Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Renesmé je můj život - 17. kapitola

23.09.2010 (00:56) • eElis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3585×

17. kapitola

Tanya

Konečně se má snaha vyplatila a já po měsíci hledání našla Michaela. A jako bonus i jednoho novorozeného upíra, který má moc šikovný dar. Jmenuje se David a jeho dar se mi skvěle hodí, dokáže zastřít pach. Sice je upírem jen půl roku, ale svůj dar umí ovládat dokonale. Michael našel Davida pár minut předtím, než skončila jeho přeměna. Vysvětlil mu pravidla našeho světa a ujal se ho.

Ještě než jsem mu řekla důvod, proč jsem ho hledala. Upozornila jsem ho, aby se o ničem nerozhodoval, protože bych nechtěla, aby Alice něco zjistila. Michael vnutil Davidovi myšlenku, že jsem je hledala, proto, aby se se mnou na nějaký čas usadili v Americe a stali se vegetariány jako já. Michael uměl svou mysl ovládat, takže tady nehrozilo žádné nebezpečí. Stačila pouhá zmínka o Volturiových a hned pochopil, důvod mé návštěvy a souhlasil, že se mnou půjde do Ameriky. David se sice chvilku cukal, ale použila jsem na něj své ženské zbraně, a tak i on souhlasil. Ano, Michael ho mohl donutit svým darem, ale už měsíc jsem na cestách a já si chtěla taky přece trošku užít, tak proč ne?

Už nebyl důvod více otálet a my se rozběhli směrem k oceánu. Sice bych raději letěla letadlem, ale přeci jen nejsou vegetariáni a David je novorozený, i když by mohl použít svůj dar, ale nechtěla jsem riskovat, že bychom narazili na někoho, komu by jeden z nich stěží odolal. Ještě než jsme opustili Asii, na chvíli jsme se rozdělili a zašli na lov.

Ve chvíli, kdy se má noha dotkla Amerického kontinentu, mé tělo bylo zaplaveno opojnou vlnou štěstí, která mi napovídala, že jsem o krok blíž mému vítězství. Vítězství nad Volturiovými, Edwardem a tou nickou Bellou. Tím, že unesu Renesmé, jim zasadím pořádnou ránu, která jim rozerve jejich srdce na kusy. Jediné, co mi v tuto chvíli ničilo můj pocit štěstí, byla starost, jak to udělat, aniž by si toho Bella díky svému štítu nevšimla.

Bella

Edward seděl a zády se opíral o jednu z palem, co tu rostla. Seděla jsem zády k němu a opírala se o jeho nahou hruď, jeho ruce mě objímaly v pase. Tiše jsme pozorovali východ slunce nad oceánem. Byli jsme tu už čtyři dny a ještě se nedostali dál než na tuto pláž.

„Edwarde,“ tiše jsem na něj promluvila.

„Ano, lásko,“ odpověděl mi.

„Co kdybychom se porozhlédli po ostrově a prozkoumali jeho taje a krásu?“

„Hmmm, ale já bych raději prozkoumával něco jiného,“ zavrněl mi do ucha a políbil ho.

„A co?“

„Raději bych prozkoumával taje a krásu těla mojí snoubenky,“ říkal mi mezi polibky, kterými zahrnoval moji šíji. Jeho ruce se pomalu začaly přesouvat výš. Mým tělem se zase začala rozpínat další vlna chtíče.

„Edwarde, už tu jsme čtyři dny a zatím jsme se nedostali dál než na tuto pláž,“ řekla jsem mu a přitom jsem ho plácla přes jeho nenechavé ruce. Snažila jsem se uklidnit své tělo, které v tuto chvíli nechtělo nic jiného než Edwarda.

„A co kdybychom ten průzkum zdejších krás a tajů přesunuli na pozdější dobu?“ zapředl do mého ucha a natočil můj obličej k jeho. Než jsem mu stihla odpovědět, umlčel mě svými rty, které se začaly dobývat do mých. V ten moment jsem měla v mysli vzduchoprázdno a jediné, co jsem mohla vnímat, byly Edwardovy rty, které hrály smyslnou hru s mými. Tomu se nedalo vzdorovat.

Přetočila jsem se mu v náruči a obkročmo si na něj sedla. Jakmile ucítil můj klín na svém údu, zasténal a slastně přivřel oči. Hladově se vrhnul na moje rty. Mé tělo bylo spalováno plameny touhy, které olizovaly každou, i tu nejmenší, buňku v mém těle. Jeho rty a doteky, které jsem cítila po celém svém těle, ve mně vyvolávaly ještě větší extázi. Pomalu jsem se otírala o jeho vzrušený klín a přesunula svoje rty na jeho krk.

Během jedné vteřiny mé tělo leželo pod tím jeho. Rukama se opíral o lokty a díval se mi do očí. Jeho oči byly černé jako nejhlubší noc a zračila se v nich touha. Touha po mém těle. Pomalu se přibližoval k mým rtů a jeho ruce bloudily po mém těle. A místo toho, aby spojil naše rty, zlíbal každý kousíček mé tváře. Mé tělo z těch jeho pomalých táhlých doteků a polibků vyloženě šílelo. Chytila jsem ho za zátylek a hladově se přisála na jeho rty. Nohama jsem ho objala v pase a přitáhla blíže ke svému klínu, který hořel.

Edward chytil moje ruce, které uvěznil v sevření těch jeho, a položil mi je za hlavu, kde je držel už jen jednou rukou.

„Ne, ne, buď hodná, já teď chci prozkoumávat krásu a taje tvého těla,“ zašeptal mi do ucha a stisknul ho mezi zuby. Zasténala jsem. A on se dal do prozkoumávání mého těla, i když už musel znát každý jeho záhyb. Jeho doteky a polibky, kterými mě laskal, se líně táhly po celém mém těle. Uvnitř jsem šílela, hořela touhou, bylo to nesnesitelné.

„Edwarde, prosím,“ zasténala jsem.

Jen se mi zahleděl do očí a dál se věnoval už tolik roztouženému tělu. Nevím, jak dlouho mě mučil svými polibky, kterými zlíbal každý zahýb a centimetr mé rozpálené pokožky. Ale ve chvíli, kdy spojil naše těla v jedno, jsem dosáhla svého vrcholu.

Tanya

Blížili jsme se k domu, kde bydleli Cullenovi. David zastřel naše pachy, jakmile jsme se ocitli na březích Ameriky, a Michael použil svůj dar, takže i kdyby nás Alice viděla, myslela by si, že je chci poctít svou návštěvou, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Nejdříve jsme se vydali na obhlídku situace, abychom si mohli vybrat to nejlepší načasování. Když jsme byli už jen pár kilometrů od domu, upozornila jsem je, aby na nic nemysleli. Tiše jsme se přibližovali k jejich domu. Pár metrů od domu jsme se zastavili. Měli jsme dokonalý výhled na dům i do domu a přitom byli schováni za kmeny stromů.

Raději jsme ani nedýchali, abychom na sebe neupozornili. Zaposlouchala jsem se do zvuků, které vycházely zevnitř. Všichni byli doma krom Edwarda a Belly. Teď nebo nikdy, problesklo mou myslí a naznačila jsem Michaelovi, aby všem krom Renesmé vnutil myšlenku na lov. A potom jsme vyšplhali do koruny vzrostlé borovice. Teď už nezbývalo nic jiného, než čekat, než je Michael zpracuje a oni opustí dům.

Po deseti, dlouhých minutách konečně všichni opustili dům.  Jediná Renesmé zůstala sama. Mé tělo opět pohltila opojná vlna mého vítězství. Stačilo už jen natáhnout ruku… zdolat těch posledních pár metrů, které mě od ní dělily. Vychutnávala jsem si tento okamžik.

Ještě chvíli jsme setrvali schovaní v koruně borovice. Po pár minutách, kdy už jsem si mohla být jistá, že jsou dostatečně daleko a neuslyší nás, jsem ladně sešplhala dolů. Uslyšela jsem téct vodu.

„Je čas,“ zašeptala jsem směrem k mým společníkům. A my vyrazili vpřed. Michael šel hlavním vchodem, David čekal před domem a já skočila otevřeným oknem do jejího pokoje.

Renesmé

Seděla jsem s Alecem na gauči. Alec s Jasperem a Emmetem, se dohadovali jaký je nejlepší baseballový tým. Když jim během chvíle potemněly oči žízní.

„Co kdybychom si odskočili na lov?“ navrhla Alice, která vtančila do obýváku. A kupodivu všichni souhlasili. Docela mě tím překvapili, protože včera jsme už na lovu byli.

„Já nejdu. Nemám žízeň, včera mi to stačilo. Počkám na vás doma,“ pronesla jsem k nim.

„Sice by mi nějaký ten krátký lov přišel vhod, ale nenechám tu Renesmé samotnou, tak běžte bez nás,“ řekl Alec. Po chvíli mého přemlouvání i Alec souhlasil. Ani netuším, proč jsem ho posílala pryč, když jsme si mohli alespoň užít chvilku samoty. Od té chvíle, kdy máma s tátou odjeli na ten ostrov, bydlíme teď u tátovy rodiny. Máma chtěla, abych byla pod dohledem, prý aby se mi nic nestalo, ale vždyť mám Aleca a ten by mě dokázal vždy ochránit. Zkoušela jsem to mámě vymluvit, ale i táta se přidal na její stranu, takže nemáme s Alecem chvilku klid.

Když opustili dům, pocítila jsem strach. Normálně jsem se tu bála. Tohle je totiž poprvé, kdy jsem někde úplně sama. Alec mě moc samotnou nenechával. A ve Volteře by se mi ani nemohlo stát, že bych byla v celém hradě sama. To bylo naprosto nereálné. Svůj strach jsem zasunula někam do pozadí mého vědomí. Přece se nebudu bát! Co by se mi asi tak mohlo stát? Vždyť jsem poloviční upír.

Zašla jsem do našeho pokoje, abych si napustila vanu. Budu trošku relaxovat a užívat si toho ticha, do kterého se ponořil dům ve chvíli, kdy ho opustili. Pustila jsem vodu a začala se svlékat. Uslyšela jsem tiché bouchnutí dveří. To je určitě Alec, usmála jsem se.

„Alecu, jsem ve vaně, tak co kdyby ses ke mně připojil?“ křikla jsem do domu přes zavřené koupelnové dveře. Uslyšela jsem tiché cvaknutí kliky a v zrcadle, které viselo přímo naproti mému obličeji, jsem spatřila obličej, který byl stažen do zlostné grimasy a rozhodně nepatřil mému Alecovi.

„Co tu chceš, vypadni odsud!“ zakřičela jsem na Tanyu, která stála ve dveřích a zlostně si mě měřila. Rychle jsem opustila vanu a přehodila přes sebe župan. „No, tak slyšíš? Vypadni. Tady nemáš, co dělat. Nejsi tu vítaná. Takže odejdi,“ vrčela jsem na ni.

„Ale, ale kdopak nám to tu vystrkuje drápky,“ řekl nějaký upír, který se objevil vedle Tanyi.

„Nevím, co tu chcete, ale  být vámi, raději bych odešla. Za chvíli se vrátí moje rodina a pochybuji, že bude z tvé návštěvy nadšená, Tanyo,“ vrčela jsem směrem k ní a toho cizího upíra nesledovala, což byla chyba. I když jsem poloviční upír, mé smysly nejsou tak dobré jako ty jejich. Než jsem stihla udělat úhybný manévr, svíral můj krk svojí paží a mou ruku bolestně zkroutil za záda. Teď by se mi hodila nějaká ta obraná lekce od Demetriho či Felixe, ale máma s Arem byli proti, báli se, že by mi něco nedopatřením udělali. A stejně jsem pořád s Alecem a máma mě zaštiťovala svým štítem, takže mi nikdy žádné nebezpečí nehrozilo, ale teď je máma daleko a Alec pryč. Modlila jsem se, aby se tu objevil Alec i se zbytkem rodiny a pomohli mi. Škubala jsem svým tělem, co mi síly stačily, ale byl silnější. Jediné, čeho jsem tím docílila byla ještě větší bolest mé ruky.

„Hmm, tak copak s ní provedeme? Co takhle si trošku pohrát?“ ptal se ten upír Tanyi.

„Michaeli, tady ne. Musíme ji dostat co nejdál odsud. Pak se rozhodnu, co s ní uděláme,“ řekla Tanya a šla pryč z koupelny. Michael už nesvíral můj krk paží, ale jen mě držel za ruku a táhnul pryč z domu. Následovala jsem ho, aniž bych se nějak vzpouzela, či měla snahu vymyslet, jak bych jim mohla utéct.

Alec

I když jsem právě dopil už třetí srnku, žár v mém hrdle pořád plál a spaloval ho. Moje tělo se vyloženě topilo v množství krve, které jsem během dnešního a toho včerejšího lovu vypil, ale má žízeň nepolevovala. Když už jsem zavětřil vůni medvěda a já se vydal po jeho stopě, žár utichl. Zasekl jsem se v půli pohybu. Bylo to zvláštní, ještě před vteřinou jsem cítil neskutečný žár a teď nic. Vydal jsem se na louku, kde jsem se měl sejít s ostatními.

Jasper s Carlislem debatovali, jak je možné, že i když jsme se včera vrátili z lovu, opět se naše hrdla rozhořela pod potřebou krve. Ano, bylo na tom něco hodně zvláštního, ale nezabýval jsem se tím. Mé myšlenky patřily jen mojí Renesmé. Zrovna, když jsem se chtěl Alice zeptat, zda neviděla něco o Renesmé, se Alicin pohled upřel do neznáma, měla vizi.

„Ne, to není možné. Nechápu to!“ vykřikla Alice.

„Alice, co se děje?“ ptal se jí Jasper, který byl hned u ní.

„Já nevím. Zrovna mi přišla vize, ve které se Renesmé chtěla dívat na televizi, když se během jedné vteřiny změnila. Renesmé ležela se spoutanýma rukama v nějaké dodávce,“ poslední slova vyloženě zašeptala.

„Co je s Renesmé?“ ptal jsem se Alice a přitom ji svíral za ramena. Alicin pohled se opět upřel někam do neznáma, a když se její pohled upřel do mé tváře, už jsem žádnou odpověď nepotřeboval. Rozběhnul jsem se směrem k domu. Srdce jsem měl sevřené strachy a snažil se uklidnit myšlenkou, že se třeba Alice plete. Poháněný strachem jsem utíkal zpátky a přesto mi přišlo, že se plazím než běžím.

Mezi stromy se objevil dům. Mé srdce se ještě více sevřelo. Vběhnul jsem do domu a rovnou zamířil do našeho pokoje. V celém domě bylo ticho, neslyšel jsem její bijící srdce, které jsem si tak moc přál slyšet. Nebyla v našem pokoji a ani v koupelně, prohledal jsem celý dům, i když jsem věděl, že Alicina vize nelže. Několikrát jsem proběhnul celý dům jako šílený. Snažil jsem se zachytit její vůni, která by mi prozradila, kam šla.

„Alecu, přestaň ji hledat. Není tu,“ řekl mi Jasper, když mě Emmett uvěznil ve svých pažích.

„Je tu. Musí tu být,“ opakoval jsem jako smyslů zbavený. Má mysl si nechtěla připustit fakt, že tu není. Pořád jsem doufal, že se někde objeví zpoza rohu a skočí do mé náruče.

„Není tu,“ řekl Jasper a ucítil jsem vlnu klidu, která mě zaplavila. A moje mysl si konečně přiznala tu krutou pravdu, která mě srazila na kolena. Jen díky tomu, že mě pořád Emmett držel ve svém sevření, jsem dokázal stát na nohou.

„Renesmé!“ zakřičel jsem a dal do toho všechen ten strach a úzkost, která drtila mé srdce. Emmett mě pustil a já tvrdě dopadl na zem. Ležel jsem na zemi a nevnímal okolí. V hlavě jsem si přehrával Renesméin smích, který mě hřál na srdci… její zelené oči, které v sobě měly pár zlatých nitek… její rty, které mi nespočetněkrát našeptávaly slůvka lásky a líbaly ty moje… její bronzové vlasy, které na slunci vypadaly jako kdyby byly ze zlata… její skořicovou vůni, která mě omamovala.

Najdu tě, Renesmé. Slibuji, že tě najdu. A s touto myšlenkou jsem se zvednul ze země. Esmé, Rosalie i Alice vzlykaly v objetí svých partnerů, kteří se je snažili utišit.

„Alice, co vidíš? Změnila se tvá vize? Dokážeš z ní určit, kde je Renesmé?“ ptal jsem se Alice.

„Ne, pořád je stejná. Renesmé leží na zemi se spoutanýma rukama v nějaké dodávce.“

„A nevidíš, nebo neslyšíš, někoho?“

„Ne.“

„Dobře, takže si shrneme, co víme. Renesmé je prozatím v pořádku. Okolo domu není cítit žádný cizí pach, ale ani Renesméin, což je docela divné. Její pachová stopa končí v koupelně. Takže je jasné, že ji musel unést nějaký upír či upíři, kteří mají dary. Volal jste někdo Arovi či Belle?“

„Ne, Belle se stejně nedovoláme, protože na ostrově není signál. A nejdřív jsme si chtěli vše ujasnit, než zavoláme Arovi,“ odpověděl mi Carlisle. Ještě než to stihnul doříct, už jsem vytáčel Arovo číslo.

„Ano, Alecu,“ ozval se Arův hlas v telefonu.

„Aro, někdo unesl Renesmé. Nevím, kdo to byl…“

„Cože! Jak unesl?“ přerušil mě Aro, který křičel a já musel telefon oddálit od mého ucha, protože jsem měl pocit, že mi prasknou bubínky. Řekl jsem mu vše, co jsem věděl. Aro slíbil, že během několika hodin je tu i s gardou. Sice mi řekl, ať počkám na něj, ale nemohl jsem. Nedokázal bych tu jen nečině sedět, či stát a čekat, až přijede, zbláznil bych se z toho. Zbláznil bych se ze svých myšlenek. Nikdo to neřekl na hlas, ale věděl jsem, že je to jen moje vina. To JÁ jsem ji měl ochránit.

Vyběhnul jsem z domu a snažil se zachytit nějakou stopu, ale má snaha byla marná. Zastavil jsem se na jednom z kopců, které se rozprostíraly okolo a zpoza nich vycházelo slunce.

„Renesmé, miluji Tě. Ať jsi kdekoliv, najdu Tě,“ zašeptal jsem směrem k vycházejícímu slunci. A vydal se zpátky k domu, kam by měl za chvíli dorazit i Aro.

Tanya

Michael řídil, směřovali jsme na jih. Ještě jsem nevěděla, kam přesně se vydat. Prozatím jsem si užívala pocitu, že život té jejich milované holčičky je v mých rukou. Záleží jen na mě, jestli bude žít, či umře. Jediné, co mi ničilo můj opojný pocit vítězství, byl fakt, že se ještě nemůžu volně rozhodnout. Po celou dobu jsem totiž musela kontrolovat moji mysl, ale proč už neodkrýt svou tvář. Chci, aby věděli, že jsem to byla já, kdo jim vzal jejich Renesmé. Edward s Bellou se budou přede mnou plazit na kolenou, ale nebudou to jen oni, ale i Volturiovi.

„Zastav,“ řekla jsem Michaelovi. Poslechl. Obešla jsem dodávku a otevřela dveře.

„Co takhle poslat malý vzkaz domů? Mohli bychom vyzkoušet, jestli jsi stejně křehká jako člověk,“ řekla jsem. A aniž bych čekala na její odpověď. Přiskočila k ní a sevřela její lýtko ve své ruce. Stačilo jen trošku zesílit stisk a ucítila jsem, jak jí praskla kost. A její bolestný výkřik se nesl probouzející krajinou.

16. kapitola x Shrnutí x 18. kapitola

Děkuji za komentáře k předešlé kapitolce a doufám, že se vám i tato líbila.

Co provede Tanya s Renesmé??? Bude ji mučit, či ji zabije??? Zjistí, kdo unesl Renesmé??? A najdou ji???

Vaše  eElis

Autor: eElis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Renesmé je můj život - 17. kapitola: