká přepadlá. Kdykoliv jsem se jí zeptala, co ji trápí, nikdy mi neodpověděla, ale před chvílí jsem se nedala a konečně mi řekla, co ji trápí,“ řekla a upřela na mě významný pohled.

„Taky jsem si toho všimnul, ale nikdy mi neřekla, co to je. Nechtěl jsem na ni tlačit, doufal jsem, že mi to poví dřív nebo později sama,“ odpověděl jsem jí.

„Alecu, můžu se tě na něco zeptat?“

„Klidně se ptej.“

„Ale musíš mi říct pravdu, jasný? Ne, že se mi budeš snažit něco namluvit, chci znát tvůj pravdivý názor na mou otázku.“

„Bello, copak jsem ti někdy lhal? Samozřejmě, že ti řeknu pravdu,“ odpověděl jsem lehce zmatený, protože jsem nechápal, co se děje a kam tím míří.

„Miluješ Renesmé?“ zeptala se mě a já na ni zůstal překvapeně koukat.

„Jasně, že ji miluji. Co je to za hloupou otázku, nebo si myslíš, že bych si s ní jen tak pohrával? Já si myslel, že máš o mně lepší mínění a že mě znáš, ne?“ odpověděl jsem jí a byl čím dál víc zmatenější.

„Ne, opravdu si nemyslím, že bys byl s Renesmé jen pro zpříjemnění své věčnosti, ale musela jsem se na to zeptat.“

„Ale to není ta otázka, kterou jsi mi chtěla položit, že?“ zeptal jsem se jí.

„Ano, máš pravdu. To není ta otázka, na kterou jsem se tě chtěla zeptat,“ řekla mi a odmlčela se. Viděl jsem, jak má čelo zvrásněné od toho, jak se usilovně snaží přemýšlet.

„Tak na co ses chtěla zeptat?“

„No, víš…, nevím, jak bych to měla říct,“ řekla a opět se odmlčela.

„Tak…“ pobídl jsem ji.

„Tebe nikdy nenapadlo, že bys požádal Renesmé o ruku?“ vyhrkla po chvíli ticha, kdy se nejspíš snažila svou otázku nějak zformulovat.

„To je to, co Renesmé trápí?“ zeptal jsem se jí.

„Ano. Vím, že bych se vám neměla plést do vašeho vztahu, protože to, co je mezi vámi, je vaše věc a není dobré, když by někdo třetí mluvil do vaše vztahu, ale ona se kvůli tomu opravdu trápí. A pochybuji, že by ti někdy řekla pravdu, proč tomu tak je,“ říkala mi, ale já ji pořádně nevnímal, protože mé myšlenky se ubíraly tou nádhernou představou, jak Renesmé celá v bílém by kráčela ke mně uličkou. Z té představy se mé srdce tetelilo a netvor uvnitř mě spokojeně vrněl jako kočka, která právě slízala všechnu smetanu. Celé mé nitro se zalykalo pod přívalem štěstí, které mě zaplavilo. Moje žena... moje žena stále mi rotovalo v hlavě. A i když jsem si vždy připadal jako civilizovaný muž, tak teď se u mě právě projevila ta malá část toho majetnického muže, která je určitě v každém. Ano, těmito představami jsem se už nechal několikrát unášet, ale nikdy jsem se u toho necítil tak jako teď. Jelikož jsem věděl, že si to i Renesmé přeje, ale to nic nemění na tom, že ještě musím počkat. Ještě je brzo.

„Alecu, odpovíš mi?“ vytrhl mě Belly hlas z mých myšlenek.

„Jo, jasně, promiň, nějak jsem se nechal unést tou nádhernou představou. Bello, kdyby záleželo čistě jen a jen na mně, vzal bych si Renesmé hned v ten moment, kdy mi poprvé řekla miluji tě. Ježíši, vždyť nic si nepřeji tak moc jako to, aby byla mojí ženou, ale…“ Odmlčel jsem se, abych správně zformuloval slova.

„Ale?“ pobídla mě tentokrát Bella s tázavě vytaženým obočím.

„Víš, je to docela složitý.“

„A co je na tom tak složitého? Prostě za ní půjdeš, vyslovíš svou otázku, dáš jí prsten a o pár měsíců později bude svatba. Teď už nemusíš mít strach z toho, že by tě odmítla, když víš, že je to, co si přeje, ne?“

„Bello, ale strach z odmítnutí v tom nehraje žádnou roli.“

„A co tedy? Co ti v tom brání?“

„Její věk. Bello, chápej…“

„Počkej, jak to myslíš? Takže to, že s ní chodíš a taky spíš, v tom ti její věk nebrání, ale na to, abyste se vzali, je moc mladá?“ vyjela po mně Bella, když mě nenechala domluvit.

„Bello, zkus se na to podívat z mého pohledu. Já už jsem několik desítek let starý, ale Renesmé dospěla teprve před třemi lety. Víš, já vím, že Renesmé je pro mě tou pravou a hlavě jedinou ženou, kterou kdy budu milovat. Tím nechci říct, že by Renesmé mě nemilovala nebo něco takového, ale ona ještě neměla šanci poznat, jaký je život venku za hradbami Volterry. A co když by si jednou uvědomila, že to, co ke mně cítí, není láska, ale jen pobláznění. Chápeš?“

„Hm, asi jo. Zní to docela logicky.“

„Jsem rád, že jsi mě pochopila. Já chci jen počkat ještě nějaký čas, aby si mohla být stoprocentně jistá, že manželství se mnou je to, co si doopravdy přeje a nikdy toho nebude litovat. Přísahám ti, že jednou ji o ruku požádám, a když o to bude pořád stát, tak si ji taky vezmu, ale teď je ještě brzy.“

„Dobře, Alecu, já ti rozumím, jak to myslíš, ale bylo by rozumné si o tom také promluvit s Renesmé, aby se už přestala trápit tím, že ji asi nemiluješ natolik, aby sis ji vzal. A byla bych moc ráda, kdybys to byl ty, kdo si ji vezme“

„Máš pravdu, hned za ní zajdu. A děkuji,“ odpověděl jsem jí a vyšel jsem z tělocvičny, abych našel Renesmé.

„Musím říct, že tvému důvodu rozumím a už chápu, proč jsi tak dlouho čekal,“ odpověděl mi Edward, když jsem mu odkryl vzpomínky na náš rozhovor s Bellou.

Renesmé

„Alice, můžeš mi říct, proč se tak vlečeme? A proč jsi tak urputně trvala na tom, že musím jet s tebou, protože kdybych jela s Rose, Jane a Esmé, tak už bych dávno mohla být doma,“ řekla jsem vztekle, když jsem si všimla, že ručička na tachometru se stále drží na 70 km/h.

„Nevlečeme se, jen si chci vychutnat krásu krajiny okolo.“

„Od kdy tebe zajímá okolní krajina? Doufám, že nemáš nic v plánu?“

„A co bych mohla mít asi tak v plánu?“ zeptala se mě a hodila na mě ten svůj nevinný pohled.

„Alice! Jestli si myslíš, že se budu účastnit nějaké oslavy mých narozenin, tak to se pleteš. Jasně jsem ti řekla, že ta bude, až se vrátí máma, táta a Alec. Dřív o tom nechci nic slyšet.“

„S tebou je kolikrát horší pořízení než s Bellou,“ odfrkla si Alice.

„Alice, vždyť už jsme se o tom bavily a dokonce si pamatuji, že jsi mi slíbila, že žádná oslava nebude, dokud se nevrátí,“ řekla jsem jí.

„A kdo říká, že jsem porušila svůj slib?“ odfrkla si a mně to hned došlo.

„A proč mi nikdo neřekl, že se vrací! Vždyť dokonce, když jsem dopoledne mluvila s Alecem, tak ještě nevěděl, kdy se vrátí. Kdy přijedou?“

„Už přijeli. A slovo překvapení ti nic neříká?“

„Cože? Tak na co ještě čekáš, jestli máš v úmyslu se tu takhle ploužit po silnici, prosím, ale já klidně vyskočím z auta a poběžím.“

„No, jak říkám, mnohem horší než Bella,“ zamumlala si pod nos. A konečně sešlápla plynový pedál. Alice si celý zbytek cesty mumlala pod nos, jak těžké je se mnou pořízení. A já se neustále vrtěla na sedadle a nervózně poposedávala. Očima jsem hypnotizovala hradby Volterry, které se za pár minut objevily na obzoru. Alice ani nestačila pořádně zaparkovat v garážích a já už vyskakovala z auta.

Zhluboka jsem se nadechla a hned mě do nosu uhodily mně natolik známé a mnou tolik milované vůně, které mi jasně říkaly, že se doopravdy vrátily. Rozběhla jsem se po nich, pár gardistů mi muselo uskočit z cesty, abychom se nesrazili. Zastavila jsem až v momentě, kdy se chodba dělila na dvě a já se musela rozhodnout, kam teď. Buď bych mohla jít tou, která vedle do korunovačního sálu, kde je určitě máma s tátou, anebo bych mohla jít tou druhou, která vede ke mně do pokoje, kde je určitě Alec podle stopy vůně, která se vznášela ve vzduchu. A přestože své rodiče opravdu miluji a ráda bych je zase viděla, ale rozběhla jsem se směrem ke svému pokoji. Bylo to buď a nebo a mé srdce rozhodlo za mě.

Jakmile jsem rozrazila dveře pokoje, můj zrak padl na Aleca, který právě vycházel z koupelny s ručníkem omotaným kolem beder a jednou rukou si sušil vlasy. Můj pohled upoutalo několik málo kapiček vody, které stékaly po jeho vypracované hrudi směrem dolů k lemu ručníků, který ukončil jejich pouť po jeho těle.

Vstoupila jsem do pokoje, abych nestála stále mezi dveřmi a nohou je zabouchla. Navzájem jsme se propalovali pohledy a vyšli si naproti. Stačily pouhé tři kroky, abych se ocitla v jeho objetí. Bez toho aniž by padlo jediné slovo, jsem se hladově vrhla na jeho rty. Ve chvíli, kdy se naše rty setkaly, jsem si uvědomila, jak moc a zoufale jsem prahla po jeho polibcích, objetí a dotecích.

Naše rty hladově přijímaly a oplácely polibky toho druhého. Nejen moje ruce se lačně rozběhly po jeho těle, aby si připomněly, jak nádherný je to pocit dotýkat se ho. Ještě nikdy v životě jsem nezažila tak silný pocit touhy po jeho nádherném těle. Uvnitř mě řádil hotový uragán vášně, který mě dokonale zaslepil, takže jsem ani nepostřehla, kdy se mé oblečení proměnilo jen v cáry a já se ocitla na zemi pod jeho tělem, které mě tak příjemně tížilo.

Naše rty se stále snažily ukojit tu palčivou touhu po těch druhým a naše těla se o sebe smyslně třela.

„Alecu!“ vykřikla jsem ve chvíli, když se naše těla prolnula v jedno. Prohnula jsem se v zádech, aby se dostal, co nejhlouběji. Tady vůbec nešlo o žádné něžné láskání či milovaní, ale jen a jen o to, abychom uhasili ten žár a hlad po těle toho druhého. Toto bylo plné nespoutané vášně a zvířecí dravosti, ale přesto to mělo své kouzlo a nádheru. Celým pokojem se nesly výkřiky naší vášně. Pro naše vyprahlá těla stačila jen chvilka, aby se dostala do ráje, a tak alespoň z části se ukojila ta primární touha po tom druhém.

„Alecu, proč jsi mi neřekl, že se vrátíte už dnes?“ zeptala jsem se ho, když se mi zklidnil dech. Bradou jsem spočívala na jeho hrudi a tiskla se k jeho tělu. Jeho oči, které jen před malou chvíli nabraly ten zlatavý odstín, zase začínaly postupně tmavnout.

„Hm, tak za prvé proto, že nám to Alice zakázala, aby to bylo překvapení, a za druhé, protože jsem si až moc dobře uvědomoval, že bych se nejspíš neovládl a vrhnul se na tebe hned v letištní hale,“ odpověděl mi a jednou rukou se mi probíral vlasy, které ležely na jeho hrudi.

„Hrozně moc jsi mi chyběl a měla jsem o tebe šílený strach,“ řekla jsem a trochu jsem se nazvedla, abych si ho pořádně prohlédla a rukama klouzala po jeho těle, abych se ujistila, že se mu nic nestalo.

„Vždyť jsem ti říkal, že se o mě nemusíš bát. Nic se mi stalo, nikomu z nás se nic nestalo. A jestli budeš ještě chvíli pokračovat, tak nevím, jestli se dostaneme z pokoje,“ odpověděl mi tím jeho lehce chraplavým hlasem, který jsem u něj tolik milovala. A jeho oči měly odstín té nejhlubší noci.

„Hm, a to by vadilo, kdybychom se tu ještě na chvíli zašili?“ provokativně jsem zapředla.

„Mně tedy rozhodně ne, ale Bella s Edwardem by tě taky určitě rádi viděli a hlavně Alice s Jane se budou nejspíše vztekat, že jsi jim překazila oslavu,“ řekl a začal mě líbat.

„Věřím tomu, že to všichni pochopí. A Alice s Jane budou mít alespoň více času, aby vše mohly připravit, tak aby ta oslava byla dokonalá, jak si představují,“ odpověděla jsem mu, když se naše rty na několik málo milimetrů oddálily.

„To je fakt, alespoň jim dáme možnost vše pečlivě připravit, protože když Jane dorazila z těch nákupů, hned vyšilovala, že se to nestihne, tak jim dáme nějaký ten čas navíc,“ odpověděl mi a zajal mé rty v polibku…

20. kapitola x 22. kapitola

Tak doufám, že se kapitolka líbila. Doufám, že si někdo na ni po takové dlouho době ještě vzpomene. A moc se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo. Já vím, jsem hrozná, ale nějak mám pořád plnou hlavu JD, takže mi dalo opravdu práci přinutit se napsat tuto kapitolku. SummerLili, tuto kapitolku bych chtěla věnovat tobě, protože kdyby tebe nebylo a neustále mi to nepřípomínala, asi bych se k tomu nedokopala. :DD Vypadá to, že ještě na jednu kapitolku max. dvě a bude konec této povídky.

Vaše eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život - 21. kapitola: