Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život 2. kapitola

05.07.2010 (08:00) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4984×

2. KAPITOLA

Bella

Když jsme vjížděli na parkoviště Forkské střední, uvědomila jsem si, že za těch 80. let se vůbec nezměnila. Nejdříve vystoupil Alec, který šel jako pravý gentleman otevřít dveře a pomoci vystoupit Renesmé a to samé se opakovalo také se mnou. Alec objal Renesmé v pase, políbil jí do vlasů, aby všem dal jasně najevo, že patří k sobě. Když jsme procházeli přes parkoviště, cítila jsem všechny ty pohledy, které se teď směřovaly jen naším směrem. Všechny studentky si popotáhly výstřihy a svůdně špulily rty jako by čekaly, že se na ně Alec podívá, ale jeho pohled patřil jen Renesmé. Studenti na nás civěli, až jsem se divila, že jim netečou po bradě sliny jak byli okouzleni naší krásou. Došli jsme do kanceláře, kde za hromadou papíru pomalu ani nebylo vidět sekretářku paní Smithovou.

„Dobrý den, jmenuji se Isabella Swan Volturiová, toto je má sestra Renesmé Swan Volturiová a můj adoptivní bratr Alec Volturi, včera jsem sem volala, domlouvala jsem se s vámi o možnosti nástupu na tuto školu.“

„Ano, jistě vím o vás, jen prosím moment počkejte, dám vám rozvrhy, plánek školy a evidenční list, který prosím vyplňte a nechte ho podepsat od každého profesora, který vás bude učit pak mi ho prosím přineste zpět,“ odpověděla mi a mile se na nás usmála.

Poděkovali jsme. Vydali jsem se vstříc našemu novému životu, kde jsme si hráli na obyčejné lidi. Alec s Renesmé chodili spolu do prvního ročníku a já do druhého. Tak jsme se rozloučili a vydali na naše hodiny. Jak jsem procházela chodbou, která mě zavedla k mé učebně, ucítila jsem nasládlou vůni, která znamenala jenom jedno, že tu nejsme jediný upíři. Doufám jen, že tu nebudeme mít žádné problémy. Pomyslela jsem si, zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Přesně jak jsem očekávala, tak se okamžitě všechny pohledy otočily na mě, až na jeden pár v poslední lavici u okna. Ne, to není možné. Proč jsem se jen chtěla vracet. Proběhlo mi hlavou. Seděl tam Emmett s Rosalie a bylo vidět, že jsou zabraní do důležitého rozhovoru. Emmettovi to nedalo a zvedl zrak od Rosalie, naše pohledy se střetly. Loktem šťouchl do Rosalie, muselo to být docela bolestivé podle jejího výrazu, ale když mě uviděla, nebyla schopna jakékoliv reakce.

„Vy jste jistě ta nová studentka. Mohla byste se nám trošku představit.“

„Jistě, jmenuji se Isabella Swan Volturiová a přestěhovala jsem se sem ještě s mojí sestrou Renesmé a adoptivním bratrem Alecem,“ řekla jsem jakoby nic. Výrazy Emmetta s Rosalie se změnily přesně v ten moment, co jsem řekla své příjmení, přesně jak jsem očekávala. Protože jakmile některý upír zaslechl moje příjmení Volturiová, hned se jim do tváře vepsal strach a bolest.

Profesor mě vyzval, abych se posadila do lavice, ale poslední volné místo bylo jen v lavici před nimi, z čehož jsem nebyla zrovna dvakrát nadšená, ale co jsem mohla dělat. Ano mohla jsem utéct, ale já jim nechtěla ukázat, jak moc mě jejich odchod bolel, tak jsem se raději vydala na své místo a pohledem už jsem o jejich lavici ani nezavadila. Hned jak jsem dosedla na své místo, tak se mi začal ten kluk, který se mnou seděl představovat.

„Jsem Mark a odkuď ses přestěhovala?“ A nasadil jeden ze svých nejsvůdnější úsměvů, ale tomu já jsem se jen musela usmát, jak moc se snažil.

„Isabella a přestěhovala jsem se sem z Itálie,“ ledabyle jsem mu odpověděla.

„Počkej jakto, že jsi ty i tvý sourozenci tak bledí?“ zeptal se mě.

„Máme alergii na slunce, takže jsem museli většinu času být zavření doma, proto jsme se přestěhovali sem,“ odpověděla jsem a doufala, že se v tom nezačne víc šťourat. Naštěstí ho moje odpověď uspokojila a dál se tím nezaobíral. Celou hodinu do mě něco hučel, ale já ho moc nevnímala. A přesně jak jsem očekávala , tak mě také pozval na rande, ale já jsem ho odmítla. Po celou hodinu jsem se snažila spíše vnímat, co se děje za mnou než, abych dávala pozor na výklad. Po celou hodinu tam Rosalie s Emmettem jen seděli a tiše zírali, asi jim pořád nedocházelo, co se to tu děje. Jakmile zazvonilo, tak jsem na nic nečekala a vystřelila jsem ze třídy nejrychlejší možnou lidskou rychlostí, ale jakmile jsem chtěla zatočit za roh do někoho jsem narazila.

„Omlouvám se,“ řekla jsem, a když jsem zvedla pohled, abych se podívala do koho jsem to narazila tak tam stál ON, můj Edward. Začal mě propalovat pohledem a nemohl uvěřit, že mě vidí. V tu chvíli mým srdcem projela opět ta svírající a ukrutná bolest. Rychle jsem se otočila na podpatku a vrazila jsem do prvních záchodů, které jsem našla. Opřela jsem se čelem o zrcadlo, snažila jsem se zklidnit, což mi moc nešlo. Zakázala jsem si na něj myslet. Po chvíli, kdy jsem se zklidnila, vyrazila jsem na další hodinu, což byla biologie.

Vešla jsem do třídy a rychle zkontrolovala pohledem zda tu není někdo od Cullenů, ale k mé smůle tu byl nejen Edward, ale i Jasper s Alice. V jejich obličejích se zračila radost, že mě opět vidí. Chtěla jsem odsud rychle utéct, ale tím bych jim dokazala jak moc jsem slabá, ale já jsem se změnila. Ta stará, naivní a hodná Isabella neexistuje. Když mě profesor vyzval, abych se posadila na poslední volné místo, které bylo vedle Edwarda, málem jsem zkolabovala. Naštěstí  jsem se nemusela představovat, i když se to určitě dozvědí od Emmetta s Rosalie. Radši jsem se vydala na své místo, abych to měla, co nejdříve za sebou. Edward mi odsunul židli, usmál se na mě tím svým pokřiveným úsměvem. Věděla jsem, že kdyby bylo moje srdce ještě živé, tlouklo by jako na poplach. Jen jsem nasadila moji nepřístupnou masku a dál jsem si ho vůbec nevšímala. Okolo sebe jsem rozprostřela svůj psychický štít, to aby náhodou Jasper necítil, jak moc ještě po tom všem Edwarda miluji. A také proto, aby náhodou Edward nemohl číst mé myšlenky, i když jsem o tom pochybovala, když je nemohl číst, když jsem byla člověkem, tak teď určitě mu to jít nemohlo. Pro jistotu jsem nechala zaštítěné i Aleca s Renesmé. Po celou dobu se snažil se mnou navázat jakýkoliv kontakt, ale já ho naprosto ignorovala, čemuž jsem se divila, jak jsem to zvládala. Když zazvonilo a já se chtěla zase rychle vypařit, zachytil mě za loket a mnou zase projel ten elektrický náboj a já pod jeho pohledem a dotekem tála. I po tolika letech jsem ho milovala. Litovala jsem, že jsem okolo sebe nenatáhla i můj fyzický štít, protože to by se mě nemohl ani dotknout. Vzpamatovala jsem se.

„Už nikdy na mě nešahej, rozuměl jsi mi?“ řekla jsem to tím nejvíc naštvaným hlasem, kterého jsem byla schopná. Vyškubla jsem se mu a šla na další hodinu, aniž bych se jen na něj podívala. Bohužel k mé smůle, tak na každé mé hodině byl někdo od Cullenů nebo rovnou sám Edward, ale já je pořád ignorovala a dělala jsem, že je nevidím, že prostě neexistujou. Vždyť tak to přeci chtěl.

Vcházela jsem do jídelny a pohledem hledala Aleca s Renesmé, k mé smůle seděli jen dva stoly od Cullenů. Došla jsem k jejich stolu. Renesmé zrovna jedla kousek pizzy a měla umazané koutky, tak jsem instinktivně vzala ubrousek a otřela jí je.

„Díky mami,“ a obdařila mě svým úsměvem.

Sakra. Uvědomila jsem si, že mě oslovila mami a já s obavou v očích pohlédla k jejich stolu, kde všichni nechápavě zírali, těkali pohledem ze mě a Renesmé a já věděla, že jim to dochází. To byla ta chvíle, které jsem se nejvíc bála, ale už se stalo.

„Ježiši, promiň Bello,“ omluvila se mi Renesmé, protože jí to došlo.

„To nic holčičko,“ usmála jsem se na ni.

Alec jen tiše pozoroval Cullenovi a i jemu došlo, co se stalo. I když jsem nikdy nikomu ve Volteře neřekla, kdo je otcem mé holčičky. Věděla jsem, že mu to došlo.

„Dojedla jsi?“ zeptala jsem se Renesmé, když jsem si všimla, že její i Alecův tác je skoro prázdný. Přikývla, vydali jsme se na tělocvik, který jsme měli společně. Naštěstí tam z nich nikdo nepřišel a já tomu byla moc ráda. Hned se mi nálada obrátila o 360 stupňů. Ale měla jsem tušit, že takhle lehce dnešní den ve škole neskončí.

Po tělocviku jsme se vydali na parkoviště, ale jakmile jsme tam vyšli, všimla jsem si, že tam všichni stojí u našeho auta, věděla jsem, že se teď odehraje ne příliš milý rozhovor. Na chvíli jsem se zastavila. Alec mě povzbudivě objal okolo ramen a usmál se na mě. Za to jsem mu byla v tuto chvíli nesmírně vděčná. Druhou rukou si k sobě ještě víc přitáhl Renesmé a políbil jí do vlasů. Což asi Edwarda popudilo, protože Alice s Rosalie mu položili ruce na ramena. Jakmile jsme se přiblížili, tak Emmett s Jasperem za sebe zastrčili své drahé polovičky a trochu se nakrčili a přitom tiše zavrčeli, Alec jim to opětoval, položila jsem mu ruku na hruď.

„Ne Alecu, oni nám neublíží, neboj,“ řekla jsem mu.

„Ale, Bello...“

„Ne, nech to na mě, ano? Já to vyřídím.“

Na souhlas se na mě usmál a já jen pro jistou okolo nás roztáhla fyzický štít, to kdyby náhodou se neudrželi a skočili po Alecovi. Věděla jsem, že mě ani Renesmé by neublížili, i když nevěděli jistě, že je to Edwardova dcera, ale určitě jim to došlo, protože ta podoba je musela vyloženě bít do očí.

„Mohli byste ustoupit od našeho auta a nechali byste nás v klidu odjet? Nechceme dělat problémy,“ zeptala jsem se jich s klidným hlasem.

„Bello, co se stalo? Proč tu jsi s Alecem? A kdo je ona? Jako to, že je z tebe upír?“ zeptal se mě a já viděla, jak je zmatený. Ano byl stejně zmatený jako jeho sourozenci.

„Edwarde, ustupte a nechte nás jít.“

„Ne, Bello, já tě už nenechám nikam odejít dokavaď mi to nevysvětlíš.“ Už jsem poznala podle jeho hlasu i očí, že je rozzlobený.

„Já ti nemusím nic vysvětlovat, tak nás nech jít, naposledy tě o to žádám!“ řekla jsem to už důrazněji, ale já věděla, že to on nikdy neudělá. Porozhlédla jsem se okolo sebe. Naštěstí bylo parkoviště už prázdné. Začala jsem pomalu roztahovat svůj štít, takže jakmile se jich dotkl, je to kousek odhodilo. Rychle jsme nastoupili a rozjela jsem se směrem domů. Ještě ve zpětném zrcátku jsem zahlédla jejich nechápající obličeje.

Edward

Dnešek začal jako každý jiný den, jen jsem měl pocit, že dnes se stane něco zlomového v mé existenci. Mezitím než jsem se vrátil z lovu, tak mi Alice jako každý den připravila oblečení, které jsem si měl vzít na sebe. Byly to tmavě modré džíny s bílou košilí a černým sakem, rychle jsem se oblékl a proběhl domem, protože mí sourozenci už na mě čekali u mého auta. Nasedli jsme s Alice a Jasperem do mého Volva a vyjeli jsme ke škole. Na parkovišti jsem si všimnul tmavě modrého nového Mercedesu. Podle mysli jsem věděl, že to patří těm novým, co sem dneska nastoupili. Jen mě zarazilo, že každý si myslel jestli nejsme nějak příbuzný, protože byli stejně bledí jako my. No super další upíři doufám, že nebudou dělat problémy. Proběhlo mou myslí a dál jsem se tím nezaobíral. Radši jsem se vydal na mou první hodinu, na které jsem nebyl s žádným mým sourozencem. Jak jsem šel po chodbě, tak jsem ucítil i jejich pach, ale něco tu nehrálo, ten jeden byl mi hrozně povědomý. Ten patřil mojí Belle, ale to není možný, vždyť ta už musela být mrtvá, je to už 80 let a mě to pořád stejně bolelo jako předtím. Ačkoliv jsem nechtěl, musel jsem ji opustit. Při životě mě držela jen myšlenka, že Bella prožila skvělý lidský život, který si zasloužila. I ten druhý mi přišel povědomý, jakmile jsem ho ucítil, tak jsem si vzpomněl na Aleca, ale co by tu dělal. Přišlo mi, jako kdybych cítil i další pach, ale ten byl tak nevýrazný a slabý.

Rosalie

S Emmettem jsme už seděli ve třídě, byli jsme tu první, protože se nám nechtělo čekat na Edwarda, tak jsme dnes jeli mým autem. Živě jsme diskutovali nad dárkem, který bychom mohli dát Esmé a Carlisleovi k 150. letému výročí svatby. Emmett jako vždy vymýšlel samý ptákoviny a mě zrovna nic nenapadalo. Což mě hodně žralo, protože jsem jim chtěla dát něco fakt ohromného, něco co by nečekali, což byl nadupírský úkol, když s nima žiji pomalu 150 let. Proto jsem si ani nevšimla té nové studentky. V tom do mě Emmett strčil loktem docela bolestivě, už jsem ho chtěla seřvat a on jen mi pokynul ať se na ni podívám. V tu chvíli jsem nebyla schopná vůbec žádné reakce. U tabule stála Bella a představovala se.

„Jistě, jmenuji se Isabella Swan Volturiová a přestěhovala jsem se sem ještě s mojí sestrou Renesmé a adoptivním bratrem Alecem,“ řekla jakoby nic.

A tím mi vyrazila úplně dech, i když já vlastně nemusela vůbec dýchat. V ten moment jsme se na sebe s Emmettem podívali a já viděla, že myslí úplně na to samé co já. Cože Volturiová. Jak to? Pozorovali jsme ji, jak ladným pohybem došla k lavici před námi a posadila se. Ten blbeček Mark z ní hned tahal rozumy, za což jsem mu byla vděčná, takže jsem natáhla uši, aby mi neutekla ani sebemenší odpověď. Ale Bella moc sdílná s ním teda nebyla. Jakmile zazvonilo okamžitě vyskočila ze židle a rychle utíkala pryč.

Edward

Konečně skončila zase jedna opravdu nudná hodina a já jsem šel na biologii. Vycházím zpoza rohu, když v tom do mě někdo narazí. Nejdříve ucítím tu vůni. Ne, to není možné! Křičely na mě moje myšlenky v hlavě. Sjel jsem pohledem dolů a já se začal utápět v jejích zlatavých očí. Byla to Bella jen s tím rozdílem, že z ní byl upír. Než jsem jakkoliv stihl zareagovat, otočila se na podpatku a utíkala pryč.

„Hele Edwarde, co tu stojíš a zíráš jako kdyby si tu potkal ducha,“ halekal na mě Jasper.

„Bella,“ na nic víc jsem se nezmohl.

V ten moment k nám dorazil Emmett s Rosalie a i oni my potvrdili, že ji viděli a dokonce s ní měli i hodinu, ale co mě udivilo. Bylo to, že se jmenovala Isabella Swan Volturiová. Ne to nemůže být pravda, moje Bella by nikdy nebyla s Volturiovými, ale v tu chvíli jsem ještě nevěděl, jak moc jsem se spletl. Na hodinu biologie jsme dorazili chvilku před profesorem. Asi o pět minut později přišla i na naší hodinu Bella a já byl v tu chvíli neskutečně šťastný, protože jediný volný místo bylo v mojí lavici. Profesor ji vyzval, aby se posadila. Její pohyb byl tak ladný. Na tváři měla pevný výraz, ze které se nedola vyčíst sebemenší pocit,  její rty byly semknuté do úzké čárky a já měl chuť skočit po ní a líbat jí tak dlouho dokuď by se mi nepodvolila. Rychle jsem jí odsunul židli, aby se mohla pohodlně posadit, usmál jsem se na ní přesně tím úsměvem, o kterým jsem věděl, že mu nemůže odolat. Ale ona mě dokonale ignorovala ani se na mě nepodívala. Což mi způsobovalo neskutečnou bolest v mém mrtvém srdci. Rozhodnul jsem se, že udělám cokoliv, abych opět byla jen moje, abych zase slyšel jak křičí mé jméno mezi stény, když jí přivádím k vrcholu. Celou dobu jsem jí pozoroval, ale ona se na mě ani jednou nepodívala. Jakmile zazvonilo, všimnul jsem si, že chtěla rychle utéct, ale já byl rychlejší.Chytil jí za ruku, mnou zase projel ten elektrický náboj, který jsem už tak dlouho necítil.

„Už nikdy na mě nešahej, rozumněl si mi,“ řekla mi s hlasem, který jsem u ní nikdy nepoznal, byl plný bolesti a zloby. Ani netušila jak moc mi tím ubližovala. Rychle se mi vyškubla a utekla na další hodinu. Naštěstí to nebyla poslední hodina, co jsem s ní měl, ještě to byly další dvě. Ale už jsem se neodvážil, se jí dotknout, jen jsem se na ní díval.

Do jídelny jsem se svými sourozenci dostali dřív než Bella. To jsem byl rád, protože jsem mohl pozorovat, kdy sem vejde. Svůj pohled jsem upíral na dveře do jídelny, takže jsem si ani nevšimnul dvojice, která seděla jen dva stoly od nás. Jako bohyně vstoupila do jídelny, všechny pohledy se na ní upíraly a já jsem neskutečně žárlil, když jsem slyšel ty jejich chlípné myšlenky, chtěl jsem je všechny zabít. Už jsem myslel, že jde ke mně, ale ona si sedla o ty dva stoly před nás. Sedla si ke stolu, kde seděl Alec. Cože Alec, ale co ten tu dělá? A vedle něj seděla dívka, která měla úplně stejné oči jako moje Bella. Přesně takové je mívala, když ještě bývala člověkem. Její tvář rámovaly bronzové vlasy, které se ji krotily do nespoutaných loken do půlky zad. Její rysy v obličeji byly shodné s mými. Teď jsem si to uvědomil. Vypadá jako já, ale to přece není možné nebo je? V hlavě se mi honily tisíce myšlenek, které nedávaly vůbec žádný smysl. Tiše jsem pozoroval jak Bella vzala do ruky ubrousek a úsměvem ji utřela ušpiněné koutky od pizzy.

„Díky mami,“ odpověděla ji také s úsměvem

Mami, jak to, že mami. V tu chvíli se mi potvrdila myšlenka, které jsem nebyl schopný uvěřit. Je to moje dcera!!! Tento moment byl tím nejhezčím v celé mé existenci. Má dcera si uvědomila, že řekla něco, co neměla.

„Ježiši, promiň Bello,“ začala se ji rychle omlouvat.

„To nic holčičko,“ odpověděla ji Bella a mě tím utvrdila, že mám pravdu. Já mám dceru a vlastně nevím jak se jmenuje. Zkoušel jsem prohledávat Alecovu mysl, ale nic jsem neslyšel, to mi absolutně nedávalo žádný význam. Vždyť posledně, co jsem viděl Alec, tak jsem s ním neměl sebemenší problém a teď. Rychle jsem zkoušel prohledávat mysl všech ostatních v jídelně jestli nezaslechnu její jméno. Renesmé zaslechl jsem a byl jsem si jistý, že je to její jméno. Jméno bylo stejně nádherné jako má dcera. Chvíli jsem si to jméno opakoval a pak si to uvědomil, vždyť to jsou spojená dvě jména dohromady Renné a Esmé. Než jsem se vzpamatoval, byli už pryč.

„Haló Edwarde, vnímáš mě?“ dotíral na mě Emmettův hlas zdálky a zběsile mi mával před obličejem.

„Já mám dceru Renesmé.“

V tu chvíli se na mě všichni sesypali. Jídelna byla prázdná takže jsem nebudili žádné pohoršení. Na tělocvik jsem už nešli, ale čekali jsem na ně u jejich auta na parkovišti.

Když nás spatřili stát u jejich auta, tak se Bella zastavila. Alec jí objal jednou rukou a usmál se na ní, z toho gesta mě píchlo u srdce a chtěl jsem na něj skočit. Holky mě hned chytli za ramena. Ale horší bylo potom ještě to, když chytil okolo pasu mojí dceru a dal jí pusu do vlasů a ona se na něj šťastně usmála. V tu chvíli jsem byl úplně mimo, Jasperem ke mně poslal vlnu klidu, moc to nepomohlo, ale aspoň trošku jsem se ovládl. Když byli kousek od nás všichni jsme tiše zavrčeli. Alec nám na to stejně odpověděl. Emmett s Jasperem si zastrčili své drahé polovičky za sebe, aby je ochránili a nahrbili se, aby byli připraveni kdykoliv po něm skočit. Bella položila ruku na Alecovu hruď a podívala se mu do očí. Což mě opět vytočilo.

„Ne Alecu, oni nám neublíží, neboj,“ řekla mu.

„Ale Bello,“ chtěl ji Alec odporovat.

„Ne, nech to na mě, ano? Já to vyřídím.“

On se jen na ní usmál.

„Mohli byste ustoupit od našeho auta a nechali byste nás v klidu odjet. Nechceme dělat problémy,“ řekla klidný a vyrovnaným hlasem.

„Bello, co se stalo? Proč tu si s Alecem? A kdo je ona? Jak to, že je z tebe upír?“ ptal jsem se jí, protože jsem nechápal jak mohla dovolit, aby naše dcera byla s někým jako je on.

„Edwarde, ustupte a nechte nás jít.“

„Ne Bello, já tě už nenechám nikam odejít dokavaď mi to nevysvětlíš,“ vyštěkl jsem rozzlobeně na ní. Až mi to bylo líto. Chtěl jsem se jí omluvit.

„Já ti nemusím nic vysvětlovat, tak nás nech jít, naposledy tě o to žádám!“ řekla to důrazněji, pomalu se rozhlédla po parkovišti, a když zjistila, že tam nikdo není jen se usmála, zvláštním úsměvem.V tu chvíli jsem cítil jak mě něco odhodilo dozadu a stejně na tom byl zbytek mojí rodiny. Než jsem stihli zareagovat, seděla v autě a odjížděla pryč.

1. kapitola x Shrnutí x 3. kapitola

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život 2. kapitola: